Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.
Evropanka je svrchovaným literárním výrazem komunikační situace, v níž román vznikl a byl vydán. Tedy času, kdy neopomenutelnou součástí naší přítomnosti je válka Ukrajinců se sebevědomým agresorem, který se snaží jejich zemi jako stát zrušit a lidem, co v ní žijí, vnutit tezi, že nejsou národem.
Autorem Evropanky je pak čtyřicátník, jenž se tam někde daleko narodil, nicméně od dvanácti let žije mezi námi a usiluje se nám teď a tady předat zprávu o tom, co to ta Ukrajina vlastně vůbec je. Přesněji: prostřednictvím hravého literárního zakoušení toho, co o své vlasti a její minulosti ví, co si o ní nastudoval a co slyšel, vede dialog se svou vlastní kulturní identitou a s historií svého národa. A vede jej před zraky potenciálního – českého – adresáta, jemuž se snaží onu zemi přiblížit, a to prostřednictvím působivé evokace mnoha víceznačných lidských příběhů a osudů.
… může mnou použité slovo dialog zdát poněkud mimo, protože Sevruk svůj text pojal jako jeden dlouhý a nepřerušovaný monolog. Jako promluvu staré ženy jménem Marie, která se v roce 1919 narodila ukrajinské matce a českému otci, a i když v okamžiku vypravování žije v Čechách, je vším svým myšlením pevně ukotvena „tam daleko a dávno doma“. Tam, kde jí bylo dáno na vlastní kůži sdílet běh dějin neboli vše, co na Ukrajinu během dvacátého století dopadalo. A nebylo toho málo: počínaje násilnými projevy bolševické revoluce, tedy krutostmi kolektivizace, drastickým pronásledování soukromě hospodařících rolníků a za Stalina programově utvářeným hladomorem, přes zrůdnosti páchané za druhé světové války Němci až po všelijaké peripetie let poválečných, včetně iluzí vzniklých za Chruščova, černobylské katastrofy či perestrojky.
Sevruk ale nechce tyto dějiny přednášet čili chronologicky a učeně vykládat a interpretovat. Spíše se je snaží evokovat a konkretizovat: umožnit adresátu si je skrze četbu na přeskáčku vyprávěných rozmanitých historek a příběhů prožít.
… talent, dokáže svou románovou výpověď pojmout jako volně plynoucí proud Mariina vzpomínání, jenž napříč časem asociativně vyvolává obrazy dávného bytí tam a někde – okolo města Radomyšl, co leží v kraji zvaném Polesí. Vypravěččino těkavé bloudění minulostí Ukrajiny zpřítomňuje širokou škálu postav: obyčejných mužů, žen a dětí, statečných hrdinů i podivínských figurek, zvláštních samorostů i prospěchářů, zbabělců i udavačů. Tedy člověků, kteří tehdy žili a chtě nechtě spoluutvářeli běh dějin, jsouce povětšinou spíše jejich obětmi než tvůrci. Souběžnost i protikladnost jejich údělů mu je totiž klíčem k pochopení minulosti.
Naznačený přehršel všelijakých historek dává českému čtenáři (pro něhož je pozitivně vnímané vlastenectví jen reliktem špatných školních učebnic) příležitost pochopit, jak složitě se v evokovaném časoprostoru utvářelo napětí mezi rozmanitými sociálními, náboženskými, a především národními komunitami, tedy mezi Ukrajinci, Židy a Poláky. A rovněž jak se místní populace vyrovnávala s národy a říšemi, které se dané území a na něm žijící jedince snažily ovládnout a přisvojit si je, tedy s Rusy a Němci. Smyslem Sevrukovy výpovědi je přitom rozrušovat apriorní interpretační vzorce, které vysvětlují sociální a národnostní světy pomocí jednoduchých bipolarit my–oni či pro–anti.
Jeho výhodou je, že vládne češtinou a umí proměnit rozmanité inspirační impulzy ve vyprávění hodné čtenářovy pozornosti. Proto je s to oslovit i současníky ze země, v níž žije. Adresátu ochotnému vynaložit mentální námahu, kterou si četba Evropanky vynucuje, Mariino monologické vyprávění přerůstá v potenciální dialog. Oddáte-li se totiž toku jejích historek a úvah, budete si muset uvědomit sebe sama a nejednoznačnost zdánlivě samozřejmého. Spoluprožijete radosti a strasti každodenní existence v časoprostoru, která je nám dnes zdánlivě na hony vzdálena, ale také získáte možnost pochopit, kdy, jak a proč se proti sobě zmíněné národy vymezovaly, kdo měl kdy navrch a kdo kdy na cizí i vlastní nacionální a politické předpojatosti dojel.
Jestliže tedy kupříkladu někteří dezoláti dnes podporují ruskou agresi tvrzením, že ukrajinští nacionalisté byli za války vstřícní vůči Němcům, díky Sevrukovi si uvědomíte nejen to, že šlo o reakci na bizarní zrůdnost stalinistického násilí, ale také že mezi německou a ruskou, sovětskou, expanzí nebyl zas tak velký rozdíl – a obě vyvolaly i vzdor. Slovy vypravěčky, „ten blbec Hitler si myslel, že může zlomit někoho, kdo ve třicátých letech zažil Stalina“.
… prostupuje celý Sevrukův text, neboť tematizovaným adresátem tohoto vypravování je sám autor. Promítnutý do postavy Mariina vnuka, který žije mimo vlast a zvažuje, zda se do ní má vrátit. Musí si přitom vyslechnout i babiččin velmi nemilosrdný náhled na minulost i přítomnost ukrajinského národa, pronesený zjevně čase Majdanu:
… myslíš si, že nějaké masové protesty v Kyjevě něco změní. Nezmění nic. Protože tam se nic nemění. Je to v lidech. Zůstává to v nich, ten mrtvolný jed komunismu. Ta otrocká poníženost. Připravenost stavět a opatrovat pomníky různých gaunerů. Ten pocit vlastní nedokonalosti, menší hodnoty, ve srovnání s Rusy, s Poláky, s Evropany, dokonce s Židy, to slepé iracionální přesvědčení, že ne tady, ale tam někde se žije líp: v Rusku, v Evropě, za oceánem. […] Jenom ta zem, o kterou se kloudně neumějí starat, je nejlepší na světě. A náš jazyk, který se po generace snažíme zapomenout, je skoro tak krásný jako italština. Dekorativní jazyk pokleslých operet, který si schováváme pro sváteční příležitosti, pro patetická blahopřání, úřední projevy, vyndáváme ho z truhly jako sváteční servis, jako své vyšyvanky […]. Jinak se raději budeme bavit tou naší kostrbatou ruštinou a budeme hrdí na to, že je stále dokonalejší, že naše výslovnost je stále podobnější té velkoruské, že když ne my, tak naše děti se ji naučí líp.
… vyjadřuje zkušenost starší ukrajinské generace, která také, babiččiným prostřednictvím a nikoli náhodou, posílá v posledních větách románu mladší generaci spát. Čechům zahnízděným v obdobném despektu k vlasteneckému sebevyzdvihování může být babiččina (sebe)kritika blízká. Přesto by si měli uvědomit, že Sevruk střílí do vlastních řad, neboť jeho cílem není se v této skepsi bahnit, nýbrž zjevnou provokací vyvolat pravý opak: apelovat na ukrajinský národ, aby takový nebyl. Už proto, že se mu podařilo takovouto prózu vydat ve chvíli, kdy Ukrajinci jako národ rozhodně nemají šanci v klidu spát.
Třebaže netuším, zda Sevruka k napsání přítomného románu inspirovala žena reálná, či snad dokonce příbuzná, jeho literární postavu Marie nedokážu číst jen jako jedinečně upovídanou babku, svěřující se vnukovi se svými privátními zážitky. Myslím, že pro autora je i nepatetickou a nenápadnou personifikací moudré Matky Vlasti. Symbolem, který má bližní navést – jen jakoby mimochodem – k tomu, aby si uvědomili sami sebe, stali se sebou… a začali podle toho jednat.
… poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.
Argo
Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola. Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické “velké” příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností. “Vymítat děs je ženská práce,” tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora.
Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“
Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i o skutečnosti uměleckého díla. Zvlášť důležitý je její respekt k subjektivní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti. Takový postoj otevírá cestu k překonávání představ o interkulturních vztazích jako zákonitostech, které lze objektivně popisovat, analyzovat a interpretovat.
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.
Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.