„Kde bereš sílu? Já bych na tvém místě asi zahořkla,“ povzbudivě mi položila ruku na rameno moje nová přítelkyně. Mluvily jsme spolu poprvé, ale mně připadalo, jako bychom se znaly odjakživa. Asi proto, že se dokáže vcítit do života jiných lidí. Nesoudí, ale snaží se pochopit, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Režisérka, novinářka, bojovnice za práva těch nejutlačovanějších.

Seděly jsme v kavárně Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Mám ráda tamní atmosféru. Cítím se tam dobře, kromě jiného proto, že nám dává prostor předvést naši romskou kulturu a přivádí mladé lidi k našim tématům. Mezinárodní romský festival Khamoro tam mívá své akce. Už brzy se dočkáme dalšího ročníku. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím mladé, perspektivní, kosmopolitní, milé, inteligentní bytosti. A jedné z nich zrovna vyprávím svou životní situaci.

I díky tobě jsem silná. Díky lidem, jako jsi ty, stále věřím tomu, že svět ještě není v takový prdeli,

usměju se, ale zároveň v sobě cítím velký nával emocí. Především vzteku, který mám vždy, když vyprávím o svém životě. Jedna příhoda, druhá, třetí a pak se zastavím a řeknu si – klid, neříkej to všechno. Tomu neuvěří, navíc nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Že fňukám nad svým, naším údělem. Tenhle pocit mívám poslední dobou častěji. I když se stále snažím soustředit jen na to dobré, dějí se v mém životě věci, kterým nerozumím. Nechápu je, ani to, jak se mohou dít.

O tvůrčí inspiraci rozhodně nemám nouzi, spíš o sílu neustále se vracet k těm traumatickým zážitkům, které ve mně leda tak dokola vyvolávají hněv, ale prostě to nemůžu nechat být a psát si pouze humorné člověčenské povídky, když mě tohle tak bytostně nasírá. Stále doufám v sílu literatury jako zbraně proti nespravedlnosti. Proč ji musíme zažívat, když – a teď mě štve už jen to, že tyhle věty musím použít – žijeme slušným životem. Pracujeme, syna vychováváme „ke slušnosti“, ve škole mu to jde moc dobře a spolužáci si ho zvolili předsedou třídního parlamentu. Miluje dějepis a historii. Vyšla mu už jedna povídka a na dalších pracuje. Ano, mám svého parťáka ve psaní povídek. Často spolu debatujeme, nejen o nich, ale také o politice, kulturním dění a nově už i o vztazích. Na sedmou třídu je opravdu velmi šikovný. Především je kamarádský a férový. Popsala jsem vám svého syna, někdo by mohl namítnout, přirozeně k povaze matky, avšak takto ho vidí i ostatní lidé, kteří ho dobře znají. I přesto se mu však dějí věci, kterým lze sotva uvěřit. Pro nás Romy běžný život, pro většinu z vás neuvěřitelné. Tyto naše příhody jsou mi bohužel doposud předlohami k mému psaní.

Ve svých textech vyprávím o tom, jací jsme my Romové. Jaký je náš běžný život. Co řešíme, neřešíme, kam směřují naše vzpomínky, co nás trápí. V tomto textu bych ráda popsala, jak já vnímám některé z vás. Vás z majority. Jaký vliv na náš život, přinejmenším můj a mé rodiny, má vaše chování. Ať už v tom dobrém, nebo naopak ve zlém.

Už jako malá jsem se setkala s rasismem, xenofobií, předsudky, nenávistí. Nejsem jediná, já vím. Každý jsme originál, každý z nás ten svůj život prožíváme a vnímáme trochu jinak. Jako přes kopírák ale romské děti zažívají těžké chvíle od první třídy. Někdo už od školky, tak jako můj syn. Kterého vychovatelka zavřela na „spinkání“ do kumbálu mezi různé harampádí. Byl v té malé, tmavé a zatuchlé místnosti bez okna jen proto, že si něco šeptal s kamarádem. Kamarád, jak asi tušíte, do kutlochu nešel. Jak se cítí takové malé dítě, které je trestáno tímto způsobem? Vnímá tu nespravedlnost. V bezpečném prostředí své rodiny milováno, mezi příslušníky většinové společnosti ponižováno. Usměvavé veselé dítě tak s nástupem do školského systému plného zapšklých, zlých lidí postupně ztrácí důvěru nejen v cizí lidi, ale také samo v sebe. Jak je možné, že se takové vychovatelky a učitelé dostanou k práci s dětmi? Prošli psychickými testy? Uvědomují si svou sílu v otevírání dveří do světa? Tito lidé tvoří, utvářejí naši společnost. Byl to jeho první těžký náraz s realitou a bohužel ne poslední.

Systém, který uměle formuje naše děti, na které si pak pohoršení občané ukazují prstem. Systematické vyčleňování. Počítala jsem s tím, že svého syna na to vše budu muset připravit, že to bude ale takovej mazec, jsem nečekala. Vedeme věčný boj s větrnými mlýny. Srážíme se s hlupáky na místech, kde by být neměli. Mlčíme, dokazujeme, snažíme se, prohráváme. Ne, my se nedáme. Co na tom, že můj syn zažívá to samé co já v jeho věku. Co na tom, že zažívá dokonce horší věci. Bojujeme dál. Co nám zbývá. Svého syna do kolonky „problémové dítě“ napsat nenechám. Chce ho tam mít systém – ale systém jsou lidi. Lidi, kteří ho napadli, ti, kteří tomu byli svědky a nepomohli mu, policie, která otáčí naše trestní oznámení proti nám. Můj syn zažil opravdový lynč ve svých třinácti letech. O tom dnes píšu.