Básně Iryny Zahladko překvapí hned na prvních stránkách – a hned tím, čím jsou. Jistě, básněmi, ale takto jednoduše to vyřídit nelze: pod tím pojmem se skryje, a také skrývá, formální bohatství, viděno pozitivně, a zároveň řízený chaos, pokud bychom ho chtěli vnímat negativně. To první si ještě budeme mít příležitost rozebrat, tím druhým si ovšem necháme jako čtenáři velmi rychle vzít půdu pod nohama: co znamenají ty kurzivní pasáže nadepsané jako „deníkové záznamy“, grafické básně, otázky trčící z bílé plochy papíru jako bolavé či znepokojivé elementy, fragmenty v angličtině? A ještě než se stačíme něčeho chytit, zasadí nám autorka druhý úder, když na nás nechá slova zapůsobit silným koncentrátem významů, které jsou rozepjaty mezi každodennostním přímým pojmenováním a metaforikou, jež nejspíš někam ukazuje, ale zatím netušíme kam, pokud ovšem vůbec někam. Neukazovat nikam je jistě legitimní lyrická strategie, možná je to přece jen pouhý organizovaný chaos, sice nenáhodný, ale závratně vorticistní pohyb, v němž si musíme teprve pospojovat, co patří k čemu.

Částečně to tak je. Silný významový koncentrát se ovšem nevydestiluje z čehokoli, potřebuje solidní tematický fundament. Takovou bází je pro Irynu Zahladko především titulní nemoc; většinová plocha sbírky je věnována jejímu prožitku. Nemoc ničí zejména tělo, ale samozřejmě také duši a obojího se nám dostane ve vrchovaté míře. Lyrická mluvčí v první osobě pozoruje změny, kterým podléhá její tělo – brzy pochopíme, že jde o rakovinu –, zaznamenává své prožívání symptomů a léčby a ovšem psychické reakce na tyto prožitky. Tato popisná, konstatující vrstva na sebe bere většinou podobu monologických ich-formových výpovědí, založených na dějových slovesech a plynoucích vcelku poklidně, ale přesto silně emotivně zabarvených – což asi nepřekvapuje. Objevují se tu motivy prázdnoty, bezživotnosti, poškození, nahoty, pláče, únavy, úzkosti. Hlavně úzkosti. V této fázi rozvíjení dramaturgie sbírky si také poprvé všimneme onoho promyšleného rozpětí mezi denotativní a tropickou složkou, o němž bude ještě řeč. Příklad: „Poslední dny cítím únavu, která nikam nemizí, a taky nepohodlí“ (s. 2), svěřuje se lyrická mluvčí, aby na následující stránce odpálila následující nálož: „Vločky / neustále padají / některé dny / rychleji / některé dny / závěj / Skrz škvíry / co byly očima / probleskne hladké sklo / skrz škvíry / co byly ušima / zazní / smích sněhové královny“ (s. 3).

Současně s tímto rozevřením obou rovin dochází také k rozdvojení lyrického subjektu. Zprvu nenápadným gramatickým posunem od singuláru k plurálu: o kom se tu teď vlastně mluví? Vzápětí je však odluka dokonána. „A člověk, o kterém je tento příběh [příběh? – pozn. JMH], není já. Ne-já. NeJá“ (s. 5). Na těchto několika slovech vidíme, jakou znejišťující proměnou lyrická mluvčí nechává projít subjekt, s nímž je částečně ve shodě; a právě o to tu jde, že jen částečně. Zkusmo ohmatává jeho podstatu, včetně grafického řešení: jak se to vlastně píše, tohle ne-já? Subjekt ležící mimo lyrickou mluvčí, který jí umožňuje pozorovat ji/se jaksi zvnějšku a zároveň dát najevo, že tohle všechno, co se odehrává v nemocí sužovaném těle, se jí vlastně úplně netýká. Taková terapeutická delimitace, terapeutické vymezení.

Tomu, co se v těle děje, se ovšem autorka nijak nevyhýbá, naopak to zaznamenává s nahou (to není metafora) přímočarostí. Vypadávání vlasů, obočí, řas, průvodní jev chemoterapie, jí slouží jako východisko k meditaci o tom, zda si z nich králíček, „nejmenší evropský pták“, udělá „nejmenší evropské hnízdo“ (s. 7). Proměna chuťových vjemů odpoutává expresionisticky zvichřený průlet do úplně jiné tělesnosti: „Asi jsme se líbaly. / Asi jsem jí strčila jazyk až do krku / a pořádně jím tak zakroutila. / Tančila jsem jí mezi zuby, / cucala dásně, napila se jejích slin“ (s. 16). Zahladko se nevyhýbá žádné podobě tělesnosti, ani té ušpiněně milostné, odvrácené straně milenecké extáze. Je právě nemoc tím spouštěčem, který aktivoval zvýšenou vnímavost pro vlastní tělo, až to došlo až takhle daleko?

Vznik textů obsažených ve sbírce datuje autorka do rozmezí prosinec 2021 až leden 2023. Datace začne být důležitá ve chvíli, kdy se individuální osud, zachycený v „příběhu“ její lyrické hrdinky, začne prolínat s ruskou agresí na Ukrajině. Válku lyrická hrdinka začne brzy prožívat jako proces, který se rovněž odehrává v jejím těle: „Putuji svým tělem jako krajinou – / všude je válečná zóna!“ (s. 9). Na tom je samozřejmě nejhorší to, že zatímco dosud se musela v životě vypořádávat s jedním zničujícím faktorem, nyní má najednou naloženy hned dva – v synergii, v komparaci. Citovaný verš není v celku sbírky nijak arbitrární a ani zde není náhodně vybraný: tělo se obrazně stává dějištěm boje, který inicioval někdo jiný – a vlastně i obráncem je tu někdo jiný. Zde chápeme, proč se její lyrický subjekt takříkajíc množí dělením: „Když jsem v posteli sama, / přemýšlím, jak mohu pomáhat, / když jsme v posteli dvě, / vyprávím, co jsem si vymyslela“ (s. 8–9). Navzdory tomu, že toto zmnožování probíhá vegetativním způsobem, subjekt se, jak jsme viděli, nestává bezpohlavním. Naopak najdeme verše, v nichž právě pohlaví nese funkci průniku mezi oběma tematickými celky, a právě v nich autorka ukazuje, že sebe ani čtenáře nijak nešetří: „Ve sprše sleduji své / ohanbí oholené chemoterapií. / Vybavují se mi zprávy / o dětech / znásilněných během války“ (s. 8). Kdo tady nepřeruší čtení a nevezme si na tenhle lektvar oddechový čas, ať hodí kamenem.

Oba tematické komplexy jsou pak konfrontovány např. v básni s incipitem „Bojím se, že se“, grafické básni, v níž proti sobě stojí ve dvou sloupcích to, co se vrátit nemá („rakovina / rusové / hladomor […] bolest kůže / příchuť kovu / úzkost“), a to, co si naopak lyrická mluvčí přeje, aby se navrátilo: „Krym / ukradené životy / amputované končetiny […] chuť / spánek / libido“ (s. 26). A v závěrečné části sbírky se ještě jednou propojí v dialozích s alternující proveniencí v obou ze světů, např. takto: „– Podej mi prosím vodu, nemám sílu se zvednout ze židle. / – Nemůžu, nemám ruce“ (s. 39). Nemoc a válka spojené v tělesnosti: slova „K čemu je lidskost ve chvíli, kdy z člověka stává se pouhé tělo?“ z úvodního motta, jehož autorkou je básnířka a překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová, se tak mohou vztahovat k oběma z nich. Když otočíme úhel pohledu: vlastně je Jak se líčit v nemoci sbírka tematicky pozoruhodně jednostrunná (respektive dvojstrunná); její výrazové bohatství spočívá v něčem jiném.

Metafora těla zničeného válkou se přelévá do destrukce jazykového kódu. Častokrát narážíme na opakování lexikálních jednotek nebo syntagmat, téměř až na mantrickém principu; cítíme však, že to není ani ohlas básnění, které se pěstovalo v modernismu (lákadlem by mohlo být, že bývalo často protiválečné), ani intelektuální exhibice či kapric. Ačkoli v textu jsou uvedeny i jiné, emocionální motivace, osobně v tom cítím nejspíš záznam rytmu, kterým se excitované vědomí soustředěním na zvukovou kvalitu slov adaptuje na podvědomý řád, čímž čelí úzkosti z ne-řádu představovaného nemocí i válkou: „[Nenávist] přetavuje srdce na / nezastavitelný válečný buben. / Levá pravá levá pravá“ (s. 11). Stejnou funkci, ale jiným způsobem nejspíš plní i ohledávání hláskové instrumentace, jež vedle mentálních, asociativních spojnic vytváří můstky mezi jednotlivými slovy: „vers libre – velryba / vers libre – velryba / vers libre – velryba […] velryba – vertigo / velryba – vertigo / velryba – vertigo“ (s. 19); tou asociační spojnicí je v tomto případě, v básni věnované Velikonocím, bílá barva. Nebo téměř poetisticky: „září – / jméno, které / skřípe / skřípe / skřípe / zrzavými houpačkami nad Vltavou“ (s. 38). Konečně sem patří i mezijazykové konfrontace mezi jazykem sbírky a autorčinou mateřštinou, ukrajinštinou, kterých není mnoho, ale jeden příklad lze uvést jako doklad minuciózního, krajkového prošívání tkáně textu sbírky. Toto se sděluje hned na první stránce: „Oholila jsem si hlavu strojkem a oblékla novou růžovou košili. ‚Oholený‘ v ukrajinštině znamená nahý“ (s. 2). O vysokém stupni promyšlenosti kompozice celé sbírky a o důležitosti její jazykové stránky konečně svědčí i báseň Všem nám chybí slovní zásoba, situovaná zhruba doprostřed celku, v níž je racionálně, jakoby s odstupem, reflektováno to, co bylo esencí předchozích básní. „Budeme potřebovat / hodně nových slov“ (s. 22), komentuje lyrická mluvčí svůj prožitek jazyka a my trochu poopravujeme svoje čtení: spíše než o destrukci jazyka jde autorce o prožitek jeho zhroucení ve smyslu objevení jeho nedostačivosti. Zde se básně Iryny Zahladko přimykají styčnou plochou k básnickému universu Paula Celana, který, jak známo, v opozici k Adornovu výroku „po Osvětimi už nelze psát básně“ podobným způsobem přistoupil v básnickém díle ke zkušenosti holocaustu: prosekáním se ke spodním vrstvám jazykového materiálu a odhalením jeho absurdní povahy.

Zhroucení jazykového kódu je jednou z fazet motivu vzájemného neporozumění a to je zase jednou z fazet tématu, které vnímám jako pro celou sbírku stěžejní a zastřešující. Je jím konfrontace světů. Lyrická mluvčí prožívá pocit nepatřičnosti z napětí mezi světem nemoci a světem zdraví – a mezi světem války a světem mimo ni. K takovým konfrontacím dochází na mnoha rovinách, třeba v každodenním prožitku pobývání v nemocnici: „Ale všechny oči – vidně trpí / tou tenkostí dveří, / za kterou zní věčně dobrá nálada / a nesnesitelný smích“ (s. 23), „Paní v čekárně se těžce zvedá ze židle. / Než zmizí za dveřmi ordinace doktora, / řekne nám všem na shledanou“ (s. 39). Podobně v každodenním setkávání s blízkými lidmi: „Moje kamarádka se tváří, / jako by válka neexistovala. […] Její šperky jsou z Číny, / její kalhotky jsou z Thajska, / její kamarádka je z Ukrajiny, / žijeme ve velkém společném světě“ (s. 12–13). Prostě stále v té nešťastné každodennosti; samozřejmě proto, že medicínská a válečná každodennost jsou každodennosti přesně toho typu, které žádný člověk každý den zažívat nechce.

A právě proto: převládající pocit z toho celého je nepatřičnost. Lyrická mluvčí si nejen připadá nepatřičně kvůli tomu, jak vypadá její tělo a jak probíhají pochody v něm, ale připadá si nepatřičně, má-li se věnovat poezii v době, kdy na Ukrajině umírají lidé. S pocitem nepatřičnosti sleduje, jak „Okna paneláků se lesknou na slunci, / děti na hřišti se hlasitě smějí – / jsou to všechno věty / jak z učebnice pro první třídu“ (s. 12). V druhém kauzálním stupni jí nepatřičné připadají nároky, které sama na sebe klade, aby dokázala zvládnout strachy, úzkosti, deprese, neurózy, ale i ty úplně nejbanálnější výzvy, které přináší dnešek: přetížená hlava kvůli očekávanému multitaskingu, nutnosti udržet si práci, pociťované potřebě myslet „pozitivně“. A ovšem sem patří také nepatřičnost ve formě specifické zkušenosti migrantky. Tu Iryna Zahladko tematizuje velmi málo, téměř vůbec; vedle jednoho postesknutí ohledně toho, že si musí vždycky po roce obnovit zdravotní pojištění, je jí věnovaná vlastně jen báseň s názvem „Kam patříš“: „Všechno ve své kuchyni děláš potichu. […] Všechno je tady pokorné, všechno poslušné“ (s. 35, zvýraznění moje).

V jiné poloze je ovšem lyrická mluvčí ironicky s odpuštěním napruzená sama na sebe proto, že se jí to vůbec dotýká (báseň s výmluvným názvem „Přehnaný jemnocit“, s. 37). „Jak se sebou o tom všem mluvit?“ ptá se v jednom z deníkových záznamů, jež ve sbírce střídají „doopravdické“ básně. I to lze v intencích autorčiny poetiky domýšlet k absurdním závěrům: válka otevírá potenciály k rozvíjení vztahů, ať už toho partnerského, mileneckého, nebo k Bohu či k sobě samé; to vše v textech skutečně najdeme. Možná že až v tomto bodě teprve chápeme, k čemu autorka potřebovala onu nepohlavní multiplikaci subjektu; fisiparie je koneckonců proces, který může v přírodě sloužit k obnově zničených tělesných tkání – anebo k jejich řízené destrukci. Whatever, you name it, odsekla by mi nejspíš lyrická mluvčí.

Rozpětí mezi každodenností a oblastí, kterou nelze pevně uchopit prostředky konvenčního jazykového kódu (jak jsme viděli), odpovídá ekvivalenční či stupňovitý způsob práce s obrazností. V úvodu tohoto textu jsme mluvili o kognitivní a estetické (byť i třeba s negativním znaménkem) síle obrazů, které Iryna Zahladko používá. Při pozorném čtení zjistíme, že to není výsledek náhodného procesu, ale záměrného postupu od denotativní roviny přes ozvláštňující figuru až po plnohodnotný tropos. Jsou to právě tyto obrazy, které se slévají do zlověstného proudu; kdybychom byli v hudební skladbě, mohli bychom si ho představit jako takové disharmonické basové dunění. Disharmonie je možná ten správný zastřešující pojem pro vnímanou pluralitu a pestrost; tropy různého stupně by představovaly jednotlivé hlasy sboru, přičemž některé dílčí motivy odskakují od hlavní melodické linie jako kakofonické intervaly, jako – třeba – fingovaný orgasmus při sextingu (srov. s. 6). V tomto celku také dostává svůj smysl i onen deníkový záznam, ten nejdenotativnější ze všech žánrů, jež lze ještě za určitých podmínek pozvat mezi literární.

Nazval-li jsem básně Iryny Zahladko jako delimitační, myslím tím hlavně opakované vymezování lyrické mluvčí – vůči „zdravému“ světu, světu nezasaženému válkou, světu, který pořád něco chce a očekává, vůči druhým subjektům, počítaje v to ty, které vznikly jako odštěpky od ní samé výše popsanou básnickou fisiparií. Jak je to – závěrem – s vymezením vůči českému prostředí, které je pro ni v některých aspektech nositelem jinakosti? Nacházím jen jediný doklad, kdy si autorka rýpne do přechylování ženských jmen: „Čechová, Tatínková, Bratrová, Manželová, Vlastencová, Kostelcová, Patriarchátová i Patriarchová, Nízkoplatová“ (s. 40)… Záměrně o něm píšu na tomto místě, a ne v dřívějších odstavcích, kde byla řeč o autorčině zkoumání jazykových rozdílů, protože tady je jasné, že nejde o věc sémiotickou nebo translatologickou, ale o čiré politikum.

Aby nevznikla mýlka: dobře, že tam je. Není jediné, sbírku lze přinejmenším z jednoho pohledu, toho protiválečného, číst také politicky – a najde se tu i pár dalších, letmo zmíněných společenskokritických témat, zejména v již citované básni Přehnaný jemnocit. Bylo by to ovšem poněkud redukcionistické čtení. Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.