Na začátku psaní sloupků pro Tvar jsem si stanovila koncept věnovat se skrytým místům v různých částech měst. Pracovně jsem si projekt nazvala „díry“ podle přezdívky jednoho klánovického nočního klubu, kde se kromě popíjení dějí i jiné, skrytější věci. (Poznámka pod čarou – do krásných prostorných Klánovic se jednou za čas přijde uklidit i nějaký ten mafián. Ovšem takoví zde neprovozují „díry“, ale ty nejluxusnější posh restaurace, kterých tu z tohoto důvodu také pár máme – to jen ke vztahu luxusu a děr.)

Když jsem koncept „děr“ zveřejnila na síti X, byl k mému překvapení pochopen spíš prostorově – jako místa, která jsou jednoduše pod zemí, bez jakýchkoliv obsahových dilemat. Podívat se na místa, která jsou skutečně jen dírami, mě napadlo až na letošní schůzi Asociace spisovatelů, která se odehrála ve sklepních prostorech kavárny Liberál. Na schůzi jsem plánovala přijet osobně, jenomže mi postupně ujely dva vlaky, takže jsem si ji pustila online a během první hodiny udělala dceři večeři a pak si stihla ještě na chvíli lehnout. V posteli se mi ale kromě těla rozležely i myšlenky, takže jsem se nakonec pro hodinovou výpravu do Liberálu odhodlala. Z naděje, že přijedu zhruba na konec schůze, takže se dostanu k třešničce schůzování, kterou je plkání se spisovatelstvem, mě vyvedla další plná (v přepočtu třetí) hodina diskusí, během kterých se jednalo o zrušení projektu Spisovatelé do knihoven. Bývalá předsedkyně Jitka Bret Srbová vysvětlovala finanční i časovou neudržitelnost projektu. Sama Asociaci věnovala takové množství svého času a tím pádem peněz, popřípadě vlastního autorského textu, že by i přirovnání k moři mohlo být nedostatečné. Podobně vyčerpaně působila i Anna Luňáková, která je předsedkyní aktuálně. Oběma se klaním až k zemi, a to i přesto, že je jim to úplně k ničemu a večeři ani cigára si za to nekoupí.

Po skončení schůze jsem Terce Semotamové (aktuální člence výboru) po její odpovědi na otázku „jak se máš“ řekla, že jestli je toho na ni s jedním dítětem moc, bude to určitě časem pořád a pořád lepší – pokud ovšem nebude mít druhé. Poděkovala mi a odvětila, že by ocenila spíš validaci, popřípadě normalizaci svého problému – což ve mně vyvolalo zvědavost, co tím přesně myslí. Píšu to tady, protože se to propsalo i do mě. A jedná se o obecně velmi chytrou radu, jak reagovat na někoho, kdo se vám svěřuje s tím, že na tom není úplně nejlíp, nestíhá nebo se cítí být vyhořelý. Místo rad, co by měl ten druhý dělat a co ne, mu mnohem víc pomůže, když se mu naslouchá a jeho stížnostem přitaká. Třeba „jo, to musí být fakt těžký“. Tedy validace. Jedná se o empatické naslouchání, které je podporující, na rozdíl od odmítavého naslouchání, kam patří věty jako „to se mi taky stalo“. Nebo „to zvládneš“. Popřípadě moje oblíbené „to bude lepší“. Pojem normalizace nám potom říká, že naše reakce a emoce jsou v pořádku. Ty můžeme podpořit třeba větou jako „jo, to je fakt k vzteku“.

Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit. Naštěstí to nebyla moje vina, ale odpovědnost pálivé papričky, která mu zaskočila.

Všechno dopadlo dobře, až na ten projekt Spisovatelé do knihoven, který se měl zrušit a nezrušil se, ale zároveň se nenašel nikdo, kdo by si ho chtěl vzít na starost, stejně tak jako předsednictví v Asociaci. (Sama jsem byla ve výboru v době, kdy se připravoval poslední Sjezd spisovatelů, a byla to docela jízda.) Jestli Asociace spisovatelů umře, nevím, pod jakými záminkami se bude scházet tak pestrá skupina kreativních a píšících lidí. I když se vám to nemusí zdát, toto celé je skrytá a neplacená reklama na předsednictví v Asociaci.