Otázku, jestli stojí slza jednoho zmučeného dítěte za nějaké vyšší dobro, jak se kdysi ptal Dostojevskij, jsme v naší zemi pro letošek přeskočili. Překvapilo mě, jak je to jednoduché. Místo jedné slzy přehlížíme celé moře slz a produkujeme nové racionalizace, proč je smrt a utrpení tisíců v zájmu jakéhosi dobra, civilizace či demokracie. Asi jsem za svůj dospělý život neviděl v přímém přenosu větší kolaps humanity tolika lidí, kteří by ji měli hájit a za jiných okolností tak mnohdy činili, například během uprchlické krize v roce 2015. Dnes jsou titíž lidé na straně těch, kdo tehdy tleskali plotům, nehumánním táborům bláta a utopeným ve Středozemním moři.

Svou domnělou racionalitu a intelekt většina lidí v Česku napnula k obhajobě masakru. Ohánět se mrtvými dětmi je prý kýč. Jsou to jen živé štíty, takže na jejich životech nesejde. Hlavně se nenechat nachytat. Ohýbat abstraktní pojmy a takzvané hodnoty dle libosti je hlasem rozumu a dospělosti. Dívat se jinam je odpovědné, klást otázky naivní.

Tenhle text píšu 7. listopadu. Přesně měsíc po masakru, který spáchal Hamás na obyvatele Izraele a jenž snad každého cítícího tvora šokoval svou brutalitou. Brzy jsme byli postaveni před novou otázku, jestli jedna brutalita ospravedlňuje jinou brutalitu. Jestli lze na nelidskost odpovědět jinou nelidskostí. Jestli lze za jedno oko požadovat tisíce a říkat tomu spravedlnost.

Ti, kdo si takové otázky ze své pozice klást musejí, se z toho k mému překvapení vyzuli tím, že je ignorovali. Jako nějaké bestie sledující gladiátorský zápas si otevřeli popcorn, nasadili vlaječky a začali fandit. Jako bychom nesledovali násilí a utrpení, ale fotbal. Další show, která má rozptýlit naši pozornost, odvést ji nejspíš od toho, jací jsme ubožáci.

U této show lze navíc konečně využít načtené znalosti, blýsknout se erudicí a nabídnout nějakou tu další historickou paralelu. V konfliktu, který je zatížen historií a kontextem natolik, že přes něj není vidět skutečná torza lidských těl. Zvláště tedy těch, kdo se „rozhodli“ narodit na špatné straně hranice a teď si dovolují zatěžovat provinční mysli českých hlav svým kýčovitým naříkáním. Jako by nevěděli, že jsou jen produktem informační války, čímž se rozumbradové z jedné zbytečné země uprostřed Evropy nenechají ošálit. Pokud je pod vaším domem tunel teroristů, nemá život vaší rodiny žádnou cenu. Jste méně než kamení.

Na českou elitu si prostě nepřijdou. Sešikuje se do jednoho myšlenkového klanu, který u nás kupodivu zahrnuje vládu, opozici, armádní představitele, prominenty extrémní pravice i velkou část novinářů a intelektuálů, do jednoho tábora, v němž ti poslední neváhají hledat argumenty pro všechny dříve zmíněné. Jako by jim nedošlo, že ve chvíli, kdy se stanou apologety moci a obhájci bezpráví, jsou sami úplně k ničemu. Teď se ve všudypřítomné senilní kaši, která zbyla z rozumu a empatie, utopíme všichni.

Možná je celá ta myšlenková operace s dětmi skutečně kýčem. Možná je kýčem celé myšlení. Žonglovat lze nakonec s čímkoli, tak proč si to komplikovat? Žít se dá i se šroubovákem vraženým do hlavy.