Tábor, nábor, nádor, brambor, říkám si, když jedu do Tábora, zatímco si děti čtou. Se švagrovou a našimi dcerami jedeme jako každý půlrok na dámskou jízdu. V jednom kupé sedí vedle sebe tři holčičky položené do knížek a pak my dvě, natěšené na sdílení všech nehorázností, které s našimi muži sdílet nelze.

Tábor je město, kde jsem se narodila. Málem. Můj táta kdysi zvažoval, že by se sem přestěhoval kvůli práci, ale nakonec dal přednost Praze. Vždycky jsem si myslela, že prožít pubertu v Praze pro mě bylo mnohem lepší než se plácat na maloměstě. Větší město rovná se větší svoboda. A to se zdálo být jedinou věcí, která mě mohla zachránit před mentalitou rodičů spojených s katolickou vsí ztracenou kdesi na Vysočině. Ovšem – ne že bych měla takovou svobodu té svobody využít. Přece jen, pod nějakou střechou jsem bydlet musela.

Nicméně to o té Praze jsem si myslela jen do chvíle, než jsme se se švagrovou a dětmi courali stmívajícím se Táborem od nádraží směrem k penzionu. Šly jsme po okraji hradeb a pod námi zela propast měkké krajiny. Výhled na celé údolí s Lužnicí se podobal slasti. S tmou jsme dorazily do vilové čtvrti zabalené do lesa jako do teplého kožichu. Majitelka jedné z vil nás přivítala velmi vlídně. V té době ještě neměla tušení, jak tři malé holčičky dokážou zbořit dům.

Brzy jsem zjistila, jak moc Tábor umí překvapit. Jasně že ho skoro všichni známe z těch dní, kdy se v něm odehrával Tabook, mezinárodní festival malých nakladatelů. Bytosti, které jsme zvyklí potkávat na literárních akcích v Praze nebo Brně, zkrátka náhodou potkáme v ulicích Tábora. Forma je trochu jiná, obsah stále tentýž. Tábor se ale umí odvázat i jinak. Na náměstí se koná foodfestival. Mezi renesančními a barokními fasádami marně přemýšlím, odkud se ty davy lidí vzaly. Kde se vzala ochota zaplatit za smažené červy nebo sladké gumové medvídky bez cukru. Je to sloní stopa globalizace, která s místními nesouvisí, nebo je to naopak něco, co si zdejší opravdu užijí?

Na velkém hřišti na okraji města mám sraz se spolužačkou z architektury, která tady už rok zastává funkci městské architektky. Informace o existenci foodfestivalu ji překvapí. Pak už se ale naše téma stočí jinam. Pro každého je totiž nejsnazší dělat si ze mě srandu ve smyslu – do kteréhopak oboru se asi pustím napřesrok? Do hudby? Ne, to už přece dělám. Do podcastu? Ano, jeden už se připravuje. Takže zbývá tanec? Nebo film? Ne, to už fakt ne, dušuju se. Ale samozřejmě –kdo ví. Třeba potkám nějakého tanečníka, se kterým bude sranda. Neboť moje ochota koketovat s jakýmkoliv oborem je nezměrná.

The best of Tábor jsou dvě věci. Za prvé: výhled z věže a jeho druhotná náplň, kterou je prodejna starých známek a bankovek. Jejich fanoušek, majitel a sběratel mezi vybíráním vstupného o rozpadající se papírky pečuje – pinzetou je protáčí pod lampičkou a opatrně lepí jejich trhliny.

Druhou věcí jsou propojené středověké sklepy pod náměstím, které vznikly víceméně náhodou. Jeden si udělal sklep, druhý ho chtěl taky, třetí se přidat musel, to je snad jasný. A protože pozemky nebyly široké, bylo snadné při hloubení sklepa narazit na souseda. Ve výsledku vznikl sklepní systém čítající až čtrnáct kilometrů. Kdyby v něm nebyla taková zima, dal by se ve své době jistě použít i na jiné věci než na skladování potravin a ukrývání se před útočníky nebo požáry.

V úvodu jsem vás natýzovala, co asi tak budeme se švagrovou probírat za novinky. Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle. O novince na poli womanizerů si řekneme až později. Jen tak mimochodem.