POEMS Syndrome

V mastných černých brázdách
po dešti stále hledám blyštivý kámen,
měřím si úhel, zkoumám lom,
nastřižení v mracích,
tudy vejde slunce,
tudy padne déšť,
tam se zaleskne
chalcedon,
opojné jméno
chrastící v kovovém kyblíku,
jako představa,
že i uvnitř zubu se skrývá celý náš život,
že i báseň je nemoc,
naštěstí velmi vzácná.

Spotřební čas

I
Najednou prázdno v domě,
nahé ořechy padají do trávy,
skleník křehne.

II
Nákup nechám pod schody,
tam, kde stával tvůj botník,
plynové hodiny odpočítávají
spotřební čas.

III
Zaklepu na dveře,
duté ticho puchří,
moli víří prach.

IV
Dantovu Komedii a pantofle
vrátím zítra.

Oheň

Zapálím oheň, dřevo uhne.

Led ještě nebyl dostatečně pevný

Vydali jsme se zkratkou přes jezero
podle černých srnčích stop.

Místy byla hladina neklidná,
ryby se třásly před naším stínem,
voda duněla hvězdami,
jedna po druhé zhasínaly,
jako by někdo najednou vyslovil
všechna boží jména.

Nesli jsme v dlaních ukradený oheň,
nesli jsme jasmínový čaj,
krev v prázdném těle kytary,
relikvie z cest po planetách.

Na konci jsme vstoupili
do zrcadlového sálu –
rovní, křiví, vypouklí.

Jasmín kvetl bledým plamenem.

Sojka kradla noc.

V očích se chvěla ozvěna.

Zrcadlový sál

I
Vcházím do zrcadlového sálu,
v prázdných dlaních čáry,
v nichž neumím číst.

Vím jen, že kolmo na ně vedou kosti.

II
Uprostřed stojí stůl s vázou
přetékající květinami, zátiší s jablky a křišťálem,
a v něm já, nekonečný tak, jak jsem si kdysi přál.

III
Ozvěny tichých obrazů na sebe posunkují
opatrnými gesty.

Otevírám ústa a ten nejbližší ke mně
promlouvá mým hlasem.

IV
Parkety se s vrznutím rozestoupí
a přeskládají se jako kosti v rybě.

Ukazují mi – tudy, vejdi,

tvá cesta začíná zde.

Cesta

Je to jako vjíždění do tmy,
vrážení světla do mraků.

Čas se páře, ale nic nevytéká,
noc hltá červená jablka.

Cesta se natahuje a ztenčuje,
bílá jako syrové těsto.

Místy je vidět pod povrch,
tepající tkáň lesa,
sáknutí mízy vlásečnicemi.

Kameny šednou v mracích.

Nic nevážím.

Dům z papíru

I
Postav si ve mně dům,
dům ve větvích, hnízdo, pevnost,
a pak vyprávěj, co není,
co přibývá, v místnostech z papíru,
štětcem kreslená slova, slova,
co hoří, když jim řekneš.

II
Boty si zuj, oblékni si bílé kimono s modrým páskem,
uvaž levou stranou přes pravou, nikdy naopak,
nalij si čaj a vejdi.

III
Vím, že jsi přišel krást,
přišel jsi psát ohněm po mých listech,
ale já tě chci učit jemnému umění tahů štětcem
po bílém papíru, řád písma.

Naučím tě třít tuš o kámen,
naučím tě, jak z kůry vyrobit masku,
abys mohl odložit vše, co skrýváš.

IV
Nelekni se, až tě obroste mech,
až ti z prstu vyraší zelená snítka listu,
nakreslíš trávovým písmem znak hory a deště,
napíšeš déšť, do řeky vejdeš kamením a pěnou,
na zahradě zasadíš růžové pivoně.

Jeřábi si na břehu v lískách
složí křídla do oblačné terasy.

Hlučné zátiší

Nadechni se a vejdi do domu, rozhlédni se
po místnostech, hledej zátiší v polostínu.

Uvnitř tě vítá laskavé prázdno,
v kuchyni se vaří káva,
na stole ubrus naškrobený sluncem,
zelený paprikový lusk chvějící se čekáním.

Ručníky voní mýdlem na špinavé límce,
tím s jelenem, co jich pod gaučem
byla vždycky celá krabice.

V horách se stmívá.

Jelen ožívá a troubí,
kyne parožím, odchází v tvém svetru.

Noční příliv

Jaro je tady, ale zima neodchází,

slapové jevy úplňku přinesly několik slov
na boltec tvého ucha,

větu kolem kotníku s vytetovaným sluncem,

kůže promodrává zlomeným prstem básně,

dere se ven, roste.

Bude dlouhá? Krátká? Nevím.

Odhalím jí skrýš ve větvích, ukážu kvetoucí zahradu,
stín pod černým bezem.

Líhnoucí se kus křídla mě zahřeje za klíční kostí.

Napiš mi báseň, namaluj obraz, svírej mě.

Jmelí

Na žádnou z těchto fotek si nepamatuji,

v tomto životě to nemohlo být.
Rudé listy borůvčí odvál podzim,
smrky strhla námraza z březnových dešťů.

Už nevím, kam až padá voda za skalnatým břehem, kde se tříští,
odkud sem vrostlo obilí a na co zde čeká.

Prst bloudí mezi stébly a požírá světlo z údolí,
potok se vlévá mezi habry zpět do mých kotníků.

Jsem zde a vrůstám do lýka času, upíjím z vašich větví.

Naše kořeny se milují.

Šalvěj

Nahlédl jsem do dutiny stromu
a stal se zbytečným,

něco mě odválo a zahloubilo do kořenů,
sytím se deštěm, šeptám si s bílými listy,

světlo mi připomíná jen proschlý květ
hořící v pouštní tmě,

rostu všedností a prodírám se za ním,

poslouchám měkkou řeč lidí,
vyjídám zbytky cukru z hrušek,

pravou rukou se mi rozlévá moře,
levou sbírám med v klášterní zahradě,

palec mi dorůstá větou, jejíž konec vábí ryby,

mé okraje se rozpouštějí.

Vlnovec

Řeka je klidná a teče zpříma,
ta její bláznivá snaha uchovat vše,
květ šenestru, zrovna tak jako
německou konverzaci od Dudena,
hromadí je, list po listu.

Mezi zdymadly z nich pomalu roste zelený strom
s vinutými kořeny a lahvovitým kmenem,
příbytek pro racky plný deště,
patra a poschodí pro dlouhá těžká slova
vlnící se mezi větvemi.

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

Někdy, mnohem později, se vrátí,
bílou vlnou nám zaplaví zahradu i dům.