P. B. Shelley, Romantismus
Anketa s Marianem Pallou, Patrikem Linhartem, Michalem Maršálkem, Annou Kotvalovou, Josefem Kučerou, Ondřejem Maclem, Františkem Dryjem, Tomášem Gabrielem, Emilem Haklem, Milenou Slavickou (M. S.), Kamilem Bouškou, Petrem Motýlem, Petrem Čermáčkem, Janem Vozkou, Robertem Wudym a Vítem Kremličkou

Jsou chvíle, kdy legendy bijí do bran

Ptá se Milan Ohnisko

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

Rozhovory – Anketa
Z čísla 13/2022

Nakolik a jakým způsobem vás a vaši tvorbu ovlivnil romantismus v literatuře, potažmo ve výtvarném umění či hudbě?

 

Velice mnoho, převelice, ba co více, nanejvýše!

  • t Kremlička, hudebník, spisovatel a literární publicista

 

Dílčím způsobem ano. Romantismus v literatuře je to samé jako punk v hudbě – vynalezli ho Angličané, nikdy se s ničím nijak nepáral a zpíval vždy jen tak, jak mu zobák narost.

  • Robert Wudy, básník a knihovník

 

Romantismus a biedermeier jsou moji staří známí. Romantismus na mě měl asi největší vliv někdy ve věku šestnáct až dvacet let. Básníci jako Keats, Coleridge a především některé kousky od Shelleyho a pak temný „Manfréd“ od Byrona. Také Faust byl v té době mým starým dobrým známým a snažil jsem se, jak to jen dovolovala moje mladická naivita, proniknout tím labyrintem odkazů a aluzí na všechno možné. Po čase ode mě tahle notně povýšená romantická nóta odpadla a se studiem na FF UK nastoupila jiná, a to i díky skvělým přednáškám Václava Hájka. Byl to zájem o okraje romantismu (a jeho přesah k dnešku), o ty rádoby pouťové výjevy a procházky v parku. Ale i o tu nejstarší, notně romantismem ovlivněnou pornografii černobílých stylizovaných fotografií a později i filmů. Zkrátka okraje, které jako by šly proti té oficiózní cukrkandlové stylizaci, aby vytvořily stylizaci veskrze podobnou, jen s tím pornografickým obsahem, který snad působil ve své době podvratně, ale dnes působí spíš už jen úsměvně. To je asi něco, mimo jiné tedy, co z romantismu přetrvalo až do současnosti a to třeba v tom množství současného televarietního, ale obecně vizuálního a hudebního biedermeieru, který se z nás snaží (často úspěšně) vytlačit onu pověstnou druhou slzu. No a tenhle současný vizuální, ale i hudební biedermeier na mě vliv určitě měl a má, i když se dnes maskuje pod pojmem popkultura, ale mohou to být i písně Boba Dylana nebo Radiohead. Těžko říct, jestli nějaký jiný směr ovlivnil natolik výrazně současnou západní kulturu a myšlení, že v ní přetrvává v různých variacích jako poměrně dominantní vrstva i dnes. Ale to jen spekuluji.

  • Jan Vozka, básník a překladatel

 

Romantismus v literatuře mne nikterak zvlášť neoslovil, a tak ani neovlivnil. Zato některé malíře romantismu mám velmi rád. Wiliama Turnera s jeho bouřkovým či podvečerním světlem prohořívajícím obrazy skrz naskrz. Caspara Davida Friedricha pro mlžnou snivost jeho krajin.

  • Petr Čermáček, básník a výtvarník

 

Romantismus v literatuře pro mě znamenal a znamená hodně. Doufám, že v každé mojí knížce něco z romantismu je. Určující pro mě ve vztahu k romantismu byla středoškolská výuka, kdovíproč v Čechách literáty tolik podceňovaná. Máj Karla Hynka Máchy mě na gymnáziu silně zaujal, což trvá dodnes. Vyučovalo se tehdy povinně ruštině a velice mě oslovil Puškinův Evžen Oněgin. Další takové zásadní setkání, to už ale bylo na počátku vysokoškolských studií, bylo s Kašparem noci Aloysia Betranda. Postupem času jsem pak četl další a další autory řazené pod pojem romantismus. Ty tři knihy, které jmenuji, ale byly a jsou pro mě z romantismu nejdůležitější, dojmy z mládí bývají obvykle nejsilnější. Obvykle ano. Ale zrovna nedávno jsem se ponořil do překladu knihy, kterou jsem četl poprvé až někdy ve třiceti a která je sice ještě předromantická, ale romantických prvků je v ní až až. A mohl bych na ni romanticky přísahat. Dobrodružství Alfonse van Worden Jana Potockého:

Sierra Morena. To strmé horské pásmo, které odděluje Andalusii od Kastilie. Obývají ho uprchlí galejníci, zbojníci a Cikáni, o kterých jde pověst, že pojídají těla poutníků, které odpraví. Ne dost na tom. Pocestný, který se opováží vejít do té krajiny, se ocitne v pasti takových hrůz, na které nestačí ani chladný rozum, ani odvážné srdce. V hukotu potoků se tu ozývají plačící hlasy, za hřmění bouře se rozsvěcejí sinalé plameny a neviditelné ruce se pokoušejí srazit opovážlivce, který tudy volil cestu, na dno bezedných propastí.

Pominuly časy, kdy tu bylo možné najít hostinec. Duchové, ďábelštější než hostinští, přinutili výčepní ustoupit do míst, kde jim bude spánek rušit pouze svědomí, neboť hostinští, když byli postaveni před volbu vybrat si ze dvou zel, zvolili přirozeně to menší z nich.

  • Petr Motýl, básník, prozaik a dramatik

 

Nevím, jestli jsem sám schopen posoudit a zvážit, nakolik a jak romantismus ovlivnil moje psaní. Nějak mě jistě ovlivnil, ale jedna věc je číst romantické autory, a jiná věc je pak reálný literární vliv jejich děl ve vlastním díle. Otázka vlivu je otázkou, nakolik a jak jsem schopen procítit a prožít něčí dílo nebo osud. Jde o osobní povahu a naladění. Intuitivní a silnou blízkost jsem vždy cítil k těm literárním hrdinům a autorům, kteří se nespokojovali s věcmi tak, jak jsou. Myslím si ale, že každé dílo, bez ohledu na období vzniku, je námitkou nebo rovnou vzpurným činem vůči tomu, co je předem dáno, vůči tomu, co už tu je. Takový názor by se dal klasifikovat jako reziduum romantických postojů. Ale kdo koho tady vlastně ovlivňuje, kdo ke komu přichází a s čím? Opravdu si mě našel historický romantismus, aby mě přeoral a navždy změnil, nebo si bytostně romantické naladění mojí mysli našlo romantismus, aby jej přetvořilo k svému obrazu?

Teď seriózně (a výběrově). George Gordon Byron na mě působil svým veršem, který mluvil a vyprávěl. Edgar Allan Poe mě poznamenal svým smyslem pro humor a uměním živě zachycovat dezintegraci osobnosti svých postav. John Keats mě ohromně dráždil éteričností své poezie. Walter Scott mě nudil i v těch nejdobrodružnějších pasážích. Heinrich von Kleist: Od útlého dětství sním o společné sebevraždě s milovanou ženou. Jeho korespondence je čirým žárem. Friedrich Hölderlin: To, jak až do konečků svých nervů prociťoval ideje. Vzdušnost. Novalis ve svých aforismech a zápiscích spíše než v poezii. Bratři Grimmové: Rodiče mně jako malému dítěti četli jejich pohádky, ale přestali, když jsem na ně po vyslechnutí jedné z nich pak neustále dotíral otázkou, jak je možné někomu utrhnout hlavu. Georg Büchner a jeho Vojcek (při četbě mám před očima Klause Kinského, také romantika). Gérard de Nerval: horečnatostí a jakousi zvláštní, pro mě nyní těžko formulovatelnou úplností. Jedním z největších moderních romantických spisovatelů je pro mě Henry Miller: Nespoutaná a bezmezná subjektivita v kombinaci s naprostým realismem je velmi svůdný mix. Caspar David Friedrich: obraz Křídové útesy na Rujáně. Jen kvůli tomu obrazu chci jet na Rujánu a najít to místo, pak si dát rybu v housce a posedět s knihou v plážovém koši s výhledem na moře. Pokud jde o hudbu, miluju novoromantismus v hudbě 80. let 20. století: Japan, Ultravox, rané The Human League, The Cure (LP Seventeen Seconds, Faith, Pornography), Eurythmics (první tři alba), Tubeway Army, Garyho Numana, ale nakolik a jakým způsobem ovlivnili moji tvorbu, to opravdu nevím. Možná mě na (novo)romantismu oslovuje nejvíc jistý futuristický moment.

  • Kamil Bouška, básník

 

Romantismus je mou trvalou spřízněností s romantiky všech dob

O romantismu neromantici nic nevědí

Romantismus je permanentně ironický a imaginativní stav mysli

Romantismus je souznění s vlastní osamělostí

Romantismus je sounáležitost s melancholií zvířat, hor, lidí a lesů

Romantismus je Melancholie Albrechta Dürera

Romantismus je osamění černých děr ve vesmíru

Romantismus je samota kvarků

Romantismus je v rozporu s mocnými tohoto světa

Romantismus je v disharmonii se všemi veličinami

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje

Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy

Romantismus je hluboké jezero v mé mysli

Romantismus je dehet na mé duši

Romantismus je Madona ve skalách

  • Milena Slavická, historička umění, kurátorka a spisovatelka

 

Romantismus nikdy neskončil. Blade Runner chrání zbytky civilizace před vzpourou replikantů, Bukowského opilec se nenechá zlomit, raději se zničí sám. Sluha pokleká, aby povstal jako rytíř. A noví a noví romantičtí hrdinové stále hledají v sutinách světa pohádku o Božím hrobu. Snaha je to marná – Boží hrob nalézt nelze, neb nelze nalézt Boha. Jenže marnost je přesně poloha, která romantikovi vyhovuje.

Netýká se jen umění – romantický hrdina je v jádru tragicky vážný, zpravidla hysterický, takže najde uplatnění i v jiných oborech, typicky třeba mocenských. Momentálně lze tuto polohu dohledat v projevech oficiálních propagandistek Kremlu O. Skabejevové a M. Simoňanové, jež chtějí denacifikovat Evropu (zjevně nejde o vtip) a rovnou vyhrožují, že když se to nepodaří, doplatí na to celé lidstvo.

Což se může snadno stát. A zároveň jde o další romantickou inspiraci, jelikož pokud to přežijeme, okamžitě se toho chopí fiction, non-fiction, komiks, relax, zkrátka současná literatura.

  • Emil Hakl, spisovatel a publicista

 

Z romantických děl jsem toho moc nečetl, přesto mne ale některé knihy z toho období inspirují, a dokonce zvlášť v poslední době. Erbenova hřbitovní Kytice jako by se dnes vynořovala z Máchova Máje, konfrontujícího přírodní čas života s lidským časem plánované smrti. Uťaté, se zemí již nespojené kvítí roste teď všude, jen odstrčit květy a listí a podívat se na stonky. Erbenův i Máchův rým jako by svou mimochodnou dokonalostí stvrzoval předurčenost dneška – není divu, že se to rýmuje, říkáme si. Jako by formuloval běh specificky lidského času, určeného tikem našich návyků, kterých se nejsme schopni pustit, ať už se týkají hamižnosti, plýtvání, či lásky. Není to období nadčasovosti v literatuře, ale spíš vědomí nelidskosti světa, vůči kterému působíme cize, až nepřátelsky svým rozumem. Když se Blake ptá, která kovadlina ukula „Tygra“, důraz je na posedlosti myšlenkou výroby, vzniku, které se člověk v úžasu nemůže zbavit, nikoli na strachu z šelmy či přírody samotné. Stejně tak Blakeova „Slunečnice“, která byla první básní, kterou jsem zcela nahodile zkoušel kdysi překládat, mne fascinovala zobrazením posvátné hrůzy z lidství: Neotáčí se pouze za sluncem, ale také za koncem životní cesty člověka.

  • Tomáš Gabriel, básník a esejista

 

Vliv romantismu na mé vlastní psaní byl spíše druhotný, podprahový či zprostředkovaný – surrealismus je přece podle jedné slavné charakteristiky „ocasem romantismu“. Velice chápavým ocasem, nutno dodat. Kromě toho, že jsem kdysi sepsal – a nikdy nepublikoval – jakousi imaginativní poctu Williamu Blakeovi, jehož psycho-pato-vizionářství mě fascinovalo (utkvělo mi například, jak rozmlouvá s „duchem mouchy“), asi nejvíc mě co autora poznamenalo setkání s Lautréamontem. Nejde ani tak o nadčasovou a náležitě zprofanovanou kohabitaci deštníku a šicího stroje, ale přiznávám, že litanická dikce Zpěvů a ona nekompromisní řeka imaginovaného patosu Zla, krutosti a sarkasmu mě dokázaly strhnout, ačkoli jinak mi je básnický patos ve všerůzných svých podobách protivný. Snad právě nejčernější humor, vždy podvratný, agresivní sarkasmus a všudypřítomná ironie představovaly ty černě romantické atributy, které v mých očích zaručovaly nadhled nad blátem sentimentalismu a anachronismu, o nudě všech civilismů světa nemluvě. Proniknou-li tedy do mých – zejména těch pásmu podobných – básní litanické či ambivalentní a dočasné (!) patetické prvky, jde kromě jiného o jakési podprahové ozvuky Maldororových apostrof a rouhavých litanií a koneckonců i drobných motivů. Například v cyklu Na druhé straně mostu Caroussel (2009–2011) je právě tento pro mě navždy lautréamontovský („Ubohý Marvine!“) pařížský most vehikulem transponujícím mé vlastní zasuté i tuze akutní lítosti a sadomasochismy. Jak romantické, jistěže…

  • František Dryje, básník, prozaik a esejista

 

Je to referenční rámec, který rád vyzývám k souboji. Dědictví plné rozporů. Kult svobodného génia a zároveň vzestup měšťáků a národovectví. Nová vize přírody, tělesna a lásky na pozadí průmyslové revoluce, včetně krystalizace anonymních velkoměst. Duch úpadku, nemoci, ztráty společného řádu, ale i svěží vůně obrody, revolty, emancipace, ba mystiky na troskách středověku. Muž, který mě zasvěcoval do umění, byl čistokrevný goethovec, podle nějž bylo třeba ten romantický konflikt, jemuž tak snadno podléháme ve zmatcích dospívání, přestát na pevnějších základech. Hodně věcí, které romantismus s vášní sobě vlastní vydobyl, je už dnes přinejmenším sporných, ale pořád dost všudypřítomných na to, abychom si kvůli nim dali přes držku o půlnoci u Máchovy zpackané sochy na Petříně.

  • Ondřej Macl, básník a herec

 

Setkání s romantismem pro mě znamenalo v podstatě začátek mého zájmu o poezii, která mě až do té doby trochu míjela. Jeho metaforika a obraznost na mě měla vliv především tehdy, což asi navíc také dobře korelovalo s příslušným životním obdobím. Nakolik z toho původního vlivu a okouzlení přetrvalo a proniká do mojí tvorby dnes, to si nejsem jistý. Kdo ví, třeba se tam pořád ještě někde skrývá, jako takový špatně pohřbený obr.

  • Josef Kučera, básník

 

Ačkoliv jsem nikdy nebyla příliš schopná efektivně detekovat faktory, které měly vliv na mou tvorbu, nějak podprahově si uvědomuji, že jisté romantické ideály a hodnoty se do mého vnímání světa propsaly. Za prvé by se asi dalo zčásti tvrdit, že moje poezie spadá do poezie lyrické (pokud si chceme hrát s termíny), vzhledem k tomu, že nedokážu (a ani nemám zájem) mé psaní oklešťovat od mých emocí a subjektivního vidění světa. Za druhé, rozpor mezi mým vnitřním světem a realitou je asi jeden ze zásadních nosných pilířů mého psaní a chápání reality obecně. Snaha se s tímto rozporem vypořádat se zásadně propisuje do mého každodenního fungování. A za třetí vnímám nosný průsečík romantismu s mojí tvorbou ve spojitosti člověka s přírodou a plošně prostředím, ve kterém se člověk pohybuje. Snaha zachytit tento vztah je pravděpodobně hmatatelná v mém zacházení se světem i v poezii (a v mé chystané debutové sbírce Etapy především).

  • Anna Kotvalová, básnířka

 

Dávno předtím když jsme se začetli do Goetha, Máchy nebo lorda Byrona, jsme už měli uši plné drobných Chopinových skladeb a znali jsme árie z Verdiho a Dvořákových oper, vysílané nekvalitními rádii a televizory. A ještě předtím jsme si osvojili princip romantického myšlení při četbě pohádek bratří Grimmů nebo Karla Jaromíra Erbena. Romantismus se v posledních 200 letech stal nenápadnou součástí našich životů. Tento umělecko-filosofický směr se stále dokáže prosadit, umí pracovat s extrémy, být tragický a nebojí se psát slova s velkými písmeny. Stačí někdy málo a sklouzne do banality. Láká naopak velikostí témat, dramatičností, exotičností (de Nerval, Delacroix) a opuštěností svých protagonistů.

Současní autoři se mohou nechat ovlivnit často protichůdnými variantami romantismu. Já mám rád širokou škálu tohoto způsobu myšlení. Za krásná považuji fortissima wagnerovských oper, třeba Tristana a Isoldy nebo Tannhäusera. Naopak mi vyhovuje vypjatá lyričnost klavírních skladeb Fryderyka Chopina. Ve výtvarné oblasti mi vždycky bude strhávat na sebe pozornost Vor Medúzy zobrazený geniálním podivínem Géricaultem. Pokud jde o četbu (spíš poezii než prózu), vracím se k literárním dílům opakovaně. Od Huga po de Nervala, od Puškina k Lermontovovi, od Keatse po Máchu, od Vörösmartyho po Prešerena, od Novalise a černých romantiků po frenetiky. Vědomě jsem ale v duchu romantiků nic nepsal.

Mé pokusy o využití principů hudby a výtvarných postupů v literatuře v sobě neměly nic specificky romantického. Napsal jsem ale rozsáhlejší poému, která má řadu romantických prvků a především rozvržení kompozice je romantické. Jde o text nazvaný „Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny)“, který vyšel v mé třetí sbírce básní Kobalt přechází do krve (Dauphin, 2009). Třicetistránková poéma ve čtrnácti epizodách sleduje čtvrt století trvající paleontologický výzkum u vesnice Šou kou tien poblíž Pekingu, při kterém byl objeven předchůdce dnešního člověka Homo pekinensis erectus. Byl to první tvor, který zvládl práci s ohněm, jeden ze základů vzniku lidské civilizace. V textu se mísí epizody z vědeckého i soukromého života členů mezinárodního výzkumného týmu (mluvilo se zde až sedmi jazyky). Prohry a vítězství paleontologů jsou líčeny na pozadí velkých i malých dobových událostí (pád císařství, vleklá občanská válka, čínsko-japonská válka ve 30. letech a konečně napadení USA Japonskem počátkem 40. let. Popisuje se prudká proměna Číny na velmoc napodobující západní životní styl, ale také zákaz stavět patrové domy, aby mohli duchové předků v noci volně létat nad městem. Oblíbený byl sběr cvrčků v ozdobných klíckách, jejichž hromadění mělo charakter gamblerství.

Příběh, který jsem popsal, měl ukázat obrovské schopnosti lidského druhu a současně sílu destrukce, která nakonec způsobila zkázu celého projektu. Těžko si představit lepší než romantický rámec celého líčení. Myslím si, že romantická díla stále mají schopnost někoho oslovit. Jsou chvíle, kdy legendy bijí do bran a velké příběhy mají víc a víc pravdu.

  • Michal Maršálek, básník a esejista

 

Romantismus je vidění obrazů přesně a dětsky. A je to neschopnost z toho ustoupit. Děsivá neschopnost. Umanutost asi. A v hudbě jsou to Depeche Mode a nyní smutek za Andyho Fletchera. Ale smutek není navždy. Ovlivnili mě tedy novoromantici a jezerní škola, protože mám rád krajinu a její vnímání, lásku a přátelství, psychopatické chování, řezání nožem a procházky na ostrých nízkých skaliskách. A pochopím, když někdo vykřikne: Dakekáť láska má, marné volání. Anebo jen: Dalekáť láska, má marné volání! Je nemožné, ano, nemožné přiznat, nakolik do mě proniklo romantické vidění světa v duchu poesie a malířství. Jen si tak říkám, zda jsem navenek a v praxi životní alespoň avantgardní pragmatik.

  • Patrik Linhart, básník, esejista, performer a výtvarník

 

*

Jak jsem si vydělával romantismem na živobytí

Čím více detailů, tím menší celek

Buď jsem vadnej, nebo starej, napadlo mě tuhle.

Vyrůstal jsem na indiánkách, kde oddávat se emocím mohly jen ženy, a to ještě v zapnutých vigvamech, kdežto tváře mužů nesměly prozradit ani náznak pohnutí. Moc se mi to líbilo, a dokonce ani Pionýr to nezměnil. Už jako kluk jsem chápal, že kdyby začali natahovat moldánky i muži, vedlejší kmen by je hned zmasakroval.

Proto jsem tak těžko nacházel cestu k romantismu, který pro mě znamenal cosi ufňukaného, co se vypočítavě rochní v bahně emocí, a navíc se tím i nestoudně chlubí a hlavně to trvá vždycky moc dlouho.

Odkojen Stounama jsem udělal konkurs do operního orchestru, jenž z devadesáti procent hrál romantické opery.

Bral jsem to jako práci. I skříňku v šatně jsem měl plechovou jako v továrně. Vevnitř frak a smyčec. Když jsem vyvrávoral po čtyřech hodinách hraní Wagnera, zamířil jsem jako havíř obvykle do hospody. Naštěstí jsem si několikrát zahrál i Mozarta nebo Martinů, Beethovena jsem moc nemusel, trochu se stydím přiznat, že jeho symfonie mně už tehdy lezly, podobně jako dnešní popík, krkem. Teprve na stará kolena jsem objevil jeho smyčcová kvarteta a omluvil se mu.

Romantismus to přehnal nebo, jak říkají flétnisté, přepískl. Ta úleva, když se objevilo něco, co konečně pořádně „neladilo“, nebo si dokonce dovolilo zažertovat jako dada.

Snad poslední dozvuky agonie romantismu lze najít v surrealismu. Kdy většině malířů se zdály ty samé sny. Dodnes podezírám Bretona, že sám nařídil, co se smí zdát, a co už je za hranou. Když se mi po několika letech usilovné snahy o sen s hořící žirafou nebo tekoucími hodinami zdálo pořád něco jiného, zanevřel jsem i na poslední výhonek romantismu a spokojeně se oddal absurditě, jediné to pravdivé výpovědi o světě.

P. S. Jo, a Babičku s Máchou jsem dodnes nepřečetl.

  • Marian Palla, prozaik, básník, výtvarník, publicista a recesista
Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Kotvalová

    (1994, Hradec Králové) vystudovala mezinárodní vztahy na FSV UK, v současnosti je prvním rokem v tom samém oboru interní doktorandkou. Pracuje v kulturním sdružení Unijazz, kde má na starosti produkci a dramaturgii a v jehož rámci založila literární projekt ...
    Profil
  • Emil Hakl

    (1958 Praha) Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu, později ještě dva ročníky dramatického oboru tamtéž. Od roku 1981 pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník čerpací stanice a zvukař. V ...
    Profil
  • František Dryje

    (1951, Praha) je básník, prozaik a esejista. Od r. 1979 člen Surrealistické skupiny v Československu, od r. 1994 šéfredaktor časopisu Analogon. Určující setkání: s Vratislavem Effenbergerem (1974), s Ludvíkem Švábem (1978) a Martinem Stejskalem (1979). ...
    Profil
  • Jan Vozka

    (1984) Žije a pracuje v Liberci. Studoval na VOŠ filmové ve Zlíně a následně na Katedře filmových studií FFUK. Ukázky z vlastní tvorby a překladů současné anglo-americké poezie publikoval například v Revolver Revue, ...
    Profil
  • Josef Kučera

    (1978, Liberec) vydal sbírky Polykat peří (Nakladatelství Pavel Mervart, 2019) a Nežádoucí účinky ticha (tamtéž, 2020), básně publikoval také v časopisech Host, Tvar, Revue Pandora, Protimluv a v rámci Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka. ...
    Profil
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera ...
    Profil
  • Marian Palla

    (1953, Košice)   je výtvarník, prozaik, básník a v poslední době i keramik. Žije ve Střelicích u Brna, působil několik let v orchestru Opery v Brně a přes patnáct let jako docent na Fakultě výtvarných umění VUT ...
    Profil
  • Michal Maršálek

    (1949), básník, esejista, lékař a vysokoškolský učitel. Publikuje odborné texty z oblasti psychiatrie. Zabývá se vztahem medicíny a umění. Zveřejnil vlastní hypotézu, vysvětlující groteskní tvorbu rakouského barokního sochaře F. X. ...
    Profil
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Milena Slavická (M. S.)

    (1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků ...
    Profil
  • Ondřej Macl

    (24. 12. 1989, Hradec Králové), studuje autorské herectví na DAMU. Za debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin, 2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Následovaly variace na Jiřího Žáčka ...
    Profil
  • Patrik Linhart

    (1975, Duchcov), básník, výtvarník, perfomer a essayista. Autor sbírek poesie a mikropovídek (mj. Vienna Calling, 2014), člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule, vexilolog (Vexilologický kabinet britského impéria, 2009), přispěvatel časopisů Tvar ...
    Profil
  • Petr Motýl

    (1964, Klatovy) je básník a prozaik. V letošním roce vydal sbírku básní U řeky a rozsáhlou prózu Šatna a klášter, obě knihy vyšly v nakladatelství Malvern. Přítomné básně jsou z rukopisu.
    Profil
  • Robert Wudy

    (13. dubna 1977, Praha). Básně publikoval v Tvaru, Hostu a dalších časopisech, vydal sbírky Nové pověsti (Pavel Mervart, 2018) a Skála Vratanka (Pavel Mervart, 2020). Věnuje se též tvorbě bajek. ...
    Profil
  • Tomáš Gabriel

    (1983) je spisovatel a kritik, zaměřující se na současnou českou poezii. Vydal básnické sbírky Tak černý kůň tak pozdě v noci (Literární salon, 2012), Obvyklé hrdinství (Host, 2016), Prequel (Dusot, 2018), Broňka ...
    Profil
  • Vít Kremlička

    (1962), autor několika básnických sbírek, povídek a novel, jedné divadelní hry a dvou rozhlasových adaptací. Příležitostný překladatel: Jan Pavel II. – List k umělcům (2010); příhody, příběhy a historky pueblanských indiánů a ...
    Profil

Souvisí

  • 07_poezie

    Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
    z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
    Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
    za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
    zavlál bílý čepec. Už spí.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2022
  • Česká detektivka
    Anketa s Petrem Borkovcem, Karlem Škrabalem, Josefem Strakou, Adamem Borzičem, Petrem Hruškou, Vojtěchem Vackem, Františkem Dryjem a Vítem Kremličkou

    Zločin je vždycky tak blízko

    Ptá se Milan Ohnisko

    Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 5/2022