Z básně Laky stolu a oken
Ráno už zbývalo jenom se vrátit, najít Janinu a všechno jí říct.
Nebyla tam. Začínala v deset a bylo teprve devět,
tak jsem si šel hodit věci na stůl, přečíst noviny.
Neležely dnes jako vždy za dveřmi,
ale byly položené na otočné židli, otočené
tak, že na ni dopadal pruh světla
z mezery mezi záclonami. Ještě podivnější byla
už z dálky viditelná bělostná skvrna vprostřed novin,
zřejmě vizitka. Skutečně to byla vizitka
jistého místního zahradnictví. Nechápavě jsem ji otočil
a uviděl vzkaz. Napsal jej zřejmě roznašeč novin
a stálo na něm: Dnešní noviny
se vám nebudou líbit. Ale objednal jste si je
a já vám je musím doručit, tak jako vždycky.

Na první straně otiskli velikou reportáž z války.
Východní fronta postoupila na západ a vzala s sebou několik
desítek vesnic. Strašné. Už ale bylo skoro deset,
a tak jsem rychle prolistoval i zbytek.
Rozhovor s majitelem firmy, která vlastní i mého zaměstnavatele,
při zběžném pročtení neobsahoval žádnou negativní prognózu,
žádná propouštění, jen různá jiná čísla.
Tak tedy asi skutečně válka.

Slunce nahřálo kožený sedák, který jsem vizitkou a novinami
prve odkryl, a vůně jeho impregnace začínala zvolna
doplňovat již naplno rozvoněné laky stolu a oken.
Umřela Kramflíčková, pseudonym Janiny.

***
(Janu Škrobovi)

Když zpětně pomyslím
na to, že jsem okupoval Prahu
a bral to smrtelně vážně,
je mi trapně. Chtěl bych být
s tebou, chtěl bych se stát
dítětem tvého otce!
Mezitím v Rusku Pudding a já
po celé léto ve stanu. Promiň,
bylo to všechno tak jasné,
ironie mne nezajímala,
teď už se se všema bavím jen o ní.
Být při tom nadšení ve stejnou chvíli,
o to nám při milování šlo.
Ano, jsem jedním z těch vítačů
trosek války z pláže.
Neboj, vole, nemyslím si,
že jsem, vole, zachraňoval svět.
Jasně, bylo to na vládě, měls recht. V tu chvíli,
a budeš se teď na mě dívat jako na blázna,
byla tak krásná v té záchranné vestě!
Prostě jsem jí musel pomoct. Chlap.
Později jsem před ní, před Ofélií,
skočil pro šest dětí, mizejících pod hladinou,
jestli se té vlně deště dalo říkat hladina.
Nikdy bych se nedal před ní
vyndat dřív než poslední!
I když to zpětně úplně chápu,
že je to vlastně problém.

***
Jako by život šel sdílet,
stiskla mu ruku, blázínku,
řekla mu blázínku
a on ji bezvládnou posadil,
opřel o sebe a naposledy jí ukázal
televizi. Dávají zprávy,
vydechla. Já vím,
sotva ze sebe vypravil, na těch ti
přeci tak záleželo, řekl jí,
že jí na nich tak záleželo.

Chvíli žila na jeho klíně,
pozorovala zprávy ze světa
a ke každému bezpráví si udělala poznámku
na lístek a v noci potom v hlavě.

Dáš si kávu? Zeptala se jej.
On s radostí přikývnul a odběhl si pro ni.
Bum! Pozorovala strop.
Šlo by na něj taky něco poznamenat na noc.
Bylo by to i praktické, našpulila rty,
jako by si šťastná zařizovala byt.

Tak tady to mám,
podsunul jí zpátky klínem hlavu,
aby zase viděla na televizi,
ale tak, že mohla pořád hledět do stropu,
i když jen na místo, kam by už nešlo psát,
leda v nouzi.

Putin – – – Mohl bys prosím umřít
dřív než já? ptala se jej očima,
dokud byl i s pultíkem ještě v záběru.
Uvolnila pánev, svou, s tou jedinou
mohla ještě volně hýbat sem a tam.
Nejenom za Rusko a za Ukrajinu, podívala se na něj,
jakoby jí četl špatně myšlenky, což nedělal,
ale za Asada, Lukašenka, Ovčáčka!
začínala mluvit trochu z cesty.
Proč jim to kazí? Proč jim pomáhá?

Vždyť to je jako bych
viděla pět starších kluků
jak kopou prvňáčka
a já bych se k nim přidala, řekla,
že by se k nim přidala. I to se stává,
poprvé zbystřil a něco také poznamenal,
jako by se něco z toho, co teď říkala,
stalo také jemu. Někdy se k třeťákům
na prvňáčka, nebo to je jedno,
přidá třeba holka že čtyřky,
a po tom je z toho u všech
doma průser. Válka, dodala
s pohledem na garnýž, roh a chycené mušky.

Něco tam napsala a on si potichu
zkoušel dál regresní terapii hrdinstvím.

***
Na plíseň v rozích pomohlo až zapálení záclon.
Stejně zacláněly.

Světlo se teď v obýváku lomí od sklenic
tak, že tam nejde vejít než slepý.

Bavlnou spálená houba voní
jako dým od rakety.

Barevné proužky války
Od mala jsem chtěl hrát na brumli.
Asi ve třech letech jsem s tím přišel za mámou
a ta mi ji zakoupila v blízké trafice.

Tatínek mne o polednách poslouchával hrát,
proto jsem cvičil a cvičil více než běžní brumelníci.
Ne abych se mu zalíbil, to už se mi podařilo dávno,
ani ne proto, abych si udržel jeho pozornost,
tu nebyl schopen udržet u ničeho
od začátku války, ani ne proto, abych zjistil,
jestli se mu líbí má hra, nebo jen to, že se snažím,
neměl hudební sluch a já se snažit nemusel.

Prostě jsem od mala cvičil a cvičil,
hnán nějakým nevysvětlitelným
strachem, který neexistoval,
až jednou přišel strýc z otcovy strany a povídá:

Ty ale krásně hraješ na brumli,
pojď ke mně do kapely!

A tak jsem šel.

– Mezihra na brumli –

Strýc si mě potom u sebe nechal,
aby mohl poslouchat mou hru.
Přivazoval mi tkaničky od bot
k plechovým žaluziím
a měl pořád nastražené uši jako hrnec.

To byly těžké roky.
Otec a maminka nemohli přijít,
protože byli ve válce.

Když jsem hrál čelem k oknu,
žaluzie jemně rezonovaly,
takže jimi procházelo světlo,
a při těch nejhlubších tónech,
které jsem vytvářel zprůchodněním
celé dýchací trubice
bylo i trochu vidět ven.
Tóny přesunovaly barvy.

– Mezihra na brumli –

Barevné proužky války neříkaly vše.
Někdy se však na lamele objevil zbloudilý brouček
– nejlépe nějaký malý – a ten v tom kmitání vypadal
jako ze starého filmu.

Někteří před sebou váleli jakési
drobounké hlavy, či očka myšek,
jiní nosili kouzelné pavoučí hůlky.
Měli asi také vlastní válku.
Při jednom mravkolvu jsem hrál tak dlouho,
až mi naschly plíce,
takže jsem musel dýchat jen nosem
(ten lépe zvlhčuje vzduch),
slinit si patro a představovat si,
cirkulaci dechu v uzavřených ústech.

S každým takovým broučkem klesl
můj hlas o tón dva níž.
Chřtán se mi rozšířil. Průdušky spadly
na dno a zazněly do plic.
V jícnu se usadil ten nejjemnější mech
a už mi tolik nevysychalo.
Když třeba zrovna pavouk ulovil octomilku,
mohl jsem si dovolit i celovečerní promítání.

Pozorný strýc si mé vášně všiml.
K příslušné lamele za okno nastavil
reflektor a vůčihlednou zeď
vyčistil od terčů, televizí,
obrázků své rodiny a krve.

Stín mého účesu obstaral kulisu trávy,
jen jsem se musel soustředit, aby scénu nepohltil,
hmyz měl totiž tendenci se po zakrytí hlavou náhle ztrácet.
Strýček si to vysvětloval magicky,
já v tom ale viděl jenom
obrovskou, opakující se náhodu.
Možná hrála roli změna rezonance?
Nechtěl jsem soudit.

– Mezihra na brumli –

Broučkové mi na pozadí proužků války nedávali spát.
Hrával jsem proto před usnutím
všechny ty kvákavé, vysoké tóny,
kterým jsem u filmů odvykal.
Mech zpátky nasával ztracenou vlhkost
a moje mysl se uvolňovala.
Ve tmě pak přicházely sny:

Nevinně prázdný vagón,
děsivý svou otevřeností.
Průvodčí v civilu, průvodčí ležící
na pohovce kupé, hlavou podepřené oči.
Za okny stráň s poníky a pomněnkami,
na kterou je možné z vlaku
jedoucího krokem klidně skočit.

Sen z bytu, ve kterém faraon nechal svou rakev
vypouštět rentgenové záření.
Útěk od ní a návrat k ní,
smrt a trvání vědomí.

U někoho doma skončil odpočet.
Start rakety na obzoru
ze zahrádky velikosti hejna slepic
promítl kudlanku na mou hlavu.

Věděl jsem, že mám teď za zády čistou zeď,
jejíž dřívější dekorace jsem tak vášnivě nenáviděl.
Děsívala mne představa, že oknem přiletí raketa
a všechno, až na ni, zničí.
Má ještě snící mysl vpouštěla
raketu do skla, a potom špičkou přes lamely,
nechávala náhodný hmyz nasedat a vézt se
kolem mé travnaté hlavy,
vstříc nyní světlem odhalené
promítací zdi

a v tom jediném políčku filmu jsem zíral
ven na plnobarevnou válku
jako zastavenou v čase.