*
Když ji Ondřej telefonem odkopnul
sesypala se, jako když padá strom.

Co tu klečíš, nalomená jak stěžeň po žních? oslovil ji Tom.
A to se vůbec říká? Zafňukala Jana, jistá si, že ne.
Neber vodu… odtušil a přitiskli ji k obrovskému kameni.

Stádo ovcí je navykle obteklo.

Barbaře Kličce

Vyjet si v autě s šálou, myslet na Barbaru Kličku,
pomalu ji popisovat od toho, co říká, přes to, jaký má nos,

(dále se to, co říká, objevuje jako něco v puse),

myslet na její jízdu se mnou, kývnout, že jsem
bezprostředně v autě na jaře teď s ní,
provinile si vzpomenout na vítr kolem nás,
na chvíli pro něj zapomenout na ni.

Ještě že tak

A jak se pokoušíš to nalézt, spisovně nalézt
ale už nevíš co, ale to jsi ty,
v nějaké hudbě
a ta stále přestává co každých pár minut hrát
klepeš si v pauzách boky prstů do stehen a myslíš na ni
jak ses k ní také pokoušel nalézt –

Ale to vše je pod tvou kontrolou
víš o své pošetilosti a víš, že nevíš
o svém nevědomí. Ráno roztáhneš žaluzie
jako závěsy, anebo prsty, po americku
rozevřeš dírku v tkanině,
jako špehýrku mezi lamelami.
Anebo uděláš opačně nějaké jiné dvě věci
dvěma jiným věcem, plnícím podobnou funkci.
Ponoříš se do nich, jsi to ty
celá tvá svéráznost a spontaneita.

Ještě, že do tebe nikdo nevidí
ještě, že jsi od pánbíčka v sobě sám
ještě, že v tobě nejsou lidi, říkáš si
a jdeš tím parkem, docházíš na rande k zahradám
Teď tě čeká její ještě sametová pleť
poděděný les a sponky. Řekneš jí:
ještě, že do tebe nikdo nevidí a hlavně já
ještě že v tobě nejsou lidi. Ještě že tak.

*
A pak jí skoro vítězně slíbil: budeme myšlenkami!
a smál se na ni bláznivě šťastně,
jakoby něco vyřešil.

Když si od něj poodsedla,
smál se pořád dál tím směrem.
To už ji trochu polekalo,

ale pak si uvědomila,
že před ním pořád sedí.

*
Chtěl jsem už jenom sledovat fotky,
ale tvé texty jsou všude. Tak třeba ten
jak v něm nemáš čepici a hlava je nahá.
Podívej, průvan rozladil řidiče,
řekne ti v něm Jack
a pak spolu zažijete celé
pokračování dne.