Epilog (k Prequelu)

Jiřímu Dykovi

Čekání ve frontě Juditu vzrušovalo.
Ještě stále hříšný šepot slavnostních mužů a žen
pilujících řeči ke zpovědi. Jak byli hrubí,
mysleli na styk se sousedy, nebo jen něco ukradli
a doteď nevrátili… To vše ji zkrátka vzrušovalo
a s tím teď taky šla.

Jak se fronta posouvala, šepot se stával extaticky tichým
a vynikal velebně zastřený
nepochopitelný hlas farářův:
Mum mum mum Maria,
mum du hum Excelsis Deo.
Při slovech s x, která se prostě nedají ztišit,
myslela na kříž a sex. Náhle měla lehké srdce,
že vlastně nic neudělala, předběhla
a pozdravila kněze Jindru v okénku a překvapená,
že zrovna říkal „zarděnky“, radostně vyběhla ven.

Minulou neděli ale zůstala.
Lidi zrovna moc nechodili, bylo volební ráno.
Tak copak, Judito, přece byste neplakala, pojďte dovnitř.
Jindra se posadil na vyhřátou lavici,
jejíž hrany, kdysi zakulacené,
byly teď sešoupány v červotoči otupené ostří.
Jistě že ještě hřála, vždyť se jen postavil
na pozdrav, aby si opět sednul,
cítil jen chladný pruh na levé hýždi,
jak se minul. Ale než stačil cokoli připodobnit,
Judita se uklidnila a začala šeptat.

Svatá Maria, matko boží, živote sladkosti a naděje naše, buď zdráva…
Modlila se odříkání na motivy růžence.
Kněz se k ní přes chyby nepřestával přidávat.
Nevyznala mu žádné viny, celá místnost se klepala,
celý dřevěný sál se otřásal jejich šepotem a nervózním podupáváním,
zavřené oči tiskly tu stále se rozšiřující představu Boží přítomnosti.
Měla jí plnou hlavu, plné prsty, cítila Otcův dech,
cítila kadidlo z nácviku na možný budoucí příchod
papeže Františka. Cítila Františka, cítila Františky,
chtěla mít dceru Františku, říkala by jí Fanynko, Fančo.
Najednou byla u jezera. Z nějakého důvodu se Boží přítomnost
proměnila v její přítomnost. V házení placáků na hladinu.

Muž v lososovém klobouku zabíjel čas a usmíval se,
jako by již našel dámu v jezeře. Měl zjevně po šichtě.
Patron všech dobrodružně zemřelých,
křišťálová láhev vzdorující alkoholu,
obličej sympatická vráska, teplé ruce, šém,
sako vždy odchlíplé jako křídlo. Smrt anděla,
tu by zvěstoval on, kdyby k ní došlo
v Americe! Přestala šeptat, spadly jí ruce.

Kněz tajnou kličkou otevřel mřížku a vložil jí ruku na srdce.
Nikdy bych nezastřelil nikoho, kdo by byl živý… řekl muž s kloboukem
zahodil pistoli a vzal ji do náruče. Dotýkal se přitom
jejího boku zad. Jejího boku prsou.
Líčkem hřála jeho krční tepnu. Jeho ohryzek.

Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
zavlál bílý čepec. Už spí.
Společně Juditu vyjmuli z vrchní sestry a opřeli ji
o vyšoupaný bok zpovědnice, který se rozvoněl
skřípnutou levandulí.
To si jen Jindřich konečně uvědomil
její parfém. Ale byl zázrak,
že jeho nos ještě té vůni nepřivykl.

Nechal to být. Na znamení zázračnosti všeho.
Napadlo jej dokonce, že by to mohlo být osvobozující,
mávnout nad tím rukou. Tak tedy mávnul,
a tak se z toho zaradoval,
že se hned rozběhl zpět ke zpovědnici.
Sednul si na své již vychladlé místo.
Vůně byla ta tam, Judita před ním.

Probudila se s frajerským výrazem ve tváři.
Jak vlastně byla ta slova, která právě pronášela,
říkala si, pak jaká věta, jaký obraz, vlastně jaká já?
Zašla za nejbližší dveře, stále se však cítila být uvnitř.
Odešla z celého kostela, stále byla tam.
Odešla z Ameriky. Odešla a vrátila se
další neděli.

Fronta byla dlouhá, ale šepot ji vzrušoval.
Vyzvedla si na farnosti jakousi novou Litanii,
přihlásila se na kurz společných modliteb v parku, který
stejně jako jaro právě začínal.
Schází se kolem ní čím dál víc lidí,
říkal si zpoza sloupu kněz,
který si nemohl pomoci a trochu ironicky
očekával další zázraky. Ale vždycky jen mávl rukou.
S Ježíšem se tak už týden zdravili.