Začal jsem psát

Začal jsem psát báseň,
kterou jsem nikdy psát nezačal,
zaznamenám
všechny obrazy, jak přijdou,
vystřídám všechny časy,
kauzalitu převrátím kauzalitou,
had si navlékne kůži a náramkové hodinky,
hrnek smetany s cukrem polaskám v ústech,
zakulatím jazyk mezi tvými rty,
těš se.

Něžnosti posouvání židlí

Pojď, budeme zápolit v něžnosti posouvání židlí,
a přitom se mě ledabyle, jen tak, docela jemně,
bradavkou dotkneš ucha, jako ve filmu,
bude to studit.

Vycházím z toho, že budeš nahá,
vycházím z toho, že v Anglii
už povolili i opatrné objímání,
vycházím z toho, že vesmírná loď přistála
v zahradě za domem a začala klást
ultimáta naší pozornosti.

Pojď, ani si nevšimnou, když nepřekročíme
práh okna, zůstane v místnosti světlo
až do pozdního večera,
nevyvane,
nevyjdeme ani ze dveří.

Pojď, spoléhám na tvou
zuřivou diskrétnost!

Imagine

Představ si, že tato válka není,
že vzduch je chladný a stromy nereznou.

Pro jednou, ne víckrát, představ si,
že tomu nemusíš vzdorovat,
že vše, co vidíš, je teď,
že vše, co chceš vidět, je tam,
že se můžeš dotknout,
sáhnout si na světlo,
mezi prsty promnout pátek.

Představ si, pro jednou, že déšť je déšť,
že planeta není hořící sirka, tající zmrzlina
nebo zanícené oko řeckého psa,
že černý čaj je černý,
že rajčata jsou červená sluncem a obsahují vodu,
že kašel tvé milenky je suchý
a v noci utichá.

Představ si, pro jednou, že slova, která slyšíš,
něco znamenají, že nic je nic a vše je vše,
představ si, že někdo poslouchá,
že absolutno není relativní.

Představ si, pro jednou, že Bůh žije,
ať už v jakékoliv formě, představ si,
že není svázán firemními pravidly,
že tě poznává, i když jdeš přítmím nemocniční chodby
a tvá tvář je znetvořená cizí nejistotou.

Představ si, že ti neběží čas,
že svetr, co máš na sobě, je ti zase malý,
představ si, že mezi vámi není skleněná stěna
s černými nálepkami vybraných slov.

Představ si, že sníh je bílý, že prostě jen
odtává bez černých štěrků představ, že
chutná jako plnotučné mléko, představ si.

Představ si, že tato báseň není.

Do konce roku

Nerozsvěcej,
až do konce roku,
pojď, ukryjeme se
v záhybu dnešního rána,
kde svítí jen pouliční lampy.

Počkáme, než zhasnou,
než bytem projede i poslední
dráp světla,
budeme si vyprávět,
jestli chceš, můžeme
vyplnit všechna prázdná místa,

zkusíme prohlédnout mlhu,
do které po bílé cestě
vchází muž se psem,
budeme čekat na kostrách stromů,
jako krahujci,
na každé zapomenuté slovo.

Paříž

Tu noc jsme vyndali jak třísku z palce,

neúplný měsíc nad domem
uřknutý světlem od trati,

skvrnitý jak křepelčí vejce.

Vzít si lupu, byl by ještě větší.

Máchnout nožem, zhasl by.

O co přichází ti, co spí?

Dvě ženy mi z oken kynou
v bílých košilích,
každá v ruce lesklé jablko.

Srna v poli strne.

Pátek 13.

U cesty zlomená páteř černé smůly.

V Hararu do jutových pytlů nakládají kávu, v Bombaji pepř

Pár hodin a vše je jinak, jinde, jinam.

Sestřih vojensky krátký,
mýdlová vůně kolínské pod koženým
kabátem neznámého pěšce,
tah králem.

Proti nebi bílému jak klavírní lak

kalandra rozlouskne černý ořech.

Škvírou ve slupce se vylije
temně modrá obloha,
prostěradlo napnuté do tvaru plachty
pomalu mává útesem,
krásná mulatka v bílém kaftanu
přináší čaj,

vlasy voní citrónem a mořskou solí,
na krku perlový náhrdelník
a chladivé bílé květy neznámé rostliny,

je jemně štiplavá jako černý pepř,
kyselá jako káva z Abidjanu.

Uvnitř perly se pohnula oblaka.

Maelström

Reyinisfjara

Nachovým peřím se prohnal vír,
jemně to zatahalo za sen.

Odhodlání pohřbít trhlinu,
kterou v noci syčí spodní proud,

mezi žebra kroutí plech,
labutěmi s čedičovými pláty
místo křídel.

Do každé spáry
pískem ze skal vtavit sklo,
čiré a černé,
dívat se, jak šedne.

Umlčet to hučení plíživých vln.

Otočit se
ráno
na koruny stromů,
kde zpívají ptáci.

Teď.

Třetí osoba jednotného čísla

Možná jsem si jen
nějakým nedopatřením nevšiml,
že už tu nejsem,
jako třetí osoba jednotného čísla,
on, ona, ono, cosi,
ve zprávách a dopisech,
Matyas Lebermayer
viditelný
jen v infračerveném spektru,
kterému místo u stolu zabral
pes s hedvábnou srstí a nekonečný
pořad na Netflixu.

Pamatuješ, říkáš vzduchu,
který se jeví jako průhledný,
tady přece byl obrovský krystal soli,
svítil v dřevěném krmelci
jako zjevení, lákal lesní zvěř,
pojď sem a lízni si, přesvědč se, že jsem
skutečný,
a v něm celý vesmír, prach,
ze kterého se rodí hvězdy,
prach, vždycky prach,
Crème de la crème
a všude kolem
přízraky zkamenělých jelenů.