Pomalu prší na rychle napsaná slova o lásce
Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.
Máš ráda vlaky?
Mám a tebe taky.
Rychlík, nebo osobák?
Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.
Drobky vražedné pohody.
Marně čekají na svůj přípoj.
Barevné domy.
Tisíce oken.
Pohled na město
koberec v dětském pokoji.
Několik nových barevných kvádrů
Made in Czech Republic.
I staré zbytky stavebnice
snad ještě po dědovi.
Mezi nimi
Šš a brmbrm, vijú.
Ale neboj.
Je to přeci jenom hra.
Cítím se jako rybička.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hluboko.
Hlub-ok-o.
Hlubo-ko.
Na dně.
Stál tam
ztepilý.
Na kolenou
modříny.
„Akáty jsi?“
zeptal se jí.
„Přece ta túje,“
odpověděla
a on k sobě přitiskl její
buky.
Zprvu se trochu
třešeň.
Pak ale bez okolků
lípa.
Maluj mi na záda podzim.
Hlaď mě spadaným listím
a já budu myslet
na jejich barvy.
Než sama opadám.
Schovám se
kde mě nenajdeš
a budu
a budu
tam
na tebe
čekat.
Šeptej řece, co chceš,
aby jiní neslyšeli.
Neboj,
její syčení
neznamená:
„Pssssssst!“
A zdvižený prst kárajících.
Je to spíš konejšivé:
„Šššššššššš…“
Matky, která kreslí
dítěti na čelo vlnky klidu.
Šeptej.
Jedině tak
tě může slyšet.
Řeku nepřekřičíš.
V hrudi
třísky.
Ale když vidím
stromy,
je mi
krásně.
Snaha
po
snu
sahá.
Nahá myšlenka.
Kolena otlačená od modlení.
A ruce zatím
chřadnou.
Co list
to den.
Co pupen
to zítra.
Co větev
to týden.
Co kruh
to rok.
Co květ
To…
snad.
A věčnost
ta je v kořenech.
Pod Petrovem
na cihlové zdi
pomalu
prší
na rychle napsaná slova o lásce.
mazlíčci hyeny, které se zbavily obojků,
karnofobní hyeny, hyeny magického realismu,
Hyena Potter uvězněná v Ázerbájdžánu,
hyeny hobiti, hyeny komikové vždycky
přes čáru, hyeny falešně obviněné z fašismu,
které si vážně jen užívají venkova, mrtvé hyeny,
které by se nejradši sežraly
v autobuse:
nějaká žena vedle mě četla mou knihu.
četla si má slova.
a já mlčel, zvědavý:
neznámá žena a moje kniha
a já, pro tu ženu neznámý
– zastyděl jsem se, jako kdyby se plod
díval na rodiče v okamžiku, kdy ho počínají.
Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil.
to
hle
hřiš
tě
pa
tří
pad
lým
kvě
ti
nám
tou
la
vým
koč
kám
a
ztra
ce
ným
li
dem
Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem