Pro Český rozhlas jsi řekl (magazín Mezi námi, 6. 1. 2024), že jsi doma všude tam, kde je ti dobře, a že žiješ a pracuješ v Litoměřicích. Jaká je tvoje vazba na zemi tvého původu? Jen skrze tvou činnost překladatelskou? Vzdaluješ se, nebo se přibližuješ své rodné hroudě?

Můžu to vzít dost zeširoka: když jsme přijeli do Česka, tak jsem se samozřejmě snažil co nejvíc splynout s českým prostředím, naučit se česky a zapomenout, že jsem kdy byl Ukrajincem. Pak jsem se přihlásil na ukrajinistiku – chtěl jsem studovat něco úplně jiného, ale pak přišla oranžová revoluce a najednou mi došlo, že s tím svým ukrajinským backgroundem jsem na tom mnohem líp než řada mých spolužáků z výšky a že mohu fungovat jako prostředník mezi Českem a Ukrajinou, tam zase došlo k přibližování se k Ukrajině. Studium ukrajinistiky člověku dá docela dobrý přehled o té zemi, a když chceš, tak můžeš sledovat dění v ukrajinské societě dost zblízka, nejenom literaturu a jazyk, ale i politiku, kulturu v širším smyslu. Nejintenzivněji jsem na tom byl asi během doktorátu, měl jsem ukrajinistické téma, byl jsem pravidelným návštěvníkem zejména lvovského Fóra vydavatelů, což je největší ukrajinský knižní veletrh a literární festival, ale i některých dalších. Zpravidla to vypadalo tak, že jsem se pokaždé vracel domů s krosnou plnou knih, přičemž polovinu z nich jsem doposud nepřečetl. A teď si myslím, že se trošku vzdaluju, protože nepůsobím tak úplně v oboru, a hlavně do Ukrajiny nejezdím. Sice něco překládám, ale nejsou to žádné velké knižní překlady. Jsou to různé věci, občas nějaké básně. Teď jsem třeba překládal do Psího vína lvovskou básnířku Katerynu Michalicynu, něco také do předchozího čísla Tvaru. Zároveň v době probíhajícího válečného konfliktu si člověk jasně uvědomí, že má to privilegium bydlet tady, nebýt ostřelovaný raketami a nemuset narukovat. Pro mě jako českého občana to odpadá, takže tím pádem nevím, jestli si můžu nárokovat právo považovat se za Ukrajince. Ne že bych tu válku nesledoval a neprožíval víc než průměrný občan České republiky, ale přece jen nesdílím do důsledků jejich utrpení a jejich odpor.

To zpřetrhání vazeb způsobila jen válečná situace na Ukrajině, nebo je v tom něco víc?

Ukončil jsem studium a našel jsem si práci, která se jen okrajově týká Ukrajiny, ukrajinštiny a ukrajinistiky, zároveň jsem založil rodinu, začaly přicházet děti. Prarodiče, které jsem měl v Ukrajině, zemřeli, a festivaly také nevymetám. Naposledy jsem tam byl v roce 2017, na Měsíci autorského čtení jako vystupující autor ve Lvově.

Takže to je prostě život, co tě svedlo mimo rodnou zem…

Je vždycky náročné vracet se někam, kde člověk prožil své nejcitlivější období života, ale třeba na svoje děti mluvím ukrajinsky, což se promítlo do mé ukrajinštiny, protože ta je teď na úrovni šestiletého dítěte (což myslím ironicky). Samozřejmě se mě ptají: „Tati, kdy se pojedeme podívat do Kyjeva?“ To ale potrvá.

To tedy. Přiznám se, že nevím, co je ta „oranžová revoluce“. Vyložíš ten pojem?

Šlo o protesty proti zmanipulovaným prezidentským volbám na přelomu let 2004–2005. Stávající prezident Leonid Kučma, za kterým bylo několik korupčních kauz a bylo tam podezření z vraždy novináře, jež se ovšem neprokázalo, vůbec jeho prezidentování bylo temným obdobím, kdy se režim v Ukrajině utužoval po vzoru toho běloruského. Kučma prosazoval jako svého nástupce Viktora Janukovyče, v podstatě doněckého mafiána, jehož jedinou „předností“ byl servilní postoj k Rusku. Byl strašně „tlačený“, měl ty nejlepší píáristy z Ruska. Navíc jeho protikandidát, Viktor Juščenko, byl otráven dioxiny. Byla tam řada indicií, že ty volby jsou zmanipulované, a lidi vyšli do ulic s požadavkem, aby se volby opakovaly.

Aha, mafiánská praktika. Co mi to jen připomíná?

Janukovyč se nakonec stal prezidentem v dalším období, kdy vyhrál, teď už v transparentních volbách, těsnou většinou hlasů. Kromě toho, že byl prezidentem s nejslabším mandátem, může si připsat další smutné „nej“: stal se jedinou osobou, která vyvolala hned dvě revoluce. Svrhla ho až revoluce důstojnosti v roce 2014, po níž utekl do Ruska.

Vraťme se ale k tvé knize: kdo je doopravdy autorem Evropanky – vypravěčkou je tvá aktuální babička Marie –, jak bys popsal narativní stylizace, které tam používáš?

Byl jsem autorem ve smyslu „zapisovače“, ale také redaktorem a překladatelem. To jsou historky, které jsem slyšel odmalička z různých zdrojů, a proto se to variuje v té knize, že jednou se to objevuje takhle, podruhé trošku jinak nasvícené.

Jaký je rozdíl mezi modelovou postavou Marie a tvou reálnou babičkou?

Ten vypravěč je mnohem mladší než záměr napsat román, říkal jsem si, proč to nezkusit. Měl jsem nějaké zkušenosti s povídkami a v roce 2014 se mi nějakým zázrakem povedlo dostat se na rezidenci v Krakově, tam jsem měl nějaké poznámky a deníky… Tři měsíce, prostě luxus. Nenapsal jsem tam vůbec nic, začal jsem psát až v okamžiku, kdy po mně Mezinárodní visegrádský fond (MVF) chtěl nějaký výstup, ale přeložil jsem tam Europeana Patrika Ouředníka, dvě povídky jsem dopsal, dvě rozepsal, nakonec z toho vznikla moje knižní prvotina [sbírka povídek Divadlo tančících loutek, Větrné mlýny, 2016 – pozn. red.], ale s tím románem jsem neudělal vůbec nic. To, co jsem napsal pro MVF, jsem nakonec nepoužil. Až po nějakém čase jsem si říkal, že tu mám materiál, a není ho málo, který jsem nashromáždil, ale vlastně nepoužil. Původně to mělo být vyprávění o mém dědečkovi. Dědeček pro mě byl záhadná postava, zemřel, když jsem byl ještě nemluvně, a zároveň měl v rodině dobré jméno, že Ivan tohle, Ivan tamto, a co by na to řekl Ivan… Tak jsem si říkal, že mi chybí vypravěč: kdo by o tom všem mohl vyprávět? No přece moje babička, kterou jsem dobře znal a s níž jsme si byli blízcí. Dopustil jsem se takové kulturní apropriace, ale zároveň jsem jí poskytl svůj hlas, dal nový život jejím příběhům. Myslím, že by mi to nezazlívala.

O tom nepochybuji… Líbilo se mi, jak v Evropance manifestuješ nespolehlivost naší paměti. Kde ale končí autenticita a začíná faktografie?

Paměť je obecně dost tvůrčí proces, člověk si pamatuje jenom střípky a pak si zbytek dotváří a často si u toho nechtěně vymýšlí. Různí lidé si stejnou událost můžou pamatovat jinak. Přišlo mi zajímavé, produktivní zachytit tuhle nespolehlivost paměti.

Myslím, že se ti ta imitace docela povedla. Napsal jsi to jako poctu rodinné historii, rodové paměti, nebo jako obecné dějinné memento? Převažoval při psaní důraz na perspektivu malých, či velkých dějin, soukromého, či kolektivního?

Dějinné memento asi také, ale ne v prvé řadě, ani v druhé, tam ten prvořadý záměr nebyl. Říkal jsem si: mám tu skrumáž rodinných příběhů, historek. Musím to zachytit na papíře, protože jinak budou pryč, odejdou, tedy jsem to chtěl nějakým způsobem zakonzervovat v knižní podobě.

Takže jsi měl strach, že to bezezbytku odejde?

Neříkal bych tomu „strach“, možná spíš neklid, stesk. Říká se: co je psáno, to je dáno. Dějiny jsou historie pramenů, písemných záznamů. O čem neexistuje záznam, to jako by nebylo. Ty velké dějiny se tam mísily, přidružily se, nějak se do těch rodinných historek přirozeně vpašovaly. Původně mi šlo o soukromou perspektivu. Měl jsem před sebou fotku své babičky a přemýšlel jsem, jak by to řekla, jak by mi teoreticky mohla vyprávět tuhle historku, co by použila za slova. Z toho vyplynul vypravěčský styl; snažil jsem se o to, aby to bylo co nejvíc věrohodné, aby každý uvěřil, že před ním sedí stará žena a vypráví svou životní zkušenost.

To bylo znát, žes byl při tom poctivý. Co je podle tebe historie? Jak bys ji nakreslil; je to přímka, kružnice, nebo něco jiného? A jak dějiny vykládat: předkládat jednu jedinou jejich „pravdu“ (kanonickou, učebnicovou), nebo podněcovat různost interpretace historických dějů?

Nemyslím si, že by měly dějiny jeden výklad. Na druhou stranu, některé výklady jsou věrohodnější než jiné a na některých panuje široká shoda napříč odbornou a laickou veřejností. Vyplývá to z povahy historie jako vědecké disciplíny: máme tady seznam textů a ty se dají vykládat různě. Jsou to v podstatě zapsané příběhy a ty, jak známo, mohou mít různé interpretace. A abych to neodbyl nějakým zaběhlým obrazem jako spirála nebo kružnice nebo přímka, tak možná nejvíc mi dějiny připomínají mozaiku, v níž ale naprostá většina kamínků chybí a ty se snažíš přijít na to, jaký byl celkový obraz podle těch kamínků, co tam zbyly. Tak toto by mohlo být nějak takhle. Tady by mohly být nějaké barvy, tady zas nějaké tvary, postavy na plátně, a to je také tvůrčí proces.

Ano, tu mozaiku připomíná i struktura tvé Evropanky. Zároveň mi to přišlo i jako kaleidoskop, v něčem roztříštěné, v lecčems navracející se vyprávění. Říká se ale, že dějiny píší vítězové. Má se tedy reinterpretovat, co již bylo historiografií interpretováno? Co je ideál výkladu dějin? Pracuješ v depozitáři literárního archivu Památníku národního písemnictví, proto mě to zajímá.

Kromě toho, že dělám dozor ve studovně, je po mně vyžadována publikační činnost. Teď jsem tam například připravil k vydání dopisy ukrajinského básníka Jevhena Malaňuka Josefu Svatopluku Macharovi, má to vyjít v ročence Literární archiv. Malaňuk je řazen k tzv. české básnické škole, která se tu etablovala v meziválečném období, většinou z prostředí pravicové (nebo apolitické) ukrajinské emigrace. To se ví, levicoví (nebo apolitičtí) ukrajinští autoři si mysleli, že nemají důvod utíkat před bolševickou okupací, takže zůstali v Ukrajině a někdy ve třicátých letech pochopili, že udělali chybu, protože během čistek jich naprostá většina byla zlikvidována. Malaňuk ale byl voják, z něhož se stal básník a našel spřízněnou duši ve dvakrát starším Josefu Svatopluku Macharovi, který už byl v důchodu – žil Cukrovarnické ulici ve Střešovicích a měl svůj klid… Ale zpět k Malaňukovi. Vystudoval tady inženýrství vodních staveb na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech, kterou financovala československá vláda. Ale když přišla krize, tak vláda řekla: „Stop, my diplomy neuznáváme, protože to je vlastně ukrajinská emigrantská škola.“ Skutečným důvodem bylo nejspíš to, že v období ekonomické krize absolventi akademie konkurovali absolventům českých škol. Takže Malaňuk musel odejít do Varšavy a odtud jezdil provádět meliorační práce na venkov a psal dopisy Macharovi, ve kterých si stěžoval – psal docela pěknou češtinou –, že poezie zůstala někde v melioračních polích. Že nemá pomyšlení ani čas.

A zůstala poezie v těch polích dodnes? Jak moc sleduješ současnou českou poezii?

Moc ne. Naposledy jsem četl Irynu Zahladko, Zofii Bałdygu nebo Tima Postovita… Tedy hlavně kamarády. Není čas, to především. Já ale potřebuju příběh. Což v té poezii málokdy je nebo vyžaduje mnohem větší práci tam ten příběh najít a z těch střípků to poskládat. Nejsem ale systematický čtenář poezie. Básnickou sbírku si koupím málokdy, abych ji přečetl od začátku do konce a utvořil si na ni nějaký silný názor. Čtu hlavně střípky, jakými jsou básně na titulce A2 nebo ve facebookové skupině Poezie pro každý den.

To jsme v té asociaci trochu odbočili k obecnému, ne? Vraťme se tedy ke konkrétnu: v „historiích“ Evropanky se až pečlivě vyhýbáš naturalismu či expresivitě při popisování brutality. Je to odraz tvé snahy se přiblížit babiččině naturelu – autenticitě zobrazovaného –, nebo prostě považuješ vyžívání se v drastičnostech za nefunkční koncept?

Nefunkční koncept to není. Jedním z mých oblíbených autorů (a pubertálních vzorů) je Jan Pelc, musíš uznat, že ten se brutalitám nijak nebrání. Měl jsem ale pořád na mysli věrohodnost vypravěčky, také toho, komu to vypráví, a protože to je určené primárně jejímu vnukovi, představoval jsem si, co mu asi tak může babička říct. Určitě se nebude vyžívat v brutalitách. Ty brutality tam myslím jsou, ale ne prvoplánově.

Bezesporu tam jsou. Text Evropanky připomíná skládačku variací: mentálního světa individuální vypravěčky skrze historiografii, jak jsi řekl, „střípků“ mozaiky. Není takový obraz dějin jednostranný?

Vnímání dějin je vždycky subjektivní, protože vykládáš dějiny z nějaké perspektivy, většinou tedy z vlastního hlediska. Teprve když si člověk přečte několik výkladů té samé situace, může získat komplexnější obraz.

To ano, ale nechtěl jsi zapojit ještě jiné vypravěče? Kteří by mohli ukázat, že ta zobrazovaná fakta jsou třeba jinak?

Vypravěčka tam několikrát zpochybní sebe samu, zapojení dalších vypravěčů by dost zkomplikovalo strukturu.

Chápu. Zajímala mě právě ta tvá prapůvodní kreativita, co byl čistě jen tvůj vklad coby autora a co bylo naopak vyslechnuté, přeslechnuté nebo pospojované…

To je myslím téma toho Barthesova eseje Smrt autora, ne? Autor není, je jen zapisovač… Prostě mám za to, že autor nemůže vařit úplně z ničeho, vždycky vychází ze své vlastní zkušenosti, bezprostřední nebo zprostředkované někým jiným, a ten fikční svět, ta polívka o jedinečné, neopakovatelné chuti, ta je tvoje, avšak ji musíš z něčeho uvařit, co si vypěstuješ nebo nakoupíš.

Nevěříš tedy v literární inspiraci „shůry“?

To není otázka „víry“. Jsme lidi a mimo naši zkušenost nic není, a jak už říkal Sigmund Freud, co není v podvědomí, nemůže být ve vědomí. A analogicky co není v naší zkušenosti, nemůže být napsané. Když si představím mimozemšťany nebo třeba anděly, tak jsou stejně antropomorfní, popřípadě zoomorfní, nemůžu vymyslet něco, co se zcela vymyká mé zkušenosti… a pokud ano, tak bych rád viděl, kdo to vymyslel. Protože cokoliv si vymyslíš, tak to musíš zpracovat, poměřit svou zkušeností. Ale nějak na to přijít náhodou… Z ničeho může stvořit něco jenom Bůh, zatímco nám je to odepřeno, my tu polívčičku vaříme z toho, co si nakoupíme nebo posbíráme během svého života.

Ano, když chceš psát román na jednotné téma, tak musíš mít rešerši, nějakou empirii, ať už svou vlastní, nebo zprostředkovanou. S tím naprosto souhlasím.

Téma přece nepředchází románu. Téma se tam teprve složitým způsobem „zjeví“. V tom spočívá kouzlo tvůrčího procesu. Kdyby mi někdo řekl: „Napiš román na téma…“, tak se na to nejspíš vykašlu, nebude mi to dávat smysl, je to nezajímavé. Cítil bych, že přicházím o část své tvůrčí práce, že se ošizuji o tvůrčí proces.

Ano, z psaní musí mít člověk radost. Ve tvé knize mně osobně v některých pasážích chyběl slovník ukrajinismů/rusismů, pojmy jsou odlišené od okolního textu kurzívou. Proč jsi neprosadil sepsání slovníku? Spoléhal jsi na dnešní dobu Googlu a čtenářů non-stop připojených na data, nebo ses bál přehlcení faktografií?

Hlavně nechci podceňovat své čtenáře a myslím, že jsou dostatečně inteligentní na to, aby ten smysl pochopili nebo si to dohledali. Oba dva jsme ještě děti předdigitální doby. Já jsem si třeba rád pročítal slovníky: cizích slov, malý technický slovník a Rejskův etymologický slovník… Myslím, že takovou redundantní poznámku najdeme u Nikolaje Gogola: hvězdička, poznámka pod čarou – „Houser: samec od husy“. Takovým věcem bych se rád vyhnul. A samozřejmě míra té obeznámenosti s reáliemi je u každého čtenáře jiná, někdo je pohodlný, někdo se podívá dozadu nebo pod čáru a někoho to může otrávit, vyrušit ze čtení. Takže jsem se spoléhal na inteligenci čtenářů a na doslov Terezy Chlaňové. Myslím, že je skvělý.

Ústřední motiv Evropanky – a ve zmíněném doslovu je obšírně popsán – je hladomor (holodomor), který se Ukrajinou přehnal ve 20. století hned třikrát. Přestane jednoho dne lidstvo páchat genocidy? Nebo jsme odsouzeni k opakování stejných chyb a patologií?

Myslím, že lidská povaha je neměnná, jsme pořád tentýž Homo sapiens sapiens, co slezl ze stromu a začal chodit vzpřímeně. Obohacený o technický pokrok… Hlad byl formativní zkušeností pro generaci těch lidí, kterou představuje vypravěčka Marie. A musíme si uvědomit, že ti lidé celý svůj život chodili kolem masových hrobů, kde byli pohřbení jejich sousedi a příbuzní, a měli pocit viny, protože věděli, že v těch hrobech měli skončit oni, ale neskončili. A nesměli o tom mluvit, protože to byla pomluva, v našem socialistickém ráji přeci žádné hladomory nebyly. To možná někde tam, na imperialistickém Západě. Měli jsme tu jen pokrok a industrializaci a socialismus… To je obrovské trauma, které nebylo řádně zpracované. Kromě nějakých emigrantských spisovatelů… Pamatuji si, jak jsem narazil na rozhovor s Amirem Gutfreundem, který vyšel v Hostu. Ptají se ho na knihu Jídlo se nevyhazuje, on tam vypráví o židovské zkušenosti s holocaustem a v určitý moment říká, že máme povinnost mluvit o méně příjemných a tabuizovaných, traumatizujících zkušenostech, které se předávají z generace na generaci. A pak najednou říká doslova: „Vezměte si jiný příklad. Kolik lidí kdy slyšelo o ukrajinském hladomoru ve třicátých letech, který záměrně vyvolal Stalin a během nějž zemřely hlady miliony Ukrajinců? Nejsou o něm hollywoodské filmy, nepíše se o něm tolik knih, a tak lidé nevědí o hrůzách, jimiž ukrajinský národ prošel. Přitom tahle událost hluboce ovlivnila způsob, jakým Ukrajinci vnímají Rusko, a jejich touhu být silní a nezávislí.“ (Host 4/2013). Když jsem si to tehdy přečetl, bylo to, jako kdyby mě zasáhl blesk.

Lze se té genocidální zvířeckosti nějak vzdálit?

Na to nemám žádný recept, nic mě nenapadá. Myslím, že oba jsme dost staří na to, abychom věřili v utopický svět, ale to přece není důvod, proč se k němu nepřibližovat. Věřím například tomu, že lidi mohou mít spravedlivé právo a to právo bude vymahatelné, což není případ totalitních režimů, není to případ současného Ruska atd. Může se to zdát jako „málo“, ale…

V závěru Evropanky (s. 237) píšeš Mariinými ústy: „A ty říkáš, že by ses tam chtěl vrátit. Vyčítáš svým rodičům, že tě sem odvezli…“ Proč se tam vracet? Je návrat spíše symbolický, mytický a nadosobní proces, nebo ti jde jen o to uchování autenticity, jak se do babičky vcítit?

Jde mi zároveň o všechno. Přistěhoval jsem se do Česka, když mi bylo dvanáct let, a v nějakém svém období vzdoru jsem říkal rodičům: „Přivezli jste mě sem jako štěně na vodítku, nikdo se vás o to neprosil, třeba bych tam byl šťastnější. Ale jsem tady.“ To byla tvrdá slova, vůči rodičům asi i nespravedlivá. Použil jsem to v knize.

To jsou palčivé věci, které se týkají naší identity. Cítíš se víc Ukrajincem, nebo Čechem?

Těžká otázka. Papírově jsem Čech. Žiju tady drtivou většinu svého dosavadního života, narodily se mi tu děti, pohřbil jsem tady babičku a pár dalších příbuzných, ovládl jsem český jazyk natolik, že mi Argo vydalo román, který byl nominován na Magnesii Literu… Co může být víc, jak se přiblížit češství? To moje ukrajinství mi ovšem nikdo nesmázne. Ale abych se vrátil k jedné z otázek, jestli je nutné obecně škatulkovat literaturu do těch národních literatur: jsem obojí a nevidím v tom žádný rozpor.

Souhlasíš tedy s Čapkovým výrokem, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?

Určitě to zmnožuje tvou zkušenost s lidstvím, když do důsledku rozumíš nějakému jazyku, ustáleným slovním spojením v tom jazyce… Takové věci mají vliv na utváření toho, čemu můžeme říkat „národní povaha“, což je dost vágní pojem… Znalost jazyků má co do činění se zmnožováním světa. A jak píše Borges: „Zrcadla a otcovství jsou ohavnosti, protože tenhle svět rozmnožují a rozšiřují.“

Chceš tedy, aby tvůj román nedeformoval realitu?

Nevím, co je realita. Myslím, že obecně něco, čemu říkáme realita, není poznatelné, ale je to trošku jako s utopií: měli bychom se tomu poznání nějak empiricky nebo transcendentálně blížit a ten odraz reality je deformován v tolika verzích, že naprosto nic nezkazím, když nabídnu další verzi.

Vraťme se ale zpátky na zem. Román jsi psal po různých tvůrčích rezidencích (Krakov, Broumov), přitom práce na románu je věc disciplíny a kontinuity psaní. Nemusel jsi to „lepit“ jako patchwork?

V Krakově jsem byl v úplně jiném životním období, než když jsem to pak začal psát. To jsem ještě netušil, že tři měsíce rezidenčního pobytu jsou neskutečný luxus a výhra v loterii, kterou jsem rozmělnil na další projekty. Řeknu natvrdo, jak jsem to psal: prostě jsem začal chodit do práce, dostudoval jsem, oženil jsem se, narodilo se mi dítě, dojížděl jsem do Prahy a měl jsem takovou chvilku, kdy jsem stál na balkoně a kouřil cigáro a říkal jsem si: „No jo, ale to je v prdeli, takhle v životě už nic nenapíšeš.“ A protože nebyl žádný prostor pro cokoliv dalšího (osm hodin spánku byl luxus – ještě stále je), řekl jsem si: „Přihlásím se do Broumova.“ Odepsali mi, že dali přednost jiným kandidátům, ale kdybych měl zájem, tak že prý mají volný týden, což se ukázalo jako neskutečně funkční. Najednou jsem věděl, že mám jenom tenhle týden a nic jiného, že žádnou další šanci nedostanu. V Broumově jsem se pořádně vyspal, probudil jsem se, sedl jsem si ráno po snídani k počítači a začal jsem psát. A psal jsem, dokud jsem neměl deset normostránek, pak jsem si dal nějakou volnou zábavu, šel si zaběhat, víno a spát, a další den ráno totéž. A na konci toho pobytu jsem měl padesát normostran Evropanky. Tohle jsem zopakoval celkem pětkrát, vždycky jsem navázal tam, kde jsem skončil, a za pět týdnů v průběhu dvou let jsem napsal Evropanku. Šestý týden jsem si pak vybral na zahrnutí připomínek prvočtenářů a redakci s odstupem.

Respekt. Jaký byl tvůj doping při tom autorském „šturmu“?

Kromě vína to bylo také běhání. Propadl jsem vytrvalostnímu běhu: uběhneš čtrnáct kilometrů a tělo ti říká „Ouvej, ouvej“, ale máš pocit jako po dvě stě gramech koňaku, jen nemáš motolici nebo výpadky paměti, máš to zcela pod kontrolou, ale tu euforii máš podobnou. Zároveň při běhu máš prostor nerušeně myslet, leccos si člověk promýšlí, včetně budoucích textů.

Tak to si sedlo. Zaujalo mě rozmezí let psaní Evropanky (2019–2021) a roku vydání (2023): měl jsi hodně jiné práce, byla složitá redakční fáze přípravy rukopisu, nebo jsi dlouho hledal nakladatele?

Asi neprozradím žádné tajemství pro čtenáře Tvaru, když řeknu, že redakční práce trvá zhruba rok, od té doby, co nakladatel schválí rukopis, do chvíle, kdy to vyjde. No a rok jsem si nechával na odležení, dal jsem to číst lidem, ke kterým jsem měl důvěru, mj. současnému šéfredaktorovi Tvaru Janu M. Hellerovi. A Tereze Chlaňové. Kromě mé manželky to byli dva lidi, kteří ten román četli v rukopise. Moje manželka pochopitelně byla první osobou, která to četla. Ona mi udělila ten „grant“: „Já se tady postarám o děti a o rodinu a ty si jeď na týden do Broumova psát.“ To není samozřejmé. Takže jsem jí pak podával zprávu, výstup z pobytu.

V čem pro tebe tkví esence evropanství? Z tvé Evropanky cítím, že snad ve sdílení obecně lidských hodnot. Nebo je v tom něco víc? Věříš v dichotomii dobra a zla, dá se to tak říct?

Před nedávnem jsem vyslechl sérii přednášek z evropských dějin, které začínaly antikou, konkrétně řecko-perskými válkami. Mám maturitu z dějepisu, ale nikdy mě nenapadlo se podívat na mapu Řecka a Persie těch časů. Je to příběh několika městských pidistátů, které si dovolily postavit se na odpor obrovskému impériu, jež začínalo u Středozemního moře a končilo v Indii. A ony si svou autonomii uhájily. Mezi bitvou u Marathonu a bitvou u Thermopyl je odstup osmi let, takže nesmírně rozvleklé války, nesmírně krvavé a velká část těch řeckých osad podlehla, ale to, co zůstalo, položilo základy současné evropské civilizace, aspoň tak se na to dnes díváme. Mluví se o tom, čemu se říká „zlatý věk“: Sókratés, Platón, Aristotelés, Aischylos, Sofoklés, Euripidés. To všechno přišlo po řecko-perských válkách, zrodilo se na těch územích, která nebyla okupována perskou říší, uhájila si nezávislost. Vítězství u Marathonu a u Thermopyl dalo impulz ke vzniku něčeho, z čeho vyvěrá dnešní Evropa. A impérium prostě zaniklo, za nějakých sto let ho porazil Alexandr Makedonský. To je příběh o zrodu Evropy, který je inspirativní i dnes. Zejména dnes.

A to, co zůstane, je autenticita těch území nebo identit?

Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou. Nepodrobíme se nějakému magorovi, který si myslí, že je bůh, a žene své otroky a své žoldáky proti nám, chce nás mít do sbírky. Další městský stát padl, ale my se budeme bránit. Ne proto, že nám to nařizuje nějaký magor. Ale proto, že nám to velí naše zákony. A naše svědomí. To je velmi evropský přístup.