Publicista a člen datového týmu Českého rozhlasu Michal Kašpárek (1984) v době covidové napsal a sestavil svou druhou knihu, román Fosilie – přesněji myšleno v plurálu, v souladu s autorskou intencí tedy mluvme o fosiliích, a tak dál přemítejme o tom, kdo z nás se může „fosilií“ nazývat, nejsme-li brontosaury či fosiliemi nakonec všichni. To ale jalovou interpretací nepředbíhejme, nejprve přejděme in medias res (zahrajme si na ghost writery knižních anotací): komorní dějiště rámované rodinným a řádně dysfunkčním kruhem – dvacetiletá, studující a proti těžařské lobby rebelující dcera Julie, její otec Vladimír vydělávající slušný peníz v nadnárodní firmě, otec otce a dědeček Vladimír starší, učitel tělocviku v důchodu, nyní seladon a autor konspiračně-teoretického románu-pamfletu o stěhování národů – vzpomínky; střípky do nevědomí zasutých dávných dějů, jež se vynořují tu v analogických, tu v asociačních řetězcích, vždy v návaznosti na určitou situaci či gesto jedné z postav. V těchto souřadnicích Kašpárkův text rozehrává pole osobních křivd, jež se proplétají napříč generacemi, uvnitř disparátní, poněkud vzájemně odcizené rodiny. Tolik syrový a obecný nástřel toho, jak je vypravěčská strategie – připomínající až umně propletenou konstelaci proměnných a neznámých, jejíž pugét se bohatě rozvíjí diskusí-hádkou mezi složkami, fasetami příběhu – rozvržena.

V dialogických pásmech, jež se odvíjejí – ve spirálách či sinusoidách vršícího se propastného nedorozumění mezi těmi nejbližnějšími bližními, přes jakoby kakofonický (ne)jazyk tápání až k dočasnému smíření, letmému pochopení, a zase od začátku – mezi Julií a oběma Vladimíry, lze vysledovat jemnou vypravěčskou subverzi, již možno interpretovat jako sympatickou hru Kašpárkova ironického, glosujícího vypravěče s fikcionalitou daného příběhu, či lépe – poslepovaných narativních útržků: komentář za replikami postav někdy konstatuje, že textem „řečené“ nakonec nebylo vysloveno, ale toliko postavou pro sebe myšleno.

Tento recipientstvo aktivizující postup může připomenout třeba seriál HBO Odpočívej v pokoji, kde se podobná metoda uplatňovala spolu se surreálnými přesmyčkami mezi světem živých a mrtvých, přeludem a realitou. Kašpárkův tvůrčí naturel však nespočívá ve spojování nespojitelného; coby vypravěč zůstává nohama pevně na zemi; pokouší se o realistický vhled do zákulisních, třeba i tabuizovaných ran či ranek v mezilidských vztazích, jež vedou nakonec k nezvratnému odcizení, využívaje příležitostně i techniky klipové fragmentarizace scén (mj. v kaskádovitém slévání pojmů ve výčtech, aniž by se užila interpunkce:

Spousta lidí na světě má hlad, pochopí malá ze zpráv. Ale to se dá vyřešit, reformy ekonomik hospodářský růst hydroponické pěstování geneticky modifikované plodiny podnikatelský duch neviditelná ruka […]

– monologizuje otec Vladimír o své ještě malé dcerce a světě kolem, s. 52), snad aby vyprávění nabývalo až kaleidoskopického rázu a získalo subtilnější vnitřní rytmus. Jindy zas není „na první dobrou“ jasné, kde končí promluva postavy, začíná vypravěčův komentář či kde pokračuje proud vnitřního monologu – toto rozrušování hranic mezi textem „daným“ a čtenářem rozkrývaným, domýšleným, je nejvyšším tvůrčím achievementem Fosilií, zdá se; rozhodně to nemíníme jako kritickou výtku, ba naopak coby výraz překvapeného uznání, že vynalézavá a výrazově odvážná beletrie dosud nevymřela.

Nastává však potíž, zjistíme-li záhy, že podobné kejkle či záblesky invence se zjevují ve zlomcích (mikro)příběhů či mizanscén spíše okrajově, jaksi mimoděk, a když si též s povzdechem domyslíme, jak by to vypadalo, kdyby se právě popsané finesy staly integrálními, ba bazálními součástmi struktury textu. V tomto ohledu chrabře ustoupil Michal Kašpárek publicista před Michalem Kašpárkem beletristou, což není žádné překvapení – tato převaha až žurnalistické techniky výroby románů či povídek (přičemž hovořit o vybroušené stylistice takových textů-produktů bývá věru svízel) je snad tím nejvýmluvnějším symptomem současného psaní, psaní o psaní, či ve výsledku čtenářského očekávání či pomyslné poptávky po textech. Fosilie tedy v jádru nijak výrazně nevybočují ze soudobého literárního paradigmatu, nesměle ale naznačují jistý směr či naději, kudy a jak se mohou autoři a autorky dobového psaní vydat, aniž by příliš ztratili na tvarové a vypravěčské nápaditosti a na oplátku aby získali na přesvědčivosti, možná až opravdovosti zobrazovaného a o zobrazovaném řečeného.

Kašpárkův svěží a strukturálně promyšlený, více analytický než syntetický autorský přístup vede k důsledné práci s návaznými či rekurentními motivy, detaily a náznaky, s jemnými odstíny v modech myšlení jednotlivých postav, jejichž dialogy jsou zhmotněny s patrnou empatií („Aspoň tě doprovodím na nádraží. / Nemusíš. / Ale já ráda, řekne a myslí tím mám tě ráda. / Jak chceš. / Dáš si ještě salát? / Rád, řekne a myslí tím mám tě rád.“ – z komunikace otce a dcery na s. 102), jakoby mimochodem vypravěč ústy svých figur trousí originální postřehy (viz např.: „Proč se vlastně dělá tolik encyklopedií pro děti, napadá ji teď, a žádný pro rodiče? Obrázková knížka, psaná co nejpřátelštějším, co nejmíň hodnotícím jazykem, kterou by dospělé děti mohly číst mámám a tátům, hlavně asi spíš tátům.“ – s. 78) – při tom všem až zarazí, s jakou nedbalostí občas autor žongluje s pojmoslovím či faktografií: v jedné pasáži kráčí spíš o paleontologa, nejedná-li se o popletení smyslů (když Vladimír mladší objevuje taje svého rodokmenu: „Připadá si jako archeolog, který rozklepl vápenec a po šesti geologických periodách vystavil dennímu světlu zkamenělého trilobita.“ – s. 134), na mnoha místech zmíněný otcův „liberalismus“ má být asi přesněji neoliberalismus, nemoc kuru těžko mohla vzniknout v raném dětství z příležitostného kanibalismu, ledaže by šlo o kanibalismus soustavný (s obavou před vyzrazením zápletky raději jen odkažme na dialogickou pasáž na s. 180, která odhaluje předem již tušené).

Mozaikovitě pojatými příběhy či jejich nakousnutími, jejich střihy či prostřihy se jako červená nit táhne pásmo intertextových ilustrací, od okolního textu odlišených kurzívou: jakkoliv by si leckteré z nich zasloužily ještě hlubší proškrtání či nemilosrdnější decimaci, mnohdy svou ironií, citem pro nadsázku či jízlivost působí přesvědčivěji a barevněji než některé příliš „didaktické“, návodné pasáže rozhovorů (či vnitřních monologů) mezi postavami. Onu statickou či jednostrannou názornost lze vyčíst zejména z notné části kapitoly druhé, v níž Julie vysvětluje otci svá stanoviska, vyhraňuje se vůči jeho generaci (post)boomerů (přerývaně o ekologii, veganství, vztahu k vykořisťovatelskému systému apod. zhruba na stránkách 75 až 83).

Do podobného ranku statičnosti (tedy modelovosti, scéničnosti v žel až scenáristickém duchu) spadá Kašpárkova nepříliš hlubinná práce se stereotypem a klišé. Lze pochopit, že v určitém ohledu je „typičnost“ zobrazovaných scén či myšlenkových a světonázorových střetů namístě, stávajíc se trestí modelového příběhu o generačním a ideologickém míjení, že úkolem takového textu je i snaha o co možná nejosobnější identifikaci čtenářů se zobrazovanými výjevy; nebezpečně, ba až svůdně tenká je však hranice mezi snahou zrcadlit to věrně známé z našich upachtěných životů či magazínových evergreenů – a nechtěným sklouznutím k laciným zkratkám. Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

Otázkou vyvstává, zda onen zmařený potenciál bude většinovému, lacinějšími cestami zhýčkanému publiku (lhostejno, zda laickému, či odbornému) vadit, nebo přesněji: zda jej bude schopno vůbec detekovat. Lze soudit, že vzhledem k postupující nákaze totální čtenářské desenzitivity či prosté lenosti budou mít Kašpárkovy Fosilie patrně nejen mediální úspěch, ale též i sukces v podobě metálů a vavřínů. Přejme jim to – jen neztratit kritickou ostražitost v záplavě literatury exploatační, důsledněji k modelu psaní à thèse tíhnoucí.