Když Virginia Woolf psala před skoro 100 lety svůj slavný esej A Room of One’ s Own (Vlastní pokoj), vyjádřila v něm přesvědčení, že ve 21. století už budou ženy svobodné, zodpovědné samy za sebe a zapojené do všech aktivit, které jim společnost dříve upírala. I když není pochyb o tom, že situace spisovatelek a žen obecně se za tu dobu radikálně proměnila k lepšímu, ani podmínky dnešních autorek zdaleka nelze označit za ideální. Proto se spisovatelka a literární dokumentaristka Jana Poncarová (1983) rozhodla vyzpovídat tucet svých kolegyň, aby zjistila, jak se jim v současné české společnosti žije a tvoří a co by se podle nich mohlo zlepšit.

Kniha nazvaná Vlastní pokoje vyšla v nakladatelství wo-men a je to skutečně ryze dámský projekt. S autorkou na ní spolupracovala fotografka Dita Pepe a její editorkou se stala sama nakladatelka – a jinak též literární dokumentaristka a spisovatelka – Barbora Baronová, která ji navíc doprovodila doslovem. Pokud jde o výběr zpovídaných autorek, Jana Poncarová sice ve svém úvodu zmiňuje snahu oslovit

dvanáct českých spisovatelek s různým zázemím a s rozdílnými možnostmi tvořit,

ale není jasné třeba to, zda se setkala s nějakým odmítnutím nebo jak si u kolegyň dopředu ověřovala jejich zázemí či možnosti tvorby. Jisté je, že jde o velmi různorodou skupinu autorek, co se týče věku (nejstarší je ročník 1947, nejmladší 1992), rodinných závazků (s dětmi i bezdětné, s manželem/partnerem i samoživitelky), povahy tvorby (prozaičky tu převažují nad básnířkami) nebo míry etablovanosti na tuzemské literární scéně.

Většina zpovídaných spisovatelek je starší čtyřiceti let, což se jeví vzhledem k tématu logické – v tomto věku už lze totiž očekávat, že autorka disponuje titulním „vlastním pokojem“, tj. potřebným pracovním a ekonomickým zázemím. A nutno dodat, že ve větším nebo menším měřítku si svůj prostor k psaní dokázala vybudovat každá z nich, vždyť se také jedná o aktivní literátky, mající na kontě často již několik knih.

Náplní přítomných rozhovorů tak není hořekování nad tím, že „vlastní pokoj“ nemají, nýbrž úvahy týkající se toho, jak si potřebný čas a klid pro svou práci vydobýt (popřípadě obhájit před okolím) a co udělat pro to, aby další generace autorek nemusely na této nelehké cestě k umělecké svobodě čelit tolika překážkám. Vychází se zde přitom z premisy, že

spisovatelky mají tvůrčí situaci obecně horší než jejich kolegové,

což je tvrzení do jisté míry diskutabilní, respektive podložené oficiálními statistikami pouze nepřímo – průzkumy citované Janou Poncarovou či Barborou Baronovou se totiž týkají buď českých žen a mužů obecně (např. ženy tráví péčí o své blízké více času než muži a za stejnou práci na téže pozici jsou odměňovány méně než oni), anebo tuzemských autorů a autorek bez ohledu na gender (např. jen 5 % spisovatelů a spisovatelek má za psaní pravidelný příjem, 4/5 z nich si psaním vydělají méně než 5 000 Kč měsíčně).

Nicméně je možné spolu s Janou Poncarovou konstatovat – a výpovědi takřka všech čtrnácti žen (včetně autorek úvodu a doslovu) to potvrzují –, že většina současných českých spisovatelek dobře zná pocit frustrace, že musejí dávat přednost jiným povinnostem (nejčastěji starostem o rodinu či domácnost) před psaním, protože i když se jejich partneři mnohdy zapojují, manažerská role pořád spočívá hlavně na ženách. A pokud se rozhodnou literární tvorbu ve svém životě upřednostnit (nepořídí si děti, najdou si někoho na výpomoc, nevěnují péči o domácnost a blízké tolik času, kolik se očekává, apod.), musí mnohdy čelit kritice a výčitkám.

Otázky Jany Poncarové, která v sobě nezapře literátku, se leckdy dotýkají nejen podmínek k psaní, ale i psaní samotného, což se může občas jevit jako nadbytečné (třeba v případě Anny Bolavé je věnována jejím knihám skoro polovina rozhovoru), ale většinou to se zvoleným tématem nějak souvisí (jak se autorky k psaní dostaly, co provázelo vydávání jejich děl apod.). Převažují ovšem dotazy sloužící ke zmapování existenčních a tvůrčích podmínek – rodinného zázemí, časových možností, hledání potřebného prostoru a klidu, navyklého pracovního režimu, zdrojů příjmu atd. Z toho je patrno, že se jedná o rozhovory povahy značně intimní, a je namístě ocenit jak citlivý přístup tazatelky, tak otevřenost autorek. Čtenář se díky tomu dozvídá mimo jiné o tom, že Kateřina Tučková zápasila se strachem z mateřství, že Michaela Klevisová svou bezdětností (zapříčiněnou zdravotními důvody) nijak netrpí nebo že Lucii Faulerové se představa psaní coby zdroje obživy jeví jako nereálná.

Třebaže se jednotlivé osobní příběhy v mnoha ohledech liší, ve svých pocitech a názorech ohledně dnešní situace českých spisovatelek se většina z dvanácti (respektive čtrnácti) literátek v podstatě shoduje. Opakovaně si stěžují na množství starostí odvádějících je od psaní, chybějící prostor, čas a klid na práci, nedostatečné finanční ohodnocení (knihy, autorská čtení ad.) nebo diskriminující nastavení již tak skromné státní podpory (rezidenční pobyty bez dětí).

Naopak překvapivě smířlivý tón vesměs mají jejich komentáře na adresu mužů – nejen životních partnerů, ale i kolegů spisovatelů –, a to i přesto, že některé otázky pokládané Janou Poncarovou jsou v tomto ohledu lehce návodné: „Proč někteří muži mají neustálou potřebu nás poučovat anebo prokazovat svoji moc? Štveme je?“ Takovým umírněným postojem se vyznačuje prozaička a několikanásobná matka Anna Bolavá („postavení žen, nejen spisovatelek, není ideální – ale možná i proto je jejich úděl výjimečný, zcela odlišný od toho mužského“), filosofka a úspěšná politička Daňa Horáková („nejde o to, proti komu – proti mužským –, nejde o to něco-někomu-dokázat, ale neselhat před sebou samou“, „kdyby ženy – obrazně řečeno – o vlastní pokoj, nejen na psaní, skutečně stály, byly by si ho dávno vybojovaly“), spisovatelka a scenáristka na mateřské dovolené Lucie Faulerová („s tím, že autorské honoráře jsou podhodnocené, by souhlasila většina spisovatelek – a nejen žen, pochybuji, že mužští autoři dostávají víc“) i autorka bestsellerů Michaela Klevisová („Myslím, že v životě je vždycky něco za něco. Ovšem připadá mi, že úplně stejné to přece musí být i u mužů, kteří mají děti. Otázku, jak zvládáte skloubit rodinu a tvorbu, by rozhodně měli dostávat i spisovatelé!“).

Paradoxně tak největší „naštvanost“ nakonec zaznívá z doslovu Barbory Baronové, v jejímž nakladatelství celý projekt vznikl a která je na naší literární scéně velmi hlasitou komentátorkou mnohých témat, o nichž Vlastní pokoje pojednávají. Svůj příspěvek, který rozsahem nijak nezaostává za přítomnými rozhovory, pojala na jedné straně nadmíru osobně, vycházejíc přitom z vlastních zkušeností spisovatelky, ale též nezávislé nakladatelky (a jak sama přiznává, autorky disponující v porovnání s jinými řadou privilegií), na druhé straně se nezdráhá generalizovat a mluvit za české spisovatelky en gros:

Realita chybějícího hlasu určitých skupin žen ve veřejném prostoru tak nespočívá jen v tom, že jsou přehlíženy – nejsou tak často jako muži zvány do diskusí, jejich názor není adekvátně reprezentován –, ale především v jimi nikdy nenapsaných knihách

– z citovaného úryvku je dobře patrné, že se ve svém emotivním textu pamfletického ražení místy nevyvarovala subjektivismu (někdo by mohl namítnout, že do médií nejsou příliš zváni ani spisovatelé-muži) či ryzí spekulace (zmínka o nikdy nenapsaných knihách).

S většinou postřehů a závěrů Barbory Baronové (představujících obvyklou agendu jejích četných veřejných vystoupení) ovšem nezbývá než souhlasit, ať už má člověk k feminismu jakýkoli vztah. Literatura je u nás podhodnocená, tuzemským spisovatelům a spisovatelkám chybí větší organizovanost, následováníhodný koncept bibliodiverzity (podporující co největší rozmanitost knižního trhu, a to i z hlediska zastoupení rozličných názorových, věkových, genderových či národnostních skupin v rámci autorstva) ani status umělce slibující výhodnější podmínky též spisovatelům a spisovatelkám (kteří jsou na tom pořád ještě lépe než řada dalších pracovníků v literárním provozu) tu nemají dostatečnou podporu atd.

Sympatická je odvaha editorky a nakladatelky cílit i do vlastních řad – některým spisovatelkám je podle ní možno vytknout vlažný, či přímo odmítavý vztah k feminismu, jiným zase nedostatek solidarity s méně úspěšnými kolegyněmi, dalším pak nesmyslný odpor k jakékoli formě státní pomoci apod. Obecně pak spisovatelky (a spisovatelé) v Česku podle Baronové doplácejí na to, že jsou – obzvláště v porovnání s předrevolučními generacemi – málo angažovaní a jen výjimečně veřejně něco komentují či na cosi upozorňují.

Kniha Vlastní pokoje sice neskýtá nijak překvapivé čtení pro literárního insidera, záslužně však předestírá důležitá témata a problémy současné české literatury a jejích autorek širšímu publiku. Výběr zpovídaných spisovatelek je k tomuto účelu dostatečně pestrý a současně reprezentativní – nechybí řada známých jmen (K. Tučková, A. Bolavá, P. Soukupová, M. Klevisová, K. Lednická), přičemž i méně etablované autorky vnášejí do pojednávané problematiky zajímavou perspektivu. Mírné zklamání přináší čtenářům těšícím se z autorské spoluúčasti oceňované fotografky Dity Pepe obrazová složka – jinak nadstandardně vypravené – publikace, kde sice najdou zdařilé portréty takřka všech zainteresovaných žen, nikoli však snímky jejich „vlastních pokojů“, jelikož je podle Dity Pepe nebylo možné fotograficky zachytit, a to i s ohledem na přání některých autorek.