Zofia Bałdyga (1987) patří na české literární scéně k dobře známým jménům – je ovšem nutno dodat, že je to dáno především obrovským množstvím práce, kterou pro současnou českou poezii odvádí jako soustavná překladatelka, jež kromě samotného překládání textů pečuje i o vydávání české poezie v polských literárních časopisech a nakladatelstvích. Žádná z jejích čtyř polsky psaných básnických sbírek v českém překladu dosud nevyšla, což je, řekněme, ironické. První ucelený knižní soubor, který nás seznamuje s jejím básnickým hlasem, tedy představuje sbírka, kterou napsala česky a k vydání připravila s citlivou redakcí Tomáše Gabriela.

Poezie, kterou Bałdyga píše, není snadná. Nechce ani nemůže být snadná, na to není čas. Ve sbírce jde o pohyb, který není v zájmu jedince, lidstva ani přírody, a přece se děje. Proto tu vidíme tři celky nazvané „Přechodná bydliště“, „Mosty a lávky“ a „Poslední cestopisy“. Co je přechodné, nenabízí žádnou jistotu ani bezpečí. Na mostě či lávce je člověk v meziprostoru, z něhož se potřebuje dostat jinam, a je-li něco poslední, může se takový záznam podobat spíše protokolu. Pohyb, ke kterému jsme donuceni, není dobrodružný ani vzrušující, jen vyčerpávající.

Jdeme na dlouhou procházku do nádražní haly,
od odjezdů si pořád hodně slibuji, i když to příjezdy

se na nás podepíšou.
s. 36

Můžeme si svobodně cestovat, ale tyto básně nám připomenou, že cestujeme ve světě, kde je spousta lidí donucena měnit místo, kde chtěli žít, za dostupný kompromis. Domov mizí, a postupně mizí i z paměti – ztráta se prohlubuje.

Úzkost z absence domova jako místa doplňují v knize pozorování o průrvách v prožitku domova, který může stejně podstatně absentovat i v rovině citu. „Obyvatelé domova si ze zvyku říkají rodina.“ (s. 25) Bałdyga si všímá, jak se vytrácí nebo posouvá obsah důležitých slov. Častým zmiňovaným objektem je ve sbírce mapa, kterou si posíláme, abychom někoho někam dostali, ale také na ní najdeme vyznačeno, kde jsme cizí:

Vypůjčené teplo hraničí na mapě s vřelostí.
s. 30

Ještě pořád mám kam odejít, říkám si.
Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.
s. 38

Kde jsou mapy území, nechybějí hranice – a jejich překračování přece v tomto světě považujeme za trestné, jak se píše v usneseních, vyhláškách a dalších papírech tohoto světa.

Mapy a pověsti intrikují, jiná cesta není.
s. 43

Autorka poukazuje, jak se objekty s pohodlně ustálenými významy často stávají svým pravým opakem.

Jazyk sbírky je jazykem myšlení, anebo lépe: přemýšlení. Bałdyga ve verších uvažuje o povaze současného světa a v návaznosti klade slova do stručných, k sobě ostře přiražených vět či úsečných souvětí, která ilustrují její pozorování. Mezi větami nás to skřípne do neobvyklých souvislostí. Jak to spolu souvisí, co to znamená? Při poctivém čtení se neubráníme otázkám, jenže: metodou, kterou se zde dále zvyšuje tlak na čtenáře, jsou právě otázky. Naléhavými otázkami Bałdyga působí vykolejení ze vzorců, na které jsme v jazyce zvyklí.

Jsme k jídlu? Je život k jídlu? A jaké barvy je láska?
s. 50

Kdyby se tak ptalo dítě, můžeme se usmívat jeho pošetilosti a nebrat to vážně. Básnířka nám ale své otázky důrazně předkládá jako nezahojené jizvy:

Komu nejčastěji kradeš slova? Kvůli komu máš v noci stále rozsvíceno?
s. 31

Neexistence jednoduché odpovědi neznamená, že ji nemáme hledat.

Ve sbírce v detailu sledujeme komplikované anatomie vztahů:

Moje babička vypíná televizi
pokaždé, když se v ní někdo líbá,
a nikdy mi neřekla,
copak pro ni znamená štěstí.
s. 13

Básně mají často podobu dialogu nebo vyprávění, které se k někomu obrací. Básnická řeč ho/ji vyzývá nebo varuje. Podrobnosti jsou ale vynechány, nevíme, zda a jaká následovala reakce.

Bojím se, že ti zastíním západ slunce.
Že ti vezmu tvoje světlo, tvůj kontrast.
s. 49

Ustoupit druhému nebo mu nechat prostor je také součástí vztahování.

Zofia Bałdyga – nyní konečně konstatujme zjevné – pracuje s jazykem, do něhož se nenarodila. Zároveň jde o jazyk, ve kterém a nad kterým přemýšlí zcela suverénně a s velkou intenzitou. Svůj podíl na tom má jistě i to, že kromě překládání se věnuje také sociální práci, pomáhá v kontaktu s institucemi jako tlumočnice pro cizince. Jako ti šťastní, kteří nemáme problém žít tam, kde jsme se narodili, nemusíme převádět svůj život do nových institucionálních a výrazových rámců, nemusíme se snažit vysvětlit se v cizí řeči. Pozorovat a aktivně to překonávat v pomáhající profesi je pro básnířku nevyhnutelně silným inspiračním zdrojem.

Dobrý večer, jsem rodinný příslušník, máte mě tady na seznamu.
s. 16

Tak snadno, uvědomíme si při četbě možná, přestáváme být občany nebo obyvateli a stáváme se žadateli, čekateli, těmi uprchlíky.

Jinou důležitou linkou je ve sbírce zkoumavé ohmatávání světa skrze smyslovou zkušenost. V takových verších je vyslovována vědomá účast na světě – spíše ve smyslu sebe-zahrnutí do celku přírody, živlů, krajin.

Moje pohyby pod vodou jsou měkčí, voda je ochočená a všechno ostatní průhledné.
s. 32

Živý i neživý svět má navíc ve sbírce schopnost autonomně vnímat a prožívat. Budova čeká, voda zadržuje dech, ticho usíná. Lze to chápat jako vyznání pozornosti a odpovědnosti k tomu, co je kolem. Čeho jsme součástí, je naší součástí. Pokud o tom víme, můžeme se podle toho (lépe) chovat.

V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje. Autorsky i lidsky svědčí přesvědčivě o důležitosti vnímání konkrétních osudů, o důležitosti skutečného porozumění mezi jazyky. Ve svých jazycích se můžeme blízce potkat, pokud se v nich nerozhodneme obestavět vysokými zdmi.