Je pro vás patos v současné literatuře – jako pro čtenáře, kritiky, autory – legitimní jako výrazový prostředek, anebo je jednou provždy „historicky znemožněn“? Bráníte se mu jako autorky/autoři, smějete se mu jako čtenářky/čtenáři, anebo má pro vás půvab, smysl, své místo?

Vilém Ďoubal, básník a redaktor
Kam se poděl patos? Pryč s patosem! Je to jako se vším. Nebude-li, bude nám chybět, bude-li trčet z každé sloky či věty, bude se nám zajídat. V textech jej rozpoznáváme, když je obraz přehnaný, metafora přemrštěná, výraz příliš nadnesený apod. Udrží-li autor míru a soudnost, má patos v literatuře své místo, ale k výrazovému průjmu není nikdy daleko. Současná literatura si na něj příliš nepotrpí, raději nás nechá nakouknout do spodního prádla, útočí přímo na komoru. Ve svých textech se patosu snažím vyhýbat. Patetický naopak bývám v promluvách ke svým dcerám — spolehlivě patos odhalí a společně se tomu potom smějeme. A já mám ten smích rád!

Milan Hrabal, básník a překladatel
Patosu se, pokud možno, vyhýbám. Prudké pohyby končetinami a nedejbože celým tělem mi od nepaměti způsobují svalové křeče. Se slovy to mám podobně. K obrannému pokřiku se uchyluji pouze ve chvílích duševní křeče z bezradnosti, a hlavně bezpečně osamělý. K útočným nikdy. Ano, dojímám se často a nejsem rád, jsem-li přistižen.

Jako čtenář jsem k patosu shovívavější. Zejména pokud opakovaně a s úzkostí čtu motáky nešťastníků z věznic gestapa, vzkazy vyryté na hraně skříně v Kounicových kolejích, příběhy z gulagu nebo podobných zběsilých zařízení made in homo sapiens. V těch případech považuji patos za přiměřený.

Jako filmový divák respektuji a prožívám zoufalý patos matek i otců ve válkách padlých synů a umírajících dětí. Patos šťastných i nešťastných milenců. Nějakou dávku patosu bych dokonce očekával v případech, kdy je příběh natočen uvěřitelně, jako třeba polský snímek V temnotách, pojednávající o skupince Židů přežívajících válečné běsnění v kanalizaci tehdy ještě polského Lvova.

V dokumentárních snímcích zpravidla patos chybí. Ale já u nich bývám patetický, dojímám se, bojím se nebo vztekám. Opakovaně se pokouším vžívat do myslí lidí krátce před smrtí třeba v Babím Jaru, Osvětimi, na válkou zmítané Ukrajině, na hudebním festivalu poblíž kibucu Re´im. Prchám s nimi, zkouším se vyhnout střele, uprosit zběsilého vraha, případně jeho krvelačného „boha“, ať už jsou jím prachy nebo věčná sláva v nějakém nadzemském království. A zjišťuji, že nemám co nabídnout.

Ve svých básničkách patos odháním. Snažím se ho skrývat do hávu obyčejných slov, ale občas to prostě nedokážu. Když se stane něco, co po Halasovsku není „ani k donošení ani k uhlídání“. Když mi umřel táta, napsal jsem: „Sestřička / která  p o t o m  uklízela / nemocniční stolek / vyhodila s drobky a prachem / i nedopalek cigarety / na kterém zůstal poslední otisk / tátových rtů.“ A později odešla i máma: „umíráček doklinkal: maminka! / maminka! / a já nevím co počít / s tou hrstkou popela…/ .

Že tohle není ten pravý patos? Pokud z širší nabídky definice vytrhnu jedinou: citové vzrušení, pak ano. A já jsem vlastně patetický dost často. Píšu totiž i čtu jedině, pokud mne něco citově vzrušuje, třeba jako Aškenazyho báseň Křik : „Člověk se narodí, a hned křičí. / …// Tady jsem já! …, / přišel jsem žít. / Jsem tu dobře? / Narodil jsem se u dobrých lidí? / Ve slušném století? / Nevedu náhodou válku? / Je tady zrušeno otroctví? / Mám správnou barvu kůže?“ A nebo báseň Sylvie Plathové o tátovi: „… nemáš prasklé kopyto, / ale ďábel jsi stejně, kdepak, ani to / ti nepomůže, ty jsi ten černý, jasně, to jsi ty, // kdo mi rozkřáp křehké rudé srdce jako střep. / Bylo mi deset, když jsem ti šla na pohřeb. / Ve dvaceti jsem to tady chtěla vzdát / a vrátit se k tobě, k tobě, a už napořád…”

Na začátku své úvahy jsem prohlásil, že se patosu vyhýbám. Jistě – pokud je to křik nepatřičný, nepřiměřený, útočný, pokud gesta jsou teatrální. Proto jsem se také dlouho nedokázal vyjádřit například k období covidové izolace. Nechtěl jsem ani křičet, ani naříkat, ani gestikulovat. Tehdy mi přišlo patetické všechno. Nakonec jsem se přece několika řádků jen dopustil. Že v nich není patos? Já ho tam cítím až dost:

Zákaz
Tma v Lužici V
Nesmím navštívit
už ani přátele na Mikławšku
postát s nimi proti směru času
Oni svá ústa chrání rouškou hlíny
já mlčením o všem co bylo
a už nebude

Kino Peklo, básnířka a performerka

Jitko!
(Ráda odpovědi začínám zvoláním či výkřikem – oslovením toho druhého. Nejspíš i tahle volba svědčí o tom, v jakém duchu se ponesou mé následující řádky.)

Jako první způsob odpovědi mě napadá fotografie – tedy ji přikládám. Pochází z titulní stránky Tvaru 04/2010 a jsou na ní tři mluvící delfíni. Patrně se nacházejí na koncilu ve Ferraře, ačkoli to taky vypadá na obyčejné (snad?) české nádraží.

Po celou dobu mého osobního i básnického vývoje mi byl patos vlastní. Lépe řečeno – byl vždy nutně přítomný a lišil se pouze způsobem, jak s ním bylo zacházeno. Patos jako takový je pro mě nedílně spojený se stavem rozrušení, s afektem, se stavem snížené kontroly vyjadřování, verbalizace emocí a myšlenek. Je spjat s vášní a nasazením, které mnohdy přesahuje do mimoliterární reality. Jsem básnířkou lyrickou, navíc ještě angažovanou. Právě patos je, pro mě osobně, skoro až synonymem onoho angažmá, resp. jeho verbálního vyjádření.

Tyto řádky píšu dva dny poté, co v Českých Budějovicích napadli mého kamaráda kvůli tomu, že měl na krku duhovou vlajku. Prakticky rok po vraždě dvou queer lidí v Bratislavě. Rok po vydání antologie Toto je môj coming out. Ta ostatně byla patosu plná.

Těžko tak odpovím na tvoje otázky. Je patos legitimní jako výrazový prostředek? Je „historicky znemožněn“? Má svůj půvab? Bráním se mu? Ani na jednu otázku nedokážu odpovědět – byla bych totiž velmi neupřímná, kdybych odmítala či naopak vychvalovala něco, co sama ze svojí osobnosti nedokážu oddělit.

Pavel Kotrla, básník, literární kritik, nakladatel a redaktor
Patos sám se neznemožnil, možná jen jeho nevhodným nebo častým užitím někteří autoři. Přestože jsem v literatuře, ať jako čtenář nebo autor, zastánce spíše civilnějších poloh a sám se mu obvykle vyhýbám, nemám pocit, že by z literatury vymizel a že by byl něčím nepatřičným. Své místo bude mít asi vždy. Koneckonců je tu s námi od počátku literatury, tak proč by neměl být až do jejího konce! Sám špetku toho patosu také snesu. Snad mi jen možná připadá přirozenější v poezii. Vlastně jsou básníci, u kterých si jejich verše bez trochy patosu ani nedokážu představit, zvláště pokud jsou sami interprety.

Štěpán Kučera, spisovatel a kulturní publicista
Krásná hra
„Patos není pouze věc literatury, je to součást našich životů,“ řekl mi před lety fotograf a spisovatel Igor Malijevský, když jsem s ním dělal rozhovor. „A je směšný jenom tehdy, když není krytý činy, pak se mění v kýč nebo trapnost. Řada lidí se patosu vyhýbá, protože je to snazší, nepřipadají si pak tak zranitelní ve svých selháních.“

Vlastně nevím, co k tomu dodat. Možná jenom příklad takového patosu krytého činy, pár vět víceméně namátkou vybraných z knížky Karpatské hry zoologa, spisovatele a poutníka Miloslava Nevrlého:

„Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých. O dnešek se starej, bratříčku, zítřek se postará sám o sebe! Ale ne vždycky si to myslívám, vždyť ne vždycky září horké slunce nad planinami.“

Krásný patos, krásná hra.

Ondřej Lipár, básník a editor
Patos? Já si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem měl jako čtenář v ruce knihu, kde by se s ním pracovalo. Jestli dneska někdo místo má, tak asi někde jinde. Druhá věc je, že u nás nejde být patetický a nebýt u toho směšný – neumíme to ani u velkých událostí, které by mohly mít patřičnou společenskou nebo historickou váhu na to, aby patos unesly.

Milan Ohnisko, básník, editor a kulturní publicista
Patos má v literatuře své místo, bylo by stupidní se mu smát. Záleží ovšem na provedení. Jiný je patos Zimohrádku či Deštníku z Piccadilly, jiný červené knihovny.

Markéta Pilátová, spisovatelka, hispanistka a novinářka
V literatuře je opravdu jen pár základních témat, která se neustále opakují různými způsoby. Láska a smrt. Spravedlnost a nespravedlnost, válka…láska dvou osob, láska mateřská, přátelská, otcovská, smrt partnera, rodiče, smrt ve válce, smrt obyčejná, neobyčejná. Tohle všechno je ve své podstatě patetické. Záměr vyvolat pohnutí u čtenáře je určitě podstata každé dobré literatury.  S pohnutím se to ale stejné jako s každým silným kořením. Když se to přežene, může se z patosu stát nesnesitelná manýra a láska, smrt a všechno to základní jsou pak najednou jenom ubrečená klišé. Ale správně dávkovaný patos je pro mne v každé správně silné literatuře nezbytný.

Martin Poch, básník
Subjektivně patos vnímám jako legitimní součást básnického rejstříku – mezi mnoha jinými. Umím si představit, že ho nějaký autor zobecní třeba tak, že nabije báseň intenzivním afektivním nebo imaginativním obsahem. Na báseň, která by byla patetická absolutně nebo osudově a přitom by mě dostala do kolen, jsem myslím ještě nenarazil. A to ani u romantiků. Což asi souvisí s tím, že patos v silném smyslu chápu jako historickou kategorii. Což nutně nevylučuje možnost velkého comebacku.

Tereza Semotamová, spisovatelka
Právě edituju svůj román a s touto otázkou se v duchu potýkám poměrně často. Myslím, že vysokou laťku patosu v literatuře nasadil pořad Nedělní chvilka poezie, kde jsme se během mého dětství kolektivně vysmívali dikci recitujících. Ta mnohdy zneužila i přednášený obsah, to je vlastně škoda. Mě ten patos tohoto pořadu ale také zvláštním způsobem přitahoval a fascinoval. K patosu totiž potřebujete odvahu a tu každému, kdo má s odvahou dobrý, neegomanský úmysl, přeju a trochu závidím.

Patosu se tedy nebráním, vždy je však otázkou, jak ho strukturovat, aby byl snesitelný. Taková typicky česká strategie je ho okamžitě shodit humorem, sarkasmus. Co ale zbude? Často jen škleb.

A tak se tentokrát nebojím do toho pořádně praštit. Nechat patos proudit. Věřím prostě, že osobní je politické a že tato teze konečně pronikla i do českých literárních vod. „Chci taky o všem napsat román! Ale přijde mi to banální a ufňukaný, ty moje story!“ Napsala mi dnes moje kamarádka a já jí okamžitě odpověděla, že tak je to správně. Zapisujme své banální ufňukané příběhy: pokud u toho budeme autentičtí, papír i čtenářstvo ten patos unese.

Yveta Shanfeldová, básnířka
Miluji anketní otázky, a tahle mne přímo rozněžnila. Přišel na mě stesk po patosu. Už ho ani nepoznávám, asi proto, že ho je v mém životě tolik. Smíšený je se sentimentalitou. Je to k nevydržení. Přímo k popukání. To mám z toho stálého uhýbání, schovávání, manévrů, až je z toho člověku smutno. Tak třeba:

V pondělí, po přečtení anketní otázky mi řekl známý, který pomáhá emigrantům, že k sobě zve jen Iráčany a Eritrejce, ale Syřany ne, protože ti rádi kouří v domě, řekl s patosem v hlase.

A když pomyslím na svůj život – samý patos. Proto o sobě a o svém životě nikdy nepíši. To už mám takovou zásadu. Do literatury se nehodí. Ani do života – ale to je patosu jedno. V literatuře funguje upřímnost. V životě taky, ale člověk si to uvědomí, až když je pozdě. Tudíž patos.

A když si v noci manžel sebere polštář a peřinu a jde si lehnout vedle, aby mne svým dýcháním nebudil, cestou z pokoje mi řekne: „Ale jsem tu vždy pro tebe, stačí na mě zavolat.“ I to může být patos.

A když si člověk bere pilulku proti depresím, aby to ten den vůbec vydržel, tak je patosu, až praská ve švech.

A když mi dva týdny po parciální mandibulektomii vypadne z rozbolavělé pusy ze stehu kousek nitě s kličkou a k tomu mě pálí jazyk, do kterého se následkem pooperačního šílenství pořád koušu, to je patos největší. Proto proti němu v literatuře řádně brojím.

Ach patos, ta procítěná sebelítost, která nelituje jinak nikoho. Ničeho. Jen Beethovenovy sonáty c moll. Snad. Té se ovšem v Americe (včetně New Jersey) říká jen francouzsky, „Pathétique“. Tady, v New Jersey, pokud někdo v běžné angličtině počastuje druhého slovem „pathetic“, vyjadřuje své pohrdání. Nešťastník označen coby „pathetic“, je prý politováníhodný blb.

Martin Skýpala, básník
Patos je nedostatek kontextu
Patos zrcadlí lidskou smrtelnost. Jako takový je nutným aspektem umění. Což psal myslím jeden modernista (Eliot?). Samozřejmě, ve chvíli, kdy se z patosu stane výrazový prostředek, jak píšeš, vyvolává to u mě již jistou míru nedůvěry. Můj život je totiž ztracený v mnohosti jiných životů, a můj křik zapadá mezi hlasy ostatních křičících. Mění se v nesrozumitelný hluk. Podržel bych se tedy toho, že patos je aspekt, ale ne výrazový prostředek. Hledáme pro svůj aspekt patosu ospravedlnění jinde, ale to nás vrhá do ještě hlubší izolace.

Martin Šinkovský, spisovatel
Hranice mezi sebevědomým patosem, který posiluje dejme tomu národní hrdost, a ufňukaným kýčem je tenčí než cigaretové papírky Vážka. Češi patos neumí používat, mají sklon k rychlému výsměchu a ironii. Jsem toho živým příkladem. Nevím, jak na něj, což neznamená, že se o něj čas od času nepokusím. O to víc si jej vychutnávám například u Poláků, kteří se patosu nebojí a umí s ním pracovat. Daní za to však je, že zase nemají smysl pro humor. Buď, anebo. A zatímco si člověk vybírá, na kterou stranu se přikloní, v dáli doznívají poslední tóny fanfár z Libuše…

Karel Škrabal, básník a novinář
Patosu se nebojím, patos docela vyhledávám. V umění, v životě, své nejbližší tím někdy štvu. Je třeba ho ale dobře dávkovat. Patos je droga a předávkování může vypadat směšně.

Ráno
Na eskalátoru jsem strčil do chlapa
Z rukou mu vypadly nějaký papíry
Když jsem mu je s omluvou podával
viděl jsem jak se směje
drží plechovku piva
a je ožralej jak sysel
Pokračoval jsem do práce
Dřív jsem býval radikální
Teď jsem spíš sentimentální

Marek Timko, filosof, knihovník a bibliofil
Jestli je nějaký výrazový prostředek literárně „legitimní“, nebo ne, nelze podle mě paušálně říct. Vždy jde o kontext. Co je v nějakém (kon)textu adekvátním, tedy „esteticky funkčním“ vyjádřením, to je v jiném (kon)textu „laciné“, „prvoplánové“, „kýčové“, čtenáři „podkuřující“. Tak to vnímám i u patosu jako literárního výrazového prostředku. Je patos tím, co jako čtenáři v současných textech pořád (nebo jenom „občas“) chceme/potřebujeme? Pak je pro nás legitimní i aktuální (a to nejenom v žánrech pohádky, modlitby či v textech populárních písních, ale i v současné poezii, próze či dramatu obecně). Dějiny patosu jsou dějinami naší citlivosti (či přecitlivělosti), stejně jako jsou i dějinami naší rezistence vůči němu. A jestli nás jako čtenáře emocionálně více zasáhne patos tragický či sladkobolný, sentimentální či politicky angažovaný, falešný, ironický či očistný (tento můj výčet si rozhodně nenárokuje na úplnost), nebo nás jakýkoliv projev patosu odpuzuje a od četby textu „odhání“, to je už věcí našeho naturelu i našeho (ne)splněného čtenářského očekávání. Nakonec i odmítnutí patosu v textu může být v převážně mimotextové reakci čtenáře výrazově velmi patetické, že!? A možná že jednou z nejpatetičtějších čtenářských reakcí je právě pokus o „delegitimizaci“ patosu…

Pavel Zajíc, básník a muzikant
Ó ano, ten mám skutečně rád. Již jako malé básnické retikulum jsem si doma předříkával básně Adama Borziče. Ale teď vážně. Tak jako i jiné básnické prostředky nebylo by správné tento, byť okrajový a vysmívaný výrazový prostředek terorizovat a odklánět ho od posvátného literárního středoproudí. Protože, přátelé, ruku na srdce, kdo nejlépe zná nejniternější pocity naše? Ano, je to právě on. Z literárněvědného hlediska je velice pravděpodobné, že pro autory a kritiky, kteří jej považují za prostředek nezdárný, hnusný až odporný, se absence onoho prostředku v jejich mluvené a psané řeči může stát naopak ředidlem jejich empatie. Pak je ovšem v tu ránu pán špatným sluhou, internet zašumí, vlnky se zvednou. Komplikovaná souvrať emocí se pohrouží do prázdných očních jamek a posilněna klamnou slzou se uchýlí zpět do šuplíku. Já se ale lidem nikdy nesměji, mám je všechny rád jako by byli moji vlastní. Tam kde je láska, patos nemůže přežít. Následuje písnička…