Co pro vás znamenala Kavárna a knihkupectví Fra, co důležitého nebo i nedůležitého se tu pro vás odehrálo, co nebo kdo vám bude chybět na adrese Šafaříkova 15, Praha 2?

Jan M. Heller, básník, literární kritik a redaktor

***
Tohle ale není o mně.

Oválná lampa svítí jedovatou modří.

Prý zabíjí všechny známé mikroorganismy, tiší kašel, zahřívá tělní tekutiny,
snad až k bodu, kdy mění skupenství.

Co teplota světla, rozumíte si? Když se snaží sehrát svou roli, když vtrhne dovnitř
nezvaná a cinkající, když přijde jakoby nic vrátit prázdné sklenice?

Díváš se, tma za sklem nevadí. Myslíš na dávné konjunkce, na průniky veličin,
na vizuální komponenty.

Catchlighty v obou očích, díváš se. Stačí.

Pavla Horáková, spisovatelka, překladatelka a publicistka
Z kalu vzpomínek se vynořují dvě anekdoty: 1. Známá česká prozaička mi polévá nové šaty červeným vínem a poté se mi známá česká výtvarnice pokouší na záchodě skvrnu vyprat. 2. S kolegou jsme právě pokřtili náš společný překlad antologie povídek, a zatímco si povídáme u skleničky, jeho spolužák s úchylkou na dámskou koženou obuv zapluje pod stůl a prohmátne mi nárt, kotník a kus lýtka. Dávku traumat naštěstí vyvažují desítky báječných přátel, kteří mi z těch mnoha literárních večerů zůstali.

Vít Janota, básník, překladatel a hudebník
Tak tedy, především těch asi deset schodů, po kterých člověk sestupoval, jako by klesal na povrch nějaké jiné planety. Zespoda podezřívavě pozorován přítomnými mimozemšťany, sám ve stavu hledání alespoň jedné známé tváře, která se většinou našla. A ta prostora, jako parafráze vtipu, jak co nejsnáze zavést výrobu kapesní elektroniky (odpověď: zvětšením kapes). Zde, jak co nejsnáze zařídit vyprodané večery (odpověď: prostorou velikosti složeného kapesníku, kde už při deseti přítomných není k hnutí).

A nebo, jak říkával jeden můj jurodivý kamarád, kromě jiného i amatérský fotograf, který bohužel nepřekonal nástrahy devadesátých let: „Správná fotografie musí být kompromitující.“ Je-li vzpomínka mentální fotografií, pak trocha denunciace neuškodí.

Byl to cyklus večerů, který, pokud si dobře pamatuji, nesl název podle jedné písně skupiny Alphaville Big in Japan. Koncept byl jednoduchý: prezentovat překlad, překrad, inspiraci, parafrázi, parodii, rozuměj cokoliv, na nějaký písňový text. Vytáhl jsem tedy ze šuplíku skoro dvacet let starý pokus přetextovat pro jednu hudební formaci hit kapely Bee Gees To love somebody příběhem o íránském ajatolláhovi Rafsandžáním, trochu ho poladil, dopsal, připravil si originální nahrávku, do které jsem zkusil částečně recitovat, částečně zpívat a uspokojen výsledkem vyrazil do Fra.

K pochopení toho, co následovalo je třeba uvést dvě věci: a) bylo masopustní úterý a b) byl jsem poslední ze čtyř či pěti účinkujících. a) způsobilo, že do mě vstoupilo jakési raráškovské veselí personifikované sklenicemi s kořalkou, b) pak, že bylo dost času, aby všechna empirická pravidla jak při vystoupeních zacházet s alkoholem lehla popelem.

Nicméně nastoupil jsem odhodlaně a nakolik mi síly stačily, držel jsem se předem připraveného plánu. Pomineme-li drobné záhady, jako že skladba byla najednou v naprosto jiném rytmu, než jsem si ji pamatoval, nebo že bratři Gibbové zavřískli nečekaně vysoko, měl jsem pocit, že všechno jde jak na drátkách. Jen někteří se na můj vkus smáli až příliš nahlas. Dál pak asi ještě něco bylo, jen si upřímně moc nepamatuju co. A postupně jsem vytěsnil i celý ten rozpustilý večer.

Asi o rok či dva později jsem navštívil poslechovou diskotéku jedné vycházející hvězdy české hudební publicistiky. Příjemná komorní, bytová akce, po které následovalo neformální posezení. Když jsem se chtěl dotyčnému představit, pohlédnul na mě trochu překvapeně, ale v tom pohledu byl jakýsi neoddiskutovatelný respekt. „Vás já znám,“ povídá. „Viděl jsem jednou vás ve Fra, když jste tam předváděl takovou parodii na Bee Gees. Byl jste teda úplně mimo, ale něco tak zábavnýho jsme od tý doby nezažil! Naprosto dokonalá komedie.“

Tak nevím, možná to tehdy bylo mých pět minut slávy. Jen jsem si jich jaksi nevšimnul. Konec konců bylo to ve Fra a ve Fra bylo možné cokoliv.

Pavel Klusák, hudební publicista a spisovatel
Fra, to bylo místo, kde se texty měnily v lidi. Verše měly najednou oči, povídky vlasy, poetiky dostávaly tváře a myšlenky těla. Objednávaly si pití a tousty. Důsledky sahaly daleko. To café a knihkupectví bylo tak malé, že se nedalo uhnout očima. Důsledky opět sahaly daleko.

Alexej Sevruk, spisovatel, překladatel a publicista
Fra patří k těm několika málo tuzemským nakladatelstvím, jež by se dala spočítat na prstech jedné ruky, která pravidelně vydávají knihy předních ukrajinských autorů v českých překladech. A nebojí se ani poezie. Pokud jsem na nic nezapomněl, nyní mají ve svých redakčních šupletech tři přeložené rukopisy: Bod nula od Artema Čecha, povídky spisovatele, který se stal vojínem, Depeche Mode, punkovou jízdu románovým Charkovem let devadesátých od Serhije Žadana a v neposlední řadě Meruňky Donbasu, sbírku básní s výmluvným názvem od Ljuby Jakymčuk. K vyexpedování těchto tři knih do světa už bohužel nedojde v prostředí legendárního Café Fra.

Dva ze tří uvedených autorů už nicméně měli to potěšení číst svou tvorbu v Šafaříkově ulici. Vše je pečlivě zadokumentováno na fotografiích a podcastech. Na jedné z fotek z roku 2011 stojí Serhij Žadan v kuřáckém kroužku vedle Petra Borkovce. Další dvě postavy jsme my s kolegou a spolupřekladatelem Miroslavem Tomkem. Křtil se náš první knižní překlad, Žadanova povídková sbírka Big Mac. Na další fotce je Oksana Zabužko, světová autorka a přední ukrajinská intelektuálka. Během svého večera v Café Fra, který moderovala Rita Kindlerová,  si dokonce zapálila, i přes to, že kouření během akcí nebylo povoleno. Pak přijel Jurij Andruchovyč. Pokřtil Moskoviádu, sršel humorem a nápady, vysvětloval, jak je to s hypotetickým ukrajinským monarchismem a samozřejmě, rozdával autogramy. Básník Váno Krueger, oživující nekrokomunismus, četl ze své sbírky Poslední Leninův polibek, nejprve v rámci Světa knihy 2016, pak už na prezentaci českého vydání. V pozadí u vchodu blaženě se usmívající Erik Lukavský. Pak tu četla Olena Husejnova, kterou přivezla Marie Iljašenko. Pak Ljuba Jakymčuk, jejíž vystoupení bylo součástí doprovodného programu mezinárodní ukrajinistické konference, první akce svého druhu. Četla skvělé básně z válkou postiženého Donbasu. Na její akci dorazili především hosté konference, hravě sebou zaplnili prostor kavárny. Včetně dalších ukrajinských autorů: Oleh Kocarev, Les Belej, Halyna Babak nebo Mykyta Hryhorov. „Kde jsou čeští básníci?“ ptal se Borkovec. „Proč tu nejsou, když tu zní tak skvělé verše.“ Jeho podiv byl na místě: na fotografiích z prakticky každé akce je možné identifikovat české spisovatele – široce známé, nebo ty, kdo zanedlouho měli vejít ve známost. Namítl jsem mu tehdy, že tam je přece Jitka Hanušová. „Ale ta je tu pracovně,“ opáčil Petr. A skutečně, byla jednou z těch, kteří pomáhali dokumentovat večery, plné cigaretového dýmu a povídání o literatuře. Polský hipster Ziemowit Szczerek prezentoval tu svou knižní neobeatnickou gonzo reportáž z cest po Ukrajině s příznačným názvem „Přijde Mordor a sežere nás“. A sakurové květy mu padaly do piva. A samozřejmě Taras Prochasko, prorok přírodního božstva a adept té nejvyšší kultury, který si tu dal sraz se všemi svými českými překladateli – a že jich je! Bylo to v září 2021, už za pár měsíců měla vypuknout jedna z nejkrvavějších válek, které kdy zažil evropský kontinent. Prochasko už pak nedokázal přijet na letošní udílení Ceny Václava Buriana, aby zde převzal ocenění za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu. Může se tak aspoň těšit z diskutabilní výsady, že byl posledním ukrajinským autorem, který vystoupil v kavárně a knihkupectví Fra.

Už z pouhého nastínění této – ostatně nikterak zásadní – produkční linky Café Fra je doufám jasné, že toto místo výrazně napomáhalo mimo jiné k ukrajinizaci českého veřejného prostoru, a to dlouho před tím, než se to stalo mainstreamem. Sbohem, kavárničko. Sbohem a děkuji. Loučení s mládím není zas tak tragické, pokud po něm následuje zralost.

Olga Stehlíková, básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička

***
Toto je óda na fra.
Fra v rozpuku nultých let.
Tak dobře, i desátých
– fra po pubertě, ale ještě s pupínky,
s rašícím měkkým knírkem, zbrklými pohyby.
Entrée po schůdcích do
bytoviště vzrušení,
na přehlídku neuróz. Kdeže paštičky –
cosi s několika lascivně francouzskými názvy.
Malá chutná faux pas v nezávazných řečech.
Jdeš-li návštěvou, co neseš?
Sadisticky přesně mířené.
Zde dlí pravé nepokryté erotično.
Sexy literatura, někdy i lidé.
Bezděčný chtíč poezie,
lechtivost nervozity
kojené alkoholem. Mraky cigaret.
Sem tam zdobná urážka. Mraky lačných drbů.
Do fra pro ten lesk v očích,
rivalitu, nové barmanky a nejasné okouzlení, to ještě
literatura máchla pravým rukávem,
a vyvolala nezkrotnou zvědavost
vzruchy elektrizujících slov,
šaty, džínami a hlasem předčítajícího.
Způsobem, kterým sedí a obrací list.
Kostějem Nesmrtelným, chřestícím řetězy v sklepení.
Máchla levým rukávem, a vypadly jí zuby.
Drama mělo svou zdejší queen
s nervníma rukama.
V její šperkovnici se válelo jako
největší poklad tajemství.
Neodhalené, a tím spíš nahé.
Nudapláž slov. Parfém verše.
Nejkrásnější koberec nejhloupějšího kralevice,
který svět neviděl.
Safra, to fra.

Josef Straka, básník, psycholog a organizátor literárních večerů
Na kavárnu Fra vzpomínám nyní velmi často a budu. Zažil jsem tam tolik inspirativních a důležitých večerů, že ani nelze zapomenout. Dalo by se bez nějakého patetismu říci, že se tento prostor stal po mnoho let součástí mého života a pravidelné úterní vydávání se do Fra se postupně stalo podstatným prvkem mých dnů – pro objevování nových básnických či prozaických hlasů, nebo naopak se potkat s těmi, které už jsem dobře znal a zaposlouchat se do nových jejich textů, na četné diskuze před čteními i po nich. A při této příležitosti si vzpomínám na jedno setkání s Petrem Borkovcem, v dubnu roku 2005 v jedné berlínské kavárně, na Brunnenstrasse, kdy mi o představě a náznacích dramaturgie programu vyprávěl a jak se onen „sen“, který již tehdy nebyl ale snem, ale přesto, postupně stával stále jasnější skutečností. Není a je to dávno, více než 18 let. Věřím, že o této kavárně se bude jednou psát jako o veledůležitém místě autorského čtení, že vstoupí do dějin české literatury jako určující element formování několika básnických i prozaických generací, na místo nekonečných setkání a debat. Ale myslím, že se tak už stalo a je to jedině dobře, protože to, co se tam odehrálo, bude v myslích a pocitech mnoha lidí. Pobývat tam mnoho hodin, například na básnickém maratonu v rámci Světu knihy 2013, kdy se četlo nepřetržitě 12 hodin. Naplnit ten program, nejen tohoto maratonu, ale všech těch 18 let, kdy se tam úterý co úterý – a někdy i ve čtvrtek – četlo, stojí za obrovské poděkování. I za to, že jsme mohli být toho všeho součástí – jako naslouchající hosté, a někdy i ti, kteří měli čest tam číst. Pro ten pocit: „Jde se do Fra“. Cosi tak přirozeného, podstatného, a dnes tak chybějícího.

Marie Šťastná, básnířka
Když jsem se z Ostravy přesunula do Prahy, bydlela jsem v Krči v krásném domě na Zelené lišce. Chodila jsem pít do Alvy. A do Fra poslouchat a číst a mluvit. Kavárna Fra skončila. Majitel Alvy zemřel a minulý týden zemřel i majitel toho domu v Krči. Jsem v Praze sedmnáct let a tahle etapa se definitivně uzavřela.

Fra bylo jedním z útočišť, hájené místo, jistota setkání. Nikde jinde se k ránu nestálo na barové židli a neexhibovalo při recitaci poezie zpaměti. Nikde jinde jsem nevypila tolik rumu. Nikde jinde nebylo tak narváno. Nikde jinde nebyla taková koncentrace autorů na metr čtvereční.

Poslední roky jsem nebyla součástí. Ale nevadí, pamatuju si to všechno. Bylo to nádherné a děkuji za to.