1. Vaše autorská práce vychází často z osobního prožitku, je reflexí soukromých událostí, což před čtenářem nijak neskrýváte – míra stylizace nebo vyprávění „volně na motivy“ se samozřejmě může lišit. Máte nějakou hranici, za kterou byste při práci s vlastním příběhem nešli?
2. Myslíte, že text musí být pozváním do intimního prostoru, aby měl na dnešního čtenáře účinek, aby vůbec literárně fungoval?

Mirka Ábelová, básnířka, textařka a publicistka
1. Tá hranica sa u mňa zrejme posúva či mení každou ďalšou zbierkou. V Striptíze (debut) som bola celkom otvorená, ale v témach som podľa mňa nešla až tak do hĺbky, boli spracované skôr povrchnejšie. V Na! som sa na chvíľu nechala uniesť experimentom a možno aj skôr vyššou mierou angažovanosti v poézii, za ktorú som v konečnom dôsledku prišla o prácu v domácom spravodajstve.
Básničky pre domáce paničky boli v mnohom veľmi osobné, tam som si zase alibisticky pomohla rôzmymi menami žien, podľa ktorých boli pomenované básne, takže nie vždy mal možnosť čitateľ/ka určiť, čo som skutočne ja a čo môj lyrický subjekt.
Vo Večnom pocite nedele som to už dávala hlava-nehlava, ale bolo zrejme jasné, že sa subjekt dosť prelína so mnou – šlo o denníkové pozorovania toho, čo sa deje so mnou počas tehotenstva a materstva. V Dome som túto hranicu zotrela asi najviac, ľudia mi písali, či sa rozvádzam, alebo či mám problémy s domom a podobne (smiech).
V ďalšej zbierke sa chcem venovať téme traumy, uvidíme, čo a ako sa mi podarí tam.
Vo všeobecnosti sú témy, pri ktorých premýšľam o spôsobe spracovania, aj o miere jednoznačnosti. Kritériom s pribúdajúcim vekom je, aby som prílišnou priamočiarosťou a jednoznačnosťou neublížila blízkym ľuďom, najnovšie aj vlastným deťom, ktoré to raz budú čítať. Môžeme polemizovať o tom, aké veľké kompromisy má autor/ka vo svojom písaní robiť, nemám to sama v sebe veľmi vyriešené, snažím sa nejako držať svojej intuície. Už sa mi párkrát podarilo ublížiť básňami ľuďom a keďže nežijem izolovane od sveta a na blízkych ľuďoch mi záleží, vravím si, že je na mojej šikovnosti, ako s tou mierou pracovať. Nežijem len na papieri, umenie je vedieť ísť až na kosť, no zároveň nezlomiť kosti ľuďom, ktorí žijú v mojej blízkosti. Učím sa to a myslím si, že keď téma potrebuje nejako ísť do básne, cestu si nájde.

2. Z mojej skúsenosti je fajn, ak text ide blízko. Ak v sebe nesie niečo, s čím sa čitateľ/ka dokáže stotožniť. Asi sú majstri, ktorí tú intimitu vedia nafejkovať, mne osobne sa ľahšie píše bez fejkovania (úsmev).

Dominik Bárt, básník a redaktor
1. Seneca: „Proč zatajovat něco člověku, když bohům to neodepřeš.“ V dnešním digitálním světě to platí ještě více. Psychedelie, matrix, levičáctví, kategorický imperativ, stoicismus, zen, všechno to směřuje k témuž… Žít a tvořit tak, aby dichotomie osobní–neosobní neměla smysl.

2. Osobní prožitek, když se nejde dál, se ztratí v obyčejném dojmu. Někdy dokonce odvádí, bere nám pozornost. Umění a cokoli, co se někam posouvá, co vydrží, v osobním/intimním prožitku sice bezpodmínečně začíná, ale jen z něj vychází. „Já“ musí později na té cestě odpadnout. Do cíle, „tam nahoru“ se chodí neintimně, neosobně. Všichni spolu.

Kamil Bouška, básník
1. Soukromé události a osobní prožitek jsou pro mě, pokud jde o psaní, surovinou. Je to materiál, látka. Nástrojem, dost ubohým, kterým tuto látku opracovávám, je jazyk. Jazyk je ubohý nástroj, protože původní zkušenost vždy znásilňuje, redukuje, ale může ji také prozařovat, povyšovat nad sebe samu, apod. Řekl bych, že jde o určitou neuctivost a nevinnost. Neuctivost jako opak narcistní zahleděnosti do sebe a tonutí v ryze privátním. Neuctivost vůči skutečnosti (a osobnímu prožitku) tak, jak je – protože poezie činí skutečnost nesamozřejmou. A zároveň nevinnost ve vztahu ke skutečnosti (a osobnímu prožitku), jako by se mě týkala jen volně, na okraji mého já – tato nevinnost je pak předpokladem pro neomezené proměňování osobního materiálu v cosi nadosobního. Je tedy zřejmé, že při autorské práci nejde o žádnou reflexi soukromého prožitku a soukromých zkušeností a skutečností, ale o jejich celkem brutální proměnu, o v podstatě magickou operaci svého druhu. Při této práci existuje jen jediná hranice daná mými vlastními tvůrčími schopnostmi – co ještě jsem schopen ze svého biografického materiálu udělat a dostat, kam až jsem schopen zajít.

2. Jako čtenáře mě intimní privátní svět autora většinou nezajímá. Zajímá mě ale jak a v co je schopen jej přetvořit. Pohybujeme se všichni v globalizovaném světě, bohužel, na víceméně totožné mentální úrovni, a žijeme, bohužel, víceméně nezajímavé privátní životy. Ale všednost lze prožívat nevšedně, a jestliže autor dokáže svou autorskou prací nevšední prožitek evokovat, je to vždy malý zázrak. Některé texty, bez ohledu na námět, jsou nadány hned několikerou intimitou. Jedna intimní rovina vyzařuje ven, vyzařuje z textu ke čtenáři, jsou to texty, které, jak se říká, hovoří „přímo k srdci“. A pak je tu intimita, kterou je někdy možné cítit pod slovy textu, intimita implodující, hroutící se dovnitř k autorovi. Nemyslím si, že by text musel čtenáře zvát do intimního prostoru svého autora, aby působil. Přesto by ale mohl vyvolávat intimní prožitek ve čtenáři, a to rozhodně není málo.

Renata Bulvová, básnířka, organizátorka literárních akcí, vedoucí Školy rétoriky
1. Vzpomínám na babičku. Píše se rok 1977, a mně je jedenáct let. Jdeme po ulici a najednou vidíme mladý  pár lidí, jak se líbá. Trochu se stydím, nevím, kam s očima, babička se k nim jen tak jakoby mimochodem přitočí, a řekne větu, kterou si nesu celý život. „Běžte domů, tam to budete mít lepší.“ Myslela tím to, že k intimitě potřebuje člověk soukromí, důvěrné prostředí, kde se může otevřít, dát průchod své vášni, procítit, uvolnit se. Psaní básní je to samé. Píši v soukromí, bez cenzury,  s odstupem času reflektuji, co jsem napsala a dál případně dotvářím. O své hranici vím, ale více než o intimitu, co bych jako autorka o sobě řekla, mi jde  spíše o sílu řečeného, tedy slova. V tomto duchu jsem až pověrčivá. Obezřetná. Zrovna předevčírem jsem letěla letadlem a nenapadlo mě nic lepšího, než čas vyplnit psaním deníku. Najednou vidím, jak píši slova o problémech letecké společnosti Smartwings, se kterou zrovna letím. Četla jsem, že někdy před třemi roky kvůli častým poruchám musela omezit některé linky. Jak to, že už zase lítají, ptám se. Jsou už letadla opravená? A co když ne, co když se … Říkám si a dost, abych nenapsala něco, co se pak může stát. Zavřela jsem notebook a raději se věnovala četbě románu, který jsem si pro tuto příležitost s sebou vzala.

2. Ano, text by měl být pozváním do intimního prostoru, aby měl na čtenáře účinek. A nemusí být  pro to člověk ani dnešní, může se teprve narodit. Text by neměl být zkrátka pouhou exhibicí intimity, tedy psaním s představou, že čím budu otevřenější, tím bude zajímavější. Trend psát, vyprávět či veřejně mluvit o svých intimních věcech tu pořád je. Nemyslím si ale, že čtenář je po nich tolik lačný, jak se jeví. Jen je víc zvyklý konzumovat, co se mu předkládá, a pak může snadno vzniknout dojem, že jej takové příběhy zajímají. Psát básně v tomto smyslu, podřizovat se vkusu čtenáře, nejde, ale děje se to. Řada básníků tak píše. Sem třeba patří některá angažovaná poezie, slam poetry, rap apod. Tyhle formy přispívají k popularitě básníků, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu, jestli skutečně tento způsob psaní je tou pravou inspirací, pozváním do intimního prostoru, nejsem si jistá. Babiččina reakce na dva líbající se na ulici holt na mně zanechala větší vliv, než bych si chtěla přiznat. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, vím jen jedno, že k intimitě patří tajemství. Intimita spolu s tajemstvím vyvolává spiritualitu. Veřejně mluvit o těchto zážitcích prostě nefunguje. Dobrá báseň ale takovou moc má.

Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka
1. Myslím, že člověk může být osobní, aniž by byl indiskrétní. Můžu otrocky popisovat věci a děje, a můžu se taky pokoušet dostat se za ně, objevit výjimečnost v něčem, co se může zdát úplně banální. Podle mě se taková osobní výpověď bez rizika voyeurství může podařit jedině tehdy, dokáže-li se autor vzdát pokusů vymezit se vůči popisovanému, nutnosti zaujmout postoj, distancovat se, zamrkat a ukázat, že je nad věcí.

Prostřednictvím psaní se pokouším přibližovat jiným, přeneseně i doslovně. A pak posílám tu zprávu dál, čtenáři, kterého zhusta nikdy nepoznám, nevím, jak si s ní poradí. Sama pro sebe mám jedinou pomoc, být otevřená, nezastírat, nelakovat nic narůžovo, neházet ramena. Nedokážu a nechci si udržovat odstup nebo zlehčovat to, k čemu se dobírám; míjí se to s tím, co psaním sleduji. Neříkám tím, že tohle je jediný možný přístup, já se v něm ale našla.

V psaní se nebojím být vážná a věnovat se vážným věcem. To má samozřejmě svá úskalí: z moralizování a patosu mám vítr, ještě víc se ale děsím cynismu.

2. V den, kdy jsem od tebe dostala pozvání přispět do ankety, narazila jsem při čtení rozhovorů Jeana Amroucha s Paulem Claudelem (Obejmout minulost, Triáda 2015) na Claudelovu reakci na tvoje otázky. Uvedu ji zde jako doplnění ankety, nebudu ji komentovat ani s ní polemizovat, protože se k tomu vztahuji trochu jinak. Ale protože právě Claudel mě často provokuje, abych své výhrady vůči jeho pohledům a tvrzením promýšlela a formulovala, myslím, že to může být zajímavý příspěvek vyslaný z jiných časů. Kniha i ukázka je v překladu Věry Dvořákové:

„Pro autora není přece jen možné, aby nežil ze svého myšlení, ze své duše. Proto taky spisovatele nepovažuji – řekl jsem to mnohokrát – za nějaké světce. Nikdy jsem si o žádném spisovateli nemyslel, že je světec, a odjakživa mě bilo do očí, jak málo se najde spisovatelů, jejichž život zasluhuje úctu, zatímco mezi vědci naopak se napočítá světců celá řada. Je v tom vlastně něco poučného i pro mě. Ukazovat své city a těžit z toho… je to jaksi trochu nevhodné, uznávám to, ale to víte… taková už je bohužel má profese! Je to jako být komediant! Všimněte si, člověk nemůže jinak, je to mé řemeslo, mé smutné řemeslo, a tak prostě musím vidět i jeho nevýhody. A to je právě tahle stránka: ukazovat své city; bylo by asi lepší je skrývat, ale na druhou stranu to může být i svým způsobem užitečné, uznejte!”

Slíbila jsem, že s PC nebudu polemizovat, ale stejně mi to nedá. V mém pojetí není reflexe vnitřní reality pouhým ukazováním citů, není to nějaký způsob, jak vydojit ze čtenáře slzy nebo smích. Je to pokus o reflexi žitého, pokus dobrat se k tomu, co city vyvolává, ohmatat to, poznat a pokud je to sdělitelné, sdílet to – protože pro mě zůstává poezie neustálým pokusem o komunikaci. Tvůrce podle mě nemusí být komediant, i když uznávám, že ovládnutí řemesla spolu s grafomanstvím k tomu můžou svádět.

Ale vrátím se zpátky k otázce: ať se inspiruji kdekoli a čímkoli, mé psaní je přece jen prosíváno mým vědomím, je určováno (a limitováno) mými vyjadřovacími možnostmi a schopnostmi. Nejde to přes někoho dalšího, tím filtrem nebo katalyzátorem jsem já. Takže v tomto smyslu je intimní každá tvorba, byť to třeba zastírá a maskuje. Osobně si myslím, že báseň může mít na čtenáře účinek v případě, že je autentická, nevykalkulovaná. To samo o sobě samozřejmě ale ještě neskýtá jistotu, že bude dobrá. Vznik dobré, jiskřivé básně, která člověka šlehne a navždy změní – to je velké tajemství, jehož podstaty se asi nikdy nedobereme. A tak je to dobře.

Miloš Doležal, básník, spisovatel a publicista
Neřekl bych, že moje texty jsou převážně reflexí soukromých událostí. Většinu beletristických a dokumentárních knížek jsem napsal o někom, kde byl autorský subjekt ukryt za prací či v práci portrétisty (zpodobované osobnosti či události). Také v poezii nejsem jako autor středem „dění“, například sbírka Obec je sestavena z několika desítek mini-portrétů postav. Je však pravda, že v některých sbírkách jsem zaznamenával události výsostně privátní, umírání matky, otce, narození dětí, smrt ženy Jany. Tam se však intimní dotýká základních a zásadních otázek a snad i tajemství života. Napadá mě teď kniha Jakuba Demla Smrt Pavly Kytlicové. Na jedné straně otevřené až syrové svědectví o umírání přítelkyně a současně skoro až milostné vyznání, důkaz lásky a intenzivního blíženectví, které jde proti smrtelnosti.

Ale k otázkám – hranicí je mi nelhaní/lhaní. A účinek spatřuji spíš v intenzitě, v sugestivnosti jazyka – více než zda jde o intimní či neintimní prostor.

Martin Kyšperský, básník a hudebník
1. To, co budu psát, si mne vybírá samo. Fakt, že mne vůbec něco napadlo a chce to ven, to je jako volání, co lze těžko přehlédnout. Takže takto chycen za límec a posazen ke stolu napřed píšu, pak až cenzuruju. Mění se asi míra zašifrovanosti, ale píšu léta jen silně osobní příběhy. I když fabuluju detaily, tak pocit za nimi je upřímně bezbranný. Mám dojem, že když něco filtruju, tak to ředím, slábne síla té věci a tím i důvod to dávat ven do světa.

2. Můžu číst něčí deník, být až zaskočen tím, jak to je osobní, a pak zjistit, že to je celé vymyšlené. A nevadí mi to, pokud jsem si užil ten text. A naopak můžu číst super-intimní věci a nudit se. Není na to žádné pravidlo. Je jen pocit, který se mění nejen u každého čtenáře, ale i v různých fázích života. To mi vyhovuje.

Ladislav Zedník, básník, fotograf, spoluzakladatel interaktivního muzea pravěku Trilopark
1. Míra stylizace v příběhu o intimitě a studu hraje bohužel jen pramalou roli. A pokud je zde nějaká úměra, tak spíš nepřímá. Silně stylizované texty (v jádru velmi niterné) je snadnější odstřelit – vždyť proč říkat složitě něco, co by se dalo vyjádřit zcela jednoduše. Ne, říkám, to by se skutečně nedalo. V textech, které si zaslouží označení báseň, je vždy přítomný moment nevyhnutelnosti: že byly napsány právě tak a ne jinak, že si obsah sdělení sám vymínil přiléhající výrazové prostředky. Někdy jsou tyto prostředky působivé svou přímou sdělností (i ta je samozřejmě typem stylizace; prvoplánová autenticita je maska, v nejhorším případě Narcisova), jindy složitým komplexem z cihel (pálených emocemi, dodávám pateticky). K intimitě se u mě přirozeně váže i stud: čím větší mám od textů odstup, tím je pro mě snazší je číst potichu i nahlas. Tím menší ostych cítím. Jako by je dílem psal někdo jiný, mladší – spoluautor (ačkoli je z hlediska časové souslednosti vlastně starší); a na něj se dá lecjaký nešvar hodit. U aktuálních básní se cítím nahý a zranitelný, vydaný všanc. Nicméně duševní striptýz, ač třeba rituálního charakteru či coby stínohra za plentou, je nedělitelnou součástí procesu – bez něj tvořit z podstaty věci nejde. Kdo se bojí, nesmí do lesa (do spletitého mycelia nevědomí). Zároveň platí, že se psané nemusí zvrhávat v holou pornografii (kdy si tvůrce niterné exhibování až příliš užívá – třeba prostřednictvím tvrdé deskripce osobních traumat). Obrazně lze říct, že lze psát o hladu – na základě intenzivní vzpomínky na dobu, kdy autor chcípal žízní.

V tvorbě se mi hnusí jakákoli forma podbízení se. Ať už stylového či tematického. Tam někde probíhá jedna z mých hranic, i když ne tak docela kontrolovatelná. Z prožitkové matérie, do značné míry fragmentované a v paměti dílem emočně nediferencované, rozplétám, kutám, stavím (…) strukturovaný prostor. V první řadě pro sebe, abych se neztrácel sám sobě a světu, který stále rychleji míjí. Současně dovnitř do privátních střižen (kdesi na ostrově Intimita) vstupují i různé strachy a obavy, které vibrují současným kolektivním nevědomím, jehož jsem přirozeně součástí. V průběhu psaní, ztracený vnějšímu světu, jsem sám se sebou v jakési koncertované rovnováze. Tehdy nastává intimita nejvyšší. Ovšem zároveň se takřka nikdy nejedná o samomluvu. V ekosystému mé poetiky je přirozeně přítomná ekologická nika „toho druhého“, ke komu vědomě či podvědomě promlouvám. A pokud později s kýmkoli sdílím již napsané verše, prostor sdílení se stává intimním ve chvíli, kdy není potřeba nic moc dodávat. A na druhou stranu – pokud se z protisměru dozvím kupříkladu něco ve smyslu „tvoje básničky jsou takový smutný“, tak jen s úsměvem krčím rameny. Hranice intimity, co se zážitkové matérie týče, si v průběhu tvorby nekladu (ostrov Intimita je tím nejsvobodnějším, kam se jako člověk můžu uchýlit). Hranice sdělnosti již napsaného textu pak nejsou v mé moci.

2. Básně musí být primárně podstatné – ať už jakkoli – pro autora samého. V takovém případě je mnohem pravděpodobnější, že se energie do nich vložená přenese i do otevřené čtenářské mysli. Stejný princip platí i v případech, kdy třeba zapůsobí svou nadsázkou a humorem – ano, i tehdy (humor je vážná věc přeci).