Jsou pro vás prázdniny stále ještě prázdninami? Naplňujete letní volno horečnou literární tvorbou, jak je v naší literární obci zvykem: je pro vás prázdno symbolem volnosti a svobody, třeba právě pro psaní?

***

Prázdno je nejvíc, je to tento okamžik. A tento. Bílé křehké vejce, které obsahuje všechny další možnosti, nesčetně možností. Kdykoli se ocitám v prázdnu, jsem úplně a ani o tom nevím. Nedívám se na sebe zvenku.
Prázdniny pořád, nedělit rok na ně a na zbytek.
Na léto nemám plán, mám jen představu, jak sedím na svém oblíbeném místě v lese
a ve světlech mezi stromy
pozoruju dravce.

Dagmar Urbánková

***

Prázdniny nechme dětem školou povinným. I když je příznačné, že schola původně znamenala prázdný čas, kdy se chlapci (ne dívky) mohli vzdělávat (a pedagog byl otrok, který je do školy doprovázel). Dnes tedy vše stojí na hlavě. Tyto takzvané letní prázdniny jistě strávím honbou za penězi, abych alespoň na oko dorovnal dlouhodobý schodek rodinného rozpočtu. – S prázdnem to ale vnímám jinak. Nejde myslím v první řadě o volné dny, ale o prostor, jakousi prázdnou světnici, kterou si člověk neustále nosí s sebou a kdykoli může vstoupit. Je to nebezpečné, protože překročení prahu vymazává veškerý smysl pro povinnosti a závazky. Na druhé straně každá slušná báseň vytváří takové prázdno. Těším se, že přes léto budu také nezávazně číst.

Josef Hrdlička

***

Literární tvorba pro mě není otázkou vůle, nedokážu ji naplánovat, předvídat. Ale ano, zpravidla bývají prázdniny obdobím, kdy hodně tvořím. Loni jsem třeba napsala přes léto divadelní hru a pořád netuším, jak se mi to stalo. Zkrátka je to pro mě čas ztišení a větší samoty, do které snáz může něco vstoupit. Dny se vytrhnou z nastaveného řádu. Přestane rozvážení dětí do kroužků, cvičení na hudební nástroje, organizování autorských čtení a mnoho jiného. A i když někdy fňukám, že od půlky léta jsem téměř pořád v kuchyni a donekonečna krájím jablka a vařím marmelády, i v tom je požehnání a usebrání. Stále víc prožívám prázdniny jako osvobození a těším se z toho prázdna, z té odmlky, která mě v mladších letech naopak děsila. Proto ji dnes ani pokud možno ničím nezaplňuju, necestuju, nemám před sebou skoro žádné plány.

Tereza Šustková

***

Ne. Ne. Ano.

Vojtěch Kučera

***

Coby překladatel na volné noze bych si teoreticky mohl svůj čas naplánovat podle svého, bez ohledu na roční období a kalendáře, ale v organizaci času jsem bohužel silnější coby teoretik než coby praktik. Několik posledních let jsem byl téměř v permanentním pracovním skluzu, takže předem plánované prázdno, ať už jsem si ho naplánoval v kterékoliv části roku, jsem většinou vyplnil doháněním překladatelských restů. Doufám, že to se letos po delší době změní, protože jsem poněkud změnil přístup, několik uplynulých měsíců jsem soustavně odmítal další překladatelskou práci a konečně jsem si nějaký ten prázdný prostor vybojoval (snad budu mít na chleba); s prázdnem se ovšem musím naučit znovu zacházet, takže předem vlastně úplně nevím, jak to bude fungovat a nakolik se mi ho povede využít pro vlastní psaní… Každopádně letní prázdno, občas tak trochu jalové, vynucené vedrem, při kterém odmítá mozek pracovat, pro mě nebývá zrovna nejplodnějším obdobím; lépe se mi píše na jaře a na podzim, což jsou ovšem zároveň období, kdy se mi lépe dělá i spousta dalších věcí, takže nejspíš bude docela výzva jalové prázdno nějak kloudně zužitkovat a plodné prázdno ponechat skutečně tvůrčí činnosti.

Vratislav Kadlec

***

Prázdniny mi dávají prostor jednak pro cestování vlakem, které je pro mě inspirativní doslova ve všech směrech (pohyb dokáže rozpohybovat představivost a zostřuje soustředění), jednak pro souvislejší pobyt na jednom místě. Horko, tetelící se vzduch, pomalost, melancholie vzpomínek na bezstarostné doby a výlet do kláštera Teplá v červenci před několika roky daly například vzniknout jedné z mých básní, které jsem zařadila do zbrusu nové sbírky Je ráno, dělám si čaj. Další dvě básně zase vznikly na cestě na prázdninové výlety do Budapešti a Luhačovic. Takže ano! Velebím prázdniny jako inkubátor nápadů a prostor pro jejich zaznamenávání.

Hana Slívová

***

Prázdno, které se tetelí v drtivém horku, není bez obsahu. Před sto padesáti lety bych jej zaplnil spiritistickou seancí, dnes lze čerpat na sítích, chatem s jinou inteligencí, sám se sebou. Budu kompilovat, přepisovat, vrátím se k nevydaným básním, rozjedu se po čteních (Frýdek-Místek, Cieszyn), připravím pásmo na Vltavu… Paměť hnije ušlechtile; jako kompost: hlína a drny všednosti, loňské listí citu, vápno současných selhání. Dozrává v tichu prázdnin; pro nový konec, pro starý začátek.

David Voda

***

Ano, pro mne jsou prázdniny opravdu prázdninami, neboť jsem také učitelkou. Ty se, jak známo, na prázdniny těší víc než děti. Je to doba, kdy žijeme úplně jiný život, takový, jaký bych chtěla žít pořád. Je pravda, že se v té době dostává do konfliktu potřeba excesivně tvořit a excesivně zahálet, tedy rekreovat se a nasávat nové dojmy. Ale většinou se mi to podaří skloubit. Až na to, že literární plány, které mám před prázdninami, se většinou nevyplní, protože prázdninová volnost a svoboda otevírají nová okna inspirace, takže většinou vznikají úplně jiné texty, než jsem plánovala. Ale to je právě ono! Zvednete stavidla a voda teče, to je účinek volného času na mysl.

Klára Hůrková

***

Píšu něco pořád, kdykoli to na mne přijde, pamětliv toho, že přijdou i časy chudý na inspiraci. Prostě si vážím faktu, že mě vůbec něco napadne. Takže i v létě. Ale je fakt, že z toho mám výčitky. Protože léto miluju. Dlouho jsem to tak neměl. V pubertě mi přišlo, že v tričku a kraťasech vypadám o poznání míň sexy, než když ty svoje tyčkovitě hubený údy strčím do něčeho látkovýho. Ale tenhle pocit se pomalu s lety rozpustil, jakkoliv je asi objektivně pravdivej. Najednou se na prázdniny těším už od vánoc. Mám pocit, že je zeměkoule na chvíli přítulná: můžu ležet v trávě, koupat se, usychat na slunci. Najednou mám s přírodou tenhle vřelej kontaktní vztah a pak je trochu smutný ho zahodit sezením u počítače. Chci být co nejvíc venku a co nejmíň psát. Leda kdyby pršelo.

Martin Kyšperský

***

Prázdniny znám už jenom z doslechu. Nepamatuji se, že bych kdy byla v tomto období nějak aktivnější.

Svá prázdna mohu rozdělit na hrozná a pěkná. Dříve jsem v těch hrozných dokázala psát, dnes už to nesvedu. Ta pěkná jsou třeba noční ulice nebo zapadlé nádraží. To se mi pak v hlavě začne promítat takový poetický film, kde potkávám přítelkyni volnost a vůbec o tom nemusím psát. A co se mého psaní týče, považuji ho za určitý druh svobody a je jedno, jestli jsou prázdniny nebo třeba neděle večer.

Kateřina Bolechová

***

Se slovem prázdniny mám spojené období “odpočinku” a chození po všelijakých horečnatých zábavách, mně blízkých. Tedy s dobou minulou, kdy jsem měl neomezené množství času pro sebe. A považoval jsem to za samozřejmost. Že bych si jako v současnosti sedl s knížkou na mezi, koukal do údolí a horečnatě četl, případně psal, tak to se mi díky přítomnosti mých nejbližších neděje. Volným a svobodným se nyní však stávám nepozorovaně i v pracovní dny a v přítomností jiných lidí. Utíkám do sebe. Nemám to daleko. Mlčím, koukám do prázdna. Jsem odpojený. Prostě na prázdninách. Někdy je to last minute. Jindy mám více prostoru.
Ale je fakt, že psát “básničky” je pro mě jednodušší než delší prozaický text. Nemám chuť od sebe odhánět blízké a pracovat na textu delším, na který bych delší prázdniny potřeboval. To by pak nebyly ty správné prázdniny.

Martin Švanda

***

Prázdniny pro mě nejsou dny prázdna už od gymnaziálních dob a jako příslib dobrodružství jsem je naposled vnímala, když si je ještě mohla užívat dcera. Dnes v době, kdy většina lidí kolem prázdnuje, sluní se a ráchá, obvykle překládám knížky, chlebovky i další projekty a vůbec jinak pracuju, abych pak někam nakrátko vyrazila v době, kdy oni se už celí zmoženi svobodou vracejí ke strojům. Taková je cena i výhra svobody na volné noze – volno si sice volíte i podle sebe, otázkou však je, kdy si je můžete povolit a/nebo dovolit.

Sylva Ficová

***

O prázdninách žádné prázdno neprožívám. Naopak. Miluji tu inspirativní změnu, která přichází s létem. Vlastně jsem moc rád, že se pořád ještě s odřenýma ušima střídají jaro, léto, podzim a zima. Také je krásné, když se většina lidí přes léto tak nějak zapomene a zahodí do rybníků a moří, u kterých se o prázdninách válí, alespoň na chvíli svoje ambice. Díky tomu je celkově klidněji, což je vždycky lepší. Žádné projekty by neměly kazit ten čas určený k rozjímání v přírodě za krásných letních večerů, když oheň plápolá a maximálně tak občas sykne bečka, ve které došlo pivo. Básně pak samy vylézají z myších děr či nor jezevců. Ale pozor, pokud na vás mají připravit v práci nějaký podraz, přijde nejpravděpodobněji v době letní dovolené. Zažil jsem to, byl jsem tehdy na úžasném výletě do Francie. Těch básní, co jsem tam za krásných nocí u vína před svým starým obytným autem napsal…

Karel Škrabal

***

Nechybělo nic. Taky tam nic nebylo. V osaměle stojícím a hospodařícím statku s rybníčkem a borovým hájkem, zahrádkou a sadem s výměnkem. Na Vysočině. Pole, lesy, v sadě včely, ve dvoře slepice, pod okny chlívy a stáje se svýmí obyvateli. Bylo tam nic a všechno tam bylo, včetně zářivé noční oblohy. Každý rok stejné stromy, houby, koza, kravky, meze, maliny, kytky, cesty, kameny. Měnil je jen čas a lidské dílo. Někdy se změny jevily sotva postřehnutelnými posuny, někdy smrtí a narozeními, občas přírodními kalamitami. Proměnlivé kapky rosy, živé stíny a barvy na slunci. Nevýslovná radost, něha, extáze. Předem dlouhé těšení, že najdeme zase stejné louky a když ne, tak určitě ty kameny. Nepojmenované mystické zážitky. Vesmír, tiché otázky vyslovované chodidly na lesních pěšinách, celým tělem v mechu, voňavým vzduchem v březovém remízku. Celým vesmírem kouzelně zrcadleným naším krajem.

K posvátnosti člověk potřebuje rytmické opakování, intimní poznávání, láskyplné shledávání se zemí, jak ji v pomalém proudu času zažívá celé jeho měnící se tělo. Prázdniny byly po dvanáct let každé léto. Do mých osmnácti. Prázdná zůstávala škola. Ničemu jinému nemůžu říct prázdniny. V osobním životě jsou nezaměnitelné jako rodina a vlastní osudy.

Dál už je to všechno zgruntu jinak, máme dovolenou, máme volno. V mezích jistých i v proměnlivých. Můžeme cestovat na mnoho způsobů a do různých krajů, sebe i druhé poznávat, můžeme prožívat ducha různých měst, zemí, řek a moří. Dotýkat se nebes z výše velehor, nořit se do nekonečné krásy a moudrosti vytvořené lidmi. Můžeme číst a je-li třeba i psát.

Můžeme najít i prázdno, vstoupit do jeho tajemství a moci. Dětské prázdniny tomu učí. Navečer je nejdůležitější svou práci dokonat.

Sylvie Richterová

Můj názor na prázdniny není vůbec důležitý. S pozdravem

Marian Palla

***

Prázdniny snáď u mňa navždy zostanú časom letného psychického voľna, oázou študentskej radosti, oddychu práve od písania, redigovania a logistikcého zhonu okolo Glosolálie, a teda si ich každoročne hýčkam ako obdobie mesačného road tripu nielen po Francúzsku, následných desiatich dní tam, kde sa práve koná konferencia môjho muža a kde sa vždy uvzato túlam ulicami, zabúdajúc na zhon, ktorý ma síce v čase pripojenia na internet nikde neminie, no ktorému “inde” výberovo nepodlieham, povinnosti si hviezdičkujem a vybavujem ich až po návrate. Takže, áno, hurá leto!

Derek Rebro

***

Už dlouho ne. (To je odpověď na obě otázky, ale trošku ji rozvedu.) Pro bezdětnou volnonožkyni se prázdniny vlastně nekonají. Spíš dělám nějakou dlouhodobější práci pro rozhlas. S kolegyní Vladimírou Bezdíčkovou, která mě do rozhlasové práce zasvětila, využíváme volnější studia třeba k míchání několikadílných Osudů. Když pracuji na pořadu, na vlastní psaní mi chybí vnitřní svoboda, protože před vstupem do studia je potřeba nahrávky co nejlépe sestříhat, abychom s mistrem zvuku veškerou studiovou práci v daném čase stihli. Léto tedy pro mě ani pro manžela není symbolem volnosti a svobody, protože kýžené prázdno se většinou nekoná. Nadto vedrem uvařený mozek ani zajímavě nemyslí. Doufá jen, že ty hrozné dny bez vláhy přežije, že přežijí blízcí, přežijí lesy, ovocné stromy, květiny, ptáci a další nebohá zvířata, která v sežehlé krajině nemají co pít. A že přežijí i psi a děti odstavené v autech na parkovištích před supermarkety, kam se ženou jejich páníčci a dámičky, než vyrazí do Chorvatska nahňácat se na nějakou nadupanou atraktivní pláž.

Léto v Praze bylo vždycky bezútěšné. Letos ale máme jistou naději, že jej strávíme trošku příjemněji. Nedaleko Litoměřic, kde teď bydlíme, je Žernosecké jezero s dnem vydlážděným říčními škeblemi a ostrůvky samoty. Můžeme se také svézt lodí směrem na Ústí nad Labem a chladit se v roklích spolu s mloky u některého z vodopádů. Můžeme celé dny vysedávat v některém z blízkých zpustlých sadů a psát si do notesů, číst si a mezitím trhat meruňky a třešně. Můžeme jet podél Labe na kole a cestou se vykoupat. Jet kousek vlakem do pískovcových skal u Úštěka, nebo obdivovat kvetoucí (pokud studna zase nevyschne) zahradu mých rodičů, mluvit s nimi o tom, na co dříve nebyl čas a nespěchat a ráno zase otevřít už dlouho vymyšlený rozepsaný rukopis a pomalu přidávat řádku za řádkou… To všechno můžeme a záleží především (ale ne vždycky) na nás (a naší schopnosti si tohle uhájit), jestli to nakonec uděláme.

Ivana Myšková