Uvnitř jasně žlutých desek tři objemné sešity s odhaleným šitím hřbetů. Sytě růžový Dokument, jasně zelená Má vlast, výstražně oranžové Na doživotí. Nevíme ještě nic o čtení, které nás čeká, ale už čelíme důrazu, kterým celek působí. Je tu jasně vyjádřeno, že vše patří k sobě, zároveň ta vyhrocená kombinace barev řeže do očí. Obvykle bývají signální barevné akcenty v knižním designu prokládány odpočinkovými velkými plochami bílé. Zde se s odpočinkem nepočítá, knižní grafika byla zřetelně tvořena se znalostí rukopisu – vysekněme poklonu Tomáši Nedomovi, který s tímto zajímavým řešením přišel. Sešity také fungují jednotlivě, ale celek je nezpochybnitelný a výtvarné pojetí upozorňuje, že se o sebe jeho části opírají. Další významovou rovinou přispěl ilustrátor Jan Turner, jehož „morové kresby“ vhodně akcelerují úzkost z četby. Básník Kamil Bouška (1979) získal v nakladatelství Trigon vynikajícího partnera pro svou věc, jež se již stihla stát na české literární scéně událostí.

Sešit první, Dokument, obrací svět člověka ze všech stran, provádí dlouhé tenké řezy materií našich životů a bez milosti vytahuje na světlo vše, co mělo zůstat ve skříni, pod kobercem, ve vynuceném mlčení. Básník se probírá nesčetnými podobami (mezi)lidské krutosti, bizarnosti, trapnosti, necitelnosti, vypočítavosti etc. Jeho hrdinové jsou někde určeni křestními jmény a prvním písmenem příjmení – čímž se navozuje dojem, že jejich výpověď byla precizně zapsána do jakéhosi oficiálního protokolu této knihy.

Nejšťastnější jsem byl, když se mě nikdo nedotýkal.
s. 7

Neřekl jsem na to nic, ale v duchu jsem si nadával,
že jsem zplodil takového smrada, a žasnul nad tím.
s. 13

Jinde čteme příběhy, ve kterých autor vyhledává a podrobně popisuje situace, v nichž se lidé stávají nelidmi za mohutné podpory institucí: „Zatímco sestry kurtovaly pacientku, /mluvily o tom, že deprese je vymyšlená, / židé prý za holocaustu deprese neměli.“ (s. 19) V básni „Zpravodajství“ na s. 24 je zase precizně vystižena marnost světa, který je nyní dostupný pouze jako digitální náhražka: „Lidé také mohou pozorovat přírodu / pomocí chytré mobilní aplikace.“ Text graduje absurdním popisem moderního hrdinství osobního odporu: „Někteří raději riskují a jdou ven, / než aby žili tento život, kdy sedí / pouze sami doma a nic nesmí.“

Ano, Bouška v Dokumentu staví na pranýř tzv. pandemická opatření, jež pomohla zvýšit míru odcizení v již tak dost odcizeném světě. To bylo tehdy za pandemie, takže… je to pryč? Básník báseň neusazuje do konkrétního časoprostoru, a čtenáře tak nutí přemýšlet, zda to skončilo, zda to náhodou stále netrvá za naší mohutné asistence. Všechny tři sešity Dokumentů svědčí postupně o vítězných developerech pekla na Zemi, kterými jsme my sami. Co s tím uděláme? I zde má autor různá řešení, jež předkládá – jak jinak – v pěkném prostředí kultivované konference s milou tečkou rautu, v básni „Wannsee“:

Problémem je růst lidské populace.
Jinými slovy: Děti jsou největší
ekologickou zátěží planety.
Nástroje regulace populačního růstu
jsou k dispozici: Lokální války
a kontrolované šíření epidemií eboly,
spalniček, neštovic a jiných nemocí.
s. 31

Ne, samozřejmě, autor sám nepředkládá nic, pouze básnicky předpokládá a různé úniky různých konverzací tam a onde po světě mu nabízejí skvělou inspiraci – není to svět, který si vymyslel. Je to svět, který viděl. Svá děsivá pozorování sesadil k sobě v koncentraci, na niž zatím nejsme zvyklí. Proto se to čte tak složitě: s nevěřícím úžasem, pobaveným úšklebkem, jedním okem zavřeným, s hysterickým smíchem. Nedá se to číst a nedá se to nečíst – kdo se zajímá o současnou poezii, nemůže se připravit o vycizelovanou bravuru Bouškových básní. Četné literární apropriace a dost možná doslovné citace z šíleného světa různých tzv. komunit plní knihu obsahem, před kterým nemůžeme uhnout očima. Kdo je součástí literárního provozu, nemůže minout ty přesné políčky sobě samému. Třu si tvář a tleskám.

Zelený sešit nazvaný Má vlast je v souladu se svým vypůjčeným názvem cyklem šedesáti pěti „symfonických“ básní, které se vysmívají podobě naší země, jež je zemským rájem, pokud jste dobře investovali a máte schopnost ve správných chvílích formálně souhlasit. Lidé se v této „naší vlasti“ dělí na ty, kteří pořizují videa a nemovitosti, a na ty, kteří leží na zemi. Satirické portréty společnosti řízené médii a majetky, v nichž poznáváme rozmarnou krutost a velkolepou show z očistce Dokumentu se střídají s intimními texty, v nichž se tón této knihy mění. Jde blíž k jednotlivému člověku, k jednotlivé osobní hrůze, melancholii nebo touze po nějakém vykoupení: „nejsem když nejsi / nikdo z nás už není // komu vadí být zavražděn / vždyť jsme se zabili navzájem“ (s. 71). Nebýt je tu pak navržený způsob smysluplné existence. Proto se většina básní v tomto sešitu nějak dotýká smrti, usmrcení, kterému obvykle předchází násilí, a to násilí zálibné, násilí zprzněné pohádky „O pejskovi a kočičce“:

vytřel jsem tebou podlahu
tolik jsi plakala

když jsem tě topil
v kýbli se špinavou vodou
s. 69.

Bouška v Dokumentech obviňuje člověka ze všeho a strká mu před čumák jeho vlastní výtvor: porouchaný, vyvrácený, zvrácený svět.

A ještě toho nebylo dost, ještě tu máme sešit Na doživotí v oranžové vestě obecního uklízeče. Pud ke smrti objevený v předcházející kapitole se tu oddává lásce: „Věšíš mě nahého na konzoli do slunečního světla / a bolestivě pomalu mě stahuješ ze všech Boušků.“ (s. 19) Takové lásce. Bouška nikdy v básních neportrétoval svět jako vlídné místo a lidi jako příjemné bytosti. Už ve své prvotině Oheň po slavnosti, vydané v roce 2011, se zaměřoval na situace samoty, vyloučení a dosahoval účinku syrovými anatomickými detaily – i poměrně nevinná miniatura Dámy s psíkem byla prostoupena vanitas do morku kostí a onen morek v básni už už vystupoval na povrch. Ve srovnání s Dokumenty to ale byla pouhá zdvořilostní konverzace před příjezdem tramvaje.

Není možné obsáhnout vše, oč v Na doživotí jde, veškeré výčty postrádají unikavé charisma textu samotného – jsou to přece básně, jež vždy vyslovují více, než je tištěno. Nádherná, temně toužící skladba „Noc“ by například mohla fungovat o sobě jako svá vlastní kniha, audiokniha, jevištní čtení. Její jazyk se rozvíjí a zavíjí jako klubko hadů, omotává čtenáře nádherou k sobě složených slov – láska a řeč, vyslovování jako koitus.

Rodili jsme se navzájem za velkého větru
a spojili v nečitelný znak.
Nevíme, odkud se začínat a jak.
Začínáme slovy a slova nás karikují,
ale my se chceme za každou cenu rýmovat.
s. 28

Citovat z tohoto textu je zoufale nevýstižné: je to velká milostná báseň. Celek sešitu ji skrývá mezi texty plnými úzkosti, zraňování, milostné hry redukované na obchod, jak už jsme ji potkali v prvním Dokumentu: někteří prosí, aby byli zneužíváni, a jiní jim rádi za tučný honorář vyhoví. Ano, má nám z nás být zle, to autor chtěl a to se mu podařilo.

Jestliže je něco na Bouškových Dokumentech výjimečné, je to jejich obrovská plocha, na níž téměř absentují slabší čísla. Pod redakcí knihy je podepsána Božena Správcová; umím si představit, že rukopisy četla ve chvíli, kdy byly od autora prakticky připraveny do tiskárny – přesto by mě zajímaly její případné zásahy. Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.

Dokumenty představují výjimečnou literární událost, ale! Byla by chyba limitovat se na událost literární, která – viděno realisticky – zajímá jen drobný vzorek lidí. Dokumenty představují událost – bez adjektiv. Silou této knihy je její burcující, obrovská naléhavost, kterou můžeme interpretovat jako obžalobu – anebo jako masovou demonstraci před budovou němého davu, jenž už k utrpení kvůli nadvýrobě „klikavých titulků“ a „šokujících záběrů“ zcela zlhostejněl.

Bouškovo velké dílo dělá to, co má poezie dělat. Pokud jsme potřebovali nějaké poslední varování, tu ho máme.