Oceňuji hlavně vstřícné gesto odborné literární veřejnosti vůči autorům a autorkám původní beletrie, s jakým nás zve k debatě například o tom, co je vlastně umění. Vybízí totiž k reflexi, kterou čeští autoři dnes příliš nepěstují.

Kdyby název, který vymezuje téma debaty, neobsahoval slovo „dnes“, mohli bychom snad diskutovat pouze o literárních problémech. Otázka Co je dnes literatura? přivádí naši pozornost ke společenskému kontextu literatury a je zřejmé, že ono „dnes“ má také své historické kořeny.

Rozhodl jsem se věnovat se ve svém příspěvku zejména tomuto kontextu. Protože nejsem intelektuál a kvůli striktně omezené-
mu času na přednes příspěvku budu hovořit hlavně o otázkách, které obklopují naše téma.

Předznamenám svůj text několika citacemi z českého překladu Studie o Rimbaudovi, kterou napsal americký spisovatel Henry Miller před více než padesáti lety:

„My se stejně jako on [Rimbaud] buď zřekneme všeho, co naše civilizace dosud představovala, a pokusíme se ji zbudovat nanovo, nebo ji vlastníma rukama zničíme.“

„Nemůže-li již básník promlouvat za společnost, ale pouze sám za sebe, potom jsme v koncích.“

„Čí hlas je teď slyšet lépe, básníkův, nebo vědcův? Myslíme na Krásu, byť hořkou, nebo se nám hlavou honí atomová energie? A co je hlavní emocí, kterou dnes naše význačné objevy vzbuzují? Hrůza! Máme vědění bez moudrosti, pohodlí bez bezpečí…“

„Poezie života je vyjádřena jen pomocí matematických, fyzikálních a chemických termínů. Básník je pária, anomálie.“

„Každý čeká na tu obrovskou událost, jedinou, která nám leží v hlavě dnem i nocí: na příští válku.“

„Skřek bomby nám ještě zní smysluplně, avšak blouznění básníka připomíná bláboly.“

„Umění je něco, co hýbe lidskými vášněmi, co poskytuje vizi, srozumitelnost, odvahu, víru. Zahýbal v posledních letech nějaký umělec světem pomocí slov tak jako Hitler? Šokovala v poslední době nějaká báseň svět tolik jako atomová bomba?“

„Básník je u mne takový člověk, který je schopen nějak významně pozměnit svět. […] Musí to být však hlas, co dokáže přehlušit řev bomby. Musí užít jazyka, který obměkčí lidská srdce a rozklokotá krev v našich žilách.“

Například jeden akademik, který působí na půdě zdejšího ústavu, veřejně položil tyto otázky: „Co vlastně od umění chceme?“ (kdo, „my“? A ne že umění také chce něco po nás, ale co my chceme od něj?) a „Jak by to umění vlastně mělo působit?“ (v takto položené otázce je přítomna už implicitní odpověď, že by umění nějak působit nemělo). Psychologickým pozadím takto formulovaných otázek je neurotický strach z nepředvídatelnosti a živelnosti umění. Vidím před sebou někoho, kdo stojí před otevřenou a členitou krajinou, do které se obává vkročit, dokud si ji za každou cenu předem nezpřehlední; nejspíše pomocí uměle vytvořených pojmových kategorií a škatulek, které by válcovaly terén do pěkné roviny. Umění, ani to slovesné, nevzniká a není na světě proto, aby uspokojovalo společenskou poptávku a plnilo očekávání veřejnosti, ať už té široké, nebo úzce akademické. Umění neposkytuje na požádání společnosti obraz, který sama o sobě chce mít. Společnost, která je ochotná odpovídat si na takto položené otázky a odpovědi na ně pak považovat za relevantní platformu pro kritéria, jimiž hodlá umění posuzovat, taková společnost degraduje umění na masový, nebo naopak elitářský konzumní produkt a programově kastruje jeho kritický potenciál. Úkolem umění není přinášet naději a pozitivní sdělení, protože nadějí a pozitivem je už to, že umění je, že existuje. Každé umění je novou kvalitou, vzniká navzdory daným podmínkám. Přichází s vlastním sdělením, které koriguje předcházející tradici. Tím narušuje status quo. Skutečnost, na které se musí společnost jako celek shodnout, aby jako společnost mohla fungovat, je v optice umění vždy statická. Umělecká činnost je umění proměny. Nestvrzuje předem dané podmínky, ale rozšiřuje, ruší a převrstvuje jakoukoli danost. Adorno ve své Estetické teorii píše toto:

Tím, že umění vyslovuje zlo prostřednictvím identifikace s ním, anticipuje ztrátu jeho moci; toto, nikoli fotografie zla ani falešná blaženost, vymezuje postoj současného autentického umění k potemnělé objektivitě. Každé jiné umění se usvědčuje sladkostí ze své vlastní falešnosti.

Nazval jsem svůj příspěvek „Podvod“. Proč? Představme si dejme tomu básníka, ale může to být kdokoli, kdo se chystá psát něco původního. Leží před ním tato výzva: jak ze svého životního materiálu a z veškeré skutečnosti, která jej obklopuje, dostat svůj život, a vůbec život? Jedinečné originální události a okolnosti jako by se pohybovaly v kolejích na trati, kterou postavil a už i projezdil někdo jiný. Tento pocit pramení ze slov, z gramatiky, ze slovesné kultury. Společný kulturní jmenovatel překrývá jedinečnost a jedinečnou životní zkušenost, a to vždy, jakmile se jí jedinec pokusí vyslovit prostřednictvím zděděné slovesné kultury. Partikulární jedinečnost slovesných výpovědí je ovládána tím, co mají společného – slovesnou kulturní tradicí. Za každým novým napsaným slovem je usmrcená zkušenost, usmrcená myšlenka, usmrcená skutečnost, usmrcený cit. Slovesná tradice a kultura je masovým hrobem. Každé slovo je stopou něčeho, co už není.

Tyto stopy jsou komponovány tak, aby sugerovaly život již mrtvého organismu. Literatura, to je posmrtný život v masovém hrobě tradicí kodifikované slovesné kultury. To, co lze vyslovit, co je vyslovitelné, je pouze svinstvo. Tím spíše a navzdory tomu se každý básník pokouší vyslovit něco krystalicky čistého. Jazyk je hlavním nástrojem a komplementárně hlavní překážkou. Jazyk falšuje veškerou skutečnost, veškeré dění. Zjednodušuje, zavádí hrubé míry a společné jmenovatele, aby byl sdělný. Mluví jako náměsíčný, zatímco sní o svých možnostech. Je to nástroj podrobování a zmocňování se. Ohýbá, láme a znásilňuje i v případě, že povznáší. Žádná krása by nebyla možná bez hrubého násilí na všem, co se děje.

Povahu jazyka je třeba přijmout a vědomě ohýbat, lámat a hrubě zjednodušovat, jak se to zrovna hodí. Jazyk je ale také až tím posledním v řadě činitelů, které způsobují vznik slovesného umění. Všechno závisí na tom, kdo zrovna jazyk reprezentuje. Osobní mimoumělecká a do velké míry i mimojazyková situovanost reprezentantů jazyka je rozhodující. Jazyk samotný neexistuje. Nelze jej odmyslet od mluvčího a jeho situovanosti. Skutečnost začíná před jazykem a tam, kde jazyk končí, je nezachytitelná jazykem. Aby mohla zpod jazyka povstat nějaká skutečnost, je třeba jazyk proděravět, proškrábat.

Autoři a autorky, na kterých záleží, rozbíjejí jazyk. Rozbíjejí nejprve a přirozeně ten jazyk, který zdědili, který je nejvíc formoval a deformoval. Adorovaná takzvaná „práce s jazykem“ strnule zůstává u instrumentu. Je to jako tvrdit, že hudba začíná a končí u houslí. Představme si, že neexistují hudební nástroje. Myslím, že lidé by kvůli tomu neztratili cit pro hudbu, slyšeli by ji a cítili v bublání vody, v šumění větru v korunách stromů a spontánně by vynalézali jazyk nový.

Kultura je nemyslitelná bez slovesnosti (alespoň na Západě) a slovesnost sama je znakem kultury a kulturnosti. Schopnost vyjadřovat se slovem považujeme obecně za kulturní projev. Slovo je výsadním nástrojem poznávání, sbližování a zpřístupňování světa. Celek světa samozřejmě vždy uniká z dosahu slov, protože slova jej redukují na to, co je vyslovitelné. Čím členitější a složitější je skutečnost, tím abstraktnější je jazyk, který se vzdaluje od smyslové a hmatatelné skutečnosti v rámci jejího podrobování. Může pak docházet ke zbytnění a jakési byrokratizaci slovesnosti. Zabstraktnělý jazyk je však téměř ideální pro formulaci univerzálních pravidel, kterými se kultura má řídit, a to tím spíše, čím členitější a složitější kultura je. Takový jazyk zpětně vždy pokřivuje hmatatelnou empirickou skutečnost. Přesto se bez něj od určité úrovně společnosti nelze dorozumět na všeobecně závazných pravidlech jednání. Slovesné umění je vždy výrazem a také ospravedlněním kultury, z níž pochází. Existenci kultury ospravedlňují kritické hlasy, které pocházejí z jejího nitra a jsou namířené proti ní.

Kultura je do velké míry protikladem přirozeného světa, ale když s ním ztrácí kontakt, přichází o své živiny. Problémem západních společností je, že svou kulturu (a dnes je opravdu téměř homogenní) historicky budovaly právě za cenu programového oslabování kontaktu s přirozeným světem. Jednostranným rozvíjením pojmoslovného myšlení při oslabování citu pro přirozenou skutečnost postavily nad sebou obrovskou skleněnou věž lži, jejíž horní patra se dnes začínají hroutit.

Pilíře této stavby tvoří: rozum, slovo, odpovědnost, věda.

– Myslíme v jazyce, slovy, a z jazyka vyvozujeme vztahy a pravdy. Rozum povstal ze slov a slova z rozumu. Slovesné kultuře vládne rozum. Nelze myslet nerozumně, nanejvýš rozporně z hlediska logiky. Slovo jako médium rozumnosti tvoří a udržuje kulturu. Dekonstruovat slovo by znamenalo ničit rozum. Dekonstruovat rozum by znamenalo ničit slovesnou kulturu.

– Odpovědnost je produkt víry v rozumnost morálky. Odpovědnost je tmelem všech morálek a je také nástrojem disciplinace. Udržuje život v mezích rozumu a zapovídá jakoukoli vnější perspektivu. Pokusy zkoumat předpoklady rozumnosti a morálky vykazuje do oblasti šílenství a zločinu.

– Rozum vynalezl kauzalitu a vědu jako štít před nepředvídatelností dění. Smyslem vědy je zpřehledňovat svět a činit z neznámého známé. Tak tomu bylo kdysi. Věda se postupně obrací proti empirické skutečnosti, rozkládá známé a opouští svá původní východiska – logicky dospívá k nelogickým závěrům. Praktická aplikace výsledků jejího výzkumu v oblasti biotechnologií, genetického inženýrství a umělé inteligence by mohla být pro lidský druh zničující.

Rozum a rozumové uvažování konstituované omyly, předsudky a nepoznatelnými předpoklady, vyneslo člověka na vrchol pyramidy veškerého života na planetě Zemi. Toto uvažování nemá žádný vnějšek, nemá alternativu, kromě šílenství. Přizpůsobilo svět svým předpokladům a stalo se Uroborem.

Racionalita je iracionální. Nerozumnost rozumnosti je už i dobře viditelná. Uvedu dva příklady.

První: sociabilita společnosti je významně narušována konkurenčním bojem mezi jedinci, kteří společnost tvoří. Vzájemný konkurenční boj oslabuje společenskost a narušuje soudržnost společnosti. Tmelem společenskosti jsou hodnoty všeobecně uznávané všemi aktéry vzájemného konkurenčního boje, bez ohledu na něj. Jsou to hodnoty, které generují vzájemný konkurenční boj mezi jedinci.

Druhý: dnes je možné nasytit a uspokojit základní materiální potřeby všech lidí na planetě za cenu šestihodinové práce tři až čtyři dny v týdnu. Ušetřený čas a energii by bylo možné věnovat seberozvoji, sebepoznávání. Technologický výzkum by v tom mohl pomoci. Přesto ve světě stoupá počet hladovějících a negramotných.

Moje otázky tedy znějí takto: K čemu veškerá věda a technologický pokrok, když náklady na ně převyšují jejich přínos? K čemu věda, nemá-li vést ke kultuře? A k čemu kultura, nevede-li k většímu a plnějšímu člověku? K čemu virtualizace sociálního života, když nevede k lepším společnostem, a naopak rozkládá společenské a mezilidské vazby?

Současný evropský člověk už od sebe nic neočekává a nežádá. Chce jediné: příjemný život a bezbolestnou smrt. V nic nevěří, ale slepě, a proto nerozumně, důvěřuje vědě. Věda, která od dob osvícenství nijak nezměnila svá paradigmata, zatím pilně pokračuje v práci na rozkladu a rozleptávání skutečnosti. Totalitní politické režimy v evropských dějinách, jakkoli jsou mezi nimi rozdíly, představují extrémní příklad téhož procesu, který dějinami kráčí daleko do budoucnosti v hávu humanity: vytrvalé zprůměrňování a násilné zarovnávání na stejnou společnou úroveň všeho, co by člověka mohlo činit jedinečným a úctyhodným. Systematické uhlazování všeho původního a neobvyklého do jedné roviny. Člověk považuje sám sebe za prozkoumané nebo pusté území a nevidí v sobě žádné možnosti. Prožívá se jako cosi odžitého, muzeálního. Muzeální je přitom pouze perspektiva, jakou na sebe pohlíží, a hodnoty, kterými sám sebe poměřuje. Stále toho ví velmi málo o svých možnostech, protože své schopnosti rozvíjí jednostranně. Efektivní instrumentální zacházení s životním prostředím a sebou samým jej nijak významně nekultivuje.

Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.