Ještě do 28. ledna 2024 je možné v Galerii hlavního města Prahy – Městské knihovně – navštívit výstavu Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka. „Naším nejvýznamnějším cílem je poukázat na zásadní vklad Miroslava Petříčka do vývoje českého výtvarného umění a pokusit se názorně vyjádřit klíčové myšlenky, o které se opírá jeho filosofický diskurz,“ charakterizuje výstavu kurátorka Jitka Hlaváčková. Vedle zavedených jmen současného českého umění bylo na výstavu zařazeno i několik autorů z oblasti art brut. Mimo jiné také Zdeněk Košek, o kterém se někdy píše jako o „vládci počasí“. Petříček jeho bujivým obrazcům dokázal porozumět právě i jako pozorovatel počasí, a to na základě svého dlouholetého působení na pražských meteorologických stanicích v době, kdy byl jako filosof tzv. politicky nežádoucí. Přinášíme zde dva eseje, které se vztahují právě k tomuto tématu.

Mrak: obrazy a myšlenky

Miroslav Petříček

Ta meteora jsou jevy, které se dějí v sublunární sféře, což znamená, že mají daleko k ideální pravidelnosti toho, co se odehrává nad ní. Umění patří tamtéž, avšak na rozdíl od pozemské vědy neusiluje o přísné zákonitosti, nýbrž stará se o odchylování. Jak od toho, jak si věda představuje realitu, tak od toho, co si tradice představuje jako umění. Umělecké dílo je dílem tehdy, když překvapuje, protože se neshoduje s předpovědí svého dalšího vývoje. Je tím, čím se ještě nestalo. Stejně jako atmosférické jevy je jeho živlem složitá hra s očekáváním a zklamáním každého očekávání. Představa, že projektovaná trajektorie z minulosti přes přítomnost ke vzdálenější budoucnosti je schopna určit, jaká tato budoucnost bude, je marná. Jediné, co ukazuje, je fakt, že budoucnost je stále na příchodu.

Už samo toto konstatování jisté analogie by stačilo, aby bylo zřejmé, že umění a meteorologie k sobě mají blízko, a to přinejmenším počínaje dobou zvanou moderní.

Jakkoli je možné počasí předpovídat, je nekalkulovatelné. S uměním je to stejné. Tak například nejnápadnější meteorologický jev, totiž mraky, se dělí do různých druhů, které definují atlasy, a přesto je každý mrak jedinečný. Stejně jako je možné umělecká díla řadit do směrů a škol, třebaže každé je naprosto jedinečné. To jsou sice jen velmi povrchní analogie, avšak v jistém ohledu užitečné. Umění stejně jako meteorologie je výzvou tradiční racionalitě a na ní spočívající vědecké exaktnosti. Alespoň donedávna, do doby, než se začalo mluvit o deterministickém chaosu, autopoietických systémech, fraktálech a jiných takových „věcech“, obracejících pozornost k něčemu, co by se dalo označit jako řád procesu. Je možné, že na počátku této proměny byl sumarizující esej Karla Poppera z roku 1965 „Indeterminismus a lidská svoboda“, jehož ústřední myšlenkou je právě protiklad (od té doby často citovaný) hodin a mraků jako dvou zcela odlišných fyzikálních systémů: na jedné straně je tu „hodinářská přesnost“, na straně druhé „rozmary počasí“. To jsou jakoby dvě krajnosti, mezi nimiž je pak situována většina přírodních jevů a procesů. Do jisté míry je jim společné to, že jedno i druhé tvoří (jakkoli nějak jinak) celek: hejno komárů – hodinový aparát.

Pro newtonovskou fyziku a její tradici mimo fyziku platilo: všechny mraky jsou hodiny (základ rigidního determinismu). Proti tomu polemizoval již Charles Sanders Peirce, podle Poppera „jeden z největších filosofů všech dob“: žádné hodiny nejsou dokonalé do posledního detailu, vždy je tu přítomná určitá volnost (looseness) a díky tomu je tu vždy i místo pro náhody; univerzum je řízeno nejen přísnými newtonovskými zákony, nýbrž i zákony náhody, neuspořádanosti, zákony statistické pravděpodobnosti. Rule of Chance je právě tak neredukovatelná. Svět je tedy systém, v němž se navzájem implikují hodiny a mraky, v molekulární struktuře hodinového stroje je cosi z mračna. Vlastně jsou tedy všechny hodiny mraky. Existují pouze mraky, jakkoli s různou mírou „mrakovosti“ (cloudiness).

Do Plancka či Schrödingera byly tyto názory pokládány za bizarnost, protože se předpokládalo, že svět je uzavřený systém. To, co interesuje Poppera (autora knihy o „otevřené společnosti“), je právě otevřený systém, pole fenoménů uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi. Například – v případě lidského chování – to, které leží mezi okamžitým vnuknutím (náhoda) na jedné straně a racionálním chováním determinovaným určitými zákony myšlení – záměry, plány, teorie, hodnoty – na straně druhé. Mezi téměř nahodilé a téměř nutné se vsouvá cosi jako restriktivní a selektující kontrola, kterou Popper označil jako plastickou.

Z instalace výstavy Myšlení obrazem, vpravo obrazce Zdeňka Koška / foto Jiří Thýn

Jenže něco velmi obdobného této neudržitelné přísné dichotomii hodin a mraků konstatuje v případě umění Hubert Damisch ve své knize Teorie (mraku). Zvláštním uzávorkováním chce naznačit, že slovo „mrak“ nechápe jen jako objekt, který vidíme na obraze, ale jako určitý princip kompozice obrazu, přesněji řečeno jako materiál konstrukce umožňující rozvolnění lineární perspektivy jako určité formy reprezentace (jejíž genezi věnoval Hubert Damisch svou slavnou knihu z roku 1987). Mrak je cosi, co odkazuje k nereprezentovatelnému v reprezentaci, a je tak nepostradatelnou protiváhou matematizace a geometrizace reálného světa. To, co Damisch takto popisuje, však není nějaká teoretická konstrukce: důležitou součástí jeho teorie jsou zcela konkrétní obrazy (například Turnerovy a Constableovy) a jejich interpretace v díle Johna Ruskina Modern Painters, v němž se zrcadlí rostoucí zájem o pozorování oblohy a atmosférických jevů od počátku 19. století. Johann Wolfgang von Goethe – jeden příklad za mnohé – v básních i pojednáních nejednou citoval Lukea Howarda, který se možná jako první pokusil o vědeckou klasifikaci mraků, a způsob, jímž odlišil jejich tři různé vrstvy, pak převzal i Ruskin, když definoval „modernost“ vztahu k tomu, co sublunární sféru transcenduje – tedy právě obrazy mraků a bouří.

Přejdeme-li do 20. století, zejména do jeho druhé poloviny, zájem o mraky neutuchá, ale mění se (ač nikoli bez souvislosti s předchozími) kontext, k němuž znovu patří i výtvarné umění. Není významného francouzského filosofa té doby, který by necitoval Cézanna (Merleau-Ponty, Jean-François Lyotard jsou nejznámější příklady). Umění se díky mraku ocitá v blízkém vztahu k myšlení. Lyotard píše: „Dluží-li Cézanne něčemu, pak to není krajina jakožto realistický námět ani krajina jakožto organizace forem. Nýbrž onomu ‚cosi‘, jež může dospět až k jeho očím a vstoupit do nich, pokud jsou jeho oči s to otevřít se tomuto ‚cosi‘, chromatické kvalitě, barevnému témbru. Máme-li se v tomto stavu ocitnout, je třeba ‚pasivity‘, pasivity bez patosu, pravého opaku aktivity kontrolované duchem, dokonce i nevědomé afektivity […] umělec je zcela oproštěn od obvyklých kritérií, od významu, koherence, podobnosti, identifikace, rozpoznání. Snaží se pouze zachytit barvu ve stavu zrodu, mrak objevující se na obzoru.“ ¹

Umění záleží ve schopnosti vnímat materii vjemů, ono bytí zde, a nikoli to, co je zde.

„Myšlenky jsou mraky. Okraj mraku není přesně měřitelný, je to Mandelbrotův fraktálový okraj. Myšlenky se honí či táhnou proměnlivou rychlostí. Mají hloubku, avšak jejich srdce i jejich kůže jsou stejného zrna. Myšlenky neustále mění svou polohu vůči sobě navzájem… Jeden mrak vrhá svůj stín na jiný mrak, stín mraků se mění podle toho, z jakého úhlu se k němu blížíte.“ ²

Bylo by možné říci, že umění, které se díky mrakům rozešlo s lineární perspektivou, se teď – znovu díky mrakům – rozchází s platonismem idejí a vstupuje do éry „simulaker“. To totiž těsně souvisí s tím, jak je možné mraky „kategorizovat“. Neboť je možné (a je to pro potřeby meteorologie nutné) třídit mraky podle druhů, ale to neznamená, že je možné představit si cosi jako ideu „mraku“ (ideu kumulu, stratu či cirru); každý spatřený či nějak zpodobený mrak, jakkoli je možné jej pojmenovat (cumulus congestus) je sui generis, mrak neexistuje v ideálním tvaru; je to vždy tvar dění či procesu, což je něco, nač klasické pojmy nestačí – dění mraku je nezavršitelné, nesměřuje k ideální realizaci své potence; chceme-li jej popsat, popisujeme jej jako součást implikované řady obdobných (ustavičně se přetvářejících) tvarů: je jako tento, podobá se tomuto atp. Mrak není reprezentací nějakého reprezentovatelného vzoru, každý je kopií, jejíž originál neexistuje právě proto, že pokud tvar mraku jakkoli zafixujeme, zbavíme jeho „dění“, není to už mrak. Což je v terminologii současné filosofie právě „simulakrum“.

Pohled, kterým tu a tam spočineme na nějakém mraku, nám možná říká o umění naší doby více než jakákoli teorie umění. Stejně jako o myšlení. To, co se nám takto otevírá, je „zásadní perspektiva: totiž že dějiny jsou tvořeny mračny narativů, příběhů referovaných, vynalezených, slyšených a rozehrávaných; že lidé neexistují jako subjekt, že nakupení biliónů zbytečných a vážných příběhů se někdy spojuje do větších narativů, jindy rozptyluje do fantaskních bloudění, že však obecně nějak drží pohromadě vytvářejíce to, co se nazývá kultura či občanská společnost“ .³

Způsob nebe: očarování

Jaromír Typlt

Do čeho nás vtahuje počasí? „Ale život je prostě pohyb, dynamika, poČASÍ,“ zvýraznil Zdeněk Košek v deníkovém zápisku z 27. dubna 1994 velkými písmeny slovo uvnitř slova, skoro jako by se k té trojici přiřazovalo ještě slovo čtvrté, zdánlivě jen dodatečné, ale přitom nejzazší, nejvýznamnější, na které se musí položit hlavní důraz.

Čas a počasí: toto spojení působí v češtině právě tak samozřejmě jako třeba v jazycích vycházejících z latiny (tempus – tempestus), ale třeba už v sousedních slovanských zemích to neplatí a nějaký Koškovi podobný rozkladač a převraceč slov by musel volit složitější cestu. To náš výraz počasí – „způsob nebe“, jak to vykládá Jungmannův slovník z roku 1837 –
už jen svým zvukem a grafickou podobou připouštěl leckteré další opovážlivosti: Koškovi z něj mohl vyskočit OČAS, jeho oblíbená zkratka pro to, čemu říkal „osobní čas“, ale právě tak i OCAS, orgán plodivé síly pojmenovaný bez jakýchkoliv okolků. O přímé souvislosti mezi srážkami, bouřkami a sexualitou Košek mluvíval s naprostým přesvědčením.

Zatímco nahoře je počasí „způsobem nebe“, dole je způsobem prožívání. A právě ve schopnosti prožívat meteorologické události – brát je až tak osobně, že na nich nemohlo zůstat nic neosobního – Zdeněk Košek na přelomu 80. a 90. let dalece překonal obvyklé lidské meze. Ústí nad Labem, kde bydlel v panelákovém bytě, se stalo dějištěm až filmově strhujícího, ale zároveň psychicky nezvladatelného a sebeničivého příběhu:

„Žil jsem v bludech a fantaziích typu, že řídím svět i celý vesmír a odstraňuji či způsobuji globální problémy lidstva. Svým chováním a jednáním jsem ‚dělal‘ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklóny, anticyklóny, a to jak v místě bydliště, tak na celém světě. Napětí, které ve mně bylo, jsem ventiloval vytvářením obrazců do sešitů, bločků, knih, novin a časopisů barevnými fixami, pastelkami nebo propiskami.“ (autorský komentář k výstavě v roce 1997)

A jen dík těmto obrazcům, kterých během let 1990–1991 vzniklo odhadem okolo tří tisíc, Košek unikl tomu, aby se jeho čarování s počasím vytratilo kdesi mezi ostatními příběhy chorobných „bludů“, jež zůstávají bezpečně zasunuty ve spisech na psychiatrických odděleních. Jeho tajuplné čmáranice jsou dnes přetiskovány a vystavovány v zemích, kde už i čeština sama o sobě působí jako nerozluštitelný úkaz.

To ovšem znamená, že promlouvají něčím, co se z nich dá odečíst – či spíše odhadnout – i bez znalosti původního jazyka. A dokonce i bez překladu, bez sebemenšího ponětí o tom, co se to u Koška vlastně děje s jednotlivými slovy nebo odkud kam míří věta.

Zdeněk Košek, kresba z 2. dubna 2015 – v posledním roce autorova života

Už i při povrchním pohledu je totiž zřejmé, co Koškův obrazec znamená jako celek: zjevuje neklid. Jeden ze stavů neklidu, který byl vytržen z neklidů předcházejících i příštích a rozkreslen do mapy s platností sice jen prchavou, ale zároveň ničím nenahraditelnou, takže bylo nutné zaznamenat všechno co nejpodrobněji, jak jen to bylo v daném okamžiku možné.

Meteorologické mapy k tomu poskytly dobrý předobraz, jenže Košek si zdaleka nemohl vystačit jen s křivkami vyznačujícími teplé nebo studené atmosférické fronty. Potřeboval postihnout mnohem víc než jen hustotu oblačnosti, proměny tlaků, srážky a teploty: stejně důležité jako směry proudění vzduchu pro něj byly směry proudění myšlenek. Kreslil, aby mu neuniklo nic z prudce se řetězících asociací na slova, písmena a čísla, ale také nic z okolních zvuků, z letu ptáků nebo z jiných náhodných událostí, které pro něj vůbec nebyly náhodami. Do hodnot naměřených meteorologickými přístroji se v Koškových záznamech počasí mohly vplétat jakékoliv další údaje, které by vědecké pozorovatele ani nenapadlo brát v úvahu.

„Představa stálého počasí například je představa, kterou plodí mysl, jež se určité odchylky prostě rozhodla nebrat na vědomí. Ale tato mapa naopak ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdybychom si všímali všech,“ domyslel Koškův náhled na počasí filosof Miroslav Petříček v eseji „Synoptický obraz podměsíčného světa“, zveřejněném roku 2001 v úvodu monografie Jak se dělá počasí (po letech znovu přetištěném v Analogonu č. 94/II – 2021). Jistě i proto, že sám strávil dlouhá léta jako zaměstnanec Hydrometeorologického ústavu, Petříček se netajil svou sympatií k tomu, jak se u Koška meteorologický mění v jakési „spiklenecké centrum“, jehož předpovědi musejí působit zcela nevyzpytatelně a záhadně, protože začalo šířit poselství „úplně jiné metafyziky“. Koškovy obrazce se pak dají číst jako „svého druhu sen vědy, která sice nikdy nebude vědou exaktní, ač právě ona mnohem přesněji než kterákoli jiná vystihuje skutečnost, v níž žijeme“.

Nutno dodat, že Petříček psal tyto věty v době, kdy se ještě nedalo tušit, jak vysoce budou obrazce Zdeňka Koška doceněny v kontextu art brut – „umění v surovém stavu“. Rozhodně nebylo samozřejmé věnovat filosofické zamyšlení neznámému podivínovi, který sám sobě připisoval nejenom vládu nad celou planetou, ale i úlohu ústředního mozku v celém vesmíru. Petříček Koškovy „podivuhodné synoptické mapy“ přijal jako záznam všeho toho, co bývá přezíravě odsouváno do oblasti pouhých „poruch“, a nabídl k úvaze, do jaké míry se samo počasí ve vší své proměnlivosti a nepředvídatelnosti vymyká filosofickým pokusům upřednostnit nějaký ustálený řád před všemi odchylkami: „Neboť pohyb je fatální porucha klidu, ducha nehybně nazírajícího sebe sama a v sobě samém spočívajícího. Lidský svět je fatální chyba kosmu. A počasí jako říše poruch je potom viditelným (případně též čitelným) znakem této chyby.“

Zdeněk Košek ovšem uvažoval o poznání přímočařeji. Například v otázce pohybu: skutečnost vědecky zcela bezespornou, že živé organismy vykonávají pohyby popsatelné na základě týchž fyzikálních zákonů, jakým podléhají pohyby tzv. neživých hmot, jednoduše obrátil, jako by to byl důkaz, že vše, co se hýbe, je vlastně živé:

Když je prudký vítr, člověk není schopen jít proti, musí se podřídit, zrovna tak musí obejít kopec nebo řeku, pokud kopec nepřeleze nebo řeku nepřeplave… I oblak se chová tak, že reaguje na nerovnosti terénu svým ‚společenstvím‘ kapek,

rozepsal se v deníku 6. 5. 1994:

Je to neustálý děj, neustálá reakce, neustálý rychlý pohyb.

Takový projev byl ovšem pro Zdeňka Koška zcela nepochybným projevem živé inteligence:

Kdo dokáže, že OBLAK není živý organismus? Kdo dokáže, že oblačný útvar (CYKLÓNA), až 1 000 km široký, nebo malá cyklónečka CUMULONIMBUS, ŠIROKÝ 1 KM, ale vysoký až 15 km, je nemyslící ‚jev‘?

Meteorologie a pohyb: takový název nesla olejomalba, na které Zdeněk Košek pracoval v letech 1988–1989. To bylo ještě před obrazci, ale už v době po prvních léčeních na psychiatrii, kdy začal být čím dál citlivější ke světu jako k něčemu neustále promlouvajícímu a vzájemně propojenému. Při malování zmíněného obrazu prý zažíval, jak je za mozek vytahován vzhůru do vesmíru. A obrazce už kreslil, jako by se na všechno díval z nedosažitelné výšky, udivujícím ostrozrakem, kterému neunikne sebemenší drobnost, sebemenší záchvěv.

Zdeněk Košek, obrazce na přebalu školního sešitu, zřejmě z března 1990 nebo 1991

To dalo vznik všem těm nepřehledným slovním mraveništím, ve kterých se to přímo hemží i bezpočtem krátkých postřehů a zamyšlení. Zachyťme jediné: „náš život – slouží – jako – obrovská – lupa“. Ten život, který „je prostě pohyb, dynamika, poČASÍ“? A když už se takhle došlo ke zvětšovacím sklům, co takhle konečně zaostřit na to, že ve slově „počasí“ se skrývá i spojení OČA, totéž, jaké máme ve slově OČAŘ? A také ve slově OČAROVAT? Stačí se jen nechat strhnout k tomu pohybu, kterému Zdeněk Košek dal tak nezadržitelnou sílu.

Dopsáno za tropických veder 20. 7. 2020

Oba texty vznikly v rámci projektu CirculUM/TriangulUM programu Umění pro město Galerie hlavního města Prahy, který se v letech 2020–2021 věnoval  uměleckému výzkumu osmi lokalit na periferiích Prahy v širším kontextu mezioborových přesahů a veřejných témat

Pavel Novotný: Mraky

(nezařazené texty)

„Mraky vznikly na základě převodu mluvené řeči do psané podoby. Sběr slovního materiálu probíhal různými způsoby: většinou jsem dotyčného položil na zem a požádal ho, aby mi popisoval oblohu nebo se o ní volně rozpovídal; často se to nedařilo, mluvčí se zdráhal, vykrucoval, mluvil o něčem úplně jiném, někdy pustě mlčel, cítil se zaskočen, někdo se naopak nekontrolovatelně slovně rozřetězil. Občas jsem své známé přepadl nečekaně telefonicky a vyptával se, jaká je tam u nich obloha: takto proběhl třeba rozhovor, kdy jsem v náhlém oblačném návalu telefonoval ze sklepa svému kamarádovi Luďkovi, bydlícímu o dva kopce dál. Několik záznamů vzniklo zcela letmo, náhodou, mnohdy pokoutně – na nádraží, ve vlaku, ve městě, přičemž jsem dotyčné osoby neznal a pravděpodobně už je nikdy neuvidím. Výchozí materiál – nahrávku či hrubý písemný záznam – jsem později přepsal, přepis jsem pak stříhal, členil, krátil, destiloval, volně podle něj improvizoval, domýšlel jej, vymýšlel si atd. Rád bych zdůraznil, že mi v žádném případě nešlo o nějaké nestydaté průzkumy cizích niter, zajímal jsem se především o slova a mraky.“

Pavel Novotný

Milena Čápová 8. 6. 2010, 16:00 Praha

nenene já ti nebudu mluvit
já nebudu mluvit já jsem se
rozhodla že nebudu mluvit a
koukat se ti někam do mraků
furt necháváš někoho někam
koukat mluvit já odmítám
to je úchylný co děláš tohle
já mám svoje mraky pěkně
doma vyfocený z chaty
z francouzskýho vokna a
nenene to není úchylárna
prohlížet si fotky mraků
protože nad hlavou přece
nemáš vždycky ty mraky
co chceš vidět třeba jako
teď no podívej támhle jak
plave ta vypelichaná támhle
ta rokoková paručka zaprášená
fuj já nevim co je komu po ní?
proč bych měla mluvit o ní?
já mám radši takovou tu temnou
kobaltovou modř když sedíš
na tý terase a obě křídla máš
dokořán ale ne já nemyslím
křídla jako křídla já myslim
křídla těch francouzskejch
dveří na chatě co mám
ty fotky z ní těch mraků
těch mraků co tu o nich
celou tu dobu mluvim
ale už nebudu nebudu
povidám

kdosi, cca 2010

já v tom spatřovati
se schoval se jen aby
pentličky…
kdyby v té době, kdy
byla už u nás usídlena
teprve před nějakým

tedy      mu

                   zavdala podnět tatrmana

                        jako

                           nebyl by nikdo

já

představte si, co by se dělo, kdyby někdo ve shromáždění
bojovných sufražetek vypustil dvacet malých čilých myšek!

někdy se chytí dvě myšky do kroužku a podivně se spolu natřásají

a postižená husopaska dostala od mámy ještě štulec!

Kniha Pavla Novotného Mraky vyšla v roce 2010. Mezi jinými záznamy se v ní objevuje i text nadepsaný Zdeněk Košek, Liberec, 16. 7. 2009, 13:18. Toto „pozorování“ bylo tedy zaznamenáno v době, kdy už Koškovy obrazce vztažené k počasí obdivovali návštěvníci výstav v Paříži a dalších světových centrech.

Připomeňme jen krátkou citací, jak Košek Pavlu Novotnému poodkryl svůj způsob čtení oblohy:

há
dvě
Ó
pes kočka
nebo býk
nebo cokoliv
támhle je Í
támhle Ž
támhle B
a tyhle malinkatý mráčky můžou bejt akcenty
támhle je
Ó