Přinášíme po jedné básni v českém jazyce od všech deseti čerstvě nominovaných semifinalistů Drážďanské ceny lyriky 2022 (DLP), básnířek a básníků píšících v německém (pět nominovaných) a českém jazyce (rovněž pět nominovaných).
22. ročník Drážďanské ceny lyriky
Přinášíme po jedné básni v českém jazyce od všech deseti čerstvě nominovaných semifinalistů Drážďanské ceny lyriky 2022 (DLP), básnířek a básníků píšících v německém (pět nominovaných) a českém jazyce (rovněž pět nominovaných). V aktuálním 22. ročníku DLP bylo posuzováno celkem 470 zaslaných příspěvků z německojazyčného literárního prostoru, zbylé byly příspěvky v češtině. Celkových 553 anonymních básnických soutěžních příspěvků posuzovala předporota ve složení: Jayne-Ann Igel, Volker Sielaff, Alexandru Bulucz, Carolin Callies, Nancy Hünger z Německa a Marie Iljašenko, Pavel Zajíc a Radek Štěpánek z České republiky. V hlavní porotě zasednou a o laureátu či laureátce 22. DLP rozhodnou básnířky a básníci Marie Šťastná, Kerstin Preiwuß, Andreas Heidtmann, Jan Škrob, drážďanské radní Eileen Mühlbach a Susanne Krause a Juliane Moschell, vedoucí odboru umění a kultury hlavního města Drážďan. Na překladech z češtiny a němčiny se podílela desítka profesionálních překladatelů specializujících se na poezii, mnozí sami z řad básnických (Věra Koubová, Lena Dorn, Wanda Heinrichová, Jana Krötzsch, Jana Pokojová, Kristina Kallert, Daniela Pusch, Martina Lisa, Radek Malý, Jonáš Hájek). Tvar je již třetím ročníkem soutěže partnerem projektu. V edici AZUR Berlin vyjde letos ve spolupráci s Protimluvem Ostrava antologie autorů 22. ročníku DLP, jejímž pořadatelem je Literární dům Ericha Kästnera e.V. z pověření Úřadu pro kulturu a ochranu památek města Drážďany.
ANDREAS ANDREJ PETERS
Zde leží Leningradští. Ale věz, kdož se díváš na tyto kameny: Zapomenut nebyl nikdo a na nic se nezapomíná.
– Olga Berggolcová
Exponáty v pavilonech. Ve vitríně váha
se 125 gramy chleba. Denní dávka.
Zimní deníček Táni Savičevové.
„Žeňa zemřela 28. prosince
ve 12:30… Babička zemřela 25. led. …,
Strýček Aljoša 10. května … Máma 13. května
v 7:30 ráno… Zemřeli Savičevovi.
Všichni jsou mrtví. Zůstala jen Táňa.“
Písmena nakreslena tužkou, modrá
jako jinovatka na rtech & parapetu. Cyanóza.
Neroztála ve věčném ohni. Lady
Churchillová před ním stála
při návštěvě Leningradu. Měla v očích slzy.
Překlad o tom svědčí. Možná i skutečnost.
Z němčiny přeložila Wanda Heinrichová
MARA-DARIA COJOCARU
ke Capreolus capreolus
zeměpisná šířka: 49.5078, délka: 11.7581
19.–24. 9. 2019
Sulzbach-Rosenberg hraniční kámen poblíž lesa (Fatzen)
Traktor z profilu. Hrubý, výstižný, jako slogany na záchranu naší budoucnosti. V dálce stojí srny. Stojí srna a srna a srna. Sama srna. Skvrna co skvrna v zrnitém poli. Těžká zem, lesklá hněď, světlejší hněď dychtivých těl. Zůstávám tam, kde je hraniční kámen k neobdělanému. Vrána, kohout. Na zrezavělé tyči sedím, jako k oplodnění vymřelého druhu. Nad tím se vyklápí měsíc. Byl to zas krkavec? Indistinktní cvrlikání od okraje pole: To by měla vědět. Však jsem to taky dřív věděla. Dobře cvičený pes. Studí ho do tlapek, nožka vzhůru, trne. Z neurčité trávy lezou mrazivá slova. Tak k desáté dravec, třídění myšlenek. Srny už dlouho čekají v napětí. Try len luční, obecný. Mám pochybnosti. V prstech mě mrazí. Bez vlády touch ID. Dál musím. A hle, srny klouzají: napříč slunečnicemi, napříč měsíčnicemi, napříč mnou, vyplašeny. A pak ještě tahle venkovská liška, na tu štěkne srna. I běží liška ke mně, směr posed: á člověk – no ovšem.
Se savci to pak
jde vždycky všecko rychle
v dálce práskne
Z němčiny přeložila Věra Koubová
PAUL-HENRI CAMPBELL
i. škrábance v laku
tady ji máme pohádkové zrcadlo němou
svědkyni tvého života nějaké rýhy & vrásky
v podobě vraních stop trhlin & prohlubní
tektonické síly mezi rohovou vrstvou &
vrstvou jasných buněk epidermální riftové
duktilní střižné zóny šrafované & měkké
& potom tolik mateřských znamének
(radši jim říkáš jaterní skvrny)
vytečkované konstelace
ab ovo
ach puntíky bez vysvětlení
protože nic protože oválné & kulaté
& kose protažené skvrny
jsou někdy prostě jen skvrny
& konečně jizvy vertikální hori-
zontální semicirkulární dlouhé & krátké
dědictví testament & brázda
skalpelu & nebo možná po stopce
rozbité skleničky na martini
(si přibásňuješ) & několik
srostlých ran které nestojí
za řeč
později si ale ještě
prohlížíš své auto & usmíváš se
vždyť rez je víc než škrábance v laku
je tím co zůstává z jízdy z cihly na plynu
& lístků za stěračem
Z němčiny přeložil Jonáš Hájek
YEVGENIY BREYGER
I
Plameny kráčela k naplnění. V dětských hlasech na mýtině, ohnutá vlevo. Ohnivé inferno na půdě domu anebo sálající slunce? Hrudky dechu. Skryté hemžení okolo tkáně, přemístěné k vodě. Vytrvalostí? V květu fialky objevila ukrytý osmistěn, objela špičkami prstů jeho hrany a zablýskla se
naposled. Stará jak uhlí, zjevení z křídových
dob. Tam se umyla – kde postavy zrcadlí vedro, kde obrysovitý pohyb mluví o pohonu, poklesu a zrychlení, kde po každém svitu následuje začátek a takt. Plivala krev. Její nejmenší mírou bylo světlo v bezcévné šachtě. Pila ze sebe. Rozhodla se
vědět. Ale? A. Pojala zlato jako médium pro barvu, paralelní částice přenášejí do sudu strukturu. Vyčistila svůj trup a spala spánkem blatouchu. Vytvořila z masy sírový derivát. Bez užitku, není stavěná pro tyto druhy energie. Svět bakterií jako pozůstatek podmořského zemětřesení. Příliš brzy příliš pozdě. A pořád vpřed
a z dohledu. Zpět pěšky. Mistr vyslýchání
jasného poselství. Jako záření, jemně opřené o ucho, zněl jí šum jako vlčí vytí, jako léky. Její stín se chvěl frekvencí mušlového vápence za odlivu. Byla svým vlastním fraktálem a napřahovala svou ruku k mé.
Já jsem byl jejím neštěstím, neboť uprostřed
eliptického pronásledování jsem jí prohlédl skrz. Bylo pole. Tráva uhýbala. A v obličeji krajiny jsem rozpoznal ony rysy, které dosud znám jen ze zlých snů – floskule, která natahuje údy a zmrazuje orgány, dávno zapomenutá, pak najednou jasně před očima. Řekla mi to slovo a vjela do mě.
Teď se touláme ve dvou. Abychom vytrhli mechy z bahna, abychom je pěstovali v našem močálu. Sice v jednom těle, avšak každý sám za sebe, ničíme agregáty. Můj
stín, uvolněný otisk, nejslabší článek, jsem s tebou příbuzný, nejsi víc než já, vedeš mě za sebou na šňůrce korálků. Mé chladné neštěstí tě nenechává v klidu.
Z němčiny přeložil Radek Malý
SEBASTIAN SCHMIDT
někdy se snažím odlehčit
pomíjivost okamžiků žertem. rozptýlení.
nezvykle ochutit bídu vlastní situace.
přitom mě již v dětství videohry
naučily, jaké je umírání, pro zábavu,
kopím jazyka. jednou se pode mnou
otřásla zem: velká bota coby hlavní záporák.
(a já i můj brácha jsme plakali. smíchy).
dnes trénuji na chřadnoucích lesích,
každý konec je i nový začátek,
ale mnohým je to k ničemu,
když ty jedle…
jen nehybní jsou avataři,
když něco odvane a odroste nám navždy.
pro srovnání se potácím, padám, vrávorám.
ten rámec života: přechod od červené k zelené
a zase zpět, když už ne ty jedle…
a opět k zelené třeba sdílením občerstvení
nebo pečením z elitářské mouky
(na společné zážitky se hůř zapomíná)
prosoluji se do bílého dne
a ještě o trochu dál, až se stesk
noci s trochou štěstí vyjádří.
a ve spánku občas cítíme oživení. 1up.
Z němčiny přeložila Jana Pokojová
ALŽBĚTA STANČÁKOVÁ
jsem jako kůň po sebevraždě – sedím u stolu, před sebou ananas, myslím,
že každý z nás už dělal divné věci ve výtahu, myslím,
že každý druhý pes je asistenční.
když vstanu od stolu, dřevo mě nakazí,
nedám ho zvířatům, nedám ho rybám.
teď lezu ven, vyhnu se lidem, vyhnu se fízlům.
pak tajně sežeru česnek a citrus.
tak jako kůň po sebevraždě… buď ztrácím důstojnost,
nebo ji nalézám.
MILAN ŠEDIVÝ
Představme si konferenci z devadesátek,
kde přednášející říká:
Vážení,
historie je naše matka.
Je známo, že pokud ta ztratí paměť,
otec neexistuje. Ano, lituji.
Sál šumí.
Zvážíme-li to horem dolem,
jsme v době, kdy Deutsche gramophon
se nepočurával ani do plen
a Decca taky nedávala rozhřešení,
jestli je lepší palec, nebo dudlík.
Ergo v éteru jménem čelem vzad
odráží se jen prasátka z neidentifikovaných pleší…
Retro-radioamatér se hlásí o slovo:
Všehovšudy zachytil
jen grandiózní operu ryb.
Neslyšel jediné vrznutí křesla, říká.
Teprve po dvaceti minutách
ozvalo se prý skřípnutí stoličky:
Dřevo, myslel si –
analýza vyplivla sklovinu.
Stisk, ten urputný, zahryzlý,
ten byl lidský.
Ale hlas? Neslyšel žádný.
PAVEL NOVOTNÝ
Třeba tenkrát, jak dědek
mě poprvé posadil na kolo,
přidržoval si mě za sedlo,
chvilku běžel se mnou
a řval:
dívej se před sebe!
drž to!
drž směr!
a pustil mě,
ale já hnedka
rozklepal řídítka,
kotníkem jsem se
zadrhl o rantl,
vpleten do kola
rozmlátil jsem se
o beton.
Dědek mlčky stál
ruce v bok, čekal,
až se posbírám,
funěl, rty stažené,
a zpátky se mnou
na sedlo a znova
a znova jsem padal,
aby mě pak
tam u nich v domě,
v chladu a šeru,
na jídelním stole,
s lékařským fortelem
poslepoval dohromady.
náplasťovejma stehama.
Anebo třeba v létě,
jak mě učíval plavat,
jak den po dni mi
vyfukoval vzduch,
abych ten kruh
už přestal vnímat,
abych pomalu
plaval už sám,
ale já jenom
polykal vodu
víc a víc.
Drž to už!
Hodil mě pak
do vody rovnou,
abych se rozplaval šokem,
ale já šel ke dnu
jak kámen.
Trvalo dlouho,
než mě ta mocná paže
vytáhla v bublinách zpátky.
Vždycky šel na mě takhle
a vždycky to dopadlo stejně,
vždycky se o kus víc zaťal
a přitom si něco šeptal.
MARTIN POCH
Budete-li nepřítele sledovat pod drobnohledem, generále,
každý pór, strii, vous, budete-li s ním sdílet polní lůžko i
nemoc, rozdíly se začnou ztrácet. Země otevře svou náruč.
Tam uvnitř jsme si všichni rovni, uhněteni z téhož mleziva.
Kdo však nechce zemřít sám, ale v kruhu blízkých
novorozeňat, ten musí (jako sele na rožni) projít ohněm.
Na prahu nového dne vás oholí, probodnou kopím a podlijí.
Účast na kultu smrti vyžaduje přesnou incizi. Abyste jako
červený obr mohl usednout po boku noci.
Zatímco vlci vyjí, valkýry (jaký div?) čichají k povadlým
sakurám. Vdova zapálila domácí oltář, nachystala lože a šla
se pást.
IVANA KAŠPÁRKOVÁ
V artérii bytu zpomaluje koloběh
každodenních rutin.
Plynulé zapomínání právě prožitého
odkazuje k paralelním světům:
jsem dům trvale přilepený k jinému —
sdílíme tak více svou bolest.
Když jakýkoli problém řeší mé horší já,
cítím se jako ruina těsně před demolicí.
V místě, kde už nemám co dělat,
ještě více utlačuji své okolí.
Kolemjdoucí obcházejí mou přítomnost
širokým obloukem strachu.
Připravila Olga Stehlíková
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
29. prosince sněžilo
ale jenom V Jirchářích
nikdo si nevšiml
a sněhu chyběla paginace
K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)
