Poezie pro každý den

(věnováno FB skupině stejného názvu)

tohle není poezie
tohle je text
rozházený
do řádků

intelektuální
jelita z Protimluvu
objevují Ameriku
to je hrůza

* * *

vždycky když šel vraždit
musel si zpívat
jinak by se bál

* * *

nikdy nevím, kam se ti mám dívat
prý doprostřed čela
to tě zaručeně znejistí

pak tě budu mít
na talíři

a budeš dělat
co chci

to si prostě nemůžu nechat ujít

Oběd

sedíš ve výloze bistra
s výhledem na loď
katedrály

pomalu srkáš horkou
polévku
(dneska zapomněli na limetku)

nedala sis ubrousek do výstřihu
budeš mít poprskané celé šaty
přemýšlíš, co musíš ještě odpoledne udělat

servírka vysokým hlasem
vítá zákazníky

* * *

jdeš ztichlou ulicí
světlo pouliční lampy
se rozpíjí v kaluži
jako vosk ohořelé
svíčky

tvoje kroky
se ozývají do daleka
ozvěna ti je vrací
a ty najednou nevíš
jestli jsi tu sama

přitáhneš si kabát
blíž k tělu
jako by tě mohl ochránit
nebojte, pani, já vám neublížím
ozve se najednou vedle tebe

na chvíli se ti uleví
než stín zmizí za rohem
a ty jdeš nocí zase sama
a skoro cítíš stesk po tomhle
letmém setkání

* * *

zasněžený kostel na kopci
pod kopcem dřevěná hospoda
okny profukuje studený vítr
sedíme na promrzlém kůru
čekáme na přímý přenos

v ruce zobcovou flétnu
děsím se že v tomhle
mrazu bude znít neskutečně
falešně

dýchám si na zkřehlé prsty
a snažím se vybavit si
prstoklad

dole vržou starodávné lavice
a hraje Hradišťan

jednou na tohle budu vzpomínat
s knedlíkem v krku
a říkat si kde se sakra stala
chyba

* * *

scházíš
po schodech
sejdeš v tváři

na konci
schodiště
čeká stáří

drž se zábradlí
je to jízda
zahučíš dolů
jen to hvízdá

* * *

v hlavě milion
krásných obrazů

paprsky prosvítají
korunami stromů

zem hladí
zelený mech

jenže to kurva
neumím formulovat

* * *

stírám špínu ze zašlého stolu
někde v dálce ječí sirény

kolem plechových
oken hnusně fouká

šedivé nebe venku
protíná jen zlatá pochodeň
na střeše divadla

„Vítězství poezie nad Sfingou“
jméno sochy jsem zjistila až teď
kvůli téhle básni

* * *

přijď si pro mě
bože dobrý
skutečný jak
ucho kobry