Podobenství o rozsévači

Stojím na louce mezi plevelem a jsem kříž.
Visí na mně moje ukřižované tělo,
kouká do dálky:
nebe – nekonečná hostie,
může se prolomit jenom prstem,
nejspíš malíčkem –
na ten dávat pozor!
Když jsem v pěsti držela zrno –
zradil mě.
Padne zrno do dobré půdy –
vyklíčí dobré obilí,
padne zrno do zkažené půdy –
vyklíčí plevel.
Sundej mě odsud, rozsévači.

Revoluční báseň, o které neví Aj Wej-Wej

V poušti Gobi
lidi kopají zemljanku,
aby se stali kulturními.

Zabydlet se pod krytinou zeminy
je revoluce.

Tak velká jako náměstí Tchien-an-men,
jako všechen ten nebeský klid,
co přijde
a bude namáčet do své prázdnoty
každý smělý hlas.
 

Prádlo

Jen sebe se ptá:
jak dlouho bude nosit prádlo
koupené během války?

A jak mu bude říkat:
           prádlo koupené
                                     na začátku války?
                      koupené
                                     první rok války?
                      koupené
                                     uprostřed války?
                      koupené
                                     na konci války?
(i když to bude to samé prádlo)

nebo prostě koupené
                                     jednou někde během této války,
                                     jako všechno jiné prádlo,
                                     které v tu dobu bude mít.

Čekárna míru

V mém snu
si lidé z onkologické čekárny
povídají s lidmi z ukrajinských nemocnic:

– Podej mi prosím vodu, nemám sílu zvednout se ze židle.
– Nemůžu, nemám ruce.

– Moje zabitá babička nosila stejný šátek.
Proč ho vůbec máš, vždyť jsi tak mladá?
– Vypadaly mi skoro všechny vlasy.

– Bojím se první chemo, ale vyzvedne mě syn. A tebe?
– Bojím se, že už nezbyl nikdo, kdo by mě vyzvedl.

– Jseš tak bledej, strávil jsi taky měsíc ve sklepě?
– Ne, mám za sebou šest cyklů antracyklinů.

– Zhroutila jsem se, když jsem se dozvěděla, že se mi to vrátilo.
– Já taky, už jsem od nich jednou utíkala, v roce 2014.

– Nemám ani jednu nohu a jednu ruku.
Tou jedinou ti ale zamávám příště.
– Když se dožiju příštího snu.

Jak se líčit v nemoci

posypat si hlavu popelem
zacpat si uši vatou
až k bolesti vtáhnout rty do pusy
vložit mince do očních důlků
vzít si kytici a nést ji obouruč

Lidi zvenku

Koukají na mě,
jako by nahlíželi do rakve
a trapně nemohli najít správné víko.
Nemůžou se dočkat,
až tato ceremonie skončí
a všichni půjdeme jíst a pít.
 

Přísaha

Čau, smrtko.
Já se za tebe vdám
a ty nás nerozdělíš.
Budu ti věrná,
ale ty mně ne.

Všem nám chybí slovní zásoba

Budeme potřebovat
hodně nových slov.
Teď se na všechno dá jen povědět:
zmatek.
Ale zmatek po zprávě,
že někdo, koho jsi miloval,
teď válčí,
je jiný
než zmatek,
který ti brání mu zavolat,
je jiný,
než zmatek,
když umírá někdo,
o kom jsi sice věděla,
ale neznala ho,
je jiný,
než zmatek,
kdy vidíš usmívat se
kamarádku po týdnu bez jídla,
je jiný,
než jakýkoli jiný zmatek,
který se liší od jiných zmatků.
Jednou na ně všechny budeme mít
různá slova.

Velikonoční ubrus

Popotáhnout doprava,
doleva,
a trochu šikmo.

Je to naškrobené váhání,
touha po symetrii.

Ten ubrus je příliš bílý.

Bílým čajem jsme nazývaly
teplou vodu s cukrem;
bílou básní jsme nazývaly
volný verš –
vers libre. (čte se vér libr)

Vers libre – velryba,
Vers libre – velryba,
Vers libre – velryba.

Bílá velryba svátečního stolu
čeká uprostřed pokoje.
Pohlaďme ji,
vyhladíme ukazováčky vrásky.

Je to uprostřed? Je to rovně?
Doleva, doprava, pootoč.

Velryba – vertigo,
Velryba – vertigo,
Velryba – vertigo.