David Zábranský (1977) by chtěl být jako Kundera. Prý je jako Houellebecq. A teď koketuje se způsobem psaní, jaký známe od Knausgårda. To jsou velká jména, velké výzvy. A Zábranský se toho zřejmě nebojí. Rozhodně to nevzdává.
Od své prvotiny Slabost pro každou jinou pláž (Argo 2006), za niž získal Literu pro Objev roku, publikuje pravidelně, téměř každý rok mu vyjde kniha (na kontě tak má již patnáct, kritikou vesměs vlažně přijatých románů). Jak sám o sobě s humorem sobě vlastním píše ve své poslední knize:
‚Ven a za rok reparát, Davide,‘ volali za mnou co chvíli recenzenti Bílek s Klíčovou.
s. 6
Tento sebeironizující duch prostupuje celý deníkový záznam nazvaný Jů a hele. Ano, je to tak: Zábranský zkusil dnes tak populární metodu autofikce, a to s vědomím, že „každý trouba píše memoáry, autobiografii či autofikci“ (s. 7). Otevřeně mluví o svých mindrácích a úzkostech, o svých pocitech a ne vždy lichotivých myšlenkách, věnovaných jak sobě, tak druhým. S despektem se vyjadřuje i o své literární kariéře a vůbec o celém literárním provozu v českém prostředí. Jmenovitě a často kriticky se zmiňuje i o svých kolezích (takto tituluje ale jen spisovatele-muže) a ženách, které píší (tak nějak to měly v jeho očích jednodušší, prostě jen studium bohemistiky a drápek). Deník si vede v roce 2021 (květen–září), takže často komentuje také politickou situaci v Česku a pandemii covidu.
Hlavně se ale zaměřuje na tělesnost, tělo a procesy s tím spojené. A to nejen své, vlastně i popis jeho partnerky Pavly, vzdělané a úspěšné ženy, degraduje jen na prohlášení, že je to modelka, „nádherný kus“, která mu porodila jedno dítě a teď čeká druhé. Co to udělá s jejím „stále ještě mladým“ (s. 16) tělem, Zábranského děsí. Stárnutí, notabene chřadnutí těla jeví se zde vůbec jako jeho největší strašák. Je až obsedantní, jak moc pozoruje sám sebe, své tělo, jeho postupné vadnutí. Drží asketickou dietu, rád by si to pivo dal, ale bojí se pupku. Běhá, cvičí, a do toho do své Motoroly cvaká tenhle deník, i když zároveň ví, že
nepotřebujeme další deník, v české ani světové literatuře, v naší atmosféře
s. 7.
A nutno podotknout, že velmi dobře pochopil, co taková autofikce vlastně obnáší. Obnažil se na kost, nejedná se o žádnou autostylizaci, jako tomu bylo u zmiňovaného Jana Němce (Možnosti milostného románu, Host 2019), jeho punk netkví v tom, že o sobě napsal to, že rád kouká na porno (ostatně i tuhle životní zkušenost popisuje autentičtěji), ale v tom, že i s vědomím, že jeho text může zraňovat, v obnažování pokračuje. „Jsem ranní ptáče a grafoman. Snažím se napsat co nejvíce stránek. Mám vizi, že za to dostanu Magnesii Literu.“ (s. 230) Prostě tu Literu chce tak moc, že na sebe vyzradí lecco, i ty těžko skousnutelné zážitky, jako třeba výlet do Řecka v době migrační krize a užívání si moře, v němž plují mrtvá těla migrantů.
Ostatně do Řecka se Zábranský vydává často, je to taková jeho „slabost pro řeckou pláž“. Má to tam tak moc rád, že i když má Pavla komplikace v těhotenství, on se bojí především toho, že kvůli nim nebude moci odletět na jih. Pravděpodobně vzájemná symbióza: „Zažíváme s Pavlou rodinné štěstí a pohodu jenom díky tomu, že Pavla je v pozadí a mlčí.“ (s. 75) Pro takového konzervativce, jak se Zábranský s jistou nadsázkou tituluje, tzv. ideální partnerka. Koneckonců Konzervativec je i název divadelní hry, kterou Zábranksý před lety napsal a na niž v deníku často vzpomíná:
Jednou rukou jsem krotil mladou blondýnu, která byla vzpurná, a druhou rukou jsem do telefonu sekal budoucí divadelní hit, který pak měl snad sto padesát skoro pořád vyprodaných repríz. Standa Majer, ten herec a truhlář, dostal za divadelní kus, který jsem vysekl, divadelní cenu. Holky byly. Měl jsem daleko lepší účes, než mám teď od Pavly. Jiný Zábranský… Vlasy, holky, rozhovory v médiích. Nula dětí.
s. 196
Vůbec otázka rodičovství a dětství je v Jů a hele téma – Zábranský má docela konfliktní vztah se svou matkou; moc do ní nevidí, i když by rád: „Na stará kolena si začínám uvědomovat, že máma je komplikovaný člověk. Je to pro mě šok. Že by i žena mohla být komplikovaná?“ (s. 184) Je jedináčkem a má rád pozornost, vadí mu nezájem. Na jednu stranu vzpomíná na své dětství, které jakoby ani neměl (a závidí dětství Doře, své dceři), na druhou stranu čeká, až malá Dora vyroste, dospěje, osamostatní se. Je zajímavé, že ke své partnerce Pavle vzhlíží stále jako k ženě-milence víc než k ženě-matce svých dětí, tedy víc oceňuje její vzhled než péči: „Proč se Pavla nebouří proti svému fyzickému úpadku, za který zčásti může věk, ale z velké části i dvě těhotenství, která mají zřejmého původce? Proč dělá, jako by o tom úpadku nevěděla?!“ (s. 117). A na druhou stranu: „Můžu sloužit své těhotné manželce, která se přes rizikové těhotenství dál stará o celou domácnost.“ (s. 125) Takový on je konzervativec.
Zkrátka stejně jako Kundera neumí vykreslit ženu a její charakter, přistupuje k ní jen jako k objektu, který mu náleží a musí nějak vypadat, aby se jím mohl chlubit. A stejně jako Houellebecqovy postavy i Zábranský neboli jeho vypravěč zde vystupuje jako skomírající muž středního věku, který se obává hlavně toho, že jednou se mu zkrátka už nepostaví (zatím s tím problém nemá, což dokládá mj. i na příběhu, kdy má v parku erekci při pohledu na prsa čtrnáctileté dívky).
Rozhodně to není kniha, po které byste Zábranského měli ještě radši (jestli vůbec). Ale za mě je to to nejlepší, co kdy napsal. Dokonce i Klíčová s Bělíčkem ho v literárním podcastu TL;DR (deník Alarm) ocenili. Je to odvážný počin, který by kdekoho v textu zmíněného mohl naštvat. Zábranského jazyk je ironický a sarkastický, nic nezastírá, jeho text vlastně ani nikam nesměřuje, nemá žádnou pevnou kompozici, je to prostě deník bez konkrétního příběhu, studnice myšlenek a názorů. Názorů pevně ukotvených v čase – jeho deník se odehrává v létě 2021, jak dokládají i prezentované názory na politiky a kauzy dané doby, což považuju za docela rušivý element. Je to příliš vázané na konkrétní dobové události a zmiňované kauzy, které jsou dnes už v zapomnění, působí v textu nadbytečně. Na druhé straně je to jedna z mála reflexí pandemie covidu v české literatuře. Píše o ní i Tereza Semotamová ve své poslední knize Radikální potřeby (Argo 2024), ta se ale spíše než na selhání vlády zaměřuje na dopady na psychiku, sociální vazby apod.
Vedle toho, že se tedy Zábranský stylizuje jako tzv. tradiční typ muže, vystupuje tu také jako intelektuál a odborník na vše. A – pro mě překvapivě – rovněž jako ekologický aktivista: „Masnou výrobu v každé její podobě je podle mě třeba z ekologických a etických důvodů ukončit.“ (s. 265) Ale po svém, jak jinak – zkrátka na svých cestách letadlem do Řecka kritizuje SUV v Praze. Vlastně vůbec je v této rovině zajímavá jeho sebereflexe: on, vystudovaný právník, který má dva byty v Praze a jeden v Aténách, se raduje z voucheru na 200 korun a nakupuje šetřivě (nejbohatší společenská vrstva se pozná podle toho, že nakupuje biopotraviny a ekologicky šetrné prostředky). On sám si vybral dráhu hladovějícího umělce. Taky se pozastavuje nad tím, jak je možné, že v dnešní době se někdo při pronájmu bytu zeptá, zdali žadatelem není Rom (sám pracoval v nevládní organizaci, kde hájil práva Romů). Nejvtipnější je ovšem v této rovině jeho stylizace: on, kontroverzní konzervativec, se leká, kde se nakazil svým levičáctvím (při četbě Alarmu? Deníku Referendum?). Hlavně aby nevyšel z formy.
Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu. Zároveň mám ale dojem, že se kolem tohoto lehce sebedestruktivního deníku Jů a hele dost mlčí, což je škoda, protože je to vlastně ve finále příjemné zpestření, na kterém autor zřejmě pracoval dost dlouho (kniha vyšla o tři roky později, než se odehrává).
Ještě jedna citace z textu:
Ve čtyřiačtyřiceti nemůžu čekat, že mě někdo objeví. Nebude žádná moje velká kniha. Jak by mohla být. Je pozdě.
s. 124
Já mám pocit, jako bych Zábranského zrovna objevila. Vypadá to, že tuhle nelehkou disciplínu zvládl lépe než konstruovaný román. Má naprosto jiný přístup k autofikci než třeba (Literou oceněný) Marek Torčík a jeho Rozložíš paměť (Paseka 2023), ale Zábranského diagnóza společnosti a otevřené přiznání krize středního věku, v níž bilancuje svůj život i kariéru, stojí za přečtení. Tahle literární exhibice Zábranskému sluší. Rozhodně v současné české literatuře vyčnívá.