Podoby Franze Kafky ve filmu

Zdá se, jako by se z Kafkova života dalo ukrojit cokoliv, dle vybraného žánru. Nejoblíbenější jsou přirozeně milostné pletky, vhodné pro romantická dramata, ale lze i nápaditě experimentovat s psychologií nebo se pustit do medicínských detailů a pro pokročilé umělce se nabízí křížení jeho života s literární fikcí.

Drobná publicistika – Film
Z čísla 2/2025

Zdá se, že ani po sto letech, které uplynuly od smrti Franze Kafky, nemáme ohledně celistvého obrazu jeho života, povahy, názorů a díla zcela jasno. Zatímco literatura se zejména v třídílném spisovatelově životopise od německého autora Reinera Stacha dopracovala k relevantním, široce koncipovaným souřadnicím jeho života a tvorby, zejména zachycením prostředí a doby, ve které se pohyboval, hranému filmu se tento rozměr zatím úspěšně vyhýbá. Důvodů je jistě hodně, ale jak signalizují dva nejnovější příspěvky do kafkovského filmového portfolia, oba německo-rakouské provenience, seriál Kafka (2024), který uvedla Česká televize, a film Nádhera života (2024), momentálně kolující v naší distribuci, problémem je najít kompromis mezi tlakem vnějších dat biografie a snahou určit klíč k spisovatelovu vnitřnímu světu. Komplikace dovršuje diktát struktury dramatického příběhu. Překlenout tento rébus se snažil americký režisér Steven Soderbergh v dalším Kafkovi (1991) a odvyprávěl část jeho života v „kafkovském“ stylu, což se moc nepovedlo.

Výrazněji lépe si nevedou ani filmy natočené podle jeho románů a povídek. V žebříčku úspěšnosti figuruje už několik úctyhodných desetiletí film Zámek (1962) Orsona Wellese, kde se v jedné z rolí objeví i Iva Janžurová. Režisér ho považoval za významnější, než byl jeho slavný Občan Kane (1941). V této souvislosti je důležitý i u nás méně známý krátký animovaný film japonského režiséra Kódži Jamamury Franz Kafka: Venkovský lékař (2007) se zajímavou interpretací kafkovské poetiky v asijském stylu.

 

Seriálový Kafka

Pozornost si tento počin zasluhuje zejména přítomností Kafkova životopisce Reinera Stacha, který se podílel na scénáři spolu s rakouským režisérem Davidem Schalkem a německým prozaikem Danielem Kehlmannem.

Obsah šesti dílů je rozdělený mezi postavy, určující ty nejznámější „kóty“ topografie Kafkova životopisu. Ve všech ohledech jsou data přesně určená a je patrná snaha napěchovat jich do děje co nejvíc. V prvních patnácti minutách prvního dílu, věnovaného Kafkovu příteli Maxu Brodovi, jsme svědky jeho cesty do Polska posledním vlakem před uzavřením hranic v roce 1939 s kufrem plným Kafkových rukopisů, stručného vykreslení politické situace v Československu, kdy prezident Hácha jedná s Hitlerem, a zároveň krátké retrospektivy z Brodova a Kafkova společného výletu do Itálie. Franz vzorně provádí ranní cvičení, vyčítá Maxovi, že chrápe, a dostane se i na objasnění jeho komicky důkladného žvýkání, prováděného dle jakési módní metody. Víme, kolikrát viděl v životě moře, a úvodní intro spočítá i jeho milenky. S Brodem se poprvé setkal 23. října roku 1902 po jeho přednášce o Schopenhauerovi, kdy se dle autorů scénáře pravděpodobně změnily dějiny světové literatury. Pokračujeme dále Brodovým dětstvím, jeho nemocí páteře a hudebním talentem a tak dále. Nechybí mu píle i sebevědomí, ilustrované scénou, v níž jde rukopis svého románu představit Arthurovi Schnitzlerovi přímo domů. A víme, že rukopis končí v koši. Psal si s Einsteinem, Freudem a Thomasem Mannem, ale má pochybnosti, jestli se dostane z pošty, kde pracuje.

Nakonec se z pošty všichni dostaneme,

utěšuje ho s prorockou ironií Kafka.

Je od začátku přesvědčen o tom, že Kafka se stane literárním velikánem, a takto ho vnucuje i lipským vydavatelům. I když Kafka zatím nic nepublikoval. Ve svém článku ho Brod řadí na roveň Gustavu Meyrinkovi a Frankovi Wedekindovi a dovádí ho tím k šílenství.

Do této mozaiky je včleněn i rozhovor s Brodem při příležitosti jeho návštěvy v archivu v německém Marbachu. Ten spolu s oxfordskou univerzitní knihovnou vlastní největší originální kolekci Kafkových rukopisů na světě. Rozhovor spíše připomíná nešetrný výslech, pracovník archivu konstatuje, že Brod není odborník, nemá odpovídající literární vzdělání a není prvotřídní spisovatel, a tak se ho táže, co ho opravňuje dělat si nároky na roli vykladače Kafkova díla. „Ukázal jste světu, jaký Kafka podle vás byl, udělal jste z něho světce, proroka, vykladače pravdy, ale podle vás! […] Proč není Kafka bez Broda?“ On po chvíli váhání odpovídá: „Byl to nejlepší přítel.“ V této záplavě informací, odboček a retrospektiv se samotná postava Franze nutně redukuje a fragmentarizuje. Nabývá mírně panoptikální rysy nepředvídatelného podivína, což mohla být samozřejmě jedna z vrstev jeho povahy, ale v důsledku jejich rozložení do jednotlivých dílů, které následují, se Kafkův obraz rozkládá až katalogizuje.

Druhý díl je věnovaný Kafkově první snoubence Felicii Bauerové, se kterou se seznámil u Brodových rodičů. Přijela na návštěvu z Berlína a byla sestřenicí Brodova švagra. Tvůrci se na tomto materiálu už snaží o inscenovanou modelaci Kafkovy imaginace, což ale dopadne tristně. V jakémsi neonově růžovém osvětlení se odehrává jeho děsivá konverzace s otcem. Oznamuje mu, že se zasnoubil, a otec reaguje s téměř vulgární hrubostí. Stejně to dopadne i s inscenováním odvolaného zasnoubení, kdy stojí Kafka jako obviněný před ženskou porotou, s jasným odkazem na jeho literární svět.

K jedinému zajímavému vybočení z profilu nejistého a mučivě sebekritického neurastenika dochází ve třetím díle, nazvaném „Rodina“. Švagr s otcem ho nainstalují jako spoluvlastníka do továrny na azbest s příslibem, že tam bude figurovat jenom formálně. Franz, už právník dělnické úrazové pojišťovny, suverénně vyprovodí inspektory bezpečnosti provozu. Zná předpisy dokonale a všechny výhrady elegantně zlikviduje. Popis jeho profesionální dokonalosti, dovedené až k nepostradatelnosti, kvůli které mu nadřízení vybaví výjimku a Franz nemusí narukovat, i když moc chce, pokračuje i v díle „Úřad“. Zvláštní je scéna setkání s Robertem Musilem v Berlíně, v redakci kulturního týdeníku Neue Rundschau. Musil je nadšený jeho povídkou „Proměna“ a nabízí mu spolupráci. Proč ho musela hrát žena, je nejasné, zřejmě si takhle režisér plnil nějaké kvóty důležité pro získání financí. Interpretace wokismu v kafkovském stylu by v této souvislosti jistě nebyla od věci.

Seriálu možná nechybí faktografická důvěryhodnost, ale zcela absentuje ucelený stylistický koncept, chvíli si tvůrci pohrávají s využitím komentáře mimo obraz, na který místy reagují postavy, akcentují hravou pitoresknost kolorovaných fotografií a lehkou idylu prostředí, ze které uniká tíha doby a všechny její odstíny. A samozřejmě Praha, kam Kafkův život patří. Nahradit konverzací u stolu širší společenskou i politickou realitu, turbulentní vztahy mezi Čechy, Němci a Židy a reflektovat vše, co z tehdejší atmosféry zasahovalo do Kafkova obzoru, zkrátka nešlo. Ve filmu je vždy zejména finančně náročné zachytit součinnost doby a prostředí na formování lidských osudů. Ne vše je možné odehrát v interiérech, kavárnách, kancelářích úřadů nebo domácnostech. Bez prostoru zůstane jenom komorní torzo, někdy povedenější, ale obvykle formální, a tedy nefunkční. I proto je s jistou nadějí očekáván film Agnieszky Hollandové a scenáristy Marka Epsteina Franz, kde snad pravděpodobnější dobové i kulturní reálie nebudou chybět a postava enigmatické ikony bude srozumitelnější a přijatelnější.

 

Pokus se slevou

Už jenom název filmu Nádhera života, další epizody v sérii pokusů přihodit k výročí Kafkovy smrti konzumovatelný příspěvek, vzbuzuje pochybnosti. Předmětem zájmu dvojice německých režisérů Georga Maase a Judith Kaufmannové je vztah Kafky s poslední láskou, Dorou Diamantovou, na základě knižní předlohy, románu Michaela Kumpfmüllera. Franz a Dora se seznámí rok před jeho smrtí na břehu Baltského moře, kde byl s rodinou sestry Elli. Jsou tady na prázdninách i děti z berlínského židovského Volksheimu, což byly instituce založené na pomoc chudým židovským emigrantům z východní Evropy. Sázka tvůrců na romantický kolorit známé love story s tragickým koncem je nepřehlédnutelná, slunce svítí, mořské vlny šumí, hodně se vesele tancuje a důvtipně konverzuje. Všichni mají hezké šaty, po bídě nebo nouzi ani stopy. Kafka sedí na motorce a veze vychovatelku Doru, polskou Židovku, do Rostocku, aby si tam prodloužila povolení k pobytu.

Koncept filmu je televizní, menší rozpočet je znát, exteriéry se smrskly na mořské pobřeží, botanickou zahradu, kam se Franz s Dorou chodí ohřát, a několik záběrů do ulic. Předivo jejich vztahu je vytrvale harmonické a s blížící se smrtí se stupňuje míra jeho dojímavosti. Společný život v Berlíně a jeho jednoduchý, idylický rozměr se chýlí ke konci, zasahuje rodina, tedy neústupný otec, jehož peněženka je pro Franze nepostradatelná. V Praze se nezdrží a stěhuje se do sanatoria v rakouském Kierlingu, kde 3. června 1924 umírá.

Film se sveřepě drží programu milostného příběhu a dává si záležet na vyvolávání emocionálních efektů, vesměs odehraných ve verbální konverzaci na lavičkách u moře nebo ztracených v zeleni botanické zahrady. Jediné, co scenáristé do love story „vpustí“, jsou náznaky Dořiny hluboce zakořeněné víry a sionistický aktivismus. Ve scéně, kdy za ní přichází mladík, aby odsouhlasila jeho projev pro nějaké shromáždění, zazní slova o tom, že židé musí překonat sociální bariéry, že se mají spojit ti proletářští i středostavovští a realizovat tak socialistickou utopii. U Stacha v posledním dílu trilogie čteme o Dořiných lekturách sionistických klasiků, zejména spisů Theodora Herzla. Učila se ivrit a chodila na představení jidiš divadla. V některých dokonce hrála. Ukázku takového představení můžeme vidět v seriálu Kafka, ve třetím díle s názvem „Rodina“. Seriálový Kafka je nadšen a  švýcarský herec Joel Basman vyluzuje prapodivný smích, což je možná snaha o nějakou Stachem doporučenou autenticitu, ale působí absurdně. Šlo o druh silně excentrického lidového divadla se záplavou gagů a jednoduchým komickým dějem. Kafku v této části divadlo tak fascinuje, že pozve domů jeho herce a principála – k velké otcově nelibosti.

Zdá se, jako by se z Kafkova života dalo ukrojit cokoliv, dle vybraného žánru. Nejoblíbenější jsou přirozeně milostné pletky, vhodné pro romantická dramata, ale lze i nápaditě experimentovat s psychologií nebo se pustit do medicínských detailů a pro pokročilé umělce se nabízí křížení jeho života s literární fikcí.

 

Úleva z dokumentu

Po absolvování leckdy mučivých dojmů z „výroční produkce“ působí dokument Pavla Šimáka Franz Kafka – známý neznámý (2024), který vyrobila Česká televize ve francouzsko-německé koprodukci, nezvykle svěže. Reiner Stach, který filmem provází, se svěřuje se smíšenými pocity z toho, že se vše, co se týká Kafky, opakuje a variuje do nesnesitelných rozměrů a to, po čem on sám prahne, je něco aspoň miniaturně nového, protože všichni vlastně víme, že pod tíhou mohutného kafkovského mýtu se samotná postava ztrácí.

Zajímavé jsou tady zejména archivy, rozhovor s Kafkovým lékařem nebo záznam reálného rozhovoru Maxe Broda v archivu v Marbachu, též komentář a záznamy z průlomové první mezinárodní konference o Kafkovi v Liblicích v roce 1963. Dokumentární film už v porovnání s hraným nabízí více prostoru a kromě jiného i kouzlo konfrontace minulosti a přítomnosti. A důležité je, že tento nefikční přístup má obranu vůči svévolné interpretaci a experimentování jak
s fakty Kafkova života, tak s jeho dílem, vepsánu takřka v základech.

(Autorka je publicistka a filmová kritička)

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Z evropských filmů mě nejvíce zaujala politická groteska maďarského režiséra Gábora Reisze Vysvětlení všeho (cena pro nejlepší film v sekci Orizzonti loni v Benátkách). Na kulturní války mezi konzervativci a liberály (nejen) v Maďarsku se dvouapůlhodinový snímek dívá s nesamozřejmým odstupem – tomu napomáhá vyprávění týchž scén z perspektivy různých aktérů a nečernobílé pojetí postav.

    Drobná publicistika – Film
    Z čísla 14/2024