Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.
Jestliže se dnes stává zákeřnost racionalistického pojetí světa zřejmá už každému, kdo vyjde za humna, aby se prošel chemií zničenými lesy a po březích otrávených řek, anebo tomu, kdo se rozhlédne po lidské bídě umírající ve vlastních výkalech na oltáři technického pokroku a demoralizované profitability ve světadílech, jež nejsou kolébkou, nýbrž pouze objektem naší civilizace, bylo by jen spravedlivé, aby se tento divák rozpomněl na varování, jež byla tomuto racionalismu a jeho pragmatické ideologii užitečnosti a prospěchu ‚střízlivé logiky‘ a kupeckých počtů vmetena surrealismem do tváře už před více než šedesáti lety,
napsal Milan Nápravník ve studii Imaginace a tvorba, která nyní vychází vůbec poprvé. Celý jeho text můžeme číst nejen jako apologii surrealismu, teoretickou reflexi či kuchařku imaginativních tvůrčích postupů, ale též jako zapálené hledání východiska v přetechnizované moderní společnosti, zaslepené „racionálním“ instrumentalismem.
Stěžejní část knihy Imaginace a tvorba představuje Nápravníkova stejnojmenná studie, jež vznikala v letech 1974–1976 a zjevně zůstala rozpracovaná. Rukopis čítající 170 listů se díky edičnímu úsilí nakladatelství Rubato dočkal svého vydání na sklonku roku 2024 společně s několika mladšími texty z autorovy pozůstalosti („Magie a umění“, „Černé vitríny Mimi Parentové“ a soubor statí „Neznámí surrealisté“). Fakt, že autor sám Imaginaci a tvorbu za svého života nepublikoval (s výjimkou fragmentu, který pod názvem „Prostor tmy“ vyšel ve druhém čísle časopisu Analogon v roce 1990), si při čtení vynucuje určitou dávku obezřetnosti, ale stejně tak knize dodává zvláštní punc autenticity.
Když se v knize dočítáme o tělesném, „rukodělném“ aspektu imaginativní tvorby, o poznatcích z tehdejší neurovědy, o kolážích nebo o významu ruky při procesu automatického psaní, během kterého se „cizí síla zmocní vaší paže, která jako by vám náhle nepatřila“, bezpochyby jako čtenáři doceníme obrazovou přílohu, jež dává možnost alespoň nahlédnout do materiality Nápravníkových textů. Pokud se knihou pročítáte v noci, unavenýma očima vstřebáváte slova o tvorbě imaginativních objektů, která vždy „začíná jako sen: pořádáním materiálu“, a přelistujete na fotografie tištěných listů rukopisu, štítkových přelepek, škrtů či rukou psaných poznámek, snadno se necháte svést svou vlastní sugestivní halucinací a samovolně se začnou vynořovat otázky. Co je to za zvláštní obsesi, to psaní? A jak vůbec psát adekvátně o textu, podle kterého „není pomoci těm, kdo se za každou cenu chtějí ‚vyznat‘“?
Fenomén surrealismu bychom podle Nápravníka neměli redukovat pouze na umělecký směr, čehož se dopouštěli jeho soudobí „popletení reprezentanti oficiálních dějin umění“. Nápravník v surrealismu spatřoval spíše (kulturně a historicky podmíněné) revoluční úsilí, jehož snahy svou závažností překračovaly „formálně-estetické výboje“ či „umělecké krejčovství“. V kontrastu ke světu opanovanému chladným osvíceneckým racionalismem přinesl surrealismus prvořadý důraz na „iracionální“ sílu imaginace, jejíž význam dalece přesahuje úzce vymezenou oblast umění.
Vše, co se nám už od dětství pod vlivem společenských tlaků prezentuje jako „skutečnost“ či „objektivní realita“, je podle Nápravníka pouze omezená, naučená a značně ochuzená funkční představa o skutečnosti. Náš vnější „svět“ včetně souvislostí mezi námi a věcmi je historicky přetvořený tak, aby vyhovoval potřebám společnosti a udržoval její stabilitu. „Aby nám obludnost světa nenaháněla strach“, odhlížíme ode všeho, co není změřitelné nebo popsatelné přísně logickými zákony přírodních věd. Náš jazyk a jeho „prošlé jazykové konzervy“ tomu propůjčují alibi zdánlivé přirozenosti, zatímco my „nesmíme vůbec hnout ani prstem ducha, a naopak musíme trvat na tom, co nás naučili, a snažit se spíše vyniknout v hromadění moci a majetku“.
Tento chladný svět účelové racionality však dle Nápravníka připomíná spíše „polorozpadlou budovu“, kterou postupně „vyprojektovala“ dvě předcházející století a kterou „dodnes z bezradnosti obýváme“ navzdory všem negativním dopadům včetně těch environmentálních, které autor opakovaně pojmenovával i napříč svými dalšími texty.
Důsledkem racionalistického oklešťování psychiky člověka jsou pak začasté nejenom narkomanie, otupělost, nevkus, majetnictví, zoufalství anebo zdegenerovaná agresivita jednotlivců, ale i sebevražedné tendence celé společnosti vrhající se do náruče každé sociální demagogii slibující změnu.
Pokud z takového světa chceme najít východisko, tedy pokud chceme přestat hrát „předepsané úlohy seriózních a energických, konzervativních anebo revolučních šašků“ v těchto „společenských kulisách“, do kterých nás postavily dějiny, musíme začít přijímat to, co jsme pod nálepkou iracionality vykázali. Iracionalita přitom neznamená nereálnost – je to spíš ta část skutečnosti, kterou nejsme schopni vysvětlit pomocí nám známých modelů světa. K tomu, abychom se dostali za ně, je třeba vynaložit obzvláště veliké úsilí, „neboť tato prkna, na nichž jsme se narodili, se rozkládají nejenom od obzoru k obzoru, ale především v nás samých“.
Právě proto bychom měli dát – v duchu surrealistického hesla – všechnu moc imaginaci, abychom se osvobodili od vnucených ideologických schémat a zajetých, omezujících vzorců:
Imaginace umožňuje nám, kdož jsme byli dost zoufalí, abychom se prodrali hradbou racionalistického haraburdí k oněm schopnostem ducha, které jsou v nás všech už od dětství brutálně a všemi prostředky umlčovány, abychom spatřili při pohledu na rozpadávající se omítku zdi cesty vedoucí jinými krajinami, než v jakých se nás snaží přidržet šafáři ‚užitečné‘ každodenní praxe.
Význam imaginace se tedy neváže pouze ke hnutí surrealistů: jde o klíčovou, v zásadě odvěkou schopnost lidské psychiky, o formu interakce mezi vědomím a nevědomím. Imaginace je nástrojem nevědomí, které analoguje skryté struktury v jevovém světě, a zároveň nástrojem vědomé vůle, jež předkládá nevědomí imaginativní plány. Imaginaci si však nesmíme plést s pouhou fantazií. Zatímco fantazie představuje spíše akt svévolné „kombinatorické“ hry, produkt „chladného vědomí“, a „slouží jako náhražka tam, kde zklamaly skutečně tvůrčí, imaginativní schopnosti člověka“, imaginací se rozumí „autentická tvůrčí síla“, jež disponuje formativní mocí působit na realitu: nelze jí upřít magický charakter.
Imaginativní tvorba (tedy i básnictví, umění, literatura) tak v Nápravníkově pojetí nezaujímá postavení jakési zbytné, volnočasové kratochvíle či konformní společenské zábavy. Ve své (zdánlivé) neužitečnosti může naopak sehrát roli hybatele nejen individuální, ale implikovaně též celospolečenské proměny: „I kdyby surrealistické hnutí zcela zaniklo, imaginace se bude v člověku opět a opět hlásit ke slovu a bude plodit dál díla překvapující síly, která v nás budou vzbuzovat víc než jen pouhou naději, že absurdní žentour bohulibého ‚účelného života‘, kterým nám přikázali otáčet, není definitivně jedinou možnou formou naší existence.“
U většiny lidí se však síla imaginace projevuje pouze ve snech, a to ve značně okleštěné podobě. Důvodem, proč všichni nejsme básníky, je především „sociální represe“ industrializované společnosti, fetišizující rozum a (zdánlivé) „užitečno“, což Nápravník označuje dokonce za „zločinné pohrdání kreativními silami člověka“. Zevrubně se proto věnuje konkrétním postupům, návodům a technikám, jak dosáhnout osvobozujících stavů disociace, snížené úrovně vědomí či tvůrčího rituálu transu a automatického psaní – tedy stěžejním nástrojům svobodné imaginativní tvorby.
Připomeňme, že o disociaci jakožto formě osvobození píše rovněž McKenzie Wark ve své knize Raving – a to nejen v souvislosti s drogovým prožitkem rave party, ale také v souvislosti s euforickými prožitky, které se pojí právě s procesem psaní (viz Tvar 20/2024). Podobně i Nápravník popisuje zkušenost disociace při automatickém psaní jako osvobozující extázi, tedy stav, „v němž se zrychluje dýchání, zvyšuje krevní tlak, dochází k enormní transpiraci, kdy se subjektu zmocňuje podivuhodná euforie a kdy se dříve či později ocitá v situaci, v níž se dílo tvořícímu tak říkajíc ‚dere z rukou‘ a ‚dělá se samo‘ “.
Ten, kdo si však plete tvorbu „s poučováním, propagandou anebo s výdělečnou činností, zaplatí za své laciné vnější angažmá tvůrčí sterilitou. Namísto autentických produktů ducha bude snášet jen prázdná vejce falešného vědomí, na čemž nebude moci nic změnit ani okolnost, že za ně dostane dobře zaplaceno a dočká se potlesku oficiální průměrnosti“. Veškeré osvědčené a Nápravníkem doporučované techniky či ověřené postupy tedy selhávají, pokud nejsou aplikovány „na základě permanentního kreativního naladění celé osobnosti“. Imaginativní tvorba je tak podle Nápravníka neslučitelná se životem,
aniž by se tento život nepodrobil přísné disciplíně spočívající v neustálém udržování a podněcování vnímavosti, v důsledném pomíjení každodenně se vnucujících banalit, v neustálém navracení pozornosti k oněm napříč časem uloženým geologickým vrstvám ducha, z nichž jediných vyvěrá živá voda poezie“.
Jak se tedy adekvátně vztáhnout k textu, aniž bych se zpronevěřil jeho plamenným apelům namířeným proti logice a instrumentalismu, které místy vyznívají takřka jako temné zaříkávání? Nejsem si jistý. Je 8. 1. 2024 2:38 hodin v noci. Vypínám rozum, přestávám psát o Nápravníkovi a v duchu jeho textu zkouším asociativně psát nad Nápravníkem. Už zase nemůžu spát. Moje dny zpravidla patří účelovému, instrumentálnímu, zakázkovému psaní scénářů na objednávku, tedy patří psaní jako výdělečné činnosti, jež podle Nápravníka snáší jen ona „prázdná vejce falešného vědomí“. V noci však přichází čas jiného, nekontrolovaného psaní z přetlaku a únavy. Ve stavech noční nevyspalosti prý padají některé ego-obranné mechanismy. Nejsem ani zdaleka odborníkem či zapáleným znalcem surrealismu. Stejně tak si netroufám nárokovat schopnost racionálně či logicky uceleně zhodnotit dílo Milana Nápravníka. Napsáno s určitou mírou vážně míněné nadsázky, ke knize Imaginace a tvorba mě přivedlo v první řadě „pnutí nevypočitatelných, nevědomých psychických mechanismů“ – zejména pak zvědavost na básníka, dramaturga a autora námětu Večerníčku. Pokud si dobře vzpomínám, okouzlila mě též anotace na webu nakladatelství Rubato, která zmiňovala Nápravníkovo noční automatické psaní v transu. Se svou nespavostí už se kamarádím zhruba něco přes tři roky. Přestal jsem se jí vzpírat a přijal jsem ji za svou jako prostor a výzvu pro své svobodné a pravidelné a bezúčelné noční zápisky. Nedá mi to, právě teď je otevírám, hledám jednu konkrétní pasáž, která mi vytanula na mysl při čtení Nápravníkovy studie. V noci 3. 3. 2023 v 1:49 hodin jsem si automaticky zapsal:
Občas se mi stává, že jedu tramvají nebo stojím u kuchyňskýho dřezu a myju nádobí a najednou to zahlídnu, jsem najednou jindy a jinde a vidím tu možnost z jinýho světa, ze Světa svobody, tma a kouř, jsou to všechny ty stavy, který se nejvíc podobaj těm chvílim, kdy tančim v zastrčenejch industriálních budovách na extázi, všude tma a špína a lidi na řetězech, žijou rytmem, ale to není přesné, to, co vidím, se pokaždé liší, jen ten pocit je vždycky stejný. Hubený chlapec v masce psa nebo staré ženy teď a tady tančí. Vidím ten text, který by mohl být, kdybych byl býval mohl, kdybych byl býval směl, kdybych byl býval s to to napsat všechno přesně tak, jako to vidím teď ve Světě svobody, protože ten pravý text leží tam, jindy a jinde, je hotový a nabízí se k poznání, ke čtení, k performování. Vidím sám sebe, jak ho už ucelený čtu nahlas, mám ten text nadosah, cítím ta akustická vlnění, vrací se mi z úst zpátky do mých uší a proměňují se v subjektivně objektivizovaná pathémata ve strukturách mojí mysli. Jsou skutečná, leč vytvořená, leč leží pouze v onom Světě svobody, protože tady v tramvaji nebo u kuchyňského dřezu leží jiný svět, je horší a smutnější, upadlá, nikdy nedopsaná verze zlého démiurga, zamlžený odraz skutečnosti. Jsem zaprášený manekýn každodenního prodlévání v banalitách, ustrnulá substance a plastový odlitek skutečného sebe z onoho jinde, kde to všechno je tak nějak víc.
Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout. Konec s disociací, zpátky k účelné praxi „uměleckého krejčovství“ – nájem nikdy nepočká. Nezbývá než to celé zakončit s tímtéž povzdechem, kterým Nápravník v Imaginaci a tvorbě zakončuje svou stať „Magie a umění“: „Ne, pro nás už není záchrany.“
(Autor je filmový a televizní scenárista)
Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“
Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).
Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.
Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést.
Poetické vnímání světa je pro Webera důležitou cestou a možná i cílem k únosnému žití. „Poetický materialismus“, který představuje, znamená, že význam zůstává zakořeněn v těle. Milovat krásné a milovat umění pak znamená bojovat i za celý život, jenž krásné tvoří.