Kniha rumunského historika Ioana Petru Culianu Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023, přeložili Jakub Hlaváček a Ivan Jírovský) z roku 1984 vychází v češtině poprvé. Autor, historik náboženství a specialista na pozdní antiku a gnosticismus, popisuje renesanční vědu – hluboce propojenou s tím, co označujeme jako magii – v období jejího zániku a ustavení vědy moderní. K tomu podle něj došlo na konci patnáctého století, a to v přímém vztahu k reformaci, ale celý proces je popsán jinak, než jsme zvyklí z učebnic. Autor totiž nedefinuje reformaci jako emancipační hnutí a moderní vědu jako osvobození racionálního ducha od pověr a tmářství. Ačkoli je zřejmé, že jeho výklad je ovlivněn jasně danými sympatiemi, je velmi přesvědčivý. Ostatně lineární výklad dějin, v němž evoluce postupuje stále vpřed a vždy vítězí ten nejlepší, už dávno získal trhliny. Culianu si dokonce dovolí napsat, že moderní věda je něco jako moucha bez křídel.

Magie na druhé straně není jen snůška pověr a triků, symptom dětského stádia lidstva, které se nestačilo povznést k jasnému a jistému vědění. Je to svébytné poznání s velmi dlouhou tradicí, model světa, který se, jak Culianu ukazuje, oproti běžnému povědomí ani tak nevyčerpal, jako se spíše stal nepohodlným. Jedním z nejzásadnějších rozdílů mezi těmito dvěma „paradigmaty“ je povaha světa. Zatímco v „magickém“ vesmíru je vše živé a propojené, je vědecký svět prázdný a chladný. Culianu uvádí mnohé příklady, vezměme si například pojednání O důstojnosti člověka Pica della Mirandoly a srovnejme ho s dílem Pascalovým či Kierkegaardovým: to, co bylo zdrojem důvěry a sebedůvěry, lidská svoboda, se stává břemenem, krystalizujícím v existenciální úzkosti člověka tváří v tvář nezměrnému a cizímu prostoru.

Pascalovo nekonečno, které probouzí děs jen proto, že v něm není Bůh, je metafyzickým a existenciálním protipólem nekonečna Mikuláše Kusánského a Giordana Bruna, jimž se Boží přítomnost zjevuje v každém kameni a každičkém zrnku písku veškerenstva.
s. 293

A další tradovaný omyl: jsme přesvědčováni, že objev heliocentrismu vzal člověku jistotu, byl ranou lidské sebejistotě, vytrhl ho ze středu světa, uvrhl do pustého vesmíru – Culianu však ukazuje, že tomu tak sotva mohlo být. Lidé jako Koperník, Galileo či Bruno nezhoršili postavení člověka ve vesmíru, ba naopak, vždyť starší modely kosmu považovaly sublunární, pozemskou oblast za nízkou, prakticky nejhorší ze všech úrovní („smetiště vesmíru“). Tito lidé, tvrdí Culianu, nebyli pronásledováni z toho důvodu, že by zastávali postoje blízké moderní vědě – právě naopak. Giordano Bruno nebyl upálen proto, že věřil v nekonečné množství světů, ale protože byl, jak píše Culianu, „mág tělem i duší“. Nebyl součástí přicházejícího, ale odcházejícího světa. (Ostatně krásně to ukazuje Frances Yatesová ve své knize Umění paměti, před časem rovněž vydané v nakladatelství Malvern, které se myšlením na rozhraní renesance a novověku poctivě a dlouhodobě zabývá.)

Čím se tedy především odlišuje mág od vědce? Magie, říká Culianu, je věda o imaginárnu. Jedním dechem ale dodejme, že nejde o imaginárno ve smyslu něčeho iluzorního. K tomu, abychom pochopili důležitost imaginárna a imaginace, se musíme vrátit k Aristotelovi (a ještě dál). Culianu popisuje model vztahu duše a těla, který najdeme u Aristotela i u stoiků, později tradovaný v evropské filosofii, a který má kořeny ještě hlouběji (Culianu uvádí například sicilskou lékařskou školu v Akragantu). V tomto pojetí je vztah těchto dvou odlišných substancí řešen jakousi vloženou vrstvou, dnes bychom asi řekli „rozhraním“, jež se nazývá pneuma a je vlastně nejjemnější hmotou a nejtěžším duchem zároveň. Je to jediná oblast, v níž mohou tělo a duše komunikovat, a jejím jazykem jsou fantasmata. To znamená, že imaginace, fantazie, obraznost jsou primární jazyk, jímž může duše promlouvat s tělem a z něhož jsou odvozeny všechny ostatní komunikační systémy včetně přirozeného jazyka. V rozumu není nic, co by nejdříve nebylo ve fantazii. Pneuma je tak vlastně takové GUI, grafické rozhraní, na němž komunikuje náš hardware a software, které by jinak byly vůči sobě navzájem slepé a hluché.

Pneuma získává člověk v procesu sestupování do těla, a tak je možné, že má nejen lidskou, ale i kosmickou povahu – je totiž nejen utvářeno v kosmickém, ideálním prostoru, ale jeho matérie je stejná jako látka, z níž jsou tvořena vesmírná tělesa: člověk je tak skutečně a doslova ze stejné látky jako hvězdy. (Tím je mimo jiné stvrzena i platnost astrologie, která je v renesanční době exaktní vědou.) Svět tak poznáváme, protože jsme ze stejné látky, jsme stejnorodí. (To, co se děje v nás, děje se ve světě. To, co se děje ve světě, děje se v nás.)

Jak tedy došlo k proměně světa, v němž vládla „přírodní magie“? Culianu tento proces popisuje jako pád, „rozpad gigantických struktur“, destrukci renesančního imaginárna – a zároveň konec liberálního věku. Renesance nezažívala úpadek ani krizi. Představovala nebývalé uvolnění – mravů, myšlení, ale třeba i módy. Oproti tomu reformace – stejně jako protireformace – je čistka. Očištění, jež s sebou nesly puritanismus či kalvinismus, bylo strašlivé a šlo ruku v ruce s hranicemi, které plály po celé Evropě a na nichž podle některých zdrojů zahynuly až dva miliony lidí. Veškerá obrazotvornost (očištění se týkalo i zobrazování), „pohanské“ vlivy, hříšná příroda, zdroj pokušení a odcizení člověka a Boha, to všechno se ocitlo v klatbě. Dnes už samozřejmě není tajemstvím, že lidé jako Newton se věnovali alchymii – proč se to ovšem dlouho nevědělo, není podle Culiana žádnou záhadou: zkrátka nechtěli shořet na hranici. Konec renesanční imaginace je poprava a tím, kdo zvítězil, je věda, ona „bezkřídlá moucha“.

Moucha bez křídel nemá v normálním prostředí šanci přežít. Jenže na Galapágách fouká, a tak, jak zjistil Charles Darwin, se tu naopak daří mouchám bez křídel, které lezou po zemi. Zvláštní ekologická nika jim umožnila přežít a prosperovat. Přesně tak, říká Culianu, to bylo s moderním vědeckým myšlením – nešlo o jeho superioritu. Zatímco renesanční vědu zasáhly čistky 16. století destruktivně, takže neměla šanci se z nich vzpamatovat, věda odpovídala změně mravů. Culianu píše:

Ztráta schopnosti aktivní imaginace nutně vedla k rigidnímu zkoumání materiálního světa, k přeceňování kvantitativních dat a k podezíravosti vůči jakémukoliv ‚kvalitativnímu‘ tvrzení.
s. 263

To nám poskytuje zajímavé východisko. Nejde o to, že bychom se chtěli odvrátit od vědy k magii. Jde spíše o nalézání inherentních nedostatků vědeckých postupů vycházejících z technologií – typicky třeba o případ „biasů“, kdy se ukáže, že samotná data odrážejí metody měření, které v sobě zahrnují nějaký typ předsudků, a vytváří se tak smyčka, z níž nelze uniknout – a také o mapování „undergroundové“ existence magie. Myslím si totiž, že magické myšlení nezmizelo, spíš zmutovalo. Přežívá jako „pošetilý dvojník“, jehož Culianu zmiňuje pro představu, jak bychom na sebe navzájem působili s naší renesanční verzí. Ale projevuje se také na úrovni manipulace, především na podvědomé úrovni spojené s emocemi. To Bruno a jeho kniha O poutech spíše než Macchiaveliho Vladař je příručkou pro současné vládce, říká Culianu. „Klasický“ policejní stát ustupuje machinacím „PR guruů“. Práce s emocemi na úrovni populací je svatý grál, umožňuje ovládat globální politiku. Nemyslíme bez fantasmat – primárních „obrazů“, které nám vytvářejí strukturu pro poznání světa a jsou východiskem pro všechny další popisy a modely, a fantasmata jsou citově zabarvená: když jsme zasaženi na úrovni, která uniká vědomé kontrole, nemáme obranné mechanismy.

Věda mezitím vytvořila mocné technologické systémy, založené právě na oněch kvantitativních datech. Culianu připomíná dílo sociologa Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu, když popisuje rigidní systém, fungující v symbióze s toky kapitálu. Zatímco hodnota čehokoliv je určována tržní cenou, hodnota člověka je měřena efektivitou jeho práce a příběhy jsou tu jen pro pobavení a rozptýlení, na periferii (intelektuální, sociální, politické či jiné) bují zmutované mýty v podobě konspiračních teorií. Člověk by si nejraději pořídil mocný talisman, ale nechce působit hloupě, a tak jen aktualizuje antivirový software, který si pořídil na základě obrázku, jenž působil důvěryhodně a opakovaně se mu zjevoval na displeji.

Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést. Jeho dílo, zabývající se především magií, ale i čarodějnickými tradicemi – v dodatcích knihy je velmi zajímavý text o rumunských tradicích a jejich vazbách na starověká mystéria –, je bezesporu prací talentovaného mága. Ať už se stal obětí jakékoliv čistky, je škoda, že jeho dráha byla tak krátká.