Když se doma rozhlédnu po naší knihovně, vidím stovky knih, možná několik tisíc. Některé jsou nové a běžně dostupné, jiné staré a vzácné. Na první pohled není zřejmé, že jsou rozmístěné podle nějakého klíče, ale ve skutečnosti jsou, alespoň se o to s mým mužem snažíme. Přesto se hledání konkrétního svazku často mění v dobrodružství s nejasným závěrem. Naposledy jsme takto hledali české samizdatové vydání Orwellovy novely Zvířecí farma, o kterém přesně víme, jak vypadá, ale zpravidla nemáme tušení, kde je zrovna schované, přece jen je to brožurka. O svou knihovnu se staráme, průběžně ji doplňujeme, obměňujeme, sejdou-li se dva stejné výtisky, někdy si necháme oba, když jsou třeba vybaveny ilustracemi našeho oblíbeného výtvarníka Jana Konůpka. Nechlubím se, každý sbírá podle svých možností a sbírat může opravdu každý.
Vzpomínám na dětství a svou sbírku známek, které mi matka vozila z Prahy. Moje album se postupně plnilo především exotickými výjevy, ani nevím, odkud je brala a kde je kupovala, vím však, že mi v paměti zůstala radost z každého dalšího přírůstku a já jsem si je mohl prohlédnout a založit k ostatním. To je přece účel sběratelství, dělá nám radost. Album s těmito známkami už bohužel neexistuje, ale blízký vztah ke známkám mi zůstal – postupně vzniká nová, byť zatím nepatrná sbírka. Mezitím jsem se od známek přesunul ke knihám, ze začátku běžným, později k bibliofiliím. Přestože jsem měl odjakživa vztah k literatuře, nebyl jsem náruživý čtenář a knih jsem měl jen pomálu. Změnilo se to věkem, zaměstnáním zejména v Národní knihovně a také čím dál hlubším osobním zájmem. Dnes sbíráme společně, i když já jsem ten menší sběratel. Naši sbírku tvoří knihy a grafiky, z nichž značná část je přímo v bibliofiliích. Je to vášeň, nadšení, radost i přátelství s dalšími, kteří nám rozšiřují obzory.
Při zmínce o sběratelství si pokaždé vzpomenu na povídku Neviditelná sbírka s podtitulem Episoda z inflace v Německu, kterou ve dvacátých letech minulého století napsal rakouský prozaik Stefan Zweig. Smutný příběh popisuje vztah skutečného milovníka a sběratele umění ke své sbírce grafik, kterou však kvůli přežití v době hospodářské krize musely jeho žena a dcera rozprodat a nahradit ji prázdnými listy. Sběratel v průběhu kritické doby třicátých let oslepl, proto si toho nevšiml, pamatoval si pouze jednotlivé rámy a co v nich původně bylo. Díky tomu si je mohl opakovaně prohlížet, aniž by je doopravdy viděl.
A nyní vyňal s onou něžnou opatrností, s níž se jinak dotýkáme jen křehkých věcí, přeopatrně uchopujícími šetrnými špičkami prstů paspartu, v níž byl zarámován prázdný, zažloutlý list papíru, a držel ten bezcenný cár nadšeně před sebou. Díval se na něj chvíli, aniž jej opravdu viděl, ale držel u vytržení ten prázdný list v předpažené ruce ve výši očí, celá jeho tvář magicky vyjadřovala napjaté hledění. A v jeho strnulých očích s mrtvými zorničkami se najednou vynořil – způsobil to odlesk papíru, nebo to způsobilo záření z nitra? – třpytivý jas, vědoucí světlo. ‚Nu,‘ řekl pyšně, ‚viděl jste už někdy krásnější otisk?‘
Vnímám to jako důkaz hluboké lásky k umění a k vlastní sbírce.
V tomto a v dalších příspěvcích se zaměříme zejména na sběratelství bibliofilií a grafik, tedy prací na papíře. Co je ale sběratelství? Odpověď můžeme nalézt v dnes už legendární knize Rukověť sběratelova, kterou za první republiky sepsal Jan Maria Augusta. „Sběratelství obvykle se pojímává jako vášeň, celkem neškodná, jež činívá člověka podivným pavoukem, nemajícím zájmu pro skutečný život. Pravda, bývají takové typy sběratelů, ale v celku jsou karikaturou. Sběratelství může býti podle osobních vlastností sběratelových zábavou pro ukrácení chvíle, sportem, druhem lakomství, hromadícího poklady, rozkošnictvím, studiem, vášní. Ale v podstatě je vždy poměrem k umění a k uměleckému výtvoru.“ A dodává, že kniha není hotova ve chvíli, kdy vyjde z tiskárny, ale až tehdy, když se ocitne v prostoru, pro který byla určena: v knihovně, kde zároveň s jinými knihami tvoří „určitý projev“.
Augusta pokračuje: „Sbírati neznačí jen shromažďovati, ale i vybírati, tvořiti určité, individuelní, subjektivní, a tedy neopakovatelné projevy; propůjčovati uměleckým dílům život a spojovati je ve sbírky, jaké se již nikdy přesně v tom tvaru a podobě nebudou opakovati. Tímto výběrem sběratelství se stává jakýmsi druhem tvůrčí činnosti.“ Pro mě je sběratelství na pomezí soukromé a společenské záležitosti. Když totiž sbírám, vyhledávám konkrétní i náhodné knihy a grafiky, pro které musím dojít do příslušného antikvariátu nebo aukční síně a které si poté můžou prohlédnout návštěvníci naší domácnosti. Díky tomu vzniká malá bytová galerie. Zároveň jde o něco velmi osobního, radost z objevu bibliofilie, následné uložení přírůstku k ostatním dílům, nečekané doplnění chybějícího kousku z oblíbené edice, ale také zjištění, že už jsem podobnou radost zažil onehdy, když jsem si pořídil tentýž kousek, jen jsem na něj zapomněl. Obávám se, že uspokojení z originálního, propracovaného a lidskýma rukama vyrytého nebo svázaného díla nemůže nahradit všední reprodukce.
Proto sběratelské vášně nepochopí nikdy člověk, dívající se pragmaticky na svět a cenící věci jen podle výsledku; podiví se, proč se píditi po vzácném originálu, když lze levně získati nejpřesnější reprodukce, kopie? Ale zapomíná zároveň, že jsou nezvažitelné hodnoty, jichž nelze postihnouti a vyjádřiti, ale jež lze instinktivně tušiti. A tím právě, svými osudy a svým bezprostředním stykem s tvůrcem, originál se stává sběrateli nenahraditelným ani nejdokonalejší reprodukcí, nejmistrnějším padělkem,
potvrzuje Augusta.
Už v roce 1927, kdy kniha vyšla, J. M. Augusta psal o šedivé a neradostně zmechanizované době, ve které se sběratelství stávalo čím dál řidším a vzácnějším jevem. Jak je tomu asi dnes, kdy lidé často nemají prostředky na pořízení vlastního bytu nebo domu, a proto žijí ve spolubydlení? Mají vůbec prostor na zřizování sbírek? Kolik asi knih se vejde do garsonky? Zřejmě to nebude nijak jednoduché, ale přesto i v takových podmínkách může vzniknout sbírka pěkných knih nebo grafik. Vždyť sbírku netvoří počet, ale koncept. Namísto neumně vytištěné notoricky známé fotografie žlutých taxíků ze švédského nábytkářského řetězce si za stejnou cenu můžeme pořídit vkusnou českou litografii v některém z antikvariátů. Dostat se k pořádnému umění je snazší, než se zdá. Stačí tomu jít naproti.