Instagram – ráj knih?

Tento rozhovor, abych byla upřímná, dost dlouho promýšlím. Mám totiž chuť ukázat a ideálně „přeložit“ svět knižního Instagramu do „srozumitelštiny“ těm, kteří se ho zbytečně straní a zdůrazňují, že za knížkami se musí do knihkupectví a že číst se má pro sebe, ne pro publikum. V druhém roce pandemie takové smiřování světů považuji za přínosné. Na druhé straně mě bude zajímat, jaké má ten svět hezkých obrázků s knížkami slabiny, samozřejmě. A tak přemýšlím, jak do toho. Ale vlastně je důležité, jak jsi do toho šel ty. Představ nám prosím svůj IG profil @bookscalling.  Je to tvůj první profil na IG?
Je to můj druhý profil, přičemž ten první vznikl přibližně o rok a půl dřív a byl inspirací pro tento knižní. Celý projekt Book’s Calling – tak to vlastně celé beru, nejde jen o instagramový profil – vznikl v létě 2014, což ze mě už dnes dělá veterána.

Měl jsi ho předem promyšlený? Už jméno, které sis vybral, naznačuje, že plán s knihami v tom jasně byl.
Skutečně jsem to promyšlené měl, a to poměrně dost. Na tom prvním profilu jsem se fotil na různých místech stojící jako solný sloup, přišlo mi to vtipné a netradiční. Nicméně časem jsem dospěl k tomu, že to nikam nevede, a proto jsem chtěl přijít s něčím novým. A když jsem tak zvažoval, co můžu dělat, napadly mě knihy, kterých jsem vždy měl kolem sebe dost, ale nijak vášnivě jsem je nečetl. Knižní nápad jsem propojil s původním konceptem – focením na různých neobvyklých místech, ale přišlo mi, že stát s knihou by bylo nesmyslné, proto jsem zvolil turecký sed. No a tehdy byl Instagram v Česku teprve v začátcích, díky tomu jsem byl jedním z prvních u nás, kdo takto knihy a čtenářství záměrně propagoval.

Pojďme to celé ještě vysvětlit čtenáři, který není s Instagramem a tedy ani s jeho knižní oblastí označovanou jako bookstagram, obeznámen. Takže: bookstagram je…
…focení knih na Instagramu za účelem sdílení čtenářských zážitků, inspirování ostatních, propagace daných titulů, ale i chlubení se. Každá fotka knihy je doplněna většinou kratším textem, jakousi recenzí, i když o skutečnou recenzi jde jen málokdy. Spíš jde o hodnocení, názor nebo zkrátka dojem z přečtené knihy.

Instagram stojí na obraze, to pro knihy vypadá jako nevýhoda, protože se zdá, že jde o jejich líbivost. Jak vypadají na fotce. Je to tak?
Je to tak, Instagram je především o vizuální stránce, na tom to celé začalo a dosud stojí, je to o té jedné fotce, kterou zrovna sdílíte. Překvapuje mě, když někdo tvrdí opak, na Instagramu můžete sdílet i fotku bez jediného slova či popisku, který tam není nutný. Co se týče knih, nejde ani tak o to, jakou má obálku, jako spíš o to, jak známá ta kniha je – pokud tedy mluvíme o počtu lajků. A taky částečně záleží na tom, v jakém prostředí knihu člověk vyfotí. Až časem se lidé naučili, že je dobré k záběru čehokoliv něco dopsat, i kdyby mělo jít jen o citát, nebo pár slov vystihujících náladu. Na druhou stranu se základní podstata Instagramu mění, dnes už se lidé jednoduše chtějí vyjadřovat nejen skrz fotku, ale i text, takže čím dál víc to jde ruku v ruce. To je podle mě přirozený vývoj, nicméně si stojím za tím, že primárně je Instagram určený ke sdílení fotek. I když jen pomíjivých záběrů z oběda – ale i sledováním takových věcí lidé stráví hodiny, přestože tvrdí, že je to ztráta času.

Ta předchozí otázka byla samozřejmě návodná na obhajobu, ale líbí se mi, že jsi nepovažoval za nutné ji zahájit. Sám pracuješ pro knihy i na řadě dalších míst, pohybuješ se vlastně „mezi světy“. Vnímáš to jako výhodu proti jiným bookstagramerům?
Osobně to jako výhodu vnímat můžu, a taky že to tak vnímám, můžu se ale plést. Většina bookstagramerů je ve studentském věku, takže se kromě školy a sdílení přečtených knih na Instagramu ničemu dalšímu z literárního prostředí zatím nevěnují. Nicméně já už jsem o něco starší a taky je starší i moje publikum, podle statistiky jde o skupinu – především žen – ve věku od 25 do 34 let. Tím pádem si můžu myslet, že pro ně jsou všechna ta moje „moudra“ ze života knihomola, knihovníka a redaktora užitečná, a právě kvůli tomu mě sledují. Takže můžu jen odhadovat situace, ale je pravda, že někteří mě sledují už několik let a přímo od nich vím, že u mě oceňují právě ten můj pohled „mezi světy“.

Nyní je třeba říci, že i když je Instagram primárně vizuální, knihomolové nešetří slovy. Pod obrázky knih jsou i autorské minirecenze nebo přinejmenším zápisky z knižního deníku. Ty tvoje jsou i docela dlouhé, a pod nimi často diskuse. Je to na bookstagramu běžné anebo si speciálně dáváš pozor, abys otevíral dialog?
Přesně tak, k fotce knihy se zkrátka hodí i nějaký ten komentář, hodnocení. Opravdu bych to nenazýval recenzemi, na to jsou ty popisky příliš krátké a často nedostatečně zasvěcené. Většinou jde o vlastní dojmy z dané knihy, důvody, proč se dotyčnému líbila či nelíbila, srovnání s podobnými tituly. Říkáš, že knihomolové nešetří slovy, ale mně přijde, že by ve skutečnosti mohli nešetřit ještě víc, ale málokdo to dělá – včetně mě. Vlastně se ani nechci nějak zvlášť rozepisovat, já si o knihách radši povídám, proto třeba pořádám book cluby. Dělám však to, že knihu vyfotím a sdílím s jedním odstavcem obsahujícím můj dojem, ale recenze srovnatelná s těmi, které vycházejí v Lógru, Hostu a dalších médiích, to skutečně není. A co se týče diskuzí, ty vznikají spíš u kontroverzních příspěvků – například když negativně ohodnotím knihu, která je u větší části čtenářů vnímaná pozitivně. Nikdy to však nedělám záměrně.

Zmiňuješ online book club, to mě zaujalo. Jak to funguje nebo fungovalo?
Vše začalo v únoru 2017, kdy jsem po delším přemýšlení zorganizoval svůj první book club – setkání českého autora a skupinky čtenářů, kteří si dopředu přečetli danou knihu. Bylo to především proto, že jsem nechtěl všechny své aktivity dělat online. Rok poté vznikl online book club, to však mělo jiný formát – na svém profilu a na Goodreads jsem na každý měsíc vybral jednu zahraniční knihu, kterou si zájemci mohli přečíst a o které jsme následně diskutovali ve skupině na Goodreads anebo v komentářích u fotky na Instagramu. Tento online book club jsem po roce fungování zrušil a pokračoval jen s book clubem, setkávání s lidmi mi bylo mnohem bližší. Loňská situace mi umožnila zorganizovat pouze tři book cluby, a protože jsem už nechtěl ztrácet čas, od letošního ledna jsem ty původně offline book cluby převedl do online prostředí, ale koncept zůstává stejný – dopředu informuju své publikum o tom, že se chystá setkání s autorem, zájemci se přihlásí, přečtou si knihu a pak spolu diskutujeme. Je to skvělé, těším se na každé další setkání. Dosud proběhlo třicet osm book clubů.

To je úctyhodné číslo! Moc jsme toho spolu zatím nenamluvili, ale když jsme spolu telefonovali, vyjádřil ses v tom smyslu, že jsi vlastně na českém knižním Instagramu už „starej“. Smála jsem se, přiznávám. Zkusím to ale teď vzít trochu vážně: co to znamená, vyvíjí se komunita tak rychle, že s ní v 27 letech nedržíš krok?
Jo, to já se směju taky. Ne že bych byl obecně starý pro Instagram, spíš bych řekl, že stárnu společně s ním a celou mojí generací, tedy těch, kteří jsou na té sociální síti od začátku. A já tam jsem od roku 2013, takže už osm let. Kde se ale cítím skutečně starý, je konkrétně bookstagramerská komunita, která v posledních letech značně omládla. Mladí lidé zjistili, že číst knihy a pak je sdílet na Instagramu, je skvělé, proto každou chvíli vzniká nový a nový profil, který se věnuje právě čtenářským zážitkům. Takže na jedné straně jsem já a dalších několik lidí, kteří začali před lety, a na druhé straně velká skupina nových, mladých bookstagramerů, kterým je průměrně 17 let. A to už je rozdíl celých deset let, který mezi námi je. Komunita se tedy vyvíjí, ale záleží na mě, jestli si chci hrát na mladého a patřit do té nové scény, nebo chci přirozeně stárnout a být věrný sám sobě a sledujícím, kteří jsou se mnou už dlouho.

V čem jsou mladší zajímavější pro tebe?
Obdivuju jejich nápaditost, a především neskutečný zápal pro věc. Když to zjednoduším, já jen fotím samotné knihy anebo sám sebe, jak knihy držím. Mladší bookstagrameři mají promakané fotky plné efektů, hodně z nich se i líčí podle tematiky knížky, používají nejrůznější profesionální programy na úpravu fotek a tak dále. Myslím, že kdybych s tím najednou začal já, byl bych trochu trapný a jsem přesvědčený o tom, že by mi to lidé ani nevěřili, řekli by si, že jdu sledujícím na ruku, abych získával lajky. Nicméně u těch mladších to působí věrohodně, věřím jim to, to nadšení a radost z každé další cool fotky.

Přiznáváš, že estetika knihy je pro tebe důležitá. Proto Instagram a ne třeba Twitter, který třeba v posledním roce a půl „objevila“ česká politika?
Ano, je to tak. To, co dělám, by se na Twitteru nikdy neuchytilo. Opravdu jde o knihy, o jejich obálky, kniha musí být vidět. Kdyby nebyla, byl by to úplně jiný projekt, mohl bych mít třeba blog a psát ty skutečné recenze.

Tvým rodným jazykem je slovenština. O knihách ale píšeš převážně česky, občas slovensky a občas anglicky (pokud jsem si všimla). Je pro tebe čtení ve všech těch jazycích stejně živý zážitek?
Nejvíc knih přečtu v češtině, už jen proto, že žiju v Česku a česká literatura a jazyk mě zajímá, chci se orientovat ve zdejší produkci. Občas si přečtu knihu ve své mateřštině, to mi nedělá žádný problém. Bohužel anglicky až tak často nečtu, mám sice hromádku zahraniční literatury, ale dostanu se k ní zřídkakdy. Přestože anglicky umím obstojně, ten zážitek ze čtení nikdy nebude tak živý jako v případě českých nebo slovenských knih.

Když porovnáš český a slovenský bookstagram, dají se vypozorovat nějaké rozdíly? Ať už estetické nebo tematické? Nebo jsme v tomto smyslu pořád jedna země?
Ne, že bych chtěl nadržovat mým krajanům, ale mám pocit, že slovenské bookstagramy jsou na malinko vyšší úrovni. Slovenští bookstagrameři jako by četli kvalitnější knihy, uměli stylověji fotit, a dokonce i popisky u fotek častěji připomínají recenze. Ale možná je to jen tím, že sleduju vybrané profily. Slováci mají navíc výhodu v tom, že ve slovenštině vycházejí překladové knihy v mnohých případech dřív i o několik měsíců, takže než se daná kniha objeví na českém bookstagramu, na Slovensku už ji dávno všichni znají.

Pravda o čtení

Teď přijdou ty protivné otázky, hlásím předem. Tak tedy: jak je to pro tebe na IG s pravdou? Kniha, která vypadá krásně a má zrovna svůj „hype“, může být literárně mizerná. Sleduješ trendy a čteš to, co „se čte“?
Dřív tomu tak bylo, musel jsem nutně mít v ruce knihu, která je ještě teplá z tiskárny a rychle ji cvaknout na Instagram, abych se svezl na trendové vlně a byl aktuální. Postupně jsem si našel svůj vlastní styl a dnes už „vyhypované“ knihy téměř nečtu, nebo alespoň ne v době jejich největší slávy. Naopak chci být já ten, kdo upozorňuje na knihy, které tolik lidí nezná, nebo se tolik na Instagramu neobjevují. Ale není to striktní pravidlo, taky se někdy těším na novinku, kterou si chci přečíst hned po vydání. A samozřejmě i knihy s krásnými obálkami můžou být otřesné – ale taky přesně i naopak.

Když si člověk nechá vyhledat knižní hashtagy, vyjíždějí mu tisíce fotek lidí s knížkou. Opravdu je v naší zemi tolik horlivých čtenářů anebo je to jenom součást sebeprezentace?
Jsem přesvědčený o tom, že u nás je doopravdy spousta čtenářů, respektive čtenářek, které se chtějí pochlubit tím, že čtou a co právě čtou. Kniha je podle mě něco, čím se lidi rádi chlubí, protože to působí dobře, sofistikovaně a člověk, který čte a navíc je s knihou viděn, přeci nemůže být hlupák. Jistě, nebyl bych překvapený, kdybych zjistil, že nějaká část z těchto lidí se s knihami fotí jen proto, že chtějí vypadat zajímavě. Nicméně bych je nesoudil, já jsem rád, když se o knihách mluví a když jsou viděny.

Máš vliv na ty, kteří tě sledují. Řešíš to v sobě?
Abych pravdu řekl, asi nějaký vliv mám, přece jen se bookstagramu věnuju sedm let, i když je to vliv těžko hmatatelný. Za ta léta jsem dostal stovky zpráv, ve kterých mi lidé děkovali za tip na konkrétní knížku, dokonce psali i tací, kteří tvrdili, že díky mně začali víc číst. Každá taková zpráva je úžasná a já jsem z ní někdy až dojatý. V takových chvílích si říkám, že má cenu to, co dělám. Na druhou stranu se ten vliv nedá nijak popsat či „spočítat“, zdaleka ne všichni, kteří díky mě objevili nějakou dobrou knihu, mi napíšou. A jestli to v sobě řeším? Ano, cítím jistou odpovědnost za to, co sdílím a že tím ostatní můžu ovlivnit. Už z toho důvodu – až na výjimky – nepíšu o knihách, které mě nebavily či se mi nelíbily.

Všimla jsem si, že jak čtenář jsi mimořádně bez předsudků, docela jsem koukala — myslím třeba, že jsi otevřeně napsal, že Palomino Danielle Steelové se ti líbil. Je to tvoje programové nastavení, přesvědčit se sám?
O Danielle Steelové jsem slyšel kdeco, tak jsem se jednou pustil do její knížky a posléze zjistil, že vůbec nebyla špatná. Na Palomino rád vzpomínám, četl jsem ji tedy na dovolené, byl to dojemný příběh. Jasně, není to žádná vysoká literatura, ale člověk nemusí pokaždé číst jen náročnou četbu. Naopak nic dobrého nemůžu říct o Paulu Coelhovi, jehož kniha Alchymista mi přišla směšná a naprosto banální. Takže díky tomu můžu v Lógr e-shopu bez problému prodávat placku s heslem „Coelho? Ne, raději knihu!“.

Teď jsi pobavil a potěšil mnoho čtenářek a čtenářů Ravtu, myslím si. Čteš bestselleristy a „pop“ i artové věci. Vnímáš, jak velmi jsou tyto kategorie oddělené ve světě mimo sociální sítě?
No, máš pravdu, jsou oddělené. Na sítích je samozřejmě nejvíc vidět bestsellery, zkrátka proto, že je všichni znají, snadněji si k nim najdou cestu. Ale taky je to proto, že nakladatelé zdarma posílají konkrétní – nejčastěji právě áčkové tituly – přímo bookstagramerům, kteří je pak čtou, fotí, a tak jsou vidět ještě víc. Ale proto jsme tady my, zkušení bookstagrameři, kteří se nenechají zlákat knihou zdarma a kteří i na úkor menšího počtu lajků propagují méně známé kousky. Já třeba od loňského roku skončil s recenzními výtisky, nechci, aby mi nakladatelé nebo autoři něco posílali. Existují však výjimky, kdy si sám něco chci přečíst a mí oblíbení a kvalitní nakladatelé mi knihu pošlou. Ale takových případů jen čím dál míň, raději si knihu koupím, ale ještě častěji spíš čtu starší věci, které už doma mám.

Literární kritika a čtenářské recenze na Instagramu jsou oddělené vesmíry stejně jako spisovatelé a insta-spisovatelé. Co si o tom myslíš?
Obávám se, že literární kritika na Instagramu nemá místo, tahle sociální síť tomu není uzpůsobena. Takové texty by měly být na jiných platformách, tedy tam, kde jsou i nyní. A to je správně. Stejně jako čtenářské „recenze“ patří na Instagram a třeba na Databázi knih. Když si někdo chce přečíst kritiku, sáhne po tištěném magazínu, když chce rychle vědět, co na novinku říkají ostatní, mrkne na pár svých oblíbených instagramových profilů. Nevidím v tom nic špatného.

Už jsi zmiňoval, že o knihách, které tě nezaujmou, spíš nepíšeš. Myslím, že jsem nenašla žádný tvůj post, kde bys nějakou knihu vysloveně popravil. Dívala jsem se špatně?
Nevalně jsem se v poslední době vyjádřil akorát o nejnovější knize Petry Soukupové, nesedla mi, mnohem raději mám její dětské knihy. Ale jak už jsem říkal, negativním hodnocením se na svém profilu vyhýbám, podle mě není třeba upozorňovat na špatné knihy. A navíc, špatná může být kniha jen v mých očích, ostatní můžou být nadšení. Takže když už mám nějakou virtuální sílu něco ovlivnit, radši upozorním na skvělou knihu.

Asi všichni chápeme, že ti, kdo mají úspěšné profily s desítkami tisíc sledujících (myšleno na českém trhu), jsou atraktivní jako reklamní média. Všichni máte za sebou nějaké placené spolupráce. Jak si tohle člověk hlídá, aby se nestal jenom reklamním nosičem?
V roce 2016 jsem měl svou první a zároveň poslední placenou spolupráci, byla tak hloupá, že jsem pak ten příspěvek smazal a od té doby jsem už za žádnou spolupráci peníze nevzal. Naštěstí šlo o jakousi aplikaci, která nabízela elektronické knihy a audioknihy, ale jinak to bylo velmi neprofesionální ze strany agentury. Později jsem měl spolupráce, ale vždy jen barterové – například jsem dostal hodinky, které jsem pak skutečně nosil několik let, nebo občas podpořím svého oblíbeného českého výrobce barevných ponožek. Když už se s něčím spojím, jde o věc, kterou reálně nosím a používám. Ale čím míň toho budu mít, tím líp, nezaložil jsem si knižní profil proto, abych pak spolupracoval s nesmyslnými firmami. Bohužel jsou mezi námi bookstagramery tací, kteří mají celou řadu spoluprací, což z nich dělá – alespoň v očích mých a mých přátel – nedůvěryhodné osoby. Ale abych se naopak zastal těch ostatních, nezaznamenal jsem mnoho placených spoluprací, které by nesouvisely s knihami. Část bookstagramerů spolupracuje s nakladatelstvími nebo knihkupectvími, které jim buď platí anebo minimálně posílají knihy zdarma. Nemůžu se ale vyjadřovat k těm neknižním instagramerům, to je úplně jiná sféra, se kterou nemám mnoho společného.

Jak jsi už řekl, rozhodl ses v určité fázi už nepřijímat recenzní výtisky a knihy pro sebe si kupovat sám. Proč?
Nejenže mám doma spoustu knih, které bych si chtěl přečíst, ale taky jsem nechtěl být nikým hlídaný v tom smyslu, že od nich dostanu knihu zdarma a teď se čeká na to, až si ji přečtu, abych ji mohl vyfotit a zhodnotit, a oni si to mohli odškrtnout ve své marketingové tabulce jako splněný úkol. Ano, to je smysl recenzních výtisků, ale v jednu chvíli jsem si řekl, že chci být svobodnější. Jsem ale rád za to, že jsem si za ty roky vybudoval dobré vztahy s mými oblíbenými nakladatelstvími. Rád bych taky zmínil, že bookstagrameři jsou většinou studenti, kteří si nemůžou dovolit kupovat tolik knih, kolik si jich chtějí přečíst. Takže v takovém případě jsou recenzní výtisky dobrou formou spolupráce.

Hlídá se i komunita navzájem? Když někdo horem-dolem tlačí knihy z nakladatelství XY, dostane přes prsty, funguje tam taková samoregulace? Nebo si všichni musíme udělat vlastní obrázek o tom, kdo má opravdu rád knížky a kdo má rád jen ty placené spolupráce?
Tohle se, obávám se, řeší jen soukromě. Lidé mají oči a taky nos, takže si všimnou a vycítí jakoukoliv nevěrohodně vyhlížející aktivitu. Ale nezaznamenal jsem žádnou veřejnou debatu na toto téma.

Když se člověk chce o knize něco dozvědět, měl by si ji přečíst anebo by si měl přečíst kloudnou recenzi — toto z pohledu sociální sítě nebude právě vítaný názor. Není instantní formát příspěvku nebo „story“ pro hluboké zamyšlení o knize limitující? Nebo, hůř: není vyloučené tam takové věci psát?
Samozřejmě se málokdo na Instagramu opravdu hluboce zamýšlí nad nějakou knihou. Instagram spíš vnímám jako místo k propagaci knih, upozornění na novinky i starší tituly, rychlé doporučení. Ale čest všem výjimkám. Vybavuju si několik pokusů o hlubší a zasvěcenější zamyšlení nad knihami, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Podle mě Instagram není správné místo pro sdílení dlouhých textů, od toho máme blogy, weby, nebo nejnověji podcasty. A abych přidal i vlastní zkušenost, na Instagramu mě nebaví číst dlouhé texty, chci vědět rychle, o co na konkrétní fotce jde, pokud to není rovnou jasné ze záběru.

Máš ty sám rád klasické recenze v časopisech? Pracuješ i pro Host, kde přesně taková hluboká diskuse o knize, která vyžaduje hodiny příprav, existuje…
Ale ano, nejčastěji si čtu recenze a kritiky na knihy, které jsem buď sám četl, nebo se je chystám přečíst anebo je budu mít v book clubu. Ty dlouhé kritiky v Hostu obdivuju, sám bych rád takové uměl psát. Taky máme recenze v Lógru, ale ty jako šéfredaktor čtu, protože musím – a vždy s chutí.

Máš radši papírové knihy než čtečku anebo je to zkrátka tím, že čtečka není hezký objekt?
Rozhodně jsem zastáncem papírové knihy, vždy a všude! Klidně si na dovolenou potáhnu hromadu knih a naopak si vezmu míň párů bot. Lidi, kteří preferují elektronické knihy, neodsuzuju, chápu jejich důvody. A pak tady je další důvod, proč mám rád tištěné knihy – fotím je na Instagram. Představ si, jak by můj profil vypadal, kdybych měl na všech fotkách čtečku…

Vypadal by patrně jako profil propagující čtečky… Asi všichni jsme někdy vyfotili krásnou insta-fotku, která za ořezem pokračovala nepořádkem nebo o poznání méně ladným okolím. Nejsou ty fotky ve stylu „kniha + designová káva + avokádo sendvič“ nebo „knihovna vyrovnaná podle pravidla XY“ tou stylizací vlastně legrační?
Jo, vlastně jsou, ale přesně tohle lidi chtějí vidět. Možná jsem v tomhle ohledu staromódní, ale na Instagram přece nelezeš proto, abys koukala na něčí bordel, chceš vidět pěkné věci, potěšit své oko estetickým záběrem. Znám ale takové, kteří už jsou ze vší té stylizace unavení. Myslím však, že bordelu je v životě každého z nás dostatek, proč to tedy ještě sledovat na sociálních sítích? Samozřejmě některé stylizace jsou zastaralé a trapné, třeba právě kniha + káva + avokádový sendvič, přesto občas vzniknou a lidi to lajknou.

Dovolil by sis postnout „nehezkou“ fotku? Nebo je člověk už tak vycvičený, že na všechno kouká přes úhly, světlo, kompozici?
Rozhodně ne, radši žádnou než nehezkou. Možná to některým přijde povrchní, ale jak říkám, Instagram je o sdílení fotek a zejména těch hezkých, určitě do toho všeho nechci přispívat ošklivými záběry. Nemám dobrý foťák a mobil proto, abych tvořil nepěkné snímky. A očekávám to i od ostatních, nesleduju nikoho, kdo by neměl kvalitní snímky.


Instagram je (taky) práce

Kolik času týdně zabere péče o tematický účet, aby si udržel zájem sledujících?
Prožívám to mnohem méně než kdysi. Je to asi tím stárnutím, ale čím dál míň jsem na Instagram zvědavý. Už jsem dokonce chtěl párkrát skončit, zveřejnit fotku s komentářem, že už jsem ze sítí unavený a chci si už jenom číst. Pokaždé jsem ale přišel na něco nového, co bych ještě mohl zrealizovat, takže z toho nakonec sešlo. Mám nastavené upozornění, které se ozve, když už jsem daný den na Instagramu hodinu. V současné době mi to pípne tak jednou za tři dny.

Všechny formáty, které Instagram nabízí, tj. kromě statických příspěvků i videa a různé ankety atd., to když se má „obléknout“ a využít, stojí to dost času a taky si k tomu lidé dokupují hromadu různé techniky. Vystačíš si s mobilem nebo máš víc technických vymožeností, aby byly příspěvky lepší?
Mohl bych toho mít celou řadu, ale nechci to tak prožívat. Proto mám jen zrcadlovku a mobil a několik aplikací na úpravu fotek. S tím si naprosto vystačím.

Docela hodně tvých příspěvků obsahuje tvoji tvář anebo celou postavu v tureckém sedu. Je to způsob, jakým se připomínáš? Taková „viněta“?
Zpočátku jsem zveřejňoval pouze fotky mě v tureckém sedu. V jednu chvíli mi to přišlo moc sebestředné a začal jsem to střídat se záběry knih beze mě. To mi vydrželo dodnes, střídám to. Sice je to můj profil, ale nemyslím si, že musím být na každé fotce. Je ale pravda, že když je na fotce obličej nebo rovnou celá postava, je fotka oblíbenější. A ano, jako vinětu mám fotky v tureckém sedu, bohužel jak se teď nemůže moc cestovat, nemám těch záběrů moc.

Je důležité investovat sám sebe a svoje soukromí, když chce člověk „pracovat s komunitou“?
Zkušení marketéři by určitě souhlasili. Dokonce by to zřejmě i doporučili. U mě to ale vzniklo přirozeně, nebyl v tom žádný plán, že bych chtěl sdílet soukromé věci. Řekni sama, jestli není zajímavější sledovat nějakou osobnost než jen chladný profil nějaké firmy. Snažím se ale nesdílet všechno, není to nutné. Například nikdo dosud neví, kde přesně bydlím, jak se jmenuje a co dělá můj přítel, co dělají mí rodiče a podobně.

Jak to vlastně s tím soukromím je? Ty píšeš i hodně osobní příspěvky typu zpověď… Není to riskantní?
Doufám, že není. Zase si ale nemyslím, že sdílím něco, co by mě mohlo ohrozit. A když píšu třeba o svých ranních rituálech, neberu to jako zásah do soukromí, ale spíš jako inspiraci pro ostatní, kteří chtějí tipy, jak si své ráno udělat lepším.

Jaká je komunita bookstagramerů jako skupina? Nebo se o skupině nedá vůbec mluvit?
Skupina to určitě je, ale dnes už je tak velká, že není jednotná a není nikdo, koho bychom mohli považovat za její hlas. Ano, za bookstagramery zpovídáš mě, ale to jen proto, že jsem výrazný a mám víc sledujících než ostatní. Nikdo mě ale neurčil za svého mluvčího, přestože se o bookstagramu často a rád bavím s lidmi mimo tuto sociální bublinu. Vždy jsem měl pocit, že se nás někdo musí zastat, tak jsem se do toho pustil sám. Pokud bychom chtěli mluvit o skupině, spíš bychom měli mluvit o skupinkách, například o skupince bookstagramerů kolem oblíbeného festivalu Humbook. Jde o takzvané Humbook ambasadory, kteří jako první vědí o chystaných akcích, vědí, jaké známé spisovatelské tváře přijedou, a pak všechny tyto informace sdílejí se svými fanoušky.

Kterého současného českého autora bys moc rád viděl na Instagramu a není tam — ke své vlastní škodě?
Chtěl bych tam vidět Jiřího Hájíčka, abych mohl číst jeho ranní haiku.

Jak se díváš na insta-profily českých nakladatelství, dělá to někdo hodně pěkně?
Dnes už bychom se spíš mohli bavit o tom, kdo to ještě pěkně dělat neumí. Pamatuju si na dobu, kdy málokterý nakladatel měl vlastní profil, není to až tak dávno. Nakonec skoro všichni pochopili, že být na Instagramu má jenom výhody. Ale abych tedy někoho šikovného jmenoval, tak například Host, Paseka či Absynt.

Je myslím dobré a důležité říci, že Instagram může mnohé udělat pro českou literaturu, pokud se k němu česká literatura nebude stavět jako k doupěti pozérů. Asi jsi zvyklý, že „proti vám“ jsou slyšet různé kritické komentáře, předsudky a jiné legrace. Co bys vzkázal majitelům těchto předsudků?
Že nevyužívají všechen potenciál propagace nejen svých knih a že to je jen a jen na škodu.

Děkuju moc za všechny odpovědi a — uvidíme se na bookstagramu!