učitelé píšou
Jitka N. Srbová

Anketa o dvojí roli spisovatele a učitele v době pandemie

Ptá se Jitka N. Srbová

Prožíváme již druhý rok, který významně zkomplikoval vaši práci — literární i pedagogickou. Literární festivaly, tvůrčí rezidence, knižní veletrhy i besedy byly a jsou zrušeny, výuka probíhá až na výjimky na dálku, některé předměty se neučí vůbec. Co je pro vás na současné situaci nejsložitější a co vás naopak drží nad vodou?

Rozhovory – Anketa
revue Ravt 3/2021

Ivo Harák, literát a vysokoškolský pedagog (Katedra bohemistiky PdF UJEP v Ústí nad Labem)
Na literární festivaly, knižní veletrhy či autorská čtení jsem příliš zván nebyl ani v časech ed covidem; rád bych si namlouval, že to bylo proto, že mne nikdo pořádně neznal a tudíž nečetl, třeba to ale bylo kvůli tomu, že mne věru dobře znali a bohužel také četli. V tomto ohledu se tedy u mne nic nezměnilo. Snad jedině, že mi sice na straně jedné „tlak doby“ poskytuje sdostatek inspirace, na druhé straně že mne však domácí práce s hejkalem (Tobík, 8 měsíců) a meluzínou (Hedulinka, 2 roky) za zády zaměstnává a vysiluje natolik, že nemám pokdy inspiraci přetavit v text s dominující funkcí estetickou. Abych byl přesný: Několik (domněle) takových vzniklo; ale zda jde o poezii…? Suď Bůh a čtenář. Jenom toho covidu (který jsem sám prodělal) se v nich mnoho neobjevuje.

…přece jen: Neboť si (i v nich; protože ještě zřetelněji v osobním životě) uvědomuji, jak moc mi chybí radost ze setkávání s lidmi a z možnosti bez omezení cestovat. Do těchto setkávání zařazuji také (přestože se občas tolikéž jedná o míjení) osobní kontakt se svými studenty. Mám pocit, že ne vše lze vyřešit na dálku za pomoci elektronických médií. Osobní konzultace jsou zkrátka časově úspornější, konkrétnější, ve výsledku přesnější. V přímé výuce se vám rychleji dostane zpětné vazby. Neboť jsem se až po skončení semestru dozvěděl — z hodnocení studentů — o svých přednáškách, že v nich nesrozumitelně, v dlouhých souvětích hovořím do špatně nastaveného mikrofonu o nepodstatných věcech. A to za použití tak neprofesionální platformy, jakou k tomu poskytuje facebook.

Přesto si říkám, že mne toto odloučení snad něčemu naučilo: Věřit, že jsem v tom, co dělám (protože nemohu jinak), také nějak podstatně (přes všechny chyby) přítomen. Že je na druhém konci možná i někdo, pro koho je něco z toho, co říkám, důležité nikoli proto, že ho jednou třebas budu zkoušet. Že si ani v těžkých časech nenecháme nasazovat do uší navoskované špunty.

…když jsem se studentům snažil sdělit něco o (věru nadmíru krvavém) pozadí naší protektorátní literatury a za dveřmi chvíli bez dozoru ponechaná meluzína k tomu parodovala spěchající sanitku, musel jsem se nakonec (ne přes, ale pro zdánlivou nepatřičnost všeho) začít nahlas smát!

 

Natálie Nera, spisovatelka, překladatelka, učitelka angličtiny na gymnáziu
Jsem opravdu vděčná za to, že mám stálou práci, střechu nad hlavou, jídlo na stole… Na papíře si vlastně nemám na co stěžovat, ale! Týdně odpracovávám v průměru přes sedmdesát hodin. Náročnost příprav on-line hodin je vyšší, efektivita nižší, každý den končím s bolestmi hlavy a zad. Do toho se snažím maximálně podporovat své dvě školou povinné děti.

Kdybych neměla další pravidelné redaktorské povinnosti a občasnou výzvu něco napsat, tak si v momentálním mumraji snad ani nevzpomenu na svého tvůrčího draka, který se jindy pořád dere na povrch a nedá se zkrotit. Není kde dobít baterky a je to znát.

Vlastně mě to ukotvení v tvorbě, to neustálé tahání za nitky, výsledek více než třiceti let soustavné práce, momentálně drží nad vodou a připomíná mi, že nejsem jen servisní stanice pro zbytek světa. Tvorba mě několikrát vytáhla z okraje propasti totálního psychického propadu, což jsem si pokaždé uvědomila až zpětně.

Ohromnou radost mi dělá, když vidím, že soustavná podpora mých vlastních dětí přináší výsledek v podobě jejich pokroku, či studenti, kteří i přes současnou složitou situaci děkují za to, kolik se toho nového dozvěděli a naučili. Je to povzbuzující, takové světýlko v temnotách, které mi dodává sílu jít dál.

Mám třeba velkou radost ze semináře tvůrčího psaní v angličtině, kdy jednak využívám své znalosti a zkušenosti z několika oborů (angličtina, literatura, tvůrčí psaní), jednak vidím, že studenti, kteří se na seminář zapsali, se po půl roce drilu dostávají na úroveň blízkou kompetentnímu rodilému mluvčímu. Mám pak pocit, že to naše lopocení možná nějaký smysl má. Na druhou stranu mi asi největší starost dělají psychické dopady izolace na nás všechny, včetně mladých lidí. Domnívám se, že význam tvůrčí činnosti právě z těchto důvodů v blízké budoucnosti poroste, že potřebujeme společně najít nějaké vyjádření, nějaký ventil pro pocity, jež nás mezi čtyřmi stěnami přemáhají, že nastane čas na kreativní terapie pro lidi, jejichž duše během pandemie utrpěla rány.

Na závěr snad dodám, že je malý zázrak, že jsem v tak šílené době a přes všechny překážky publikovala svou prózu a poezii doma i v zahraničí a že se mi jako třešnička na dortu podařilo pro české básnictví získat čestné uznání v mezinárodní soutěži International Proverse Poetry Prize v Hongkongu. Nový rok mě „nakopl” nečekaným členstvím v PEN klubu, do něhož jsem byla ke svému překvapení přizvána. Můžu si tak připomínat, že ten můj tvůrčí drak pořád ještě chrlí oheň a snad ještě dlouho bude.

 

Roman Polách, básník, literární kritik, Katedra české literatury a literární vědy, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
Vzhledem k tomu, že vyučuju na vysoké škole, se mi toho vlastně moc nezměnilo v práci i v tvůrčí činnosti. Většinu času v „normální“ situaci jsem strávil doma – přípravami seminářů, rešeršemi ke studiím a kritikám, četbou… Digitální seminaristický provoz mi naopak pomohl mnoho věcí ze seminářů lépe strukturovat, připravit si materiály, které využiju i v dalších letech etc. Trápil jsem se například tím, nakolik budou studenti přes digitální platformy diskutovat nad zadanou četbou, nicméně to dopadlo mnohem lépe než za tradiční situace. Jednoduše řečeno nás distanční výuka nutí vše systematizovat, což je pozitiv této situace. Velkým neštěstím je ovšem duchovní kocovina – takřka rok v kuse doma se nemohu se studenty potkat takzvaně z očí do očí, hospody jsou zavřené, naše středeční florbaly se nekonají, nekonají se ani přátelská setkání (lidé dnešní doby odvykli návštěvám), natož ta literární, byť jednou za týden se pokoušíme scházet s přáteli-básníky u Ostravice, dáme si pivo v kelímku, cigaretu a s patřičnými rozestupy mezi těly a dny, které od minulého setkání uběhly, se na chvíli ujišťujeme, že je svět stále v pořádku. Bolestně mi chybí literární pořad Debuty, který v Ostravě pořádám a který jsme už také museli přenést na digitální prostor – zde je ovšem absence diváků nesmírně znatelná. Píšu taky pořád stejně, stejně málo, takže tahle situace nemá na mou tvůrčí činnost žádný vliv, i když cítím, že všichni zažíváme neuvěřitelně silnou civilizační zkušenost, která jistým způsobem formuje naše myšlení o světě, a tím samozřejmě i naši tvorbu. Ten střet civilizační bohorovnosti a velkoleposti všudypřítomné smrti se asi v následujících letech objeví u kdekoho a ještě zintenzivní temnost naší zkušenosti s finanční, uprchlickou i environmentální krizí.

 

Vít Slíva, básník, Biskupské gymnázium Brno
Je to možná paradoxní, ale pandemie mi přinesla plod, který by možná za jiných okolností neuzrál: odhodlal jsem se totiž v pracovním odlehčení na jaře, kdy se ještě neučilo on-line a pouze jsem zadával a kontroloval úlohy, pročíst 3 500 stran svého deníku Dnění (1977–2008), pořídit z něho výtah a nabídnout ho k vydání opavskému nakladatelství Perplex… Kniha má vyjít letos.

Nežehrám ani na úbytek veřejných vystoupení: stačí mi, že se poštěstilo, abych v září četl po boku Marka Orka Váchy před orouškovaným publikem na festivalu Bezručova Opava a podobně počátkem října na festivalu Tabook v Táboře; on-line pak v listopadu na Lipském knižním veletrhu a díky Asociaci českých spisovatelů, jmenovitě Jonáši Hájkovi, v den svých lednových sedmdesátin v Holanově vile (zvané též Werichova) na Kampě. Velká to čest a radost!

A škola? Učím už jen dvě skupiny latinářů a vedu jen literární seminář. Ty třicetiminutové „hodiny“ on-line (celkem šest v týdnu) jsou pro mě svátky… Své studenty jsem měl vždycky v lásce, a tak se těšívám, že zase uslyším jejich hlasy, a pokud mají a zapnou si kameru, že zase pohlédnu do jejich tváří. Ale ještě více se samozřejmě těším, až staneme naproti sobě a řeknu: „Děkuju, zdravím…“

 

Klára Smolíková, spisovatelka, lektorka čtenářských workshopů a školitelka seminářů dalšího vzdělávání určených učitelům a knihovníkům

Covidoví trosečníci

Učitelé jsou často vysmívaní jako neumětelové, kteří nedosáhli ve svém oboru vyšších met, a proto učí. Spisovatelé jsou naopak opěvováni za schopnost zformulovat nevyslovitelné, zaujmout příběhem, otřást čtenářovými jistotami. Jenže dobrý učitel se pohybuje na podobném hřišti jako spisovatel, jen se nemůže schovávat za vytištěné stránky. Před žáky spřádá příběhy, mnohdy na značně komplikovaná témata, jako je rozmnožování bičíkovců, rovnice o dvou neznámých nebo periodická tabulka prvků. Tady se ukáže, kdo udrží pozornost a tempo, kdo ve správnou chvíli odlehčí napjatou atmosféru vtipem a vyždímá emoce z tajuplného ypsilon!

Mezi spisovateli se to hemží introverty, pro které je každé veřejné vystoupení utrpením. Jenže ani adepti učitelské profese nebývají rození baviči, kteří se ochotně s každým podělí o historku. Vím to. Věřte mi. Píšu knihy, vyprávím o psaní, učila jsem adepty knihovnictví i budoucí učitele. A teď se jejich jeviště, ještě před nedávnem milosrdně skryto v zavřených třídách a bezpečných zákoutích knihoven, přeneslo před webkamery. Na jaře to byl šok. Spisovatelé koktali v přímém přenosu své vzkazy čtenářům. Učitelé si s hrůzou uvědomili, že mluví nejen k žákům, ale i jejich rodičům, sourozencům a domácím mazlíčkům.

My spisovatelé jsme ze dne na den přišli o příjmy z besed a autorských čtení a stáli před volbou, zda nečekaně nabytý čas věnovat psaní nebo instalaci Teamsů. Čas se zastavil. Učitelům sice plat na účty chodil, v o to zběsilejším tempu se rozběhly jejich dny. Když se na podzim situace opakovala, už tu nestála armáda zaskočených nováčků, ale ostřílených veteránů, kteří bez problémů přepínají mezi Google Meety, nezapomínají ztlumit ve správný čas zvuk, bez zaváhání si za sebe nahrají pozadí, když nestihli uklidit, a přesně vědí, že pyžamové kalhoty webkamera nezabírá.

Jenže o skvělé prezentace, nadšený projev či hravé aktivity najednou publikum nestojí. Učitelé mluví na apatické žáky a marně se je snaží vybudit k akci. Spisovatelé vyprávějí do monitoru veselé historky, jenže hlas se jim zadrhává. Už to přece říkali tolikrát a možná na druhé straně nikdo není. Všem nám chybí společné zážitky. Rezervoáry plněné setkáními s lidmi, diskusemi tváří v tvář, vyhrocenými střety i plodnou spoluprací se vyprázdnily.

Učitelé už netuší, kdo sedí ve virtuální třídě, jak moc se jejich svěřenci změnili, nepoznávají je a prváky vlastně ani šanci poznat neměli. Spisovatelům se rozplývá představa o čtenářích. Nejistota, zda o jejich texty někdo stojí, narůstá každým dnem. I největší jezevci by si přáli slyšet potlesk po přečtení ukázky z připravované knihy.

Co jsem se jako lektorka a spisovatelka v době covidové dozvěděla?

  • Nejen já, ale i učitelé starší se zvládnout zorientovat v nových technologiích a používat je.
  • Při zajištění techniky a funkčního internetu se mnou při workshopech spolupracují klidně i prvňáci.
  • Po pár měsících účastníci virtuálních akcí ztratili potřebu reagovat, a to i v případě, že sami jsou učitelé a moc dobře vědí, jak těžko se mluví do ticha a prázdnoty.
  • Relativně snadno lze na čas do distanční podoby překlopit jakýkoli vyzkoušený obsah, ale jen velmi složitě se připravují nové programy a seminář

Tak nějak jsme se všichni ztratili, naše vazby se rozpojily. Každý teď pluje datovým prostorem jako covidový trosečník a přeje si jediné: ať nás konečně někdo zachrání! Slibujeme, že náš příběh budeme, ať už jako učitelé nebo spisovatelé, vyprávět dalším generacím a rozhodně je neochudíme o detaily.

 

Jan Spěváček, básník, učitel ČJ/INF/OV/MV na základní škole
Jsme už téměř rok vykloubeni z mnohaletých konceptů. Ačkoli je to pro školství samotné mocný impuls k proměně a přestože některým dětem i učitelům formát distanční výuky svědčí, vidím některé děti vysloveně plonkové, osamělé a bez sociálních kontaktů. Tyto děti dost možná právě vstupují do neúspěšného života, do zmatku a nejistoty, ze kterého se nemusí vymanit. Proto ale zdůrazňuji slovo MOŽNÁ.

Pro člověka myslícího literárně a žijícího ve fikčních světech je uplynulý covidový rok bohužel inspirativní. Ve mně osobně vyvstává hluboká potřeba a touha psát o světě, který je offline a který je jednoduchý ve smyslu prostý, nikoli hloupý. Každé školní dítě nyní o to víc vnímám jako skicu scénáře, jenž čeká na rozmary svého autora a na dobu, kdy dítě začne dokončovat scénář samo. Některé už do něj viditelně a dokonce záměrně zasahují.

Co bych rád zdůraznil – a co mi velice usnadňuje a zpříjemňuje život – svou roli čtenáře. Jako čtenář podvědomě sahám po zdánlivě depresivních knihách (namátkou Solženicynova Rakovina či Deník Mihaila Sebastiana), které mi ukazují náš dnešní svět stále ve velice hezkém světle.

A snad je to tohle světlo, jež se podprahově snažím dostat do videokonferenčních promluv ke svým osmákům. Snad si o tom jednou budeme moci v dobrém povědět za pár let na třídním srazu.

 

Marta Veselá-Jirousová, básnířka, výtvarnice, učitelka výtvarné výchovy na gymnáziu Telč a učitelka na prvním stupni na malotřídce v Urbanově
Těžká otázka, to je na dlouhé povídání. Co se týče literárního života, nic moc se pro mě nezměnilo. Nejsem zrovna vymetač literárních festivalů. Občas mě někdo někam pozve, a to se muselo odložit, ale není to nic, co by mi nějak zásadně komplikovalo život.

Horší je to s učitelskou prací. Ta je teď opravdu náročná. V Urbanově pořád učíme prezenčně, máme tak šalamounsky rozvrstvené třídy, že se na nás vztahuje výjimka ministerstva. Třikrát týdně tedy normálně odjedu do práce.

Na gymnáziu samozřejmě učíme on-line. Přestože mi část hodin výtvarné výchovy odpadla, sedím u počítače i dvanáct hodin denně. Pokud chci udělat dobrou přípravu na hodinu, zabere mi to mnoho času. Třeba prezentaci do dějin umění dělám šest nebo sedm hodin. Není to pro každého. Hodina musí být pestrá, aby studenti nekoukali jen do černého. Jsou kantoři, kteří vůbec nevědí, jak se s novou situací sžít. A já se jim nedivím.

Nejtěžší na tom je, že se všechen čas spojí dohromady. Čas na práci, čas na rodinu, čas na domácnost teď jedno jsou. A to není dobře. Člověk vlastně nemá šanci (kromě spánku) si odpočinout. Učím nejenom studenty na gymnáziu, ale i vlastní děti. Některé učitelky zadávají stejné množství úkolů, jako kdyby děti byly ve škole. To je masakr; nedá se to s uchováním duševního zdraví zvládnout.

Taky chybí kontakt s nějakými jinými lidmi než se členy vlastní rodiny. Takové to nakopnutí, které způsobí lehkost bytí. Člověk ztěžkne po všech stránkách. Nesvědčí to mně ani dětem. Jen máma je ráda, že „jsme všichni pěkně doma“. Já si teď v únoru říkám, že se už musí něco stát, jinak nám z toho hrábne.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • Tomas_Cada
    učitelé píšou
    Rozhovor s Tomášem Čadou

    Cestu k učení jsem si musel hledat

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Tomáš Čada (nar. 1985, Jihlava) je učitel, básník, moderátor a organizátor kulturních programů, trojnásobný otec. Také odborník na vaření mléčných omáček bez mléka (sic!). Vydal básnické sbírky Spodní patra (Perplex, 2013) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019). O údělu učitele si píšeme z Města H. do Prahy a zpět, je únor roku 2021, druhý rok pandemie, všude panuje covid a chaos. Jen jedno je zatím jisté: sněženky to přežijí.

    Foto: Tomáš Novák

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 3/2021