Tomas_Cada
učitelé píšou
Rozhovor s Tomášem Čadou

Cestu k učení jsem si musel hledat

Ptá se Jitka N. Srbová

Tomáš Čada (nar. 1985, Jihlava) je učitel, básník, moderátor a organizátor kulturních programů, trojnásobný otec. Také odborník na vaření mléčných omáček bez mléka (sic!). Vydal básnické sbírky Spodní patra (Perplex, 2013) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019). O údělu učitele si píšeme z Města H. do Prahy a zpět, je únor roku 2021, druhý rok pandemie, všude panuje covid a chaos. Jen jedno je zatím jisté: sněženky to přežijí.

Foto: Tomáš Novák

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 3/2021

Učitelská příprava

V rámci přípravy na strašlivý úděl zpovídaného obvykle začínám s otázkami na rytmus dne a jeho případné složitosti. Tedy: jsi sova, nebo skřivan? Jak se to pozná na tvojí profesi?
Jednoznačně sova. Ráno bez kafe nefunguju. A protože ve škole, kde za běžného stavu začínám den, startujeme již v 7.30 a kávu tam poskytuje automat, tedy je nepitelná, první vyučovací hodiny pravidelně sním. Je zajímavé snít s 30 lidmi v jedné místnosti. Většinou mi odpouštějí.

Nejspíš na tom nejsou lépe. Čím se učitel uvádí ráno do provozu? Známé učitelské kafe se ráno v kabinetu uvaří, odpoledne se pak studené vylije do dřezu. Kabinet je teď, počítám, někde mezi kuchyní a obývákem…?
Nejsou, neumím si představit, že vstávám v pět a pak tvrdnu osm hodin ve škole. Mnozí z nich tak činí. Ne o moc hůř vypadá má představa pekla. Ale během distanční výuky mne do provozu dostává výměna plen. Až pak káva… Jinak kabinet je teď většinou virtuální prostředí od nějakého velkého korporátu a s hotspotem mobilních dat jej lze provozovat prakticky odkudkoli.

Jak ses připravoval na učitelské povolání a byla příprava k něčemu pro doby, ve kterých se právě ocitáme?
Na gymnáziu jsem se připravoval tak, že jsem se zařekl, že učit nikdy nebudu, protože pocházím z kantorské rodiny. Ale ono to učitelství na mě zbylo… Právničina mne netáhla, novinařinu jsem mohl dělat v Olomouci, a ta mi přišla daleko, vydal jsem se tedy do Matičky měst na bohemistiku, ale narazil jsem se svou laxností a skončil na Severu. V Ústí nad Labem. Díkybohu za to.

Mezitím jsem zkusil novinařinu, komerční televizi, knihovnictví, dělal jsem ve skladu, za barem i za linkou… Myslím, že mi tento přístup pomohl v lecčem. Cestu k učení jsem si musel hledat, byla dost svérázná, stejně jako celkové pojetí, ale cítím se tak pohodlně, a to je podstatné při výkonu jakékoli profese.

Kde vlastně teď učíš? Kolik žáků máš na starosti?
Učím na dvou školách. Na střední průmyslové škole český jazyk. A na škole pro sluchově postižené informatiku. Přepínám tedy mezi školním korporátem a velmi osobitým přístupem. A oboje nese svá pozitiva a negativa. Celkově potkám za týden skoro 200 žáků.

První rok mne to ubíjelo, nyní mi to přijde spíš osvěžující. I když nyní… Každopádně přepínat mezi třídou s přibližně 30 žáky a školou, kde podobný počet dětí chodí na celý jeden stupeň, je svým způsobem zábavná bojovka.

Jde takový počet lidí pojmout? Důvodně tě podezírám, že to pro tebe nejsou jména v třídnici… Že je řešíš jako jednotlivé osudy…
Hodně se to odvíjí od toho, co s nimi člověk dělá. I když jsem zmínil, že na speciální škole jsou malé třídy a mnohem individuálnější přístup, tak zde mám většinou s každou třídou jeden den v týdnu. To je málo. Vztah si vybudujete, představy o nich máte, ale na velké řešení osudů to není. Naopak na průmyslovce mám český jazyk. Vidím je prakticky denně, navíc jsem třídní. To pak člověk s řadou z nich „žije“.

Ale je fakt, že jsem v tomto ohledu hrozně pomalý. A na rozdíl od kolegů se to nesnažím nijak urychlovat. Kdo ulpí, ulpí. Ty, nevýrazné, nevyčnívající, které „nepotřebuju znát“, si vrývám do hlavy i pár měsíců. A často si připadám trapně.

Co je pro tebe u žáka výraznost, vyčnívání? Dělá větší binec než jiní? Nebo to je v tom, jak myslí?
Asi bych se spíš odpíchl od toho, kdo jsou ti nevýrazní. Protože výrazným se můžete stát svojí vinou i okolnostmi. Může prudit, být zvídavý, mít problémy, které musím řešit, vypadat jako někdo, koho znám… Prostě jsou žáci, kteří splynou s davem. Umí se skrýt za penál či stín svého souseda. Ty si často vštípím pozdě. Přitom to mohou být skvělí studenti, jen z nějakého důvodu neulpí.

Rozumím tomu každopádně tak, že pomáhat jednotlivým žákům vyžaduje, aby si učitel sám všiml, že se něco děje, sám se zajímal. Máte k tomu nějakou asistenci navíc? Teď přemýšlím, co by to tak mohlo být, napadá mě „metodický pokyno práci v krizové situaci, lidštěji možná nějaké terapeutické asistence? Pro děti, ale i pro vás, kantory… Je něco?
Součástí každé školy je výchovný poradce, který by měl žákům sloužit jako jakási psychologická vzpruha. Na obou školách, kde působím, se mohu na tento institut spolehnout. Navíc součástí speciální školy je speciální pedagogické centrum, kde fungují psycholožky i logopedky, na které se mohou děti či pedagogové obrátit s žádostí o pomoc. Ale asi narážíš touto otázkou na současnou situaci. Pár zapeklitostí jsem již řešil, de facto standardně. O žádném „krizovém pokynu“ nevím.

A pokud existuje pomoc pedagogům, nevím o ní, na druhou stranu jsem ji nehledal.

Jestliže žádná (nebo dostatečná) pomoc není, jakou bys nejvíc uvítal?
Nejvíc bych uvítal, aby bylo možné si zase sednout po škole na kávu, limo, pivo a pěkně prodrbat den. To je nejlepší terapeutická asistence, jaká existuje. Na jedné ze škol nám to supluje aspoň  společný chat. Ale co si budeme… Není to ono. Komunikující školní kolektiv, co si umí občas udělat party nebo zajít na bowling, je balzám pro jakoukoli školu.

Básník učitelem

Při dnešní zdatnosti dětí patrně veškeré dohledatelné informace o tobě byly dětmi již dohledány. Je pro ně nějak zajímavé, co jsi za člověka, že píšeš básně?
Vím, že někteří vědí. Párkrát jsem podepisoval vlastní knihu. Ale jestli jsem pro ně zajímavý? Jsem pro ně weirdo. Možná trochu víc než běžný dospělý, protože čtu a píšu ty podivný básničky. Občas mi někdo přinese k posouzení své texty, to mám radost. Ale jinak jsem je svým básnictvím nepoznamenal. Ani se o to nesnažím. Každopádně se jich víc dotknu tím, že si vezmu růžové tričko nebo si rozpustím vlasy, než dobrým veršem.

Kdy jsi ty sám začal psát, bylo to v jejich věku? Umíš si představit, že bys to dal číst učiteli? Nebo jsi to možná udělal?
První příběhy jsem tvořil na psacím stroji na prvním stupni základní školy. Většinou vznikla věta, odstavec, stránka, pak mne to opustilo nebo jsem nevěděl, jak dál. První ucelený text vznikl na počítači. Obecně rád píšu na strojích. Naprosto mi vyhovuje možnost korekce. Ostatně moc jsem toho v ruce nenapsal. Teď si nápady ťukám do mobilu a hraju si s nimi po nocích na počítači.

A ano, ukázal. Měli jsme s češtinářkou Ivankou Fexovou prima vztah. Já jí skákal z okna třídy a dělal ostudu v rámci divadelního souboru. A ona mi pomáhala prošlapávat cestu životem. Je to hrozně prima paní. Ale to by bylo nadlouho.

Jakým učitelem bys chtěl být? Daří se to?
Lepším. A to se vcelku daří. Pozoruji za ty roky známky zlepšování.

Nikdy mne moc nebavila faktografie, definice, zato mne vždy bavila diskuze, zajímal mne názor druhých. Myslím, že vzdělání v době internetové nemá být o tom, kolik tun pšenice vypěstuje USA, to si dohledám na dva kliky, ale o budování vztahu. O myšlení. Když je „dotlačím k tomu mít názor“, tak odcházím z hodiny spokojený.

Pomáhá ti nějak to, že jsi tvůrčí člověk, že nejsi lhostejný, zatím snad ani vyhořelý?
Pocity vyhoření se střídají s pocity nadšení. Teď během pandemie je to ještě víc znát. Zírat x hodin do monitoru mne úplně nenaplňuje, ale… To je myslím riziko profese. Lidi vysávají. A naplňují. Jak kdy…

Nevím, zda jsem tvůrčí, každopádně mne moc nebaví učebnice, tak si materiály a úkoly vymýšlím sám. Jestli mi to pomáhá? Někdy se hodina povede, jindy je to fiasko, protože vymyslím nesmysl, nepochopíme se, nesedneme si. Každopádně to není nuda.

Můžeš v rámci výuky nějak využít to, že máš zájem o stav světa? Máš příležitosti, abys k tomu děti vedl?
Jasně. To je jedna z věcí, která mne na učení hrozně baví. Můžeme se navzájem inspirovat, ovlivňovat. O tom to přece je, o zájmu. Bez zájmu bych svou práci dělat neměl. Žáky bez zájmu samozřejmě mám, to je pak smutný pohled. A často je změna těžká či nemožná. Bohužel.

Píšou básně tví studenti? Nebo: je to informace, ke které se dostaneš?
Někteří očividně ano. Protože mají internety a lustrují si nás, tak se mi sem tam svěří s nějakým tím psaním. Je to fajn.

A co čtou? Čteš to třeba taky, abys jim rozuměl?
Čtou-li, což není běžné, tak většinou žánrovou literaturu. Ale nechci jim křivdit. Dělají jiný skvělý věci. Ale většina čtoucích čte, co vím, sci-fi, fantasy… A tu já spíš poslouchám. Ale jo, necítím se vždy ztraceně. Ostatně i ta fantasy stále začíná někde u Tolkiena a ta sci-fi je Asimov, Bradbury,… Jsem ztracen v té novotě, kterou často neznám. Ale vždy můžeme probrat Hru o trůny.

Tvoje sbírka e o lásce by klidně mohla být součástí výkladu; domnívám se, že středoškoláci už by tam našli řadu motivů, které sami mají v hlavě. Umíš si představit, jak bys vykládal básníka Čadu?
Ne. Ale byl bych rád, kdyby mne vykládala Olina Stehlíková, protože ta mne vykládala moc pěkně. Ale to by si přál každý…

Který čtenář je pro tebe nejtěžší, komu se bojíš dát básně číst?
Nevím o nikom takovém. Co se může stát? Přinejhorším se nepotkáme. Texty, u kterých bych se bál, že je někdo přečte, nebudu publikovat. Pokud se k publikaci odhodlám, musím být připraven na rozličné reakce, ale je to přece moje volba. Vydaná báseň není soukromá korespondence, vydaná báseň je věc veřejná.

Jsi spokojený s ohlasy na e o lásce?
Jsem spokojený s tím, jak kniha vypadá. Pro mne je to dobrá kniha. Jak ji vezmou ostatní? To je věc každého čtenáře. V ideálním případě se potkáme a nějak obohatíme. Ale samozřejmě ohlasy čtu. A samozřejmě mi některé konvenují. Mávám ještě jednou Olině. Jiné mne nakrkly. Většinou úrovní. A když už jmenuji, myslím si, že takový Adam El Chaar by neměl psát recenze. Ne proto, že se mu moje knížka nelíbila, na to má právo, ale proto, že neumí napsat koherentní text, který by měl hlavu a patu.

Vadí ti, že recenze si tu píšeme na sebe navzájem?
Vůbec, za prvé, to dělám taky. I když teď jsem se většinou přestěhoval na Slovensko. A za druhé, kdo jiný by to dělal? Jen potřeba být poctivý k textu a k sobě. Jsou knížky, které bych si na recenzi nevzal, protože vím, že bych neuměl být nezaujatým čtenářem.

Pracuješ teď na něčem (myslím vlastní tvorbu) nebo všechnu energii „žerepřítomnost?
Přítomnost žere obrovské množství energie, ale leccos se daří. Spolu s kamarádem, vystupujícím pod uměleckým jménem Aitcher Clark již nějaký pátek pracujeme na hudebně-literárním projektu Úloha slov. Konečně bychom se mohli blížit k definitivní podobě a následnému vydání. Moc mne tahle práce baví. Ostatně teď máme 12. 2. koncert v rámci Radio Punctum. Aitcher je skvělý hudebník, jeho hudba doprovázela třeba zahájení Signal Festivalu v roce 2019. Rozhodně doporučuju googlovat.

V minulém roce jsem se od literatury trochu odklonil, nebyla na to vhodná doba, ani čas, ale podařilo se nám přes původní odpor magistrátu zachránit existenci (A)VOID Floating Gallery, tedy unikátního kulturního prostoru.

Snažím se angažovat v záchraně kulturní památky nádraží Vyšehrad. Její osud se řeší roky, ale čas se pomalu nachyluje. Rád bych v té věci vyzdvihl klíčovou osobní iniciativu Jaroslava Němce. Tak se angažujte taky.

Povedlo se převést festival Den poezie celý do on-linu. A přes mou prvotní rezervovanost se jednalo o jednoznačný úspěch.

Režisér Andran Abramjan chystá film dle mé básně a já pomalu přemýšlím nad třetí knihou. A kdyby byl klid na práci, chtěl bych se pustit do dětské knížky. Ale to sem píšu především proto, že když to řeknu někde nahlas, patrně se k tomu snáze dokopu.

Páni, to je nečekaně hodně aktivit! Ten (A)VOID, to je velká věc pro nás všechny, je skvělé, že se vám to povedlo! Ke Dni poezie se ještě dostanu. Zaujal mě film podle básně: máš možnost komentovat scénář? Nebo jediný scénář je báseň sama?
Uvidíme. S Andranem jsme se nad tím párkrát potkali. On má nějaké představy a já vím, že umí. Ale kdyby byla možnost se více zapojit, budu moc rád, budu-li mít co nabídnout. Film mne vždy bavil a lákal, ostatně jsem ho chvíli studoval. Ale zatím jsou přidělené nějaké granty, vlastně se rozjíždí celý proces, tak napjatě postávám v pozadí a těším se, jestli mne pozvou do hry. Uvidíme.

Mění se způsob nebo proces tvého psaní, když víš, že výsledek bude součástí multimediálního projektu?
Ani jeden ze zmiňovaných projektů nebyl původně nic jiného než báseň. Nemusel jsem tedy na daná média brát ohled. A asi bych se musel dlouze zamyslet, jestli existuje něco jako proces mého psaní. Většinou někam jdu a tam něco prožiju.

Učíme (se) žít on-line

Zdá se mi, že ty sám jsi on-line neúnavně aktivní, už jen tvoje učitelské postřehy na Facebooku by vydaly na knihu, navíc spoluspravuješ mimořádně živou FB skupinu Poezie pro každý den, kde se musí řešit divoké bitky… Jak se ti daří nezbláznit se z obrazovek?
Platforma Facebooku je pro mne – zatím, a přes všechny problémy s ní spojené — sympatická. Na Instagram a Tik Tok jsem starej, na YouTube málo exhibicionista a pro Twitter nedostatečně stručný. V době první vlny byl Facebook jedním z prostředků, jak se nezbláznit. Na vážně míněnou tvorbu jsem rezignoval. Nebyl ani čas, ani síla. A tak vznikly učitelské postřehy, ale i srandabásně #viruvky.

Oproti tomu skupinu Poezie pro každý den jsme s Aničkou Fastrovou zakládali již v roce 2013 jako jistou kratochvíli. Od té doby nasbírala přes 20 tisíc členů a považuji ji za skvělou platformu nejen pro popularizaci poezie. Setkávají se zde nejen laici, ale diskutují i významní překladatelé, básníci. Za to, že skupina takto funguje, můžou především velmi poctiví moderátoři: Libor Ulovec, Marek Timko, Jan Spěváček, Jan Nemček a Lukáš Wiesner, kteří o skupinu soustavně pečují. Je to hodně nevděčná úloha a jsem velmi vděčný, že jsou stále ochotni se na její existenci podílet.

Loňský ročník festivalu Den poezie se téměř celý přesunul do onlinu; zvenčí pozorováno všechno krásně šlapalo, ale organizovat to muselo být peklo. Jak se na to díváš s odstupem, byl to dobrý ročník navzdory všemu?
Především smekám před nezdolností Bernie Higgins. Samozřejmě, že celý tým kolem festivalu si sáhl až na dno, někdy i dál. Ale bez jejího entuziasmu, nadšení a zarputilosti by bylo mnohem snazší festival odpískat.

To, co se povedlo, považuji za neuvěřitelné. Bez zkušeností, prostředků, jen s nadšením se povedlo uspořádat desítky on-line pořadů. Vytvořit regulérní čtrnáctidenní festival tak, jak je obvyklé. Za mne se jedná o jednoznačný úspěch. Těch dílčích nedostatků byla řada, ale nic zásadního, co by poznamenalo plynulý chod festivalu, který se v podstatě připravoval pár dní před zahájením. Protože od jara plánované programy jsme mohli s ohledem na pandemickou situaci někdy metaforicky a někdy skutečně zahodit.

Potvrzuji, že se vám to moc povedlo a ta práce na tom byla vidět. Když nad tím přemýšlím, jsou takové iniciativy pro mě podstatné tím, že jim naprosto věřím. Je to bezpečný svět, kde se může všechno, a cokoliv se děje, je pravdivé. S pravdou je to poslední roky hodně nahnuté. Které on-line informační zdroje ty považuješ za důvěryhodné? Já sama třeba trpím tím, že vlastně žádné masmédium se dneska nedá kloudně číst. Ze setrvačnosti čtu iRozhlas…
Žádné? Fake news hýbou světem a kachnu dokáže vypustit kdokoli, leckdy nechtěně. Žijeme teď v době nedůvěry k médiím. A tak za důvěryhodné – někdy – považuji ty informace, které si ověřím z více zdrojů. Ale přes řadu výhrad musím vyzdvihnout práci všech tří veřejnoprávních médií. Jejich důležitost se málo doceňuje.

Vrátím se ještě zpátky do školy: co je na distanční výuce podle tebe největší průšvih?
Největším průšvihem je jednoznačně to, co bylo průšvihem i před ní. Jen teď je daleko markantnější. A to je práce s „vyloučenými“ dětmi. Na řadu z nich se „zapomnělo“. Stejně jako řada kauz poslední doby ukazuje, že před zákonem jsme si rovní a rovnější, tak se ukazuje, že proklamovaný rovný přístup ke vzdělání je jen na papíře.

Přišel jsi na nějaký způsob, jak udělat výuku on-line pro děti snesitelnější? A pro sebe?
Nevím, zda pro děti. Snažím se s nimi často prostě jen bavit. Ale možná je to snesitelnější jen pro mě, na toto by ses musela zeptat jich. Osobně pořád nemám jasno, jak to dělat dobře, ale to ostatně nemám jasno ani v tom „normálním“ učení. Snažím se vymýšlet nové věci, ale když jsem hodně línej, sklouznu klidně ke klasické frontální výuce.

To se asi nikdo nemůže divit, kde máte tu energii pořád brát… Co dětem, které nemohou do školy, chybí nejvíc?
Myslím, že spolužáci. Kolektiv. Blízkost. Ostatně jako všem ostatním. Co bych dal za točené pivo s kámošema.

Myslíš, že to ještě půjde napravit?
Dopady distanční výuky? Jsem optimista, tahle šoková terapie českému školství i hodně pomohla. Mění myšlení a vnímání problému školství všem zúčastněným stranám. Donutila „reformovat“ postupy, které by se běžně měnily roky. Digitalizace, počítačová gramotnost, úvahy nad známkováním… Teď ještě zrušit státní maturitu. V mnohém je to pozitivní…

Chtěl bys něco vzkázat rodičům svých žáků?
Myslím si, že žáci, které znám, o moc nepřišli. Aspoň ve velké části případů. Znám i ty, pro něž byl daný stav blahodárný. Člověk se umí přizpůsobit. Nemyslím si, že fakt, že žáci nechodí nějaký čas do školy, jim zničí život. I když chápu rodiče, kteří si myslí opak. Většinou musí chodit do práce. Žáci, s kterými pracuju, jsou často mnohem lepší, než bych očekával. A učitelé, které znám, se opravdu snaží.

A přímo žákům?
Jste borky a borci, díky!

Povídáme si distančně, výstup našeho rozhovoru bude on-line, ale jakmile to půjde, dořešíme to všechno kloudně lidsky na (A)Voidu; doufám, že se toho dožijeme. Děkuju moc za rozhovor!

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    Narodila se v roce 1976 v Praze. Vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006-2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu ...
    Profil
  • Tomáš Čada

    (1985, Jihlava), redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze a knižní edice H_aluze. Od roku 2011 spolupracuje na organizaci mezinárodního festivalu Den poezie. V opavském nakladatelství Perplex vydal sbírku Spodní patra (2013, ilustrace ...
    Profil

Souvisí