Jitka N. Srbová

Anketa o čtenářské vášni

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 19/2020

Otázky:
1. Jak se (pozitivně i negativně) projevuje vaše čtenářská vášeň?
2. Která kniha si vás v poslední době získala natolik, že jste se od ní nemohli odtrhnout? V čem to je?

 

Kateřina Bolechová, básnířka
1. V první řadě si musím položit otázku, jak vlastně nahlížet na čtenářskou vášeň. Je to měřeno kvantitou knih, nebo jejich kvalitou, obojím či na tom vůbec nesejde, ale záleží na tom, jaké emoce při tom člověk prožívá, jestli se stane součástí příběhu nebo jen letmého záchvěvu. Osobně nejsem čtenář, co se týče kvantity, nijak se netajím faktem, že nemám příliš ráda rozsáhlé věci. Mnozí si mohou říct, že na tom přece nezáleží, ale v mém případě ano, jelikož jsem poměrně netrpělivý člověk. Každý jedinec preferuje něco jiného, někdo rád naučné věci, někdo beletrii, jiný autobiografie či monografie a tak bych mohla pokračovat. Můj čtenářský vkus se během let značně měnil, jako holka jsem četla detektivní příběhy, povídky, sci-fi. Pak jsem se dostala k poezii a ta mě hodně dostala, samozřejmě ne každá. Mnohdy jsem po přečtení myslela na to, abych uměla psát tak jako daný/á autor/ka, což je samozřejmě naprosto nereálné a nelogické, ale tyhle emoce jsem skutečně měla. Byly to stavy jisté euforie. Dnes už to prožívám jinak, ale stále intenzivně. Je to zastavení dechu, je to vykřičník zavěšený do vzduchu. Při čtení musím autorovi či autorce věřit a nezáleží na tom, jestli je to fabulace či nikoliv, i když preferuji například deníky, zápisky, zkrátka věci, kde autor/ka  nechá nahlédnout do svého soukromí a člověk si může říct, že něco podobného zažil či zažívá sám, případně že by se v dané situaci choval podobně či úplně jinak.

Moje matka četla a dá se říci, že skutečně vášnivě. Narodila se na začátku války a od dětství žila ve společnosti knih, intenzivně ji vyhledávala. Domnívám se, že právě starší generace žila hodně knihami. Je to dáno i tím, že nebyla televize, o internetu nemluvě. Digitalizace člověka svádí a dá se jí snadno podlehnout, ovšem nikdy nemůže nahradit fyzickou knihu, její krásu, vnitřní příběh, který na sebe v tichosti nabaluje příběhy lidí, kteří ji četli. Kniha je artefaktem, svědkem doby, který dokáže procházet generacemi, jazyky, staletími. Přítomnost knih je nenahraditelná. Loni jsem měla jedinečnou příležitost navštívit historický fond Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně. Bylo to nepopsatelné, nahlédnout do duše mnohasetletých knih. Představit si, že je kdosi dávno napsal a někdo další četl, chránil, miloval. Prošly s lidmi válkami, bolestí, nemocemi, utrpením i láskou. Nejenom čtení, ale kniha jako celek je vášeň.

2. Ráda bych uvedla dvě knihy, první z nich je Neskonalá – Příběh jedné lásky, jedná se o básnickou sbírku prozaika Michela Fabera. Je psána volným veršem a zachycuje poslední měsíce života jeho vážně nemocné ženy a Faberovo vyrovnávání se se ztrátou milované osoby. Je to nekompromisní a intenzivní čtení. Až neuvěřitelně intimní a upřímné. Ovšem i přes závažnost tématu lze v knize nalézt i humor, byť odzbrojující. Pro mne zážitek až na dřeň, k samé podstatě.

Druhou knihou jsou Hornické vdovy od Kamily Hladké, autorizované příběhy žen různých generací, kterým při důlních neštěstích zahynuli muži. Jedná se o autentické, syrové čtení. Příběhy o strachu, ale i o vůli a síle čelit nepříznivému osudu i o postupné změně pohledu společnosti na hornické řemeslo. Tato kniha ve mně zanechala nemalou stopu, možná to bude i tím, že můj děda byl horník, byť na jihu Čech, a navíc mám slabost pro Ostravu.

 

Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka
1. Nemám ani chvíli pokoje! Jakmile někde vidím hřbet nějaké knihy, vrhám se na ni. Všude po všech stolech a stolcích mám odložené tituly, které aktuálně čtu, v nejbližší době nutně potřebuji číst, nahlédnout do nich, něco v nich dohledat. Přerůstá mi to ovšem přes hlavu, pohybovat se po našem bytě a hledět na všechny ty čekající knihy, zažívat přitom neutišitelnou touhu – může pomoct jen okamžitě některou z nich popadnout a začíst se. Jenže co ty ostatní? Naštěstí dokážu myslet i na jiné věci, jinak by byl můj život sledem neustávajícího utrpení!
Občas se sama sebe ptám, zdali je to nutkavá potřeba nebo únik od skutečnosti – ze všeho nejvíc to má asi nejblíž voyeurství, snaha nahlédnout, vlomit se do jiných skutečností, nechat se vtáhnout do paralelních světů. Vždycky mě po večerech bavilo koukat do cizích oken a představovat si příběhy, které se za nimi odehrávají.

Jenže ta vášeň bytní, nachází si nové a nové cestičky.

Například každé téma, které se mi otevírá s novým překladem nějaké odborné publikace, potřebuje řadu studijního materiálu, to jsou desítky knih, které mi otevírají dveře do dalších sfér. Každý autor, jehož knihu překládám, ve mně vyvolává nutkání poznat celou jeho tvorbu. Dnes je to tak snadné! I tak jsem si nepřestala vypisovat, protože co kdyby mi knihu najednou vytrhl z rukou! Papírky s poznámkami a citáty plní diáře, čtenářský deník a další sešity. (Ach, nepopsané sešity, nadějné přísliby budoucího – to je další takové téma!)

Bohužel se čtenářská vášeň dost často protíná s touhou mít ty nejlepší knihy při ruce fyzicky, nejen jako e-knihu. Nejenže to leze do peněz – ale v určité knize člověk ztrácí nad bobtnající knihovnou kontrolu.

2. Odtrhnout se nedokážu od žádné knihy, kterou jsem se rozhodla přečíst. Ale ještě před pár dny jsem si zaujatě pročítala knihu Heleny Wernischové Rozespalý poštmistr čas, když tu mi do toho čtení vpadla trilogie Ivany Ryčlové, na kterou jsem narazila v brněnském rezidenčním bytě CzechLitu, kam jsem přijela za svým mužem Petrem na návštěvu.
Jde o portréty spisovatelů, básníků či dramatiků žijících a tvořících v době sovětského režimu. Strašné osudy, o nichž většinou nemáme tušení, protože životopisy autorů byly upravovány podle dobových potřeb totalitní moci a k nám se dostal často jen velmi zkreslený obraz jejich působení, dost často ale ani ten ne. Ruské dilema, Mezi kladivem a kovadlinou, Zvolili svobodu – tři knihy, o jejichž existenci jsem donedávna neměla ani tušení, a přitom je považuji za výsostně důležité. I proto, že by snad mohly zastavit ten náš odklon od ruské literatury, který nás po roce 1989 potkal. A fungují přesně tak, jak to mám ráda, jako rozcestník k dalším pozoruhodným autorům a jejich dílu.

Některé knihy nehltám, zato mě ale nadlouho poznamenají. Z českých povídková kniha Ostrovy od Dory Kaprálové a Petříček Sellier & Petříček Bellot od Petra Borkovce. Z překladové literatury básnické sbírky Pravdivé příběhy od Milorada Pejiće, Noc věrnosti a ctnosti od Louisy Glückové či román Tatitatitati od Tamáse Jonásze a Deník se sl. Inivkou – a vůbec všechno od Pétera Esterházyho. Jakož i od H. G. Adlera. Otázka viny Karla Jasperse. Vidíš, a už to jede! Tak místo toho vyjmenovávání udělám už jen jedinou důležitou věc: poděkuji všem autorům a jejich vzácným překladatelům! Protože co bych já bez nich…?

 

Milan Hrabal, básník, překladatel a kulturní publicista
1. Na otázku, co čtu, zpravidla odpovídám (žertem/vážně), že sebe. Tedy – když píšu články do časopisů (v poslední době bohužel často nekrology), texty pro městskou kroniku, když překládám, a tu a tam i svoje autorské texty. V tyto dny třeba chystáme s kolegyní Zuzanou Bláhovou-Sklenářovou druhé vydání výboru z poezie lužickosrbského básníka Jurije Łušćanského Ruměnec broskví. Nabízím exkluzivně malinkou ukázku:

„Když už nejsem doma
vidím je jak jsem je neviděl
zřetelněji slyším hlasy které už tam nejsou
i když jsem daleko vrací se mi vůně
domova
a jen pak se mi zdají sny
v mateřské řeči“

Právě se „vrtáme“ v doprovodných textech a je to pro mě nové dobrodružství. I když z toho mám mozoly na zadku a v očích.

Jasně, že mé tvrzení v první větě není zcela pravdivé. Protože čtu především texty jiných autorů v novinách (to kvůli kronice), časopisech i knihách. Od té doby, co jsem v důchodu, se mé čtenářství změnilo na hltání. Je tolik zajímavých knih, že jen co je nakousnu, hned se s apetitem vrhám na jiné. Mám jich rozečtených u postele i na jiných místech v domě opravdu hodně. Podle nálady se k nim vracím. Je mezi nimi převaha básnických sbírek – listuji v nich, vracím se k oblíbeným básním, nacházím jiné oblíbené, mnohá z nich tak vlastně není nikdy dočtena. Momentálně vězím v posledním čtyřverší poslední sbírky Zena Kaprála: „Já zatím tloukem rozmělňuju / co posté vodou prolévám, / až v substanci se ztrácím sám / a nicotou tě pozdravuju.

V posledním čase jsem posedlý Zdeňkem Burianem. Jak by ne, když vycházejí knihy s jeho uhrančivými ilustracemi v luxusních vydáních. Jak to souvisí se čtením? Nikdy totiž nezůstane jen u prohlížení obrázků. Takže znovu čtu Eduarda Štorcha, Karla Maye, Arthura Ransoma, Alfreda Assolanta, Julese Vernea, Jaroslava Foglara, a také Babičku Boženy Němcové, přestože jsem ji četl už několikrát. Ostatně to Štorchovy Lovce mamutů taky. Jen hořce lituju, že nemám tolik času, abych přečetl všechno. Vyhledávám si aspoň ta nejlepší místa a násilím odbíhám, abych mohl dělat i něco jiného. Například zařazovat hromádky nově získaných knížek z antikvariátu, z knihkupectví, od přátel, vydavatelů nebo „hrabátka“ u vchodu do městské knihovny. A rozečítat je…

Návraty do dětství jsou přitažlivé. Patří k nim přirozeně četba pohádek vnoučatům při uspávání. Oprašuji většinou již rozklížené knížky z dětství a s překvapením zjišťuji, že jejich jazyk leckdy musím převyprávět spíš než číst. V tuto dobu jsou mými posluchačkami dvě vnučky. Jedna je přes bylinky, kytičky – holka z lesa, jak sama říkává, co vyleze na kdejaký strom, a ta střídavě zbožňuje Hrubínovu veršovanou Pohádku o Květušce a její zahrádce a Čtvrtkovu Makovou panenku. Tu druhou, pětiletou rockerku a fanynku dinosaurů, jsem před několika dny „urval“ na Krakonošovi. Teď touží navštívit jeho zahrádku v Krkonoších a utrhnout si zlatý kvítek štěstí.

2. Nerad se „odtrhávám“ od kterékoli knížky. Od narození žiji v Sudetech, tak mě asi logicky nejčastěji potkává téma války. A tak mezi mé poslední „trháky“ patří kniha Sabine Dittrichové s tématem Sudet Potomci mlčení a Fotograf z Osvětimi autorské dvojice Luca Crippa a Maurizio Onnis.

Čím déle jsem na světě, tím více mě přitahuje minulost. Proto jsem na čas uvízl v knize Co my toho užili, což jsou vyprávěnky pamětníků z Podkrkonoší. A doslova fascinovaný jsem knihou slovenského lidového humoru Ostrovtipné príbehy i veliké cigánstva a žarty. „Přikusuji“ k ní kapitolky ze sbírky amnestovaných anekdot Proletáři všech zemí, odpusťte. Proč? Je neveselá doba, rozpomínám se tedy vesele na jinou neveselou dobu, která je naštěstí už za mnou. Škoda jen, že s ní ufrnklo i mé mládí. I když – ne tak úplně. Zůstala mi ještě spousta knížek, které s léty nic neztratily, jako třeba Malý princ, abych jmenoval aspoň jednu.

Od jedné knížky se už neodpoutám nikdy. Jmenuje se Čtvrtá překážka a vyšla nedlouho po válce. Skutečná dívka Gulja v ní překonává v životě několik osudových mezníků. Tím čtvrtým je kóta 56-8, kde v jedné z bitev nedaleko Stalingradu umírá. Jako kluk jsem tu knihu četl kolem dokola. Asi přede dvěma lety jsem ji znovu vzal do ruky a pokusil se vrátit ke svým pocitům před půlstoletím. S úžasem jsem zjistil, že návrat funguje, že knížka opravdu může být strojem času. Proto jsem četbu přerušil těsně před Guljiným osudovým momentem. V mém vnímání „literární reality“ žije a dál už bude stárnout se mnou.

 

Iva Hadj Moussa, spisovatelka a scénáristka
1. Jsem dost roztěkaný člověk. Takový ten typ, co když sedí, neuroticky klepe nohou. Dokážu dělat několik věcí najednou a zároveň mám problém s koncentrací. Nesnáším pomalou chůzi a dlouhé porady, nevydržím nikoho moc dlouho poslouchat, pozornost mi velmi snadno zabloudí. Když klient ukazuje graf výsledků kampaně, myslím na to, jaký by byl asi svět, kdyby mu vládli zlatí retrívři. Je jen jedna činnost, do které se umím ponořit tak hluboko, že ani nevnímám okolní svět a čas: je to čtení. Chvíle s dobrou knížkou odjakživa patřily k těm nejhezčím v mém životě. Knihy vnímám všemi smysly: některé příběhy chutnají jako marmeláda, jiné mají vůni kouře, slané vody, hlubokého lesa. Jsou knížky, které mají barvu letního nebe, a pak ty, ve kterých slyším pomalé pleskání pantoflí starého člověka, šourajícího se chodbou, vzdálené zvuky města, hučení vlaku, šustění obilí. Většina románů se mi odvíjí před očima jako film. A můžu snad odejít uprostřed představení? Ptáte-li se tedy na případné negativní stránky čtenářské vášně, je to nevyspání a kruhy pod očima. No a taky jsem v tramvaji nebo metru kvůli této vášni už párkrát přejela svou stanici.

2. Jsem poměrně nekritický čtenář a čtu skoro všechno: thrillery, humoresky, klasické i experimentální romány, básně. A je jen málo knížek, které jsem odložila, protože mě nedokázaly nadchnout. Takže moje nejoblíbenější knížka je vždycky ta poslední. A v této chvíli je to Hospoda Jamajka, kterou jsem našla v knihovně své tchyně. Od Daphne Du Maurier jsem dosud četla Ptáky a Živou a mrtvou, takže jsem věděla, že se můžu těšit na poutavé, citlivé psaní, ve kterém je obsažen zvláštní neklid – jak to ta ženská dělala? Některé odstavce čtu několikrát po sobě: „Dole na slatině se pásl černý dobytek, opatrně našlapuje na pevnou půdu a vyhýbaje se vrozeným pudem svůdným trsům trávy, jež však vůbec nebyla trávou, nýbrž zrádnou mokřinou, která sténala a šeptala. Když vál na kopcích vítr, hvízdal truchlivě skulinami v žule a někdy vzdychl jako nemocný člověk. Byl to divný vítr a vanul odnikud; hnal se po povrchu trávy, jež se roztřásla; dýchl na hladinu malých louží po dešti ve vyhloubených kamenech, a kaluže se rozčeřily. Někdy vítr křičel a naříkal; jeho nářek vzbudil ozvěnu v trhlinách skal, zasténal a ztichl. Tam nahoře bylo ticho, které patřilo do jiného věku; do věku, jež minul, jako kdyby nikdy nebyl, a v němž nikdo nežil, kdy jen kroky obrů zněly po horách. Ve vzduchu bylo mlčení a podivný, dávný mír, ale nebyl to mír boží.“

A pak je to samozřejmě ztotožnění se s hlavní hrdinkou. Předpokládalo se, že bude uťáplá, že sama nic nezmůže, že všechny okolnosti hrají proti ní. Ale ona ukázala, že je odvážná, statečná, možná i trochu bláznivá v tom, do jakých riskantních podniků se pouštěla. Taky bych chtěla být taková, zasním se. Tak: zhruba o tom je moje čtenářská vášeň.

 

Ivana Myšková, spisovatelka a kulturní publicistka
1. Moje čtenářská vášeň se pozitivně projevuje tak, že jsem zticha a čtu… Což je docela ekologicky šetrné. Vadí mi zbytečná slova vyřčená i napsaná, a tak pevně doufám, že je vážím i já, než něco vyřknu či napíšu. Dá se snad tvrdit, že tento typ vášnivosti učí i střídmosti. Vášeň totiž ve mně nevyvolávají zběsile vychrlené proudy a výtrysky slov, která jen kamsi pádí, ale slova, která jsou volena přesně a s rozmyslem. Divná vášeň, ne? Vůbec se nepovažuji za knihomolku. Naopak, často si čtenářská potěšení odpírám a vzrušení oddaluji tak, že pár posledních stránek nedočítám hned, ale někdy až po dlouhých, občas i velmi dlouhých…………pauzách.
Negativně se moje čtenářská vášeň obvykle projevuje na stavu mé páteře. A také tak, že se mé rozečtené knihy povalují všude. Dostala jsem onehdy od manžela knihu, která to ospravedlňuje. Jmenuje se Báječný chaos. Něco bych vám z ní ocitovala. Ale nemůžu ji najít.

2. Bylo jich určitě víc. Přiznám se, že když to jde s knihou ztuha a odrazuje mě její jazyk (protože je nemotorný, vágní čili blátivý, doslovný apod.), vůbec si nevyčítám, že jsem ji odložila. Takže ty, které dočtu, bývají nakonec logicky také ty, od kterých jsem se nemohla odtrhnout… Jde tedy spíš o míru přilepení a smutek z odlepení… Ne všechny knihy, které jsem do sebe hrnula, jsem také do sebe zahrnula. Odstup je nutný.

Jisté je, že od jara opakovaně myslím především na Zeď rakouské prozaičky Marlen Haushofer, román, který na sklonku loňského roku vydala Revolver Revue v překladu Kateřiny Lepic. Die Wand (dle Michaely Otterové však spíše Stěna než Zeď, viz Tvar č. 10, 2020) v Rakousku vyšla už v roce 1963. Když jsem si v roce 2016 přečetla ukázku překladu v Revolverce č. 105, lačnila jsem okamžitě po překladu celé knihy. A pak jsem ji lstivě zakoupila muži k Vánocům, abych se jí mohla zmocnit naoko nezúčastněně (Ukaž… A je to dobrý, jo?) přímo v naší domácnosti!

Michaela Otterová ve své recenzi napsala vše podstatné. Knihu četla – zrovna jako já – během první vlny naší pandemie a došla k tomu, že jejích interpretací „je pozoruhodně mnoho a jejich počet rozhodně není vyčerpán“. Zeď například milují ekofeministky. Myslím, že by to mohla být i bible amišů (tajná) a jiných vyznavačů života oproštěného od civilizačních vymožeností.

Hrdinka této deníkově vyprávěné prózy totiž uvízne za neviditelnou stěnou, kterou zřejmě nelze žádným způsobem překonat. Z víkendu na alpské chatě se stanou roky v osamění. Žena se octne v nedobrovolné karanténě jen se psem, kočkou, později březí krávou. Rozhodne se všechno si zapsat, aby nepřišla o rozum. Psaní umožňuje nejenom dialog, ale samotné přežití. Do detailů vypisuje den po dni úmornou dřinu, všechno to banální obstarávání, ale není to ani na vteřinu úmorné a banální. Je to napínavé – vyklíčí jí ta brambora, nebo nevyklíčí? Vrátí se jí to kotě, nebo se nevrátí? Je to strhující a velkolepé, protože se neustále dotýká života a smrti. Je to bytí tady a teď, které buď přijmeš, a přežiješ, nebo odmítneš, a zemřeš. Jiná možnost není. „Pár týdnů přiměřeného hladovění bylo lepší než další rok vyhladovět docela,prostě konstatuje hrdinka proti své vůli. Ale hned na druhé stránce se svěří: „S Rysem nikdy nebylo možné, abych zůstala dlouho smutná. Bylo skoro zahanbující, že život se mnou ho činil tak šťastným. Soužití se zvířaty jí plně nahrazuje soužití s lidmi. Dlouho si mezi sebou a něhou ke zvířatům schovává skulinku pro člověka – co kdyby se tu ještě náhodou nějaký objevil – záhy však i ta dokonale zaroste podobně jako luxusní mercedes. „Z Hugova mercedesu se stal velkolepý domov, teplý a chráněný před větrem. Bylo by třeba rozestavět v lese více aut, jsou to dobrá hnízdiště. Venku na ulicích jich určitě stojí tisíce, prorostlých břečťanem, kopřivami a křovím. Jsou ale úplně prázdná a neobydlená.
Vidím to bujení rostlin, zelené, syté a tiché. A slyším vítr a spoustu zvuků v mrtvých městech, okenní tabulky, které se tříští o dlažbu, když panty zrezivěly, kapání vody z prasklých potrubí a bouchání tisíce dveří ve větru. Občas, v rozbouřených nocích, se kamenná věc, která byla kdysi člověkem, svalí ze židle od stolu a s duněním dopadne na parkety.
No není to úžasně uklidňující?  

 

Petr Nagy, literární publicista
1. Má čtenářská vášeň samozřejmě žádné negativní dopady nemá, v opačném případě už by totiž musela přecházet ve škodlivou závislost. A z toho bych se své milované knihy nikdy neopovážil obviňovat. Takže úbytek spánku, prostoru, zraku či peněz vnímám jako neškodné průvodní jevy ušlechtilé činnosti, jakou četba knih (o jejich vzrušujícím nakupování a slastném přerovnávání ani nemluvě) bezesporu představuje. A jsem si samozřejmě jist, že má rodina to vidí stejně. Literatura pro mne představuje nejpříjemnější způsob komunikace, vzdělávání, cestování i (spolu s filmy a seriály) relaxace. Je mi ovšem také zdrojem neustálé frustrace, protože toho nikdy nestihnu přečíst tolik, kolik bych chtěl.

2. Od knih se nemohu odtrhnout zcela pravidelně, protože mě při jejich četbě obvykle tlačí čas v podobě smluveného termínu odevzdání recenze (popřípadě mne popohánějí výčitky, že jsem slíbený deadline nedodržel). Ale protože píšu jen o knihách, které si chci sám přečíst, obvykle se do jejich četby nemusím příliš nutit, i když pár výjimek by se samozřejmě našlo. Mám-li se vytasit s nějakými příklady z nedávné doby, pohltila mě takto kupříkladu druhá kniha Matěje Hořavy Mezipřistání (což jsem po jeho lence vcelku očekával), román Congo s. r. o. (v překladu Tomáše Havla) od mě dosud neznámého konžského autora jménem In Koli Jean Bofane (postmoderní jízda do srdce temnoty) nebo nejčerstvěji pětisetstránkový román polské spisovatelky Joanny Batorové Chmurdálie (magický realismus na polský způsob), přeložený Michalou Benešovou.

 

Miroslav Olšovský, spisovatel
1. Nevím, jestli se jedná o vášeň, spíše bych to nazval životní potřebou. Neumím si svůj život bez čtení a psaní už ani představit. A myslím, že to ani není možné, protože číst znamená orientovat se ve světě. V samotném čtení je cosi přízračného, díky textu se setkáváme s něčím, co není živé ani mrtvé, a přesto tu po člověku zůstává…

Knihy, to jsou takové vzkazy v láhvi, hozené do moře, jak to kdysi vystihl Mandelštam. Číst je znamená věřit v takové dílo, které dovede předat zprávu o cizí zkušenosti. Předpokládá to minimální důvěru v to, že je cizí zkušenost sdělitelná, že si ji můžeme přečíst v láhvi, kterou jakýsi trosečník hodil do moře. Na druhé straně nás moderní literatura naučila určité skepsi, že bychom toho byli schopni. Vzkazy v láhvi můžou být nejen různě poškozené, ale můžou i změnit význam, anebo nás záměrně klamat. Měli bychom tedy přijmout určitou míru nerozumění jako nezbytnou součást díla – přijmout jakési díry významu, které jsou v něm obsažené.

Vlastně mám ohledně čtení takovou zvláštní, snad trochu surreálnou představu – člověk vstřebává svět, do kterého se narodil, a jak se do něj postupně zamotává, navíjí jej na sebe, a dokonce se zdá, jako by jej do sebe přímo soukal, jako by ten svět pohlcoval. A jak jej vstřebává, zase jej postupně vylučuje, vydává jej ze sebe jako své obrazy, texty, zákony, pravidla světa a představy o něm, na kterých pak trvá. Každým svým nadechnutím, každým pohledem, každým zaslechnutím, každým bezděčným pohybem anebo náhodným gestem ten svět zároveň hltá a zase jako jakousi změť vyvrhuje. Všech sedm až osm miliard lidí právě v tuto chvíli náš svět čte a zároveň přepisuje a proměňuje v cosi cizího.

Tím, že jej čteme, měníme jej na přízrak, chceme dosáhnout světa, ale nakonec dosáhneme jen na jeho znaky. Čím více se světu blížíme, stejně jako růži Gertrudy Steinové, tím více se mu zároveň vzdalujeme, to je koneckonců smysl její slavné věty „růže je růže je růže“. Abych se vyjádřil aforisticky a parafrázoval tak známý epitaf – slovo postačí tomu, jemuž svět nestačil. Ale už to samotné je víc než dost.

2. V poslední době mě asi nejvíce zaujala Burroughsova Hebká mašinka, která vyšla minulý rok v překladu Josefa Rauvolfa. Ale pokud jde o knihu, k níž se opakovaně vracím, je to především Proustovo Hledání ztraceného času, pro mě jedna z nejdůležitějších knih. Rovněž jsem si pro sebe znovu objevil Brouka Pytlíka Ondřeje Sekory, když jsem jej nedávno četl s dětmi, a uvědomil si, jak blízko má tento hrdina k dada, stejně jako třeba Haškův Švejk.

 

Ondřej Vaculík, spisovatel a komunální politik
1. Mám-li rozečtenu dobrou knihu, nemohu se dočkat večera, až si – pokud možno co nejdříve, abych hned neusnul – vlezu do postele a budu si číst. V posledních letech ono slastné čtení prožívám toliko v posteli, protože při čtení sedě u stolu mi prožitek kazí pocit viny, že bych si neměl číst, ale něco užitečného dělat. Vždyť toho neudělaného mám tolik! Ale v posteli? Tam už je člověk v doupěti a schovaný i před výčitkami svědomí. Záležitost duševní hygieny. Notebook byl by v posteli vetřelcem, ba hrozbou, mohlo by se z něj vynořit něco neblahého, člověk o cosi zavadí, mimoděk kamsi klikne, a už se na něj valí to, před čím uniká… A když kniha vypadne z ruky, nerozbije se. Důležitým poznatkem pro čtenáře je i sama tloušťka knihy, její formát, každé literární dílo má mít patřičnou, nebo aspoň příslušnou váhu.

Někdy člověk ráno leze do dne s přáním večera. Už aby si četl. Otázka je, zda vskutku kniha je tak dobrá, nebo ten den je tak blbý. Ano, nejhorší asi je, když se člověk od rána těší na večerní čtení, které ho ani moc nebaví, totiž moc mu nejde. Proti rozmrzelosti a bolení hlavy to ale může stačit. Takhle čtu už asi rok Bloudění od Jaroslava Durycha. Znovu a znovu pracně nalézám souvislosti a dějovou linii, pak znaven usnu, a při příštím čtení opět v knize bloudím. Je to ale krásně napsané, na ději mi přestává záležet.

2. Opravdu strhující četbou pro mě byly – bohužel už před několika, spíše více lety – Nadějné vyhlídky od Charlese Dickense. Nadějné vyhlídky nejprve malého, a pak postupně i dosti velkého Pipa, které se vždy zvrátí v zmar. Při čtení té knihy jsem vskutku pociťoval slast, protože – asi – její duch se v té době zrovna potkal s duchem mým.

Zvláštní věc: Když tatínek ku konci života hledal, co by četl, protože nic, co měl v dosahu, ho nebavilo, nezaujalo, půjčil jsem mu Nadějné vyhlídky, o nichž jsem mu velice nadějně referoval. Skončil asi na padesáté stránce a knihu odložil s tím, že z osudu toho kluka na něj padá trýzeň a nemůže pak spát. Před rokem jsem se od rána také těšíval na večerního Kunderu Život je jinde. Spíš než příběh jsem ale blaženě prožíval, jak je to příkladně napsané, tudíž i poučné! Když je mi nejhůř a nevím, co bych, otevřu si starého Vojtěcha Rakouse, a znovu a znovu si v něm čtu. Snad právě proto, že ho tak dobře znám.

Teď mi není nejhůř, tak čtu dokumentární povídky od Miloše Doležala Do posledních sil. Napsané střídmě, výstižně a napínavě. A ještě kvůli jedné knize jsem docela netrpělivě přečkával den: Žena v závorce od Ludvíka Němce, rovněž rozhlasáka, jako byl i Miloš Doležal.

Vzpomínám si, že čtenářskou vášeň mi zažehl v době, kdy jsem chodil do učení, Alois Jirásek čtyřdílnou kronikou U nás. (Ničím jiným.) Té realistické idyly mi asi zrovna bylo velice zapotřebí.

 

Tereza Verecká, spisovatelka a dramatička
1. Má čtenářská vášeň je mnohem starší než má vášeň milostná. Od prvních zážitků z druhé ruky – kdy jsem ještě neuměla číst sama a knihy mi museli zprostředkovávat ostatní – přes hltavé čtení brakových hororů pod peřinou až po první doteky zažloutlých stránek Nedokončeného kalendáře Eberhardta Hauptbahnhofa pod lavicí.
Čtení a já máme dlouhodobý vztah.
A jako v každém dlouhodobém vztahu i v tomhle vášeň časem zkrotla. Někdy se dokonce zdá, že se vytratila úplně, aby se – když už propadám panice – mohla navrátit v plné síle.
Znám ji. Ona zná mne. Máme se navzájem ohmatané. Vím, že ji musím přiživovat. Vím, že si na ni musím udělat čas – a ona mi jej potom mnohonásobně vrátí.
Zákony času a prostoru totiž při čtení fungují jinak. Čtu-li si hodinu, mám pocit, že jsem si odpočala tři. Začtu-li se dopoledne jen na deset minut, zjistím, že se za těch deset minut venku setmělo.
Někdy mám pocit, že čtením mládnu. Že mi vrací čas, který jsem darmo utratila lopotnými všedními chvilkami života a existenciální tísně.
A tak, když mám obzvláště těžké ráno, koukám v koupelně do zrcadla a říkám si: „Vypadáš unaveně. Málo čteš!“
A tu se ke mně přimkne má ochočená čtenářská vášeň a dělá mi návrhy na večer.

2. Myslím, že naposledy to byl Pohřbený obr od Kazua Ishigury. Kniha, v níž jsem většinu času nevěděla, která bije, a přesto od ní nemohla odtrhnout oči. Jako by to, zda mne kniha chytí na udičku, spočívalo v rytmu, tahu a tajemství. Jsem ráda trochu zmatená. Nerada vím všechno. Nevědomost vytváří prostor pro zvědavost a zvědavost mne pak žene dál. Pokud do mne navíc zatne dráp rytmus a spád textu, není mi pomoci.

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • Fismeister2020
    Rozhovor s Miroslavem Fišmeisterem

    Často se mi zdá o antikvariátech

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Miroslav Fišmeister (*1976), moravský básník a amatérský přírodovědec, autor čtrnácti básnických knih zastoupený v řadě antologií. Vášnivý čtenář se širokým čtenářským záběrem, majitel rozsáhlé knihovny, ideální objekt pro rozhovor v tomto Ravtu. Povídáme si z brněnského bytu do navlas stejné tmy listopadu 2020 ve Městě H. Fotografie: archív M.F.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 19/2020
  • DSC_3826-3
    Rozhovor s Martou Veselou Jirousovou

    Zahrada je duší všech svých majitelů

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Marta Veselá Jirousová (nar. 1981), básnířka, výtvarnice, učitelka na ZŠ a SŠ, zahradnice. Také maminka čtyř dětí. V šestiletých odstupech vydala tři básnické knihy: Procházka s andělem (Dauphin, 2007), Děti deště (Torst, 2013) a Zahrada (Host, 2019). Na Vysočině, v místě s krásným názvem Stará Říše, buduje a zvelebuje přírodní zahradu podle filosofie „spolupracujme s přírodou, ona bude spolupracovat s námi“. Z poštovní schránky do poštovní schránky si povídáme o duši jako zahradě, o zahradě jako duši a o všem kolem volně rostoucím.

    Fotografie: archiv autorky

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 17/2020