O lidském a tvůrčím rytmu

S oblibou začínám rozhovory s lidmi tím, že se jich vyptávám na jejich denní rytmus. U učitelky, která je navíc čtyřnásobnou maminkou, se mi to zdá být jasné: vstáváte v nějakou strašnou hodinu a pak ten den jen zběsile letí kolem… Pletu se?
Máte pravdu, když normálně chodím do práce a děti do školy, tak vstávám v 5.20 a pak už je člověk ve vleku toho dne, ze kterého není úniku. Snídaně, svačiny, na sedmou do práce, pak přejet do druhé práce a odpoledne ještě nějaké rozvážení či vyzvedávání dětí ze ZUŠ a kroužků. To si člověk odpočine až večer. Teď, když jsme skoro všichni doma, můžu vstávat později, třeba až před šestou. Čas je teď kapku rozplizlý, z distanční výuky mi hučí v hlavě a je náročné zároveň učit cizí děti, vařit a ještě dohlížet na vlastní děti, jestli dělají to, co mají.

Jaké zvuky máte spojené s ránem? Jen lidské nebo i ty přírodní? Jaké jsou ranní zvuky v říjnu ve Staré Říši?
S ránem mám spojený zpěv ptáků a kokrhání kohoutů, taky býky v zemědělském družstvu ve Staré Říši. To jsou ale všechno spíš jarní zvuky, teď je to jiné; ráno jsou slyšet auta, jak jezdí do práce, hukot nějaký strojů v družstvu, občas do toho štěkne pes, a když se ráno modlím venku, ještě se ozývají těžké kapky zhmotněné mlhy, které žuchají z ořešáku na zem. Zvuky října jsou daleko zádumčivější než zvuky jara.

Je důležité, jak brzy je ráno světlo?
Ano, to je samozřejmě důležité hned z několika důvodů. Třeba když vážu květiny na nějakou větší akci, můžu jít sbírat do přírody už v pět hodin ráno. Taky můžu jít běhat, ve tmě člověk těžko hledá silnici. Je jasné, že světlo je podstatné i pro lidskou psychiku; jinak se vstává mezi paprsky slunce a jinak do těžké temné mlhy.

Když ráno světlo není, je možné si ho v sobě nějak udělat? Směřuji k tomu, že ve vašem rytmu dne má pevné místo modlitba…
Někdy je velmi těžké udělat si světlo, jsou dny, kdy to nejde. A můžu si namlouvat a namlouvám si, že dny, kdy se ráno pomodlím ranní chvály, jsou lepší než dny ostatní. Jenomže někdy se prostě nestihne ani ta modlitba. Ráno u nás občas bývá dost velký blázinec, všichni lítají, snaží se vypravit tam, kam musí, žehlíme, podepisujeme úkoly, krademe si ponožky, bojujeme o sprchu a to je pak velké vítězství dostat se do práce a nikomu neříct nic hnusného. Třeba nám tohle taky jednou započítají jako modlitbu.

Je pro modlitbu třeba zvlášť uchystat místo nebo jí zasvětit klidnou chvíli, a nebo je možné, třeba, podobně jako u meditace, modlit se za chůze?
Klidné místo je pro modlitbu nejlepší. Mám takový modrý kovový stoleček na zahradě pod ořešákem a tam se chodím modlit. Třeba i ve tmě. Mám breviář v mobilu, takže si svítím displejem telefonu. Někdy ale jako formu modlitby vnímám i to, že někomu pomůžu s něčím, do čeho se mi nechce, nebo udělám nějakou odpornou práci, která nepočká.

Vidíte, to by mě nenapadlo, vnímat ty věci, které se nám nechce dělat, jako příležitost k modlitbě. Jsem asi málo pokorná, zkusím se příště na to dívat jinak. Bude to brzy, nejspíš už dneska. A jak je to s básní? Sednete si k papíru a nebo vás „to“ někde bez varování přepadne?
Básně mě spíš přepadají. Jako by se najednou svět zpomalil, mluvil srozumitelným způsobem anebo já najednou byla schopná ho doopravdy vnímat.

Pokud je možné to „vědomě stopovat“, vidíte báseň nejprve před sebou nebo kolem sebe jako obraz a nebo se vám začne zhmotňovat ve vědomí po verších? Ptám se záměrně, protože v sobě máte obě tvůrčí polohy, tedy výtvarnici i básnířku…
To je různé, prvně musí být ta zastavená chvíle, tu způsobí třeba útržek nějakého rozhovoru, nebo právě obraz, který před sebou uvidím. Pak už začnou naskakovat verše, které musím hned zapsat. Když to neudělám, je to pryč a nedá se to žádným způsobem vrátit zpátky.

To znám, člověku je to někdy líto. Ale možná ta báseň pak najde někoho jiného, kdo ji  napíše…
To mě nenapadlo, ale tahle představa se mi moc líbí. Že ty básně takhle lítají vzduchem a čekají na básníka, který má zrovna čas je chytit a zapsat. To by znamenalo, že líní a zaneprázdnění básníci velmi vypomáhají těm ostatním.

Publikujete spíše pozvolným tempem, máte nějaké období v roce, kdy vás to k psaní vede víc a kdy je poezie spíš žitá v každém dni, možná?
Obecně se dá říct, že nejsem zrovna ukecaný člověk, to platí i v mých textech. Někdy mě prostě dlouhou dobu nenapadne vůbec nic kloudného. Obdobím v roce to určitě není, spíš obdobím v životě. Někdy mám třeba i rok, kdy nenapíšu vůbec nic.

Jak dlouho je báseň rozepsaná a kdy se pozná, že je dopsaná? Přepisujete nebo škrtáte hodně?
Mám zápisník, který nosím pořád s sebou, tam si házím verše, které mě napadnou. Nebo si pošlu esemesku. Potom mě většinou nějaké čtení poezie donutí přepsat texty do počítače. Už při přepisováním vidím, jestli báseň k něčemu je nebo není. A některé je mi líto vyhodit, takže pak přepisuju, upravuju interpunkci, přeskupuju verše a ještě jim dávám druhou šanci. Obecně ale platí, že text by se měl nějakou dobu „uležet“.

Kdo je váš první čtenář?
Jsem to já v jiném čase; sama nejlíp poznám, jestli je text dobrý nebo ne. Potom moje sestra Františka, které v oblasti textu naprosto důvěřuju, a taky moje kamarádka Jana. Teď už často i moje nejstarší dcera Anna, vášnivá čtenářka, která už přečetla mnohem víc knih než já za celý život.

V loňském roce vyšla vaše třetí sbírka — Zahrada. Jak se na ni díváte s určitým odstupem?
Zahrada je pro mě pořád hodně důležitá. Ten koncept sbírky (rostlina – člověk – úryvek z žalmu – vlastní text básně) jsem měla dlouho v hlavě a pořád ještě mám radost, že se podařilo dotáhnout myšlenku do konce. Zahrada se mi moc líbí i graficky, Alena Gratiasová malovala obrázky na obálku květinami, které jí rostly někde na dvorku, to mi připadá geniální.

Redaktorem této knihy byl Martin Stöhr. Měl s vámi hodně práce a nebo byl rukopis od vás vlastně připravený k vydání?
Zatím jsem spolupracovala celkem se čtyřmi redaktory (když počítám i svoji knihu pro děti) a musím říct, že Martin je taková zlatá střední cesta. Nebyl ani moc hodný, ani moc přísný. Nazvala bych to takovým opatrným dialogem. Poslala jsem mu své texty, on mi do nich udělal různé změny, já jsem pak některé přijala a některé odmítla. Některé věci, kterým muži rozumět nemohou, jsme pak doladili ještě s paní Trávníčkovou, která mi dělala jazykovou redakci.

Nevyžíváte se ve formální akrobacii, ale v básních se ničemu nevyhýbáte — myslím teď i na texty, které budou součástí tohoto Ravtu. Poezie je taková: ukazuje na větší věci skrze nás. Je pro vás důležité, co řeknou druzí? Nebo stačí, abyste věděla, že jste řekla to důležité?
Je to pro mě důležité, ale už ne tolik, jako dřív. Stejně člověk sám nejlíp pozná, zda je text dobrý nebo ne; uznání druhých je už pak jenom takové drobné zadostiučinění.

Mění se tohle s časem, člověk možná už nepotřebuje „vyhovět“?
Ano, mění se to s časem. Zpočátku jsem potřebovala dokazovat lidem, že mi nevychází básně jen kvůli tomu, že jsem Jirousová. Teď už je mi jedno, co si o tom lidi myslí. Taky jsem se právě snažila vecpat do různých forem. Pokoušela jsem se například napsat sonet, bylo to marné.

Osobně si myslím, že každý, kdo má v rodině jakkoliv slavné lidi, s tímto musí bojovat. Je to samozřejmě hloupost, ve skutečnosti je určitě těžší hledat svou cestu jako „další v linii“; však se mnozí raději přejmenují, aby se toho trochu zbavili… Co vy sama v poezii hledáte? Máte s někým společnou básnickou řeč?
V poezii hledám opravdovost, nesnáším pozérství a nadbytečnou hru se slovy, ze které se vytrácí obsah. Pokud bych měla uvést někoho, s kým mám společnou básnickou řeč, byla by to Tereza Šustková. Z těch, kteří už zemřeli, by to byla Viola Fischerová a Petr Mikeš.

Člověk v zahradě duše

Obraz duše jako zahrady není nový a rozhodně si za něj nepřipisuji žádný kredit: vypůjčila jsem si ho, abych v jeho souvislostech hledala naději, které je v roce 2020 v mediálním prostoru ze známých důvodů zoufale málo. Také máte pocit, že péče o duši je době pandemie akcentována málo? Možná nejen v době pandemie?
Musím říct, že ani nic takového v mediálním prostoru nečekám. O duši si musí každý pečovat sám. Myslím, že i v době pandemie máme mnoho možností, jak pečovat o svoji duši. Já mám třeba teď mnohem víc času na čtení. Konečně jsem si přečetla Štěstí jistě přijde od Marie Šťastné (nádherná věc), rozečetla jsem si Vaši novou sbírku a pustila se do Užité lyriky Martina Stöhra. Možná dojde i na Hosty, které mi leží na schodech na hromádce. Občas zabrousím na stránky Davida Austina a pokochám se novými anglickými růžemi. Pravidelně sleduju fórky Tomáše Bartůška nebo si pouštíme v neděli online mše salesiánů z Žabovřesk. Nebo miluju, když dcera Bára hraje na klavír, to úplně cítím, jak se mi po těle šíří teplo. O naše duševní zdraví také mocně pečují naši tři kocourci. Každému prospívá něco jiného. Jsou stovky možností, jak nenechat svoji duši shnít.

Chápu ale, jak jste to myslela. Jako by najednou nezáleželo na kvalitě života. Přitom tahle situace dává mnohdy na frak mezilidským vztahům. Všichni se tady pěkně zavřete a dělejte, co umíte. Ale co když neumíme?

Jakmile jsem začala přemýšlet na tématem „zahrada duše“, bylo mi jasné, že bych chtěla dělat rozhovor s vámi: vaše kouzelná zahrada s nádhernými růžemi a spoustou divokých zákoutí mi zkrášluje zmatený proud zpráv na síti facebook — vida, tedy k něčemu je mi ta síť přece jen dobrá. Zahrada ve Staré Říši se mi jeví jako zcela zvláštní místo… Příběh zahrady na stránkách http://www.zahradastararise.cz mě o tom ujišťuje. Dalo by se říci, že je obrazem duše vaší rodiny?
V hodně širokém slova smyslu, by se to říct dalo. Zahrada je vskutku obrazem svých majitelů. Ale nedá se to zobecnit. To by potom znamenalo, že lidi, kteří zahradu nemají, jsou úplní mrzáčci. Tak to jistě není.

Jaká je ta duše? A nebo se zahrada vždy podobá jen tomu, kdo o ni právě pečuje nejvíc?
Je krásné, když jeden zahradník dokáže na toho předchozího citlivě navázat, aniž by se zbavil všeho, co není podle jeho představ. Mám ráda takové dlouhodobé projekty. Třeba kamenné cestičky, které začal můj dědeček a táta v nich pokračoval, já dokončuji. I třeba vědomí toho, že dědeček zasadí strom, máma ho vidí růst a teprve já ho vidím ve skutečné velikosti, je vzrušující. V tomto smyslu je opravdu zahrada duší všech svých majitelů a naše zahrada tedy duší naší rodiny.

A nebo, napadá mě, se zahrada úplně obrazem člověka nikdy nestane? Protože je obrazem člověka přesahujícím?
Ano, přesahuje člověka právě v tom úsilí předků i v tom, co s ní bude, až tu my nebudeme.

Jestli to chápu správně, smyslem přírodní zahrady je poskytnout prostor různým formám života, aby mohly spolu žít v souladu, je to tak? Daří se to u vás?
Je to jiný způsob zahradničení než násilně zformovaná a silou udržovaná zeleň pěkně v lati. Úsilí zahradníka by mělo být v harmonii se silami přírody. Každý musí mít tak akorát svobody, aby toho druhého nepřeválcoval.

Znamená to, že vás někdy překvapí, co se v zahradě děje, ale — třeba — záměrně nezasahujete?
Přesně tak. Některé věci by prostě člověk sám nevymyslel. Třeba takové dvouletky, ty člověka naučí toleranci a velké trpělivosti. Rostou si, kde chtějí, a ještě musíte čekat celé dva roky, než uvidíte jejich květy! Mnoho dobrých zahradníků říká, že to, co je na jejich zahradě nejkrásnější, oni sami nevytvořili.

Kdo byl v zahradě zatím nejzvláštnějším nebo nejvzácnějším hostem — myslím hmyz, zvířata…?
Všichni obyvatelé zahrady jsou pro mě vzácní. Neubližuju ani šnekům a slimákům. Někdy bych chtěla vědět, co se na zahradě děje, když tam nejsem; myslím, že ty nejvzácnější hosty jsem prošvihla. Víme ale, že u nás hnízdí poštolky, občas vídáme strakapouda, slyšíme zpívat kosy, pěnkavy, zvonky, pěnici a spoustu dalších druhů. Z ostatních hostů uvedu třeba rosničku nebo dlouhozobku a mohu-li jmenovat i nějaké lidi, za dědečkem sem jezdil Bedřich Fučík, za našima Václav Havel s Olgou a nedávno se tu zjevil třeba Marek Orko Vácha s přáteli. Pro mě jsou ale vzácní i úplně „obyčejní lidé“, kteří přijedou obdivovat růže nebo se staví jen tak na soukromou prohlídku a ani mě k tomu nepotřebují. Velice si vážím návštěv spřátelených zahradníků a zahradních architektů. Nejkrásnější je ale zahrada tichá, sama se sebou a bez lidí.

Cítíte rytmus své zahrady sama na sobě? S jarem se nadechne, s podzimem se stahuje do kořenů… Jak je vám na zahradě teď v říjnu?
Rytmus zahrady pociťuju velmi silně, myslím, že každý člověk je chtě nechtě navázán na rytmus přírody. Patří to k životu a člověku se uleví, když s tím přestane bojovat. Vůbec by mi nevadilo, kdybych si na podzim mohla lehnout jako medvěd a na jaře zase vstát.

A zahrada teď v říjnu? No krása je to. Ještě kvetou astry, verbeny, oměje, anglické růže a hortenzie, do toho napadané barevné listí. Jsou to takové barevné podzimní orgie.

Ve sbírce Zahrada je cítit, jak vás každý květ blaží, každé uschlé stéblo trápí. Epilogem je báseň-nepokorná modlitba za déšť. Pomohla nakonec?
Obávám se, že to nebylo mojí modlitbou, bylo by to ale pěkné, kdybych měla takovou moc. Letos prší a prší, mám sedm sudů a ani jeden jsem ještě nevyprázdnila. To je nevídané. Ale člověk je takové nevděčné hovado, když je hojnost, neváží si toho a když je nouze, tak kvílí.

Mnozí zahradníci si stěžují na invazní druhy rostlin a živočichů nebo výkyvy počasí v době klimatické krize. Je přírodní zahrada vůči extrémům odolnější?
To nedokážu posoudit, myslím si ale, že druhově pestrá zahrada plná stromů je odolnější vůči suchu a různým škůdcům. S invazními rostlinami musí pomoct ruka zahradníka. Zase tak zázračně to nefunguje.

Dá se říct, že práce v zahradě je také práce na sobě? Jak pozměňuje vás a vaše blízké?
Jakkoliv to zní trhle, mám se svojí zahradou velmi důvěrný osobní vztah. Jsme na sebe navázané, víme o sobě, podporujeme se, povídáme si. Když zrovna nemůžu, zahrada mě podrží, počká. Stejně je to i naopak; přispěchám na pomoc, když zahrada potřebuje mě. Tak, jak je třeba pečovat o duši, je třeba pečovat i o zahradu. Stačí, když jsem pár týdnů pryč a zahrada začne zarůstat a pustnout. Kdybych to nechala jen tak, všude by byla bršlice a celý dům by postupně zarostl přísavníkem.

A jestli mě to baví? Většinou ano, zvlášť teď při distanční výuce si musím chodit vyvětrat hlavu. Někdy ale člověk musí pracovat v zimě, v dešti nebo dokonce ve tmě. Není to na škodu, život přece nejsou žádné lázně. Děti k práci na zahradě nutím spíš zřídka, nechci jim to znechutit. Na jaře a na podzim ale není vyhnutí. Děti nejraději pomáhají při Víkendu otevřených zahrad. To je akce, do které se zapojí celá rodina, a moc nás to baví.

Chtěla bych se ještě dotknout toho vázání kytic — kvůli kterému se vydáváte i mimo svou zahradu. Jak k tomu vázání přistupujete — je důležitá osoba obdarovaného nebo příležitost a nebo třeba vědomě narušujete představy lidí o tom, co do kytice patří?
Obojí je důležité. Velmi záleží na tom, jaká je osoba, pro kterou je kytice určena; zda je to žena či muž, zda preferuje kytice kulaté či spíše střapaté. Záleží i na příležitosti, kytice svatební bude samozřejmě víc vymazlená než kytka narozeninová. A představy lidí v tomto směru narušuju velmi ráda. Potkala jsem spřízněnou duši květinovou, jmenuje se Monika, bydlí pár kilometrů ode mě, stejně nám to myslí, hlavou nám víří květiny; ona je takový nejnovější poklad mého života. Vážeme spolu svatební kytice, používáme i různé divoké květiny, bodláky, uschlá květenství, bobule, ostružiny, je to velké dobrodružství, které nás pohlcuje a milujeme to.

Zahrada jako věčný pohyb k obnově

Přemýšlím, že úzkost aktuálního času pramení také z toho, že si připadáme o mnoho věcí připravováni — situací, systémem. Média chrlí beznaděj. V kontrastu s tím příroda o toto nedbá, pracuje ve věčném cyklu vzniku a zániku, někdy také jeden druh rostliny zahyne, aby svým zetlelým tělem nakrmil rostliny jiné…  Zoufalství v tom myslím není. Zajímavé jsou třeba cykly rostlin dvouletých, trpělivost s časem… Je to pro vás téma, trpělivost?
Přesně tak, příroda nedbá na naše soužení. Místo do galerie teď prostě musíme do přírody. A to je vpravdě ta nejkrásnější obrazárna. Kéž by nám to stačilo.

Trpělivost je pro mě taky zajímavé téma hlavně proto, že trpělivá vůbec nejsem. Ale protože to vím, snažím se s tím pracovat. Trpělivosti mě nejvíc naučily moje děti, moji žáci a taky samozřejmě spousta rostlin na zahradě. Moje první kniha, kterou jsem si o zahradě koupila, byla Zahrada pro netrpělivé zahradníky. Pracovala jsem opravdu rychle a s velkým nasazením, abych měla na zahradě hned rozkvetlá místa. Teď už jsem celkem v klidu, když sázím stromy, růže nebo trvalky. Už na ně nespěchám, můžu se mezitím potěšit někde jinde.

Myslíte, že člověk může rozumět svému osudu? Nebo je lepší pořád do všechno nestrkat rozum?
To je zajímavá otázka a nevím, jestli ji úplně správně chápu. S blížící se čtyřicítkou jsem začala vidět oba konce života naprosto zřetelně. Taky jasně vidím, že spoustu věcí už nestihnu. V mládí jsem měla dojem, že život je nekonečná sada možností, teď už vím, že to tak není. Vím, že nedokážu přečíst všechny knihy, které bych chtěla, navštívit všechna místa, o kterých jsem snila. Nedokážu ani navázat opravdové přátelství se všemi, kteří by za to stáli. Musím dělat to, co opravdu dělat chci. Žádnou další příležitost už mít nebudu. Už nemůžu ztrácet čas tlacháním, jde o všechno a čas běží. Jak se praví v jednom romantickém filmu, ve svém vlastním životě nemůžeme hrát vedlejší roli, ale roli hlavní.

To je pěkná odpověď, myslím, že tato účast rozumu jako takového ukazatele na to, kde jsme a co děláme, není špatná. A určitě je správné všimnout si, jak a čím čas života naplňujeme. Co vám pomáhá, když je těžko? Pomůže Martě-zahradnici uvědomit si, že naděje obnovy tu přece stále je?
Ano, naděje obnovy, to je přece čas. Ten pomáhá, akorát že to v té chvíli nevidíme. Prostě musíme počkat, až to přejde. V okamžiku, kdy je těžko mi trochu pomůže práce, spánek, modlitba, běh, zpěv nebo mlčení. Taky záleží na tom, o jaký druh těžkosti se jedná.

Můžete v tom smyslu třeba pečovat o duše-zahrady dětí ve školách, kde učíte? Je pro to v okamžiku povinné distanční výuky prostor?
Pro děti je důležitý ten společný prostor, ve kterém můžeme něco sdílet. Už jenom to, že se vidíme, koukneme se, jak kdo vypadá, ve které je místnosti, je zajímavé. Se studenty na gymnáziu si kamery nezapínáme, tam už to funguje jinak. Ta kamera je vnímána už spíš jako invaze do soukromí. To s malými dětmi neplatí. Tam si ukazujeme domácí mazlíčky a povídáme si i o různých osobních věcech.

Musím říct, že tento způsob distanční výuky malých dětí se mi moc líbí. Nečekat, že půjde „jet v blocích předmětů“, když je každý doma a nějak na něj působí jeho prostředí. Vzít právě to prostředí jako výukový prostor. A hodinu online jako prostor setkání. Stejně tak mi přijde sympatické respektovat potřebu soukromí u starších studentů. Vlastně mám radost, že taková potřeba existuje. Dokážou děti (mladší i starší) vyjádřit, jak se teď cítí? Třeba umělecky, výtvarně…?
Ano, to jistě dokážou, spíš ale vnímám to, že ne každý je ochotný se před ostatními takto „odhalovat“. To už musí být navázaný nějaký aspoň základní důvěrný vztah učitel – žák. A zase je to úplně jiné u malých dětí a u studentů. Malé děti by na sebe prozradily naprosto všechno, musíme je spíš usměrňovat. Studenti gymnázia jsou víc uzavření sami v sobě, mají nedůvěru, možná špatnou zkušenost. S nimi se pořád ještě oťukávám a snažím se být opatrná.

Máte ráda dětské knihy, ve kterých je zahrada důležitým místem? Nemyslím jen Trnku. Já si třeba pamatuji, jak se v knize Pipi Dlouhá punčocha píše o starých růžových keřích v zahradě Vily Vilekuly. Hledám takové Vilekuly celý život…
Mám ráda takové dětské knihy, ale ta Trnkova Zahrada je stejně nejlepší. Pipi budu muset znovu přečíst. Obecně pasu po knihách, kde jsou zmínky o zahradě. Třeba nějaký zločin na zahradě, to by byl můj ideál.

Možná byste takovou detektivku měla napsat! Já bych se ještě přimlouvala za osobu výstředního detektiva. Třeba Nero Wolfe a ty jeho orchideje, to je přece nádhera. Tu Pipi jsem kvůli vám otevřela a v mém vydání z roku 1985 je to na straně 42: „Pipi měla překrásnou zahrádku. Nebyla sice udržovaná, ale rostlo v ní hodně nádherné trávy, kterou nikdo nesekal, a starých růžových keřů obsypaných bílými, žlutými i růžovými květy. Nebyly to zvlášť hezké růže, ale nádherně  voněly. Také tam byly ovocné stromy, ale nejlepší ze všeho bylo několik prastarých dubů a jilmů, po kterých se krásně šplhalo.“ Tak tuhle zahradu mám úplně přesně vybudovanou v představách…
Úryvek z Pipi se mi moc líbí; voňavé růže, to musí být. Některé odrůdy růží mají dokonalý květ, který ale nevoní. To je velké zklamání. Jako by chybělo něco naprosto zásadního. Je to podvod.

Já jsem zase narazila na knihu Procitnutí slečny Primové, tam jsem se dozvěděla o historické růži Souvenir de la Malmaison. Je to jedna z nejkrásnějších historických růží, patří mezi bourbonky. Je pojmenovaná po rozáriu císařovny Josefíny. Teď už ji mám na zahradě a nechápu, jak jsem bez ní mohla žít. Obecně mám moc ráda tuhle řetězovou reakci. Zmínka o něčem mě dovede někam a odtud pak zase dál.

A obávám se, že detektivku nejsem schopná napsat ani náhodou, na prózu jsem poněkud retardovaná.

Co čeká vaši zahradu příští jaro? Na co se těšíte?
Teď zrovna mi přišlo osm nových anglických růží, které musím zasadit, na ty se samozřejmě těším moc, ale to sázení je docela dřina a člověku se do toho teda vůbec nechce. Tady je teď taková protivná mlha, my tady na Vysočině prostě žijeme ve všudypřítomné mlze.

Nám z Brd už taky leze chlad a mlha. Možná trochu pomůže myslet na ty nové květy… Děkuji za rozhovor a přeji nám všem dobrou zimu pro odpočinek zahrad a bez úzkostí duše.