Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.
Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 16/2020
Právě ti vychází druhá básnická sbírka, po dvanácti letech. To je neobvykle dlouhá pauza – jak k ní došlo?
Asi jsem na čas prostě ztratila inspiraci. První sbírku Solný sloup jsem vydala v září 2008, brzy po návratu z Říma, kde jsem byla na Erasmu. Bylo to intenzivní období, ve kterém na mě silně působily vlivy Itálie. V té době jsem si zamilovala Neapol, jako město a vůbec jako diskurs bytí, symbol života. Neapol je pro mě živoucí tvor.
Jak ses tam ocitla?
Vzal mě tam můj učitel italštiny, když mě přijel navštívit do Říma. Vždycky mi o Neapoli vyprávěl a já měla pocit, že bych se tam už fakt měla podívat. Dodnes si pamatuju, jak jsme po třech hodinách cesty přijeli do Neapole na nádraží, které je fakt šílené. Je to lidský mumraj, kde potkáš všechny možné typy od překupníků přes turisty až po prostitutky – a taky místňáky, kteří si tam dávají kafíčko u baru. Ten den bylo mlhavo. Když jsme pak vyšli z metra, z té mléčné mlhy vystoupil osvícený Vesuv. A ten obraz mě úplně dostal.
Láska na první pohled!
Přesně. Pak jsem do toho města jela víckrát a zjistila jsem, že mě zároveň i štve, protože je velmi intenzivní. Všechen ten řev a špína a některé věci, které se tam dějí – třeba že je stále v područí mafie – nejsou úplně příjemné, ale Neapol má i druhou stránku, vášnivou a hlavně hrozně opravdovou. Lidé, kteří tam žijí, nemají čas na přetvářky a většinou ani nemají vizi vzdálené budoucnosti. Oni prostě žijí teď, protože nevědí, jestli se Vesuv třeba znovu neprobudí. Ten pocit intenzity tě buď vyděsí a ty se tomu městu neotevřeš, což je zkušenost spousty lidí, anebo tě ta krása omámí a zamiluješ se. A to se stalo mně.
Celý Solný sloup jsi napsala po téhle zkušenosti?
Ne, jen poslední třetinu textů. Sbírka jako celek vznikala s nakladatelkou, básnířkou Terezou Riedlbauchovou přes e-mail, dodělávaly jsme ji na dálku ještě z Itálie, pak jsem se v červenci vrátila a v září Solný sloup vyšel. Byl to pro mě přelomový rok – státnice, konec studentského života a náraz na realitu, nebo spíš o realitu. Úplně se mi změnil život a celý ten přerod v definitivního „dospěláka“ mě tak trochu semlel. Taky jsem v té době začala mít kritické výhrady vůči literárnímu životu. Moc se mi nelíbilo, jak leccos probíhá na bázi kamarádství. Připadalo mi, že někdy ani tolik nejde o to, jestli je určitá sbírka dobrá, ale spíš o to, kdo se s kým přátelí.
Do té doby jsi hodně publikovala na literárních webech, že?
Patřila jsem ke skupině básníků na internetu, začalo to Písmákem a Totemem, ještě na gymnáziu. Bylo to fajn, protože jsem se dostala do úplně jiné party lidí, než byli třeba moji spolužáci. Do té doby jsem vůbec netušila, že existují lidé, které baví poezie tak jako mě, v tomhle to bylo naprosté zjevení. Natož se s nimi pak setkat a mít společné autorské čtení!
Mívali jste je v Týnské literární kavárně, je to tak? Mám pocit, že tam jsme se před lety potkaly poprvé.
Taky myslím. Z tohoto okruhu se etablovaly básnické talenty jako Ladislav Zedník, Jonáš Hájek, Jitka N. Srbová nebo Jakub Řehák. Všechny nás hrozně bavilo psát i komentovat poezii. Bylo to super.
Jak na tom tyhle platformy jsou dnes, sleduješ je ještě?
Co vím, tak Totem i Písmák pořád existují, nicméně většina autorů plynule přešla na jiná sociální média, jako je Facebook, a v poslední době se rozmohla poezie na Instagramu. To je ale úplně jiná sorta lidí, většinou hodně mladých.
Sleduješ instagramovou poezii?
Moc ne. Ale prošla jsem si několik profilů. Některé mají neuvěřitelnou podporu fanouškovské základny, ale mně jejich texty nic neříkají. Můžeme se klidně rovnou podívat. Třeba tady – Poezie_kluka: „Nevěděl jsem, / co je to láska, / dokud mé srdce / nepoznalo to tvé.“ Pro mě je to prostě málo. Jasně, rozumím tomu, že pro mladé, kteří se hledají a potřebují nějaký vzor nebo heslo, slogan, který si nejsou schopni sami vytvořit, je fajn mít někoho, kdo to udělá za ně. Ale na mě je to trochu plytké. Já jsem četla Hraběte, Mikuláška, Holana, takže ve srovnání s nimi mi tohle vyznívá trochu směšně. Jsou to úplně jiné světy.
Čteš poezii i dnes, nebo jsi příliš vytížená žena?
Chviličku.
Načítá se.
Eva Dragulová
(1983) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Žije v Praze, pracuje v marketingu a ve volném čase piluje portugalštinu a italštinu. V roce 2008 vydala ještě pod jménem Eva Košinská básnickou sbírku Solný sloup (Literární ...
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku ...
Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.
I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.