Jsi profesor literatury, přednášíš na katedře etnických studií, studuješ feminismus a anarchismus a jeho odraz v kultuře i společenských hnutích. Jak tě, jakožto spisovatele, ovlivňují tato témata a podněty rodící se v rámci tvého „akademického působení“?

Ve svých románech se snažím uvést do praxe teorii ze seminářů, které vyučuji, i ze svého akademického bádání. Mým záměrem v krátkém románu Otra vez me alejo (Opět se vzdaluji) bylo politizovat postmoderní fascinaci fragmentací. Podle postmodernismu jsou velké mýty modernismu (Bůh, stát, revoluce…) mrtvé, a tak jsem se v tomto románu snažil vyprávět stovky malinkatých příběhů, které jsou nadále živé. Caja de fractales (Truhla fraktálů; fraktál, z latinského fractus – rozbitý, je neustále se opakující vzorec, který je nekonečný jak do hloubky, tak do šířky a v případě, že jej rozdělíme, zjistíme, že každá část je zmenšenou kopií celého útvaru, tzv. sebepodobnost – pozn. red.) je pokusem uvést do praxe estetiku anarchismu, jíž se zabývám ve své akademické knize Comienzos para una estética anarquista: Borges con Macedonio (K počátkům anarchistické estetiky: Borges a Macedonio). V Caja de fractales jsem do příběhu zakomponoval „žitý“ princip anarchismu, tedy že všechno lokální je svrchované a nezávislé na globálním. Smutek či touha jediného člověka či jedné malé skupiny přátel má dopady na galaxii a na budoucí tisíciletí. S románem El gato en el remolino (Kocour ve víru), s tou téměř nekonečnou knihou, na které teď pracuji, se stalo něco jiného. Binární matematika mezi teorií a praxí se rozpadla. Když jsem ji začal psát, chtěl jsem, aby se v ní odrážely feministické antikapitalistické teorie, jež se v posledních desetiletích staly nejdůležitějším motorem revolucí na světě a inspirovaly mnohé vzpoury – od Ruska až po Chile. Posledních pět let se věnuji především studiu současného radikálního feminismu. A změnilo mi to život. Feminismus mi jej převrátil naruby, jak doma včetně mých vztahů s komunitou, tak můj pohled na literaturu a na svět. Ale když jsem začal kolektivizovat psaní tohoto románu (protože feminismus nás učí kolektivitě), ukázalo se, že El gato nebude aplikací teorií, které jsem studoval, ale že oživne a promění se ve svou vlastní teorii, mimo mou kontrolu.

Žiješ dlouhodobě mimo Portoriko, podobně jako statisíce dalších. Jaký dopad má diaspora na země jako Portoriko? Jak se to odráží v literatuře? Existují v současné karibské literatuře společné rysy, které ji charakterizují?

Dnes žije víc Portorikánců mimo Portoriko než na ostrově. To souvisí s naší koloniální historií a s vlnami migrantů, jež byly důsledkem chudoby. Spojené státy se už 122 let snaží vymazat naši kulturu, vystrnadit nás z naší země a z Portorika udělat luxusní rezort pro boháče, kteří si budou vychutnávat své piñacolady na pláži, obsluhovaní úslužnými poskoky bez vlastní kultury. A za celých 122 let se jim to nepovedlo, protože v Portoriku a dalších zemích Karibiku (vezměme si například Haiti) je silná kulturní rezistence a nenecháme se asimilovat. Jsme nevítaní imigranti, protože – a obzvlášť – když emigrujeme se o to víc držíme naší kultury a tradic, našich rituálů a návyků, a to je velmi silná zbraň proti útlaku.

Portoriko se dlouhodobě potýká s násilím a společenskými problémy spojenými s chudobou, politickou nestabilitou a rasismem, k tomu se přidává neustálá hrozba přírodních katastrof. V roce 2017 bylo Portoriko zasaženo hurakánem María, který si vzal (oficiálně) okolo 5000 životů a z něhož se země dodnes nevzpamatovala. Loni v létě v zemi propukly masivní protesty proti premiérovi Rossellóovi a korupci ve vládě. K tomu přičtěme vleklé důsledky ekonomické krize z roku 2004 a dluh 72 miliard dolarů na Wall Street… Dokážeš si představit cestu z této společensko-hospodářské krize? Co se v tomto směru děje?

Myslím, že lidé ze zemí jako Portoriko jsou navždy odsouzeni vysvětlovat (co nejstručněji) naši komplikovanou historii a nikdy nezbude prostor na to, abychom mohli mluvit o našich projektech. Proto zmíním pouze to, že v Portoriku existuje mnoho protestních hnutí a stejně jako ve zbytku světa se organizují skupiny ovlivněné feminismem, ekologismem, antirasistická hnutí, rozvíjí se nezávislé zemědělství a sektory vzájemné neziskové pomoci. Tyto společenské procesy jsou pomalé a jejich výsledky je možné pozorovat až po uplynutí desítek let. V tomto okamžiku se zdá, že bitvu beznadějně prohráváme, a každý rok to vypadá hůř než ten předchozí.

Tvůj román Caja de fractales je postkapitalistická dystopie odehrávající se v blízké budoucnosti ovlivněné přírodní katastrofou, která zasáhne Portoriko. Jako bys tušil, co přijde, pár měsíců po vydání knihy se přihnala María… Také v El gato en el remolino revoluce, která se plíživě rodí ve formě „El Animal“, začíná v Portoriku a odtud se šíří po celé planetě. Karibik je ve tvých dílech „pupkem světa“, středobodem a továrnou budoucí civilizace…

Národy Karibiku (Kuba, Haiti, Dominikánská republika, Jamajka, Portoriko a mnoho dalších) vznikají na pozadí zločinu zvaného globální kapitalismus. Toto monstrum, které dobylo svět, se rodí v Karibiku v roce 1942, tady roste, rozvíjí se a zdokonaluje své vykořisťovatelské umění, aby je později rozneslo po celé planetě. My v Karibiku už jsme zažili budoucnost zbytku světa, po staletí zažíváme hrůzy a apokalyptické scénáře; genocidu, otroctví, kolonialismus (Portoriko je kolonie Spojených států, zbavená demokracie), ničení ekosystémů… To nás naučilo, že v kapitalistickém systému život nemá žádnou cenu, že ekonomika, ta směšná abstrakce, je důležitější než sám život. Národy Karibiku jsou od roku 1942 konstantně nuceny emigrovat, aby přežily. Ale naučili jsme se rezistenci i na jiných kontinentech. Naučili jsme se předávat naše příběhy dál prostřednictvím našeho umění (naší hudby!) a dnes rezonují v každém světadílu. Na jedné straně naše příběhy obviňují globální systém, který obchoduje se smrtí, a na straně druhé inspiruje vize nových možných světů, nových forem života. Nemohu v tomto rozhovoru převyprávět celou naši historii, ale je důležité zmínit, že jsme nejrozmanitější region na světě. Naše ostrovy, dokonce i naše genetika jsou syntézou touhy po světě, který se řídí časem měřeným délkou existence lidského druhu, a ne kraťounkými úseky, co jsou relevantní pro současný individualistický konzumerismus.

Román El gato en el remolino je o světě utopickém, o kolektivní společnosti, která se rodí a vyvíjí pomocí propojení myslí (doslova propojením lidských mozků pomocí kabelů). V čem spočívá tato nová společnost?

Každá z katastrof sužujících náš region (hurikány, pandemie, záplavy, zemětřesení, války atd.) nám potvrzuje, že moderní instituce typu stát-národ, nemluvě o trhu, jsou zcela k ničemu. Kdo zažil katastrofy posledních let, ví, že jediné, co má smysl, jediné, co nás udrží při životě a zdraví, je vzájemná podpora a komunita. Ukazují nám to zoufalé, ale nádherné momenty, kdy si sousedé pomáhají přečkat konec světa, který právě zažíváme. Sci-fi technologií v El gato en el remolino jsou kabely, které umožňují propojit dva mozky po dobu několika hodin, čímž vzniká intercerebrální synapse a z té se pak rodí nové způsoby myšlení, nové formy bytí, nové formy vědomí. V tomto spojení se neurony jedinců stávají závislými na neuronech druhých, a tak vzniká inteligence úlu. Tato sci-fi technologie už existuje, je tady po tisíciletí. Vezměme si například lidi, kteří poprvé vyrobili mouku z obilí a díky tomu přežili zimu, a ty, kteří ji pak fermentovali a stal se z ní chléb. To jsou generace a generace kolektivní inteligence, neuronů, jež pracují pro život komunity, ne pro přežití jednotlivce. Veškerá inteligence je kolektivní. Všechno zajímavé se odehrává v čase živočišných druhů. To, co vysvětluje a ospravedlňuje život, je mezigenerační pohled na čas. Kdyby se nám s El gato povedlo to, co navrhuji, nikdy by se nedopsal. Byl by to nekonečný román, v jehož psaní by pokračovali čtenáři v dalších tisíciletích, a tím by se exponenciálně kolektivizovali, v rytmu neúnavné, nekonečné spirály bez počátku a konce. Přejeme si co nejrozmanitější inteligence. V této utopii hájíme právo na bláznovství, protože ty nejroztodivnější formy myšlení umožňují kognitivní spirále růst. Důležitou charakteristikou této nové, utopické společnosti, kterou v knize představuji, je, že je tím silnější, čím je rozmanitější, odlišnější. Dnešní globální systém nás nutí k ubíjející homogenitě a trestá všechno a všechny, kdo se odchylují od jeho odporné koncepce, že peníze mají větší hodnotu než život. Kapitalismus je nejvyspělejší formou totality, jakou lidstvo vymyslelo. Ve svém ničení všeho odlišného je ještě efektivnější než fašismus nebo komunismus. V El gato chceme přednést, jak říkají zapatisté (komunity původních obyvatel v Mexiku, které protestují proti kapitalismu už dvacet šest let), vizi světa, do kterého se vejde mnoho světů. Tyto intercerebrální synapse dovolují ocenit odlišnost, dovolují nám ztotožnit se s rozmanitostí, zapomenout na naši individualitu a stát se duhou. Neumím si představit lepší důvod, proč žít, než proto, abychom okusili, jak svět prožívají druzí.

Co bylo počáteční inspirací? Proč je hlavním protagonistou entita jménem „Animal“ (Zvíře)? A na co narážíš titulem, který znamená doslova „Kocour ve víru“?

Kolektivní inteligence, inteligence úlu, kterou El gato en el remolino reflektuje, sama sebe nazývá „El Animal“ (Zvíře). Inspirací pro „Animal“ je dílo Animal fiero y tierno (Divoké a něžné zvíře, 1977) portorické básnířky Angelmaríi Dávily, jejíž tvorba ovlivnila mnoho čtenářů v mé zemi. Tím vírem je El Animal samotný. El Animal je tou inteligencí, která spirálovitě narůstá a z nás všech dělá orgány jednoho jediného organismu. Nicméně kocour v titulu metaforou není. Je to jeden opravdový kocour, který žil se mnou a mou partnerkou Ingrid Robynovou spoustu let a pomohl nám porozumět revoluci, jakou může feminismus vnést do našich životů. Ukázal nám, že péče o život a o tělo jsou jediná práce, která má doopravdy smysl. Kocour, který mě naučil žít. Když se zrodil El Animal, nepřekvapilo ho to, řekl bych, že ho spíš uvítal.

Čas v románu El gato en el remolino není lineární, struktura románu kopíruje formu spirály a jako organizující princip kapitol navíc sleduješ Fibonacciho posloupnost. Rovněž v Caja de fractales hraje důležitou (nejen estetickou) roli matematika a fyzika. Jak tyto vědecké koncepty souvisí s vizí světa, o němž píšeš?

Fibonacciho posloupnost je matematický princip, který je v přírodě velmi častý. Můžeme ho vidět ve tvaru rostlin i galaxií, v hurikánu i na toaletách. Počet stran v každé kapitole, roky zmiňované v textu, počty postav a další čísla v ději odpovídají Fibonacciho číslům (1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89, 144, 233, 377…). Příroda používá tuto spirálovitou logiku víc než běžnou matematickou posloupnost vytvořenou lidmi (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7…). I geometrická organizace kapitol v románu připomíná spirálu. Mým snem je, aby novela narůstala podle této nekonečné a nádherné posloupnosti a psala se dál a dál. Protože tak je to přirozené. Pro mě umění – které považujeme za něco tak lidského (příliš lidského) – není ničím víc než dalším projevem přírody, jako třeba květák. A to mě motivuje a inspiruje v práci.

Co si od románu slibuješ, pro koho píšeš?

Ve vší upřímnosti, my ten román nepíšeme pro čtenáře. Mým cílem není najít si publikum. Chci spisovatele. Píšeme, abychom našli další spisovatele, kteří by se přidali a dílo obohatili. To není můj příběh. Píše se po tisíciletí a my jenom hledáme společníky v projektu. Prožitek z tohoto románu nepatří čtenářům, ale těm, kdo pokračují v jeho psaní.

Podařilo se ti získat granty, aby se na překladu do angličtiny mohli podílet tví studenti. Také na předchozích románech jsi spolupracoval s přáteli a kolegy. Čím je taková forma spolupráce obohacující, co jste se naučili?

Na El gato pracuju už pět let. Zpočátku spolupráce, či spíše intertextualita, spočívala v něčem, čemu říkám „kreativní plagiátorství“; inspiroval jsem se pasážemi z děl jiných autorů a filosofů, které se mi líbily, a propašoval jsem je do děje románu. Potom do textu začaly vstupovat i historky ze života přátel, vyprávěli mi je v barech a já jsem je přepisoval a začleňoval. Před třemi lety se práce zintenzivnila, to už jsem se začal pravidelně scházet s dalšími autory (Ingrid Robynová, Juan Carlos Quiñones, Margarita Pintadová, Jordan Dudley, ty a pár dalších), kteří četli fragmenty textu a dávali mi zpětnou vazbu. Nakonec se mi letos v létě podařilo získat skromný grant, díky kterému čtyři talentovaní překladatelé mohli začít s převodem vybraných pasáží do angličtiny (Katie Mayrová, Laura Garcíová, Andrew Holzman a ty). Během prvních týdnů spolupráce na překladu jsme si všimli, že se kniha mění, že se rodí nové postavy a děj se rozbíhá novými směry a že Kocour nějakým způsobem zasahuje také do našich životů. Původně jsem chtěl román dokončit letos v srpnu, už jsem měl i agenty, kteří by knihu vydali. Ale pochopili jsme, že „zvíře“ už nám nepatří, že ho musíme nechat růst, a pozvali jsme další autory ke spolupráci. Já už se necítím jako „autor románu Luis Othoniel Rosa“, ale jako dirigent orchestru.

Můžeme tedy říct, že psaní, přepisování, citace, překlad a četba jsou vlastně způsob vytváření komunity?

Ano. Odpověď je rozhodně ano. Právě to chceme. Přejeme si, aby se z literatury stala komunita a navždy zničila ten „zkurvený“ mýtus spisovatele jako osamělého génia.