Kapitola první: Třesme se před Unrrou

(Léta páně 2068 – Rok zvířete 34)

Dokážeme si představit ty nejrozmanitější druhy inteligencí. Dožadujeme se svého práva na bláznovství, prohlásíme před 3 kamerami z Unřina těla. Unrru předchází její věhlas, kamery se před ní třesou. Každý z nás, kdo se s ní spojí, zažije úchvatné vesmíry. Zvěsti o těchto úžasných dálavách se tradují z úst do úst. Unrra je legenda, ta 13tiletá holčička s autismem, která ve Zvířeti rozpoutá revoluci, nás proslaví po celé planetě. Teď, v sedmačtyřiceti letech, je z ní čarodějka s plnou kontrolou nad svými schopnostmi. Kamery se zaměří na mozaiku tetování pokrývajících celé její tělo: mravenec nad levým uchem, její jméno, Unrraca, na zápěstí, zářivě barevný brouk na předloktí a tetování ve tvaru nekonečné spirály, jež se jí vine kolem vyholené hlavy a kroužkem lemuje každý z 34 vstupů pro kabely připojené k její lebce. Vypadají jako dredy. Kamery zabírají ještě černý šátek na jejím krku. Ten šátek zdědila po Sestře, naší první matce. V záběru jsou i Unřiny rudé rty, její bosá, špinavá (a spanilá) chodidla a její dlouhé, pohodlně překřížené nohy. Sedí vzpřímená v hamace obklopená rostlinami, její pevné tělo podpírá šlachovité svalstvo. Unrra sedí před námi, hrdá a nesmrtelná.

Přicestovali jsme z knihoven do této odlehlé části karibského ostrova Mona, abychom s ní udělali rozhovor.

Co pro tebe znamená propojení?

Chceš říct „pro nás“. Proč nezačnete vy, milá paní historičko? Co znamenalo propojení se Zvířetem pro nás?

Tak dobrá. Mně, ale já nejsem Unrra, Zvíře navrátilo víru v lidstvo. Byly to ty nejzajímavější roky mého života. Ale taky jsem přišla o spoustu lidí, které miluji. Nevím, kde jsou, netuším, jestli jsou naživu ani jestli oni sami ještě vůbec vědí, kdo jsou. To spojení nám něco dává a něco nám bere. Nás však zajímá tvá odpověď, Unrro, to tvou odpověď chceme zaznamenat a uchovat.

Unrra si zhluboka zívne, zamyslíme se a prohodíme směrem ke kamerám: Těch 34 let, co je tady Zvíře, co jsme Zvířetem, znamená novou biologickou genezi přesahující rozměr této planety, celý galaktický ekosystém i veškerá slova a všechny jejich významy, přátelství se skálou a tu barvu, co se podobá fialové… nebo oranžové, ale není ani jedno… Jazyk korumpuje a tělo křísí. Zvíře je jedna obrovská jídelna, která ospravedlňuje existenci měst a dalších propojení. Je to neodolatelná chuť mít žízeň a vypít spoustu vody, neodolatelná chuť obléci někoho, koho milujeme, a potom ji zahalit něhou. Je to dýně s nevyzpytatelnou změtí kabelů, co nikdy nepřestane růst, monolit v řece času, jenž se po milionech let poddá vodě a větru, kocour, který na tebe líně, téměř nezúčastněně mhouří oči a pak tě překvapí dlouhým zívnutím a ty na ně odpovíš.

Kapitola třetí: Zelinář a Alice se propojí

(Léta páně 2068 – Rok Zvířete 34)

Alice pozoruje Zelináře Otce, jak se k ní blíží, podpírán několika mladíky. Teď je mu 89 let. Alici je šedesát osm. Nemysleli jsme si, že Zelinář přijme naše pozvání propojit se, že přicestuje do Velké Jídelny v Louisianě. Z Kuby je to dlouhá cesta, Zelinář se sotva drží na nohou. Jak si Alice starce prohlíží, pomyslíme si/víme, že je statečný. Stateční nejsou ti, kdo vzdorují, ale ti, kdo se nechají unášet. Zelinářova radikální pasivita nám zajistí kontinuitu, pomyslí si/ví Alice, a zhluboka si vydechne. Uleví se jí. Teď má jistotu, že budoucnost Jídelny je v bezpečí.

Jídelna je velkolepý projekt, který jsme začaly budovat roku 13. Je to místo prosté výměny. Jedno jídlo za příběh. Vnímaly jsme, že s každým spojením ztrácíme naše individuální vzpomínky, a tak se pár z nás rozhodlo odejít a vymyslet způsob, jak zachránit naše vzpomínky. Usadily jsme se v osamělém domě uprostřed lesů na břehu Mississippi, na úrodné půdě nasáklé příběhy, kde před staletími černí otroci sklízeli bavlnu. A tam jsme začaly sbírat historii Zvířete a ukládat ji do textů, videí, rozhovorů, receptů a těch nejvýmluvnějších tetování, jaká kdy naše těla spatřila, a nakonec i do našich myslí. Z tolika vzájemných propojení mezi námi jsme nabývaly kolektivní identitu a začaly jsme si na těla tetovat naše kolektivní jméno: Historičky.

O pár let později se k projektu přidala další kolektivní identita: Kuchařky. Tato skupina nejdřív působila v Brazílii. Bylo to jen pár let po narození Zvířete, tehdy jsme ještě vedli válku s posledními destruktivními silami lidstva. V té době se desítky z nás vloupaly do domů pracujících lidí a fanaticky jsme se pouštěly do úklidu. Celý jsme ho přerovnaly, vysmejčily, nakonec jsme jim uvařily vegetariánský guláš a na lednici nechaly lísteček s přátelským vzkazem. V prvních letech Zvířete nás obviňovali z terorismu, pronásledovali a někdy nás i zabíjeli. Ale později jsme se proslavily po celém světě díky pokrmům, které jsme vařily. V každém z nich je uložen nějaký speciální pocit z každého prožitého spojení. Dostalo se nám uznání, protože jsme změnily smysl města a udělaly z něj jednu velkou kuchyň.

V posledních letech se k Jídelně připojila nová virální identita. Říkají si Běžkyně. Běžkyně jsou mladé dobrodružky, které cestují po světě s fotoaparáty, mikrofony, laptopy a tetovacími jehlami. Zaznamenávají nejvýznamnější momenty naší historie a nahrávají je do Dýně.

Dnes se píše rok 34, před 21 lety byla založena první Jídelna. Kuchařky mají na starost časoprostor tady a teď. Jsou to architektky naší přítomnosti. Kuchařky dokáží překonat řeky času a posílit nás v dobách smutku. Historičky jsou strážkyněmi naší minulosti a naší budoucnosti. Zaznamenávají naši historickou paměť i naši touhu tvořit světy. Běžkyně vládnou prostoru. Křižují planetu napříč zeměpisnými délkami i šířkami a proplouvají mezi spojeními. Jsou jako včely opylovačky. Běžkyně jsou našimi mosty. Při svém putování přenáší vědění mezi jednotlivými komunitami světa pomocí 34 kabelů připojených k lebce každé z nich. Navazují spojení v jedné komunitě a pak v další a předávají dál vědění Kuchařek, jež samy nikdy necestují. Běžkyně jsou také putující učitelky. Šíří po světě znalosti Historiček a vyprávějí příběhy Zvířete. Kuchařky, Historičky a Běžkyně tvoří stabilní trojúhelník a ten přeorganizuje kolektivní mysl Zvířete. Během dalších 21 let zaplní Jídelny celý svět, stačí jen, aby se Alice spojila se Zelinářem. A to se právě děje. Vidíme, jak se k ní blíží. Jakmile Zelinář vstoupí do místnosti, všechny kamery se zaměří na něj. Toto historické spojení musí být zdokumentováno. Nejedna Historička či Kuchařka začne konverzaci mezi oběma staršími zapisovat.

Zelináře znepokojuje Unrra. S výrazem smutku nám promítne video, na kterém ho Unrra zpovídá, natočené před pár měsíci na Kubě. Unrra a Zelinář jsou propojeni 34 kabely a ona s ním sdílí video natočené před 21 lety. Je na něm Unrra propojená s Archeologem Otcem. Je to ta slavná a strašlivá nahrávka potvrzující ukrutnou sílu její mysli, kdy Unrra vezme naši spravedlivou pomstu do svých rukou a chladnokrevně zavraždí Archeologa pouhou myšlenkou.

Zasloužil si to, pomyslíme si/víme, avšak nahlas se to odváží vyslovit jen Alice. Unrra nám tohle video promítala tady v Jídelně před pár lety. Pak tady s námi nějakou dobu zůstala, aby se naučila uchovávat naši historii. Ten důkaz Unřiny síly a toho, co umí během spojení, nás vyděsil. Pochopily jsme, že Unřiným údělem je změnit budoucnost Zvířete.

Možná máš pravdu, odpoví Zelinář, ale mě znepokojuje, že mi to video ukázala, když byly naše mozky propojené. Byla to výhrůžka. Vnímáme zcela jasně, jak Unrra pronikala do nedotknutých zákoutí Zelinářovy mysli, ukazovala mi, co umí, dala mi znát svou sílu. Ta krutost. Ta ochota zaplatit, obětovat sama sebe, abych urychlil plán, až příliš se tím podobám zavražděnému Archeologovi. Pak jsem si uvědomil, že Sestra Matka spáchala sebevraždu poté, co se spojila s Unrrou, které v té době bylo sotva 13 let. Unrra je obklopena smrtí. Děvčátko, co už dávno není děvčátkem. Musíme se znovu zamyslet nad jejím vlivem na Zvíře a naši budoucnost. Zároveň však musíme pochopit, že hrůza v sobě vždy ukrývá zárodek krásy.

Zvíře nelze ovládnout, to přeci víme, odvětí Alice. Žádná individuální vůle nás nemůže ovlivnit. Unrra už se stala krajinou vědomí nás všech. Alice nám vysvětluje něco, co už dávno víme. Unrra je nádhernou zátokou našich myslí – a stejně jako vše krásné a nádherné nás zve okusit strach. Ale my se nebojíme. Strach přijde až potom.

Přesně tak, souhlasí Zelinář. Radikální pasivita nás učí, že máme vše kolem nás nechat plynout, jak to je. A to se vztahuje i na Unrru. Ale já nejsem neovladatelný ani nesmrtelný, Alice. Brzy zemřu. Zbývají mi síly na jediné, poslední spojení a přál bych si ho sdílet s tebou.

Zajisté, mistře. A když Alice vysloví slovo „mistře,“ oběma jim zvlhnout oči. A také nás, kteří v různých koutech planety sledujeme jejich rozhovor přenášený Dýní, zaplaví smutek. Jakmile se Zelinář napojí na Alici, opustí nás.

Během spojení naši starší hovoří o naší budoucnosti, o radikální pasivitě, o vědění ukrytém v receptu na rýži s fazolemi, o tom, jak Zelinář pohrdá Hackerem, o tom, jak Alici Hackerovy technologie fascinují. O křehké vyváženosti, o kterou pečujeme od chvíle, kdy zasadíme rostlinu do země, až do okamžiku, kdy se stane součástí pokrmu, který připravíme. Zatímco konverzujeme, pojídáme kousky šťavnatého manga, abychom doplnili energii, kterou během spojení rychle spotřebujeme. Alice přenastaví neurony v Zelinářově mysli tak, aby mohl vnímat chuť manga způsobem, jak mu dosud nikdy nechutnalo. A Zelinář si kousne a cítí, jak z manga vychází záplava světla, zvučného světla. Další hodinu si navzájem předáváme zážitky, záblesky nejúchvatnějších spojení, jaká jsme zažili, a ty si navzájem vtiskáváme do myslí.

Alice se pokusí Zelinářovi ukázat něco, co jí do mozku před lety obtiskla sama Unrra. Tu přenádhernou barvu připomínající fialovou nebo žlutou, která přináší nesmírný klid. Ta barva je provázena čtyřmi akordy (C, Hmi, A, D), které mají jednou otevřít cestu bytostem, jež si zatím nedokážeme představit. Alice chce Zelinářovi také předat lahodný Sestřin šepot v okamžiku, kdy se poddala smrti v hlubinách Unřiny mysli a konečně došla odpočinku. A obraz dokonalého a šťastného domova.

Zelinář jí dar vrátí v podobě prožitku, jejž vtiskl on Unře při jejich posledním spojení. Byl to pocit vyschlých kořenů po dešti, pocit dlouho mrtvé rostliny, jíž se dostane vláhy a živin z těl tlejících organismů a to ji vzkřísí k životu a její kořeny se začnou rozpínat a stonky a pupeny se znovu začnou drát na světlo. Toto je poslední dar, který Zelinář Alici věnuje. Vyčerpá jím své poslední síly a zemře s pocitem míru a s vědomím, že jeho odkaz zůstane uchován v Alicině mysli, v naší mysli. My všichni jsme svědky. I Zvíře zjihne, když nás opustí jeden z našich otců. Zelinář odešel, avšak jeho odkaz přežije a pokvete v neuronech milionů dalších Zelinářů po celé planetě.