Výběr z rukopisu pro Stanislava Dvorského

V připravované knize, která má být něco mezi příručkou a prózou, zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů. „Zakázal jsem si v celé knize slova jako divný, nenormální a bláznivý,“ říká Klusák, „jsou příznakem mylného a nudného přístupu k jedinečnosti v hudbě.“

Pief

Pief byl kocour klavíristy Mishi Mengelberga, jazzmana a experimentátora, který se narodil v ukrajinském Kyjevě a většinu života prožil v Amsterdamu. Mengelbergův výrok „v hudbě se učím od svého kocoura“ mohli brát posluchači jako poetický nonsens nebo zenový paradox jen do té doby, než byl zveřejněn filmový záznam, který Mengelberg natočil v roce 1967 na amatérskou osmimilimetrovou kameru.

Film trvá dvě minuty. Kocour se v něm prochází po klaviatuře pianina, a vytváří tak ve volném tempu sekvenci tónů a pauz. Některé momenty znějí impresionisticky, jiné navazují na tónový svět nové hudby a volné improvizace, která se v oněch letech rodila. Kocour chodí po klávesnici oběma směry, zvlášť v otočkách vznikají komplikovanější konstelace zvuků. Taky se o klávesy tře hřbetem, čímž vzniká temně basový klastr. Celou situaci pointuje příchod druhé kočky, po které kocour začne sekat tlapkou, ohání se po ní, až – s expresivními staccaty – spadne z klavíru. Tím končí hudba i dvouminutový film. Jiný záznam Piefa se nedochoval.

Misha Mengelberg, který se objevuje na více než šedesáti albových titulech a spolupracoval s řadou báječných osobností (Eric Dolphy, Steve Lacy, Louis Andriessen, Han Bennink, Derek Bailey), ve filmu sám není vidět. Je tu jen jeho klavír a Pief. Mengelberg byl zaujatý hlavně tím, jak neambiciózně kocour hraje a jak se jeho klavírní produkce neohlíží na žádný ze stylů spjatých s tak tradičním nástrojem, jako je klavír. Přál si dosáhnout podobně svobodného stavu mysli. Mengelberg dokumentoval na filmovou osmičku i svůj domácí duet s papouškem, ale ten reagoval na klavírní hru mnohem vědoměji a soutěživě. Zatímco jiné velké zakladatele volné improvizace motivovala ke stylovému zlomu chuť nabořit konvence jazzového provozu, Mengelberga motivovala důstojnost kočky.

Záleží samozřejmě na posluchačově zkušenosti a přístupu, zda bude výsledek pokládat za hudbu. Film, který byl později publikován pod názvem Pief, je nesmrtelným příspěvkem do diskuse, zda může umělecké dílo vzniknout bez zásahu člověka.

Star on a Willow

V šedesátých a sedmdesátých letech žil v Československu Američan černé pleti. Jmenoval se Jeremiah Fortenberry, pocházel od Mississippi a pracoval jako nižší úředník na velvyslanectví USA v Praze. A zvláštně se zapletl se zdejší hudební scénou.

Pro Jeremyho bylo přirozené hrát a zpívat denně: od dětství byl zvyklý žít se soulem, blues a rock’n’rollem. I v Praze chtěl být součástí scény, chodil do klubů, brzy měl spoustu známých. Měl v těle rytmus a energii, dokázal bubnovat stejně jako procítěně zpívat dvojhlasy. Holky na něj letěly a líbil se i muzikantům. Často předskakoval kapelám anebo naopak hrál pozdě v noci, někdy veřejně, někdy na mejdanech po zavíračce.

Pražští kluci a holky od něj chtěli slyšet songy Chucka Berryho, Raye Charlese, Otise Reddinga nebo Arethy Franklin: v Česku ta hudba byla vzácnost. Jenže Jeremy měl představu, že nejlíp splyne s místními, když si osvojí jejich repertoár. Se soulovým feelingem, těžkým akcentem, bluesově zohýbanými harmoniemi a zpocenou černou tváří tedy zpíval česky vlastní coververze písní Dám dělovou ránu, Schody do nebe, Tuhle rundu platím já nebo Hvězda na vrbě. Ta poslední mu tak učarovala, že trio, s nímž krátce působil, nazval Star on a Willow.

Čeští kamarádi přemlouvali Jeremyho, ať se vykašle na písničky od Neckáře a Kubišové, ale jako by mluvili do dubu. Afroameričan si v ponoru do zdejšího repertoáru liboval čím dál víc. Prováděl s originálními songy instinktivně totéž, co v Americe Isaac Hayes, který dokázal převzatou písničku natáhnout na osmnáct minut. Strašlivě je zpomaloval, včleňoval do nich volné asociace a taky kázání k publiku. Z písně Petra Spáleného Plakalo bejby se stala meditace o nutnosti nezadržovat v sobě emoce a vděk za boží milost. Hit v rytmu polky tria Golden Kids Hej, pane zajíci! metamorfoval ve zpomalenou psychedelickou přehlídku obrazů, do níž Jeremy včlenil i hesla pařížských revolučních studentů z května 1968 „všechnu moc imaginaci“ a „pod dlažbou je pláž“.

Jeremy měl ohlas spíš střídavý: soulové vokální ozdoby a variace proměňovaly písně Kávu si osladím, Hádej, Matyldo, Bludička Julie nebo Vilém peče housky v těžko rozpoznatelné litanie. Jindy naopak písně zrychloval do akustického rockabilly, místy až s funkovou vyzývavostí: to v případě songů Snad jsem to zavinil já, Kdo vchází do tvých snů a nejspíš celé řady dalších, o nichž se nezachovalo svědectví. Jeremy říkával, že všechny ty písně mohl přijmout za své hlavně díky tomu, že jim skoro nerozuměl: podobně jako jeho čeští kamarádi neznali reálný obsah písní Boba Dylana, Jimiho Hendrixe nebo Tiny Turner, s nimiž žili po léta.

Zvláštní konflikt se odehrál v roce 1975. Jeremiah tvrdil, že za ním přišli lidé z kapely Karla Gotta a přesvědčovali ho, ať přestane zpívat Lásko má, já stůňu jako gospel. Odrazovali ho i od jeho verze písně Trezor, prošpikované extatickými výkřiky „Hallelujah“. Důvod byl zřejmý: obávali se, že jako autoři písní budou mít v ateistickém Československu kvůli tomu problém s mocí. Jeremy jim sdělil, že podle jeho názoru budou mít v důsledku problém spíše s vesmírem naplněným transcendentálním principem. Nedlouho po tom se vystěhoval z Československa: jako státního zaměstnance ho převeleli na jinou ambasádu, snad kamsi do Asie. O černochovi, který zpíval české popové hity jako výraz afrofuturické vize, už nikdo nikdy neslyšel. Zbyla jen řada vzpomínek, u nichž je někdy nesnadné odlišit pravdu od mytizování a urbánní legendy.

V roce 2002 zjišťuje Karel Svoboda, že v Koreji se poměrně úspěšně prodávají popové singly lokálního r’n’b zpěváka s jasně rozeznatelnými melodiemi písní Lady Carneval, Mistrál a Kdy tetřevi hon s lovci prohrají. Na obrovském asijském trhu se prodal nezjistitelný počet nosičů. Odpovědné osoby se Svobodovým zástupcům přes veškeré vynaložené úsilí nepodařilo kontaktovat. Při pátrání vyšlo najevo jen tolik, že desky vydal nezávislý label z Hongkongu. Jmenoval se Star on a Willow.

Hymna ostrova Svatá Helena

Na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku
žije podle posledního sčítání 4 255 lidí.
V roce 1975 jeho obyvatelé zjistili, že nemají skutečnou vlastní hymnu,
a rozhodli se to napravit.
Na ostrově nebyl žádný vhodný skladatel,
ale zato sem doléhalo populární rozhlasové vysílání countryových písní
ze sousedního ostrova.
Lidé ze Svaté Heleny vypravili delegaci za oblíbeným moderátorem Davem Mitchellem
a tlumočili mu přání,
aby hymnu stvořil.
Dave Mitchell žil jinde a na Svaté Heleně nikdy nebyl:
delegace na to myslela a předala mu pohlednice.
Hymnu skládal Dave Mitchell s fotografiemi na pohlednicích před sebou:
text samozřejmě říká,
že je to nejkrásnější místo na Zemi,
že tam na něj čeká jeho láska
a že právě sem jednou sestoupí z nebe Bůh.
(Pozn.: Srovnej se slovy „zemský ráj to na pohled“.)
Svatoheleňané byli písní ve stylu country & western dojatí
a celý národ ji uznal.
Ani po nadšeném přijetí hymny se Dave Mitchell na ostrov Svaté Heleny
nikdy nepodíval.
Originál existuje na dvou vinylových singlech,
které jsou notně poškrábané a představují národní poklad.
Je tu i kolonialistická část příběhu:
Svatá Helena spadá pod Britské společenství
a její oficiální hymnou je God Save the Queen.
Toto byl pokus mít skutečně svou hymnu, kterou by lidé milovali. Podařil se,
ale melodie Davea Mitchella zůstává dodnes neoficiální.

Mickey Ferucci

V roce 2008 vydává známý popový blog Brooklyn Vegan text, který ze dne na den dělá z Mickey Ferucci skutečný objev, malý kult a postavu, kterou si rázem zamilovaly desetitisíce fanoušků. Newyorská songwriterka měla v té době za sebou tři krátká alba.

Debut pojmenovaný Jump into the Sun (Vyskoč až na slunce) vydala Mickey v sedmnácti a pro písně byla typická expanzivní fantazie vybuchující v opojných obrazech, těkání a závratný pocit štěstí z možností světa. Druhé a třetí minialbum vyšly shodně během roku, kdy bylo Mickey osmnáct. Dvojka se jmenovala Empty Weeks in front of Me (Prázdné týdny přede mnou) a nesla se v šedých tónech vyčerpání, lhostejnosti a skepse (viz singly a videa Hi Graveyard, Anaemia & Insomnia, God­less and Stuck, Help Me to Drill My Skull Through). Hudební stopa některých písní jako by nebyla dokončená, ale při domácím nahrávání a stylu DIY to mohl být i záměr.

Písně pro třetí album začala Mickey psát už při mixování druhého. Dostalo název The Full Speed Rainbow Ice Cream Rocket a v nakažlivě odvázaných popěvcích přinášelo příběh manic pixie girl, která oblétává raketou všechny svoje kamarády a v sérii radostných setkání každému přiváží dárek na míru.

Článek v Brooklyn Vegan ocenil Mickeyino písničkářství a jasně popsal podivný rozdíl mezi optimistickou jedničkou, chmurnou a vyčerpanou dvojkou a nespoutaně energickou trojkou. Reportér blogu potvrdil, co se dalo tušit: Mickey žije s bipolární poruchou. Střídají se u ní manická a depresivní období. Píseň o tom, že svět je nekonečně nádherný, a jiná píseň sdělující, že nic nemá cenu, u ní byly stejně autentické.

Pro indiepopovou scénu se stala Mickey skutečnou ikonou. Lidé se trochu dojímali nad jejím osudem a pouštěli si na přeskáčku její veselé a nešťastné, vřelé a vychladlé, nadějeplné a rezignované písničky. O záštitu ji požádala newyorská charita pro osoby s psychickým onemocněním. Devendra Banhart přesvědčil globální korporát Warner Brothers, aby dal Mickey smlouvu na čtyři alba: zdálo se, že gramoprůmysl ji buďto semele, anebo poslouží dobré věci. Ale plánovaná deska The Stolen Soul (Ukradená duše) nikdy nevyšla. Mickey za zálohu od Warnerů odjela na výlet ke kanadským jezerům a tam si v záchvatu deprese a úzkosti lehla do vody s tím, že v klidné samotě bez lidí počká na jaro. Podchlazenou ji v nemocnici tak tak zachránili. Z kariéry u velké firmy nic nebylo.

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum. Už nevymýšlela písně totálního štěstí i hluboké chandry a navíc se publikum nedojímalo jejím příběhem. Písničkářka najednou neměla z čeho žít.

Mickey se rozhodla pro řešení, o kterém skoro nikomu neřekla: předstírat nemoc dál. Ledacos se už naučila, a tak vyprodukovala nejdřív depresivní album Buying Me Love That I Deserve for Free a pak zábavné a manické Everlasting Smile (Ha ha ha ha ha ha ha ha). Dobře si pamatovala na zjitřené emoce a vyhrocené stavy, dokonce se při psaní a natáčení nových písní živě dostávala zpátky do pocitů, které jí přinášela nemoc.

Nevyhnutelné odhalení přišlo v roce 2013 po LP Fireworks of My Kisses. Část publika ji zavrhla. Kdo se jí paradoxně zastal, byli lidé s bipolární zkušeností. Uvedli, že některé písně z pozdního „vyléčeného“ období vystihují jejich pocity lépe než co jiného. Mickey se spojila s charitou a využívá své popularity ke každoroční sbírce během tzv. Up’n’Down Day. Říká se, že je autorkou několika velkých emotivních písní, které napsala na zapřenou pro jiné interprety: I Will Follow You into the Dark pro Death Cab for Cutie nebo Happy Pharrella Williamse.