Jitka N. Srbová

Anketa o zahradě duše

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 17/2020

Otázky:
1. Jaké rostliny mají důležité místo v zahradě vaší duše, jaké poskytují stín, sytí smysly nebo vám dávají potravu — v současném tísnivém světě?
2. Která rostlina či strom je vaším přítelem? Kde roste?

Nataša Černá, básnířka a redaktorka
Dalo by se soudit, že žlutá nepatří mezi mé oblíbené barvy. V mém šatníku byste ji rozhodně nenašli. Do interiéru bych si ji nepustila, snad jen na obraze.
Ovšem zahrada, zahrada, to je jiná.
První žlutí obsypaný keř na jaře, mezi řadou ještě holých, a rozsypaná sluníčka pampelišek v zeleni trávy mě okamžitě zaplaví pocitem neutuchající radosti. Obdobně jako mě vznosnost chrámu vzrostlého lesa naplní pocitem vznešenosti, pro který jsem si chodívala k Panně Marii Sněžné, když nebyl les za humny.
Každý jsme jedinečný.
Strmá skála padající do údolí, která ve mně vzbuzuje spíš respekt smíšený s obavou, může v jiném vyvolat nadšení a touhu ji zdolat. Někdo dá přednost horkému písku pláže pod nohama, jiný bílé ploše křupající sněhové pokrývky. Je lhostejné, jestli vás okouzlí rozkvetlá jabloň, posezení pod košatou lípou, trs drobných sedmikrásek, nebo honosný záhon růží.
Já jsem si loni na sklonku léta díky přestěhování pořídila s novým domem i novou zahradu a rázem jsem ji zahrnula mezi zahrady mé duše. Už jen ten zázračný pocit z postupného objevování všeho, co v ní roste. Koberec sněženek, který z jara rozsvítil zdánlivě zpustlý kout zahrady. Plochy šťavele pod ozdobnými keři. Nízký převislý okrasný stromek, který se najednou obsypal drobnými kvítky. Jak jinak než žlutými. Naprostý údiv a nadšení ve mně vyvolaly jestřábníky roztroušené po mírném svahu za domem.

Pocity. Ano, to jsou ty rostliny, které naplňují a sytí zahrady našich duší.
A je lhostejné, jestli jako zahradu své duše chápeme tu reálnou kolem svého domku či chaty, nebo za ni považujeme rodinu, děti, přátele, přírodu, literaturu, hudbu, tanec, sport, či své povolání. Ideálně větší skupinu z tohoto neúplného výčtu možností.
Podstatné je, že o ně pečujeme, staráme se o ně a těšíme se z výsledku.
Radost je ta rostlina, která je naším nejlepším přítelem.
Mějte ji a rozsévejte ji. Do všech zahrad své duše.
Vykvete vám nezaměnitelnými květy potěšení a nabídne vám ke sklizni tolik vzácné plody spokojenosti.

 

Ondřej Fafejta, redaktor, terapeut a (nepíšící) básník
Nelibuji si ve vytváření nových jsoucen. Z toho plyne, že mám spíš sklon něco shrnovat, nebo, jako v tomto případě, citovat ty, kteří to už řekli přede mnou a velmi se mnou rezonují. Ve výboru V zahradě přeložila Eva Klimentová jednu báseň od Emily Dickinsonové následovně:

Na statku se mi urodí
dost pro můj vlastní dům

a občas něčím přilepším
do truhly sousedům.

U nás je sklizeň celý rok,
dyť když se hlásí mráz,
evrátíme si zvěrokruh
a žneme pole v nás.

Tak nějak bych se chtěl cítit za časů lockdownu.

 

Marie Iljašenko, básnířka, spisovatelka a redaktorka

Тři zahrady duše

Zahrada první: Býk, lev, bystrozraký orel
Prvně jsem do zahrady své duše vešla v Libni. Bylo to před mnoha lety, byla jsem nemocná a měla několik dlouhých dnů zablokovanou krční páteř. Doktoři si nade mnou umyli ruce. Věděla jsem, že existují nějací chiropraktikové, kteří umí vrátit vše na správné místo jediným pohybem, mocní čarodějové, kteří tě buď uzdraví nebo, když se to nepovede, zabijí, ale žádného jsem dosud neviděla. Byla jsem dlouho přesvědčená, že za chiropraktikem nikdy nepůjdu.

Stačilo jít kousek podél Rokytky. Na jeho stránkách jsem se dočetla, že je z mého rodného města, to mě trochu uklidnilo. Když mi tím krkem zakroutí špatně, aspoň umřu s pocitem, že umírám doma. Ordinaci měl tenkrát v přízemní místnosti, velmi blízko místa, kde se odehrávaly Svatby v domě. Byl to velký pán s velkými dlaněmi, který vypadal spíš jako býk než jako člověk a odpovídala tomu i jeho přezdívka Taurus.

Řekl mi, že si mám lehnout na lůžko. Mého krku se dotýkal velmi opatrně. Potom, gestem vesničanky zabíjející slepici, jím škubl. V tu chvíli se v jeho youtube rádiu rozezněly akordy písně, kterou nazpíval Boris Grebenščikov z kultovní kapely Akvarium: „Pod modrým nebem leží zlaté město, s průhlednými branami a jasnou hvězdou. A v tom městě je zahrada, plná květů a travin, procházejí se v ní zvířata: býk, lev a bystrozraký orel.“  Vytryskly mi slzy. Lekla jsem se, že nevytopím nejen tohle přízemí, ale –  jen pár let po velké povodni – celou Libeň. Má hlava byla zpátky na místě. Mohla jsem jí zase otáčet! Toho dne jsem pochopila, že duše je pevně spjatá s tělem. A že kdo chce vejít do zahrady své duše, musí nejdřív uzdravit svoje tělo. Za chiropraktikem čas od času docházím dodnes, mezitím asi sedmkrát změnil adresu. Na té současné se mu nad stolem pne nekonečný zlatý potos, který vypadá jako potos marble queen. Posledně jsem si odnesla větvičku. Na rozloučenou chiropraktikovi říkávám: Doufám, že se dlouho neuvidíme.

Zahrada druhá: Dějiny Evropy: drancování tulipánů

Druhou zahradu duše jsem objevila asi o sedm let později. Ležela na kopci, skrýval ji vysoký plot a vedlo do ní několik téměř neviditelných branek. Rostlo tu tolik vřesu, že v některých zákoutích jsem se cítila jako v Broumovských stěnách. Chodívala jsem do ní celé tři roky, kdy jsem bydlela na Žižkově, od jara do podzimu, často jsem se v ní opalovala nebo ležela ve stínu pod jabloní. Na podzim jsem chodívala kontrolovat, jak se zazimovaly želvy, a na jaře, jak přežily zimu. Od listopadu bývá totiž tato zahrada zavřená. Jednou jsem se nad ránem vracela z baru, kde jsem byla se svým ženatým kamarádem. Na ulicích bylo prázdno. A v zahradě zrovna rozkvétaly tulipány nejrůznějších barev. Přelezu plot, natrhám si obrovskou kytici a dám si ji na psací stůl, napadlo mě, protože ráda lezu po skalách a přes ploty. Ale hned poté mi došlo, že mi úplně stačí vědomí, že bych to mohla udělat. Nechala jsem tedy tulipány na svém místě a odešla domů jen s tím vědomím.

Zahrada třetí: Co provedl Buddha, že se stal květináčem?

Přála jsem si najít zahradu, která bude otevřená po celý rok, od rána do rána. A tak jsem na střešní trám zavěsila kokedamy a rhipsalisy, na okno postavila orchideje, na strop upevnila šlahouny potosů: proměnila jsem v zahradu svůj podnájem. Obrovský rozvětvený fíkus robustu mi půjčili sousedé, když se stěhovali do Berlína, maličký levitující fíkus ginseng mi donesl přítel, fíkus benjamin jsem si koupila na letenském bazaru. Bezpočet rostlin jsem si přinesla z květinářství nebo je vyměnila a vypěstovala z výhonků, řízků a kolínek. Nejsou mezi nimi žádné panašované nebo jinak vzácné kousky. Ale všechny jsou kouzelné, protože smetly hranici mezi vnitřkem a vnějškem, indoorem a outdoorem. Z města udělaly divočinu, z bytu přírodu. Nedokážu jim dávat jména a nedokážu s nimi mluvit, to umím jen s lidmi a zvířaty. Ale moje kočka vyžaduje každé ráno obchůzku, během níž všechny rostliny očuchává a zdraví. Říká: ahoj starčku, ahoj voděnko, ahoj filodendrone. Ahoj Buddho, říká Buddhovi, který se stal květináčem. Ahoj kočky, odpovídá Buddha a potřásá nám na pozdrav zelenými vlasy. A to je moje třetí a zatím poslední zahrada.

 

Robert Janda, básník
1. Má vnitřní zahrada jako by vypadla z oka hlubokého lesa. Všechno to divoké kapradí, křoviny a houští se svými hloubavými stíny, tůně zarostlé plevelem, všudypřítomný růst a tlení osvobozuje mou holou existenci.

2. Šumavská jedle se svými keltskými kořeny, její omamná vůně jitří mé smysly svou nepřerušenou sounáležitostí všeho se vším…

 

Vratislav Kadlec, prozaik a překladatel
Přestože slovo „duše“ moc často nepoužívám, rostliny a stromy zvláště jsou pro tu mou nejspíš zcela nezbytné. Pohled do koruny stromu, zvláště na listí, kterým zlehka prosvítá slunce, je pro mne synonymem štěstí – stejně jako bosá chůze v trávě, především chůze rozkvetlou loukou, kterých je bohužel čím dál tím méně. Miluju prastaré mohutné duby, buky a vrby, které se zdají starší než řeka, která utváří krajinu kolem jejich kořenů, ale má duše se napájí i ze sivých terčíků terčovek a okrově zelenavých skvrnek terčovníku na staré lavičce, mezi nimiž se nesměle rozlézají kopečky mechu.

Stromy a rostliny vůbec se člověku většinou se svými názory nesvěřují, ale některé z nich bych za své přátele skutečně rád považoval. Co se týče pokojových rostlin, v dětství jsem se hodně přátelil s mohutným šáchorem neboli „paraplíčky“ a s babiččinou monsterou, které v mých dětských hrách zastupovaly tropické pralesy. A také s řadou maminčiných afrických fialek, které jsem aranžoval po podlaze a budoval z nich rozličné exotické scenérie. V současnosti už s žádnou pokojovkou tak intenzivní vztah nemám, ačkoliv rád mám všechny.

Pokud jde o stromy, musím na prvním místě zmínit borovici s několika patry paprskovitě se rozbíhajících větví, která stále roste na zahradě mého rodného domu a která se měnila v úžasnou prolézačku, dům osídlený dětmi z ulice, v němž každé patro mělo vlastní význam a roli. Přátelím se s ní dodnes, i když už se nevídáme tak často. Přestože jejich kůry jsem se tolik nedotýkal, určitě bych neměl zapomenout na přátelství ořešáku a několika ovocných stromů v téže zahradě. Vypíchl bych především hrušeň, na jejíchž plodech jsem si pochutnával chvilku předtím, než jsem usedl k psaní tohoto textu. Obdivoval jsem také obrovskou smuteční vrbu u vstupu na hořovické koupaliště, která bohužel už před mnoha lety podlehla lidským pilám. Na témže koupališti za dob mého dětství rostly i čtyři vznešené jírovce, pod kterými jsem každý podzim sbíral kaštany – zbyl z nich jediný, a navíc je teď za plotem. A měl jsem vždycky rád mohutný, prastarý dub s třemi kmeny na kraji nedaleké bažantnice, který bohužel postupně podlehl stáří, bleskům a nemocem, takže už z něj zbývá jen trouchnivějící pahýl. I ten je ale svým způsobem krásný…

V posledních letech jsem navázal přátelství s jasanem, který roste za okny našeho žižkovského bytu. Jeho výjimečnost spočívá především v tom, že je stromem ve městě, což chce nejspíš dost odvahy. Když jsem se před pár lety odkudsi vrátil a zjistil jsem, že mu ořezali větve, protože někdo ho asi za tak blízkého přítele nepovažoval a větve natahující se k oknu někoho nenaplňovaly nadějí tak jako mě, viděl jsem rudě. Naštěstí se opět zakošatěl a teď zrovna čekám, že co nevidět shodí listí. Dělá to pravidelně po druhém nočním mrazíku, neokázale – na rozdíl od jiných stromů nehýří na podzim barvami a zůstává do posledního okamžiku zelený. Chvíli mi pak připomíná vypelichaného ptáka, než se větve zcela obnaží – a já se zas těším na jaro, až na něm jako každý rok zahnízdí hřivnáči.

 

Yveta Shanfeldová, básnířka
1. O duši:

Chtěla jsem si číst, ale ruší mě klid zahrady, nemůžu se vynadívat, nadýchat, užít, jenom sedím, nanejvýš stojím jak zkamenělá, civím, koukám, prohlížím, přemýšlím nebo nepřemýšlím, sním o tom, že je zahrada přesně taková, jaká ve skutečnosti je, objevuju v ní celky, jakoby pokoje, síně, haly, jeskyně, průchody, tím, jak rostlin přibývá, tím víc se rozděluje, uceluje, množí sama v sobě, nerozšiřuje svou plochu, pouze svou velikost, svými stíny a slunečnými místy, náznaky a kalužemi barvy, svou precizností i nedokonalostí, tu popojdu, tam se vracím, trochu zavane a mění se, vrabec, junco, sojky a datlové poskakují po větvích ibišků, weigelií, divocí králíci okusují kakost lesní i poděnky, a se mnou se točí svět, musím si jít lehnout.

Chytám se stébel.

Je podzim, ale jako by byl únor. Odpoledne jdu na zahradu přesazovat ostružiny, množit dělením, z jednoho kouta zahrady vykopu několik ostružinových výhonů i s kořeny a donesu pod višeň, aby tam začaly svůj nový ostružinový život, život, který se bude opírat o starý kmen višně, ale jak rejpnu do hlíny, z hroudy se vztyčí žížala, a nevím, jestli je celá nebo přeťatá, třeba se jen probudila, bez hlavy, jako by se divila, nevím, zda je celá, jen doufám, že je. Vztyčí se jako bolest, kus agónie mezi žitím a smrtí, a já koukám a pak se odvrátím, a pak zas zpátky a kus žížaly tam pořád nevěřícně stojí, bolestí se ani nekroutí a já do dolíku vedle té strašlivé živé bolesti položím právě vyříznutý kořen ostružinového keře, vedle něj hodím zpátky do prohlubeniny hroudu a už není vidět, co je se žížalou, jestli je zpět v zemi a jestli srůstá, ani co je s kořenem, co žije a co umírá, co je minulost a co začátek.

Teplý únor, kdy rozkvétají krokusy, snad proto, že jsou malé, několik žlutých a jediný fialový, i hlína, ze které vyrůstaly, je dychtivá. I jaro je v mé podzimní zahradě, netrpělivost, radost, chtění, hodně, drozd na broskvoni, krokusy, káva, strach, nerozhodnost, liknavost, odhodlání, radost z bezpodmětné věty.

Klid zahrady? Kolem půl třetí ráno mne vytrhl ze spaní nářek ptáka v zahradě u sousedů. Ve tmě nebylo vidět, jen slyšet smrtelný boj. Bylo slyšet vraždění – zvláštní ticho, tmavé a trochu praskající, neslyšný vrah (mýval, kocour, krysa?) jako by si oddychoval mezi mučením, lámáním kostí, křídla, hrdla. Zabouchla jsem okno a dveře, schovala jsem se a modlila se. Pták kvílel, bolestivě, zoufale, než utichl. Nevím, jestli i on se modlil.

A tak je potkávám všude, stíny duše. Datlovi stačí okap. Listy padají, vyjadřují klid i pohyb, stínem světlem větrem, padnou, proměňují se v listí, tlející na spadaném jehličí.

2. Zarámovaná kresba pampelišky lékařské i s drvodělkou. A venku ambroň západní, plná pichlavých kuliček, kdekoliv jsme bydleli, vždy nám rostla před domem, věčně chodíme po pichlavých kuličkách, odklízím je, nabírám v měkkých růžových rukavičkách, někdy se na ně kuličky lepí, házím do kontejnerů na listí spadlé větvičky, plevel, spadané pichlavé kuličky.

 

Jiří Váňa Stigen, spisovatel
Dovolím si odpovědět na obě otázky zároveň, a to jedním nedávným prožitkem. Slunce se klonilo k západu. A i když stíny stromů teprve nahazovaly kotevní lana blížící se noci, mně se mocně zatmělo před očima a padl jsem vyčerpáním k zemi. Měl jsem za sebou celodenní výuku učitelů (ach, kdybyste jen věděli, jak se v mnohém nelišíte od svých žáků, nebo je to tak, že se oni neliší od vás?), které předcházel celotýdenní, neřkuli celoměsíční, maraton jiných pracovních a studijních povinností, a probdělá noc, která už se, i díky dvěma malým dětem v domě, protahovala na několik měsíců. Když jsem se zmátořil, našmátral jsem vedle sebe květináče s malými stromky na prodej. Patří se dodat, že jsem se nacházel u jednoho zahradnictví, které patří k takzvanému Královskému statku v Oslo. Na kmínku jednoho z těch útlých stromků jsem uviděl čerstvou ránu a ta mě přenesla v čase do dětství. Můj děda měl velikou zahradu plnou ovocných stromů, kde se to jen hemžilo starými odrůdami. Nejeden strom byl naroubovaný více odrůdami. Můj nejmilejší strom byla jabloň rostoucí těsně u plotu. Měla ve spodní části kmene dutinu po nezahojené ráně. Byla to odrůda zvaná Rubín. Taková zvlčilá bytost, které jste mohli nařezat, jak jste chtěli, ale ona se stále vzpírala bezpočtem nových letorostů. S těmi kyprými a rudě žíhanými jablky to býval na podzim učiněný výstřih zahrady. Těch plodů nebývalo moc, ale ve sklepě byly schopny vydržet až do jara. Najednou jsem tam zase byl. Zase jsem nakukoval do té štěrbiny a natahoval se po bujných tvarech jabloně. Zase jsem měl chuť tu ránu zachraňovat pomocí roubu, takzvaným přemostěním, které se z mých dětských rukou nikdy neujalo. Po chvíli jsem bezděčně otočil štítek se jménem prodávané odrůdy, aby se ukázalo, že ležím vedle zhruba dvaceti malých Rubínů. Popadla mě chuť zasadit minulost, zahojit přítomnost a rozbujet budoucnost.

 

Radek Štěpánek, básník a redaktor
1. Mám trochu problém s představou zahrady mojí duše – nemám moc dobrou představivost. Vyhledávám v krajině radši konkrétní stromy a jiné rostliny. Každou část roku mi vyplňuje kontakt s jinými z nich. Z počátku to jsou bledule, plicníky, blatouchy, lýkovce a petrklíče, které po zimě vyhledávám a těším se z jejich prvních barev a vůně. To už přichází i doba podbělu, který v posledních letech – aspoň z toho, co pozoruju – rychle mizí, což mě moc zneklidňuje protože podběl mám rád i pro jeho překotný způsob života, který, řekl bych, je trochu podobný tomu mému.

Z dřevin na jaře nejčastěji vyhledávám asi střemchy, snad proto, že jednu táta pokácel v naší zahradě, když jsem byl dítě – a já teprve potom zjistil, jaká to byla škoda, přijít o takový strom. Už nikdy nevyrostla. Tak je obdivuju všude jinde. Táta ale tehdy pokácel o kus dál v zahradě i bez, který už je poslední roky ještě větší než jak ho pamatuju z dětství. To je dobré. Vážím si bříz a jeřábů, které na Vysočině rychle rostou v před pár lety ještě čistě smrkových lesích, a zrovna teď, když máme říjen, svítí zlatým listím a červenými plody, které lákají kvíčaly a další druhy ptáků.

Nerad bych ale zapomněl na houby, i kvůli nim chodím do často lesů. Každá má taky své období a specifika, neumím si bez nich svůj rok představit – ať už to jsou červnové hřiby na jihočeských hrázích, srpnové bedly, zářijové ryzce a čirůvky fialové a nebo václavky. Bez těch by pro mě asi podzim ani nemohl existovat. Jsou to takoví mí průvodci.

2. Já myslím, že to jsou všechny ty, o kterých už jsem mluvil v předchozí otázce, a ještě mnohé další. Z užitkových mám nejradši rajčata a dýně, mezi stromy jabloně. Ale napadá mě ještě něco. Další přátelé postávají u silnic podél mých obvyklých tras mezi Brnem a jižními Čechami. Jsou to stromy, které zdravím na svých cestách autem. Většinou buky nebo lípy, ale i jeden starý a asi extra odolný smrk, modřín, borovice. Borovice u Malého Boru, modřín mezi Kardašovou Řečicí a Jindřichovým Hradcem, smrk také tam, lípy u Studené a Náměšti nad Oslavou, buk nad Prachaticemi, akát v Zábrdí. Některé z nich jsem navštívil i pěšky, většinou je ale jen zdravím při jízdě a v duchu s nimi prohodím pár vět o tom, jak se nám daří. Jeden takový strom, dub, mezi Netolicemi a Prachaticemi, asi před čtyřmi roky pokáceli. Nevím proč. Ale jsem na něj tak zvyklý, že teď, když to místo míjím, zdravím i to prázdno, co po něm zbylo.

Za dobré přátele považuju i divoké bramboříky, které rostou ve svazích nad Brněnskou přehradou. Ty pro mě jsou důležité od doby, kdy jsem v Brně našel nový domov. A pak jednu smokvoň, která roste v háji divokých prastarých olivovníků na ostrově Pag. Je zajímavé, že s těmi olivovníky jsem se nikdy moc nespřátelil, ale asi by to ani nešlo, když jsou o tolik starší než já. Nevím, kolik je té smokvoni, ale s tou jsem se spřátelil hned při první návštěvě a vždycky, kdy jsem poblíž, chodím za ní.

 

Tereza Šustková, básnířka
1. Po přečtení tématu ankety jsem měla hned chuť rozepsat se o své zahradě, o jabloních, o chrpách, které ještě teď v říjnu vykvetly, o dětech, které už se nemůžou dočkat, až jim někde pod stromy nahrabu hromadu listí a ony do ní budou s rozběhem skákat. Bylo by to snazší, než psát o zahradě duše a jak o ni pečuji. Ale o co jiného pečovat víc než o duši? Je to ustavičný neviditelný boj. Neztratit s ní spojení, střežit její svobodu, neznecitlivět, nezkamenět, nezpohodlnět, nekrmit ji ničím polovičatým, natož vylhaným, ale sytit ji tím, po čem opravdu hladoví. Mám-li se chytit  nabízeného obrazu zahrady, představuji si kořeny rostlin sahající hluboko, přehluboko, pijící dostatek vody. Představuji si divokou zahradu, neustále se proměňující, která ví, že něco musí odumřít, aby zase něco jiného mohlo vyrůst. Tak hezky to zní. Jenže je to zároveň tak vyčerpávající zápas, že bych si od něj někdy mileráda odpočinula. A přece vnímám, že je ten zápas jedním z největších darů, které člověk má.

2. Přátelství je pojem, který nepoužívám pro označení vztahu k rostlině (ani zvířeti ani jakékoli věci). Ponechávám si ho pro vyjádření silného pouta mezi lidmi. Mám-li v nějaké rostlině zvláštní zalíbení, pak většinou proto, že je pro mě symbolická, že ji mám spojenou s určitou vzpomínkou nebo mě něčím (nevysvětlitelným) přitahuje už její název – cesmína, kalina, arnika, routa, hloh. Mohla bych dlouze pokračovat. Z podobných pohnutek mi vlastně někdy i rostliny vstupují do básní — jako součást obrazu, jako symbol, jako zhmotnění něčeho abstraktního. Vůči přírodě cítím vděčnost mimo jiné právě za to, že dává člověku tolik možností vyjádřit skrze ni hnutí vlastní duše.

 

Daniela Vodáčková, básnířka
1. Mám zahrady dvě — imaginární a skutečnou. Prolínají se. Do imaginární zahrady chodím nejvíc, když nechám imaginovat své klienty nebo studenty: vedu je do zahrady, nedá mi to a jdu tam taky. Nejdřív se díváme od branky na rostliny, které jsou nejblíž vchodu. To jsou strážci, hlídají a zároveň zvou. Mí strážci jsou dva obrovité růžové keře o velikosti stromů. Poučila jsem se, že se jim v zahradnické terminologii říká climbeři, prorůstají skutečnými starými stromy, mají trny jako drápky, aby se pevně zachytily. Mí strážci hezky voní a mají různé barvy podle toho, jaký je zrovna den. Až přijde čas, jejich okvětní lístky sesbírám a udělám z nich džem anebo vymodeluji korálky do růžence. Ten se dělával právě z okvětních lístků růží.

Přicházím do nitra zahrady. Čím hlouběji jdu, z imaginárního místa je najednou reálná středočeská zahrada. První záhon je plný různých bylin do kuchyně, přetlačuje se s nimi bršlice, nestačíme ji vytrhávat. Z druhé strany na majoránku a oregano útočí meduňka. Měli jsme i bazalku a dýně, ale o jedné letní noci je vzali útokem malí šneci. Jedna má přítelkyně je střílí pistolkou kuličkovkou. Zatím jsem se k něčemu podobnému neodhodlala. Cesta pokračuje jahodami k rozrůstajícímu se, také obřímu keři ostružin s masitými plody, následuje několik mladých stromů — předloni jsme je zasadili. Japonská hrušeň překonala první zimu, jedna větev jí zčernala a zmrzla, druhá větev přežila a na jaře bíle rozkvetla. Další dvě mladé hrušně čelí každé léto náporu housenek, možná to nepřežijí jako statečná a houževnatá „japonka“.

Vcházíme do švestkového lesa, letos zvlášť úrodného. Celý podzim se odehrává ve znamení švestek. Sušíme je, sušené nakládáme do špiritusu, děláme povidla, pečeme buchty, prsty mám od švestek celé hnědé už několik týdnů.

Přicházím ke třem ořešákům. Jsou v pubertě, mluví sprostě, předhánějí se, kdo dočůrá nejdál a podezříváme je, že na zahradě kouří. Jeden se jmenuje Mars, druhý Jupiter a třetí Seifersdorfský.

V nejvzdálenějším cípu zahrady, pod jabloní s plody zvanými „ovčí tlamička“ je les malin a malý nově vzniklý lesík žlutých malin.

V samém konci roste líska se zlatočervenými listy. Pořád na ni zapomínáme, ale ona je štědrá, zrovna dnes jsem našla spoustu oříšků.

2. Kamarádím se od dob, kdy jsem objevila látky a tapety od slavného anglického viktoriánského malíře Williama Morrise, s vrbami. Vrbové lístky a větvičky tvoří jeho slavný dekor. Musela jsem si koupit košili à la William Morris. Vrby rostou u rybníka, kolem kterého chodím do lesa na houby. K jedné z vrb vždycky zamknu koloběžku a ona ji hlídá. Vrby jsou tak vysoké, že vypadají, jako by je někdo vymyslel. Když se vracím z lesa, vždycky se u vrb posadím, jednak bývám strašně unavená a pak také sleduji, co je právě teď, a co je jinak než bylo před týdnem, před měsícem…

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí