Jaký je váš názor na vývoj událostí kolem antologie: způsob nakládání s duševním vlastnictvím při vzniku této knihy, prohlášení autorek na serveru iLiteratura, postoj nakladatele a editorky (vyjádřené tamtéž: http://www.iliteratura.cz/…ion), postoj Asociace spisovatelů (hovoří Ondřej Lipár zde: https://vltava.rozhlas.cz/…022), aktuální pozastavení distribuce knihy? Stanou se podniknuté kroky a výroky precedens do budoucna?

Milan Děžinský, básník a překladatel

Myslím, že celá ta „událost“, jejímiž svědky jsme nedávno byli a která se víceméně odehrává na sociálních sítích, je ilustrací dvou věcí. Za prvé ukazuje, jak roste sebevědomí autorů, v našem případě autorek, které mají dobré povědomí o svých právech a neváhají se ozvat, pokud mají pocit, že jsou jejich autorská práva dotčena. Svou roli zde sehrává i Asociace spisovatelů, která v této „aférce“ nachází jedno z odůvodnění své existence. Obojí je pozitivní.
Zároveň se nedokážu zdržet úvahy nad tím, zda ono nalezené sebevědomí zcela koreluje se skutečnou pozicí, kterou v našem literárním provozu zaujímá poezie, a to nejen v očích široké veřejnosti, ale – jak se ukazuje – i v očích dalších účastníků literárního provozu, jako jsou nakladatelé a nakladatelští pracovníci.
Jako by poezie – a to je ta druhá věc – měla být jen jaksi pro radost, bokem, protože zadministrovat grant, kvalitně zvládnout celý proces přípravy knihy a nakonec ji v malém nákladu vydat vyžaduje energii, která se častokrát nesetkává ani s minimálním zájmem jakkoliv obskurního recenzenta, neřkuli se zájmem veřejnosti, Magnesia Nemagnesia. K takové nakladatelské činnosti je třeba nadšení a elán. Jenže s nadšením si dnes nelze vystačit, vydávání poezie je luxus a profesionalita stojí hodně peněz.
Ukazuje se, že Větrné mlýny podcenily komunikaci, dostaly editorku antologie do trapné situace a vygenerovaly skandálek, vůči kterému je třeba se vymezit. Osobně pochybuji, zda to, že nakladatel zde vyšel s notně pošramocenou pověstí, znamená jakýkoliv precedens do budoucna. To, že jakýkoliv nakladatel bude mít vždy logicky silnější pozici než autor (pokud autor nebude Kundera nebo nobelista), bude příčinou dalších podobných situací. Zároveň mějme na paměti, že to vždycky bude nakladatel, který ponese mnohem větší riziko.

Anna Beata Háblová, básnířka a architektka

Milá Mácho, milí macho.

O antologii jsem se dozvěděla od Alžběty Stančákové. Do té doby jsem vůbec netušila, že něco takového existuje, že dokonce proběhl křest, že už se to distribuuje a prodává, nebo že tam mám báseň. Nikdo se mě na nic neptal a ani mi nic neoznámil. A bylo mi to celkem jedno, a je mi to jedno dál, vem čert poezii, vždyť se mi každý redaktor televize nebo rozhlasu vysměje, když chci uvést vedle architektky, že jsem snad i básnířka. Ale důvod, proč jsem se pod prohlášení podepsala, byl ten, že jsem cítila solidaritu s těmi, které se rozhodly vystoupit veřejně a nechat se později pranýřovat za svojí drzost. Chtěla jsem je podpořit, protože co je víc než jeden podpis? Osm podpisů! A je škoda, že jich nebylo víc, protože básnířek, které nakladatelstvím nebyly oslovené, rozhodně víc bylo. Rozhořčení podepsaných jsem naprosto rozuměla – zacházení s našimi texty nebylo podle práva. Nikdy nevíte, jaké důvody může někdo mít někde nebýt. Mít odpověď ANO je naprosto základní a zásadní podmínka pro to, aby druhá strana nebyla zneužitá. Nehledě na to, že i po té, co prohlášení proběhlo, nefungovala komunikace ze strany nakladatelství se všemi básnířkami.
Šly jsme do toho i přes to, že jsme už od začátku věděly, že budeme za „hysterické píče“. A to je ten moment, kdy jsem věděla, že jsem tam správně. Nastavení společnosti, kdy je žena smetena ze stolu s takovou lehkostí, protože je žena a protože se ozvala! To je moje. Vztyčuju prostředníčky. Fak jú ól hejtrs. A určitě by bylo lehčí mlčet a mávnout nad tím rukou. A ne že jsem nemyslela na editorku, která se z toho možná zhroutí a která do toho musela vložit mnoho úsilí – satisfakcí jí budiž nezměrná reklama knize, kterou se jí tím dostalo. Protože co chceš mít ze všeho nejvíc? Přesně to, co mít nemůžeš! Takže si jsem jistá, že Milou Máchu by teď chtěl držet v ruce skoro každý, kdo se o této kauze dozvěděl. Včetně mě.
Jsem nesmírně vděčná Asociaci spisovatelů v čele s Ondřejem Lipárem, který se nás zastal. Protože co si budeme povídat, zastání od mužů bylo jako šafránu.
Myslím, že tato kauza byla a je nesmírně důležitá. Věřím, že chování k autorům se tím může zlepšit. A hlavně k autorkám – protože teď už se bude vědět, že to nejsou žádná pedanticky vyskládaná prostěradla ve staré skříni.

Svatava Antošová, básnířka

Mohu mluvit pouze za sebe: dne 19. září 2019 (tedy téměř před rokem!) mi přišel z nakladatelství Větrné mlýny e-mail tohoto znění:

Dobrý den, Svatavo,

připravujeme ve Větrných mlýnech k vydání antologii české poezie psané ženami. Kniha obsáhne texty téměř dvou set básnířek (začínáme rokem 1879, končíme v roce 2014) a je autorským výborem editorky (též básnířky) Zuzany Gabrišové. Do knihy bychom rádi zařadili vaše básně Spřízněné duši, Ma cherie… a Higgsův boson. Kniha vyjde v nákladu 600 ks a předpokládám, že ji budeme prodávat za cenu blížící se pěti set korunám. V tuto chvíli bych od vás rád získal svolení básně v knize publikovat. Prosím, sdělíte mi, za jakých podmínek by to bylo možné? Pokud se domluvíme, můžete očekávat krok dva, tedy vám vysázené básně pošleme k autorizaci.

Velmi vám děkuji za odpověď. V úctě a srdečně,

Pavel Řehořík, tel. 603 876 696

Souhlas jsem dala za podmínky, že mi pak bude zaslán alespoň jeden autorský výtisk. Toť vše. Čili: moje zkušenost s nakladatelstvím je jiná, než o jaké se zmiňují ony protestující básnířky – a to čistě profesionální. V mém případě Větrné mlýny nic nezanedbaly. Nechci domýšlet a spekulovat, proč vlastně k téhle nepříjemné situaci došlo, ale možná je to velké nedorozumění – možná básnířkám spadl e-mail do spamu a nepodívaly se tam, nebo na něj zapomněly, pokud jej dostaly stejně jako já už před rokem…, apod. A ano, na někoho třeba nemělo nakladatelství kontakt a neujasnilo si, kdo ho sežene a autorku osloví… Tím to nijak neobhajuji, jen se snažím pochopit, proč k tomu vůbec došlo.

Petr Hruška, básník

Můj postoj k celé události je následující: Rád bych pozval na panáka těch osm statečných žen, za to, že jsou, že píší silné básně a že se nebály ohradit proti chybě, která se jich oprávněně mohla dotknout. Rád bych pozval na panáka ty dva chlapy, co vedou nakladatelství Větrné mlýny, za to, že jsou, že leta letoucí dělají skvělé věci a teď, když spáchali chybu, dokázali se omluvit tak přímě a upřímně, jak to už dneska dokáže opravdu málokdo. A dvojitého panáka chci objednat autorce antologie, kterou dobře znám a vím, jak opravdově a bezelstně knihu sestavovala. A jestli moje pozvání na panáka všichni odmítnou, ožeru se sám, ze smutku nad tím, že se snad má rozhádat tolik lidí, kteří si všichni počínali v nejlepší vůli a lásce k literatuře, o čemž jsem přesvědčen.

Marie Iljašenko, básnířka

Každé nabídky publikovat v antologii si vážím, ale nikdy nesouhlasím automaticky, protože mi záleží na tom, v jakém kontextu se mé básně objeví, a chci, aby publikace měla úroveň. Dvakrát opatrná jsem v případě “ženských” antologií, s kterými se v poslední době roztrhl pytel, protože k nim mám velmi ambivalentní postoj. Je skvělé, že je poskytnuto víc prostoru hlasům, které byly dříve vždycky nějakým způsobem upozaďované. Na druhou stranu bych nerada, aby hlavní rámec pro moji tvorbu byl gender. Plně podporuju autorky, které se proti otištění své básně bez souhlasu ohradily. I mně by to naštvalo, ačkoli si uvědomuju, že když “pouštím” nějakou báseň do světa, svým způsobem mi nepatří. Znamená to ale, že si ji kdokoli může interpretovat po svém nebo si ji třeba nechat vytetovat na stehno, nikoli otisknout v knize.  Protože však s nakladatelstvím Větrné mlýny mám nejlepší zkušenosti a velmi si jejich práce vážím, jsem si jistá, že z jeho strany nešlo o záměr, ale o odbytou práci. Nelíbí se mi ono „oni vždycky“, „oni nikdy“ na jejich adresu, které zaznívalo v debatách. Není to pravda. Vždycky ne. Obvykle vydávají skvěle připravené knihy, platí slušné honoráře a zvládají každý rok uspořádat fantastický festival.

V debatách také zaznívalo, že dřív se dělala literatura z lásky a zadarmo a kde že jsou ty krásné časy. Ale dnes už nežijeme v době samizdatu nebo v 90. letech, ať se nám to líbí, nebo ne, a když to dokážeme reflektovat jinde, bylo by dobré to reflektovat i v kontextu redakční práce a autorské tvorby. Je také dobré si připomínat, že na Západ od nás to funguje ještě úplně jinak. V Německu spisovatelé a básníci často opravdu uživí svým psaním, podobně jako profesionální houslista se živí hraním na housle. A nikdo nikde neuvádí novou skladbu bez vědomí skladatele. Ve východní Evropě se naopak poměrně často tisknou texty bez autorova souhlasu nebo vědomí, někdy pořadatelé ani neposílají autorský výtisk a vystupuje se zadarmo. Jako dřív! Můžeme si někdejší časy romantizovat, ale nemůžeme v nich žít ani se do nich vrátit. Možná až se dostanou do vlády Piráti, pojetí autorských práv zase udělá kotrmelec a my si budeme romantizovat časy dnešní…

Jan Delong, básník

Podle mě je dobře, že se distribuce knihy pozastavila, považuji to v aktuální situaci jako to nejmenší, co nakladatel mohl udělat. Doufám, že antologie bude výstrahou do budoucna a vnese mnohem více důslednosti a profesionality do nakladatelské praxe, i když jde “jen” o poezii. Měli bychom skončit s tím, že jeden žánr ponížíme na něco, co je jen z radosti a bohulibosti a tím z něj uděláme něco, co vlastně nemusíme brát zase tak vážně. Kdyby se něco takového stalo u začínajícího nakladatelství, tak je argumentace lajdáctvím asi pochopitelná, ale když něco takového udělá zavedené nakladatelství s tradicí a zkušenostmi, což Větrné mlýny jsou, tak je to alarmující a spíš se to blíží pohrdání nejen autorkami, ale projektem jako takovým. Navíc, když existují důkazy, že to nebylo poprvé, tak o to je tenhle případ horší. Proto moc děkuji všem, kteří na Milá Mácho upozornili a nemávli nad tím rukou. Myslím, že to byl velmi důležitý krok.

Vít Janota, básník a překladatel