Otázky na básníky

1. Co vás vedlo k básnické/publikační odmlce – píšete ještě, nebo už jen neveřejně? Málo? Proč?
   2. Po kterém z vašich oblíbených autorů (jakéhokoli literárního žánru) pro vás zbylo největší ticho?
   3. Co by vás přimělo k obnovenému publikování vaší poezie, pokud může mít vnější zdroj?

 Otázky na literární kritiky a publicisty
1. Co vás vedlo k publikační odmlce v kritizování poezie? Kterou básnickou sbírku jste recenzoval/kritizoval jako poslední?
2. Po kterém z vašich oblíbených autorů (jakéhokoli literárního žánru, vč. literární kritiky zaměřené na poezii) pro vás zbylo největší ticho?
3. Co by vás přimělo k obnovenému publikování recenzí/kritik tohoto uměleckého druhu, pokud může mít vnější zdroj?

Ondřej Lipár, básník

1. Píšu pořád, ale málo a sporadicky. Je to myslím hlavně proto, že při práci v časopise každý den přicházím do kontaktu s texty, takže po práci už vlastně žádné další psát nechci. Vadí mi to, chybí mi to, ale zatím jsem z toho nenašel cestu ven. Často se navíc jako čtenář nebo posluchač setkávám s texty jiných autorek a autorů, které mě zasáhnou tak silně, že si vlastně ani netroufám. Vychází spousta dobré poezie.

2. Pokud vyšli knižně, tak o žádném tichu nemůže být řeč – čtenáři je můžou vzít do ruky kdykoli. A těšení se na nějakou další báseň nebo sbírku je přece radost.

3. Velmi dlouhé volno.

Emil Hakl, básník-prozaik, dramatik

1. Neveřejně si šudlám jakési poznámky, ale nebylo by zajímavé zkoušet z nich konstruovat něco souvislejšího. Raději bych psal prózu, nicméně okolnosti téhle doby mě nutí věnovat se novinařině a redigování, neb tyto činnosti se rychle protáčejí a jsou placeny.

2. Klasicky po Janu Zábranovi, který své prózy vnímal jako okrajovou činnost, tudíž z nich zbyla většinou torza. Při jeho nadání nekonečná škoda. Jinak je tu ale naštěstí dost živých, jejichž psaní mě těší a zajímá.

3. Nic, protože bych na ni neměl čas. Poezie je luxus, který si může dovolit jenom ten, kdo má v sobě dost prostoru.

Marek Šindelka, básník, prozaik

1. Poezii píšu dál, jen rychlostí zhruba jednu báseň za pět let. Drobné básně nicméně často používám jako skicu k větším textům, jakousi momentku, mikročip, na který si uložím nějakou atmosféru, než ji použiju ve větším textu. Ale ty samy o sobě neobstojí.

2. Po Chlebnikovovi. Poslední text, který kdy napsal, adresoval svému lékaři a je to nejdojemnější věc, jakou jsem kdy četl. : “Spal jsem na zemi a ztratil jsem nohy. Nechodí.”

3. Vnější zdroj není. Já svou další sbírku jednou vydám. Ale nějakých patnáct dvacet básní budu mít počítám při svém tempu pohromadě zhruba za padesát let…

Karel Piorecký, literární vědec a kritik

1. Hlavním důvodem proto, že už delší dobu nepíšu recenze, je poznání, k němuž jsem došel sebereflexí: pravidelnou recenzentskou činnost může vykonávat ten, kdo je svým naturelem publicista – rychle si tvoří názor, rychle ho formuluje; tyto kompetence nemám. Zhotovit recenzi pro mě byla práce na dny a někdy i týdny přemýšlení (napsat pak několik odstavců samozřejmě trvá jen chvilku). Osobně jsem to měl nastavené tak, že i drobná recenze může, resp. má vypovídat jak o posuzovaném díle, tak – jako pars pro toto – o literatuře jako celku. Rád bych věřil, že tahle moje neskromná ambice byla z některých recenzí alespoň trochu patrná. Je ovšem jasné, že toto se nedá dělat dlouho a už vůbec ne souběžně s narůstajícím počtem pracovních úkolů, které se v mém případě už začaly týkat jiných oblastí literatury než je současná poezie. Musím taky přiznat, že mě taky částečně opustil étos, který jsem si dlouho s literární kritikou spojoval – už jsem vlastně na pochybách, zda kromě básníků a prozaiků samotných ještě někdo další cosi čeká od „profesionální kritiky“. Kulturní paradigma se v naší postdigitální éře změnilo, lidé už tolik nechtějí vzhlížet k profesionálům a čekat, co jim doporučí k přečtení – předají si raději tyto zprávy mezi sebou na horizontále sociálních sítí. Bookstagrameři či booktubeři nejsou principiální zlo, možná se mezi nimi rodí budoucí forma reflexe nové literatury, která se bude dál kultivovat a prohlubovat. A kterou knížku jsem recenzoval jako poslední? To už si opravdu nevzpomínám. Kdokoli si to může dohledat v České literární bibliografii: http://biblio.ucl.cas.cz/

2. Já vůbec neslyším žádné ticho. Každý druhý týden mám na stole Tvar s hromadou nových recenzí – a v dalších časopisech to samé. Jestli to „ticho“ není spíš odvrácená tvář příliš velkého hluku na knižním trhu, který – z hlediska počtu vydaných titulů – rok od roku bují a dané kvantu nových knih není v silách české literární kultury kompletně reflektovat.

3. Nostalgie. Nebo nespravedlnost tak velká, že už bych se neudržel.

Jan Nemček, básník

1. Po vydání první knihy jsem cítil zvláštní únavu. Necítil jsem chuť psát a vlastně ani nevěděl o čem. K tomu se přidala změna kariéry a z toho plynoucí starosti.
Asi to bude mým přístupem k psaní, který není systematický. Během vysokoškolských studií jsem byl neustále konfrontovaný s možnostmi básnického textu a co jsem přečetl, to jsem přefiltroval přes sebe a spěchal s tím na papír. Později už mi psaní nikdy nešlo tak lehce, za rok jsem dokončil je několik málo textů a čtení už mi nepomáhalo, protože díla významných českých básníků mi přišla odtržená od současnosti a texty současných autorů zase banální.
Psát jsem začal pomalu asi před dvěma lety, poznámky se snažím skládat do větších celků a přemýšlím, co nimi dál.

2. Honza Delong po vydání svého debutu četl několik nových básní, které mi přišly zajímavé pro posun ve způsobu jeho psaní. Ale pokud vím, v současnosti nepíše. Před pár lety mě pak nad jednou diskuzí o stavu české prózy zarazilo, jak rychle se zapomnělo na Jana Balabána.

3. Přesvědčení, že mám v rukou text, který stojí za zveřejnění.

Petr Čichoň, básník, prozaik, hudebník, performer

1. Už vloni se ptal na Facebooku básník Jan Spěváček ve své vtipné básni:

???
jak asi voní básník Ticho
a
jak asi mlčí básník Čichoň

kterak by asi vypadali
a
jakpak by asi psali

kdyby se
asi
jmenovali

Čicho
a
Tichoň

Jak mlčím? Zas tak moc nemlčím, jsem dál nenapravitelně básník. Poezii si pěstuji stále a často vystupuji na čteních s loutnou, jen publikuji sporadicky. Má poslední sbírka Pruské Balady/Preussische Balladen vyšla skutečně dávno, ale za tu dobu jsem nějak nezahálel. V těchto dnech vyšel v Hostu druhý román Lanovka nad Landekem. Také jsem se věnoval dlouho básnickému konceptu, sbírce Bordeline Frau, která obsahuje různé překlady a vinylovou desku. Má vyjít v lednu 2021 ve Větrných mlýnech. Možná v předstihu ukrajinsky ve lvovském nakladatelství.
Myslím si, že se nejedná úplně o odmlku, jen ta práce byla zdlouhavá. Na vinylu bude osm zhudebněných básní, muselo se to nahrát ve studiu a shánění překladů také chvíli trvalo. Domnívám se, že poezie je běh na dlouhou trať a nakonec ji posuzuje přísný bůh času. Básně proto rád odkládám a po čase se k nim vracím, pomáhá mi v tom také, že se věnuji i próze a mohu tak střídavě psát oba žánry. Mezi moderní poezií a prózou ovšem nevidím zas tak propastný rozdíl. Když jsem začal před léty číst v Německu, tak jsem s překvapením zjistil, že většina básníků také píše prózu. Poezie se v té západnější části Evropy pravděpodobně příliš nevydává, žije více v jiných podobách, u nás je to v tomto směru ještě celkem příjemně tradiční.

2. Předloni zemřel básník Jiří Kuběna a vloni básník Jaroslav Erik Frič. V devadesátých letech to byli mí šéfové v redakcích Votobia a Vetus Via. Pojilo nás přátelství a vášeň pro určitý druh poezie. Jejich odchodem se ve mně rozhostilo hluboké ticho.
Jsou prý dva typy mrtvých. Ti, kteří skutečně zemřeli a ti, co odešli. Chtělo by se říci, jen odešli, ale jejich odchod může být horší, než jejich smrt. Někteří mí generační básničtí přátelé se skutečně básnicky odmlčeli. To ke křehké a tak zranitelné poezii také patří. Básník se možná nakonec brodí jen sám svým mlčením.

3. Dokončená sbírka a vhodný nakladatel, což je splněno. Těším se především na vinyl. Ostatně první LP s českou poezii po roce 1989 jste vydala Vy a jmenuje se úžasně – Vejce. Má sbírka Borderline Frau by měla pomyslně navazovat na edici Klubu přátel poezie, kterou kdysi vydával Československý spisovatel. Také obsahovala malou gramofonovou desku se záznamem recitace básníka. Po tom jsem vždy toužil, navázat na tuto edici.

Jiří Trávníček, literární vědec a kritik

1. Začal jsem pociťovat, jak mi už chybí jazyk k uchopení… zeď, po níž jsem se drápal, se mi zdála čím dál strmější a hladší. Navíc mě trochu omílal i literárněkritický provoz. Ale já se tam vrátím – nějak jinak a určitě přes zkušenost se čtením a čtenářstvím. Co bylo poslední, to věru nevím; v bibliografii mám dost velký brajgl. Nicméně psaní o poezii se mi přesunulo víc do mluvení – občas na Proglasu a ČRo Plus.

2. Nejvíc ticha v sobě mám po těch, kterým jsem se věnoval nejvíce – tedy po Skácelovi, Zábranovi, Blatném, Slívovi.

3. Jsem v situaci, kdy nemusím… čili ve stavu vnitřní svobody. Nerad bych si ji něčím nechal rušit. Současně však vím, že bez vnějšího zásahu se neděje nic. Všechno to jsou jen odpovědi na nějaké příležitosti.

Martin Reiner, básník, prozaik, nakladatel

1. Moje poslední sbírka Nové decimy vyšla v roce 2015, ale ještě v roce 2016 jsem vydal soubor povídek Jeden z miliónu. Letos na přelomu srpna a září vyjde v nakladatelství Aula nová, v pořadí devátá sbírka poezie. Čtyřletou pauzu jsem měl v minulosti mezi vydáním první a druhé knihy (1991-95) a potom znovu stejně dlouhou ještě dvakrát. Takže to spíš vypadá jako výrony aktivity střídané obdobím relativního klidu. Ale, zcela upřímně; já to takhle vůbec nevnímám. Jsou to zcela přirozené cykly, v nichž hrají roli věci jako „(ne)možnosti publikovat“ (v počátcích), „přesycení určitým způsobem psaní“ (1998-2002), nebo potřebou dokončit rozsáhlé dílo, což byl případ čtyřleté pauzy před vydáním románu o Blatném.
Momentálním pauza má dost co do činění s mým vstupem do (komunální) politiky. Prostě jsem si dočasně posunul priority. A nebýt toho, že jsem tu měl osm let rozpracovanou sbírku, která se zalíbila Bohdanu Chlíbcovi, když jsem z ní četl na Malostranských dvorcích, nejspíš bych udělal rekord v pauzírování, aniž by mě to nějak bralo. Což pro změnu souvisí s věkem: když má člověk v pětapadesáti čtrnáct vydaných knih, bývá asi pnutí „mít vydanou další knihu“ mnohem slabší, než „nevydávat nic, co by bylo slabší, než starší věci“.

2. Ivan Wernisch ještě žije a píše. Rád bych četl další nové věci od Nikolaje Stankoviče nebo Zbyňka Hejdy; měl jsem moc rád oba. Ale v tom je právě „vtip“ tvorby: že lidé žijí ve svých dílech i po smrti. Takže když jsem poměrně nedávno vytáhl po dlouhé době z knihovny Valse mélancolique a celou si ji přečetl, plakal jsem radostí nad setkáním s milovaným člověkem i básníkem, jako by seděl se mnou v pokoji.

3. K tomu jsem asi řekl vše podstatné v první odpovědi. Ale doslovně: k publikování mě přiměl zájem mého přítele a nakladatele Bohdana Chlíbce.

Kateřina Rudčenková, básnířka, prozaička, dramatička
1. Píšu pomalu. Nepotřebuji vydávat každý rok dva novou knížku. Něco už pár let chystám a ještě pár let budu. (Jazykové korektury a redakce, kterými se živím, taky poněkud stravují mé myšlenky a čas.)  Věnovala jsem se poslední roky víc divadlu. Loni měla premiéru má hra Příběhy z pohřbu, a uvedení hry je přece taky “publikace”… Ale vyhovuje mi být v ústraní a jen pozorovat. Nemlčím napořád, to ne.

3. Asi po těch, co zemřeli, ale předtím jsme je znali živé. Z básníků tedy pro mě Viola Fischerová a Zbyněk Hejda.

Ladislav Puršl, básník

1. K odmlce vedla proměna. Publikovat jsem nepřestal kvůli nezájmu nakladatelů či periodik, ale díky svému tehdejšímu přehlcení, celkové disgustaci z literárního provozu a únavě ze sebe sama: čemu a proč vlastně dávám v mysli prostor a jak tím trávím čas… Veškeré autorské dění jsem vnímal převážně v jeho stínovém aspektu: nějaké básnické „cosi“ se nesmírně vážně tvářilo jako „to něco“, ale když jsem se tím nenechal vtáhnout či strhnout, za chvíli z toho opadávala jedna tvářička za druhou a pozvolna se to celé měnilo ve zpovykané nic… sranda, ale tvářila se vehementně tragicky: všechny ty texty, knihy, autory, hlasy, názory, polemiky, kritiky, rozbory, debaty, hádky a diskuse jsem potřeboval vyložit na nějaké pomyslné konečné, nebo spíš, aby to neznělo neuctivě – potřeboval jsem odejít z nich, vyjít ze sítě, kterou tyto referenční body vytvořily v mysli a která už měla tendence posuzovat (pojmenovávat) jevy svým, naučeným způsobem… Potřeboval jsem úplný opak – naprosté ticho, čistou mysl. Sice se to chvíli cukalo, než pramen vyschl a hlasy ztichly, měl jsem dojem, že jdu proti něčemu přirozenému – vážně to nechat jít? Dobrovolně? Ale ne, žádný osud nebo snad talent či dokonce poslání, zas to bylo jen naučené… Navyklému básnickému já se chtělo zpátky, ale tomu hlasu pod ním ne – vymetl to koštětem celkem důsledně, všechno to úsilí a jeho šepotavé múzy, houpací sítě tkané moirami, nekonečné éterické závoje a úmorné, rádoby angažované všední kuchyňsko-ložnicové „inspirace“… Částečně jsem na to už odpovídal Ladislavu Zedníkovi ve Tvaru v roce 2014, chci jen dodat, že mám stále v úctě excitovaný stav nad textem a samotu za ním, ale už jinak a svobodněji – asi i díky tomu, že poezie nikdy nebyla jediným středobodem mého psaní či tvůrčí činnosti celkově: od základní školy píšu pravidelně prozaické texty různého druhu, poezie se stala až později… akorát byla víc vidět. Píšu tedy opravdu málo, téměř vůbec, možná tři čtyři texty za rok…

2.
a) Pokud je otázka položena takto, pak René Daumal („a mlčení rozhání temnoty“), on je nesmírně účinný protijed vůči autorskému pozérství všeho druhu… nicméně, jak to tak píšu, už jen z toho, že si ho dovoluji takhle redukovat na protijed, je zřejmé, jak žvaním a že nejde o skutečné ticho, ale jen o malé, byť řízné tichoučko, jaké obvykle generuje překvapení z facky po nepovedeném komplimentu…

b) Longčhen Rabdžam, tibetský mistr ze 14. století, a jeho útlá kniha s názvem Čhöjing Dzö, hrubě přeloženo „Pokladnice základního prostoru“, která obsahuje poetickou formou vylíčené aspekty přirozenosti lidské mysli – neutuchajícího, nezrozeného, jasného stavu, který ve všech ohledech překračuje konceptuální a diskursivní myšlení. Osobně je pro mne tato kniha hranicí, které lze z hlediska jazyka dosáhnout při popisu toho, co je obvykle přístupné jen skrze nonverbální zkušenost.

3. Nebráním se, ale netlačím to, takže asi nechat „dozrát čas“…

Jan Štolba, básník, spisovatel, literární kritik

1. Hodně přispěl stereotyp. Nechce se mi vždy znova hledat originální přístup k psaní o sbírkách, které jsou nakonec třeba bagately. S množstvím se vytrácí motivace – kritik se snadno octne ve vleku cizí nadprodukce. Poezie dnes občas vzniká způsobem „všechno lítá, co peří má“, mnoha těm věcem pomalu nerozumím, nevím, z jakého životního pocitu rostou. V dnešní mnohoznačnosti výrazu není úplně samozřejmé rozeznat autenticitu, autoři nemíní být moc sdílní, budiž, někdy to může být legitimní a ryzí – jindy ale vůbec ne. Nechce se mi tohle věčně uhadovat a rozsuzovat. Moje role „specialisty“ na soudobou českou poezii byla optický klam, ve skutečnosti jsem pořád psal i svoje věci, přesto nakonec padají otázky, proč jsem přestal psát kritiky, a ne dotazy na vlastní psaní. To také unaví. Když mi domů (!) začaly chodit knížky třeba jen se strohým formulářem „recenzní výtisk, 1 ks“, váhal jsem – nezačínají mě brát trochu jako institut na hlazení autorského ega? Mám stále potvrzovat obraz komunity, která mě vnímá jako vnějšího? Takže příště jen o věcech, které ve mně něco probouzejí, jako naposledy Cestovní básně Lukáše Marvana, má tam vždy svůj „východně-filosofický“ pohled na svět, s nímž souzním. Nebo úžasná sbírka Wandy Heinrichové Jehla sestupuje; že takovouhle sbírku ignoruje Magnesie Litera, to je fakt blbé. Psal jsem taky o zdá se opominuté sbírce Petra Krále Šíření.

2. Největší ticho pro mě zbylo po Jiřím Cieslarovi. Psaní esejisticky nadýchnuté, plné představivosti a vhledu, požitku z artikulace toho, co člověk vidí, chápe a spoluprožívá. Jeho psaní jsem četl moc rád a chybí mi, rád jsem do jeho světa znovu nahlédl, tentokrát zezadu, před pár lety v posmrtně vydaném deníku Matouš.

3. Snad kdyby literární věci víc společensky rezonovaly. Kdyby se zeitgeist, aspoň ten literární, ubíral taky trochu směrem, který zajímá mě. Mě netáhne problematika literárního mainstreamu, diktátu čtenářské schůdnosti, střetu příběhu s nepříběhem, nadřazená kritika domnělé „postmoderny“… Pomohlo by taky, kdyby psaní kritik bylo slučitelnější s praktickým životem. Neběží mi plat v žádné redakci ani instituci, jsem na volné noze a je to drsné. V kotlině však se zdá, že „hodiny jdou pozpátku“. Začínal jsem psát do obnovených Literárek – a ony dnes už ani nejsou; měl jsem tu čest psát do Lidovek pro Danielu Iwashitu (kde je jí konec?), leč i tam vzápětí recenze zredukovali, čtenáři prý to neradi… Nakonec Lidovky odrovnal Babiš. Je blbé, když člověk za fasádou „ctěného profíka“ ve skutečnosti dělá v podmínkách amatérské zájmové činnosti. Tohle se nemění, čili další důvod k vycouvání. Aby však nevznikl mylný dojem, všelijaké, třeba i dost dlouhé, eseje „o druhých“ (Joyce, Fellini, Wenders) píšu dál, do šuplíku.

Jan Delong, básník

1. Po Dušinci, mé první sbírce, která vyšla v roce 2014, jsem cítil obrovskou tvůrčí únavu. Do psaní jsem vložil tolik energie, že to asi ani nešlo jinak. Proto jsem si naordinoval pauzu, o které jsem si myslel, že bude trvat maximálně rok, ale svým způsobem trvá doteď. A nevnímám to nějak špatně, jen se mi vždycky docela těžko odpovídá na otázku, jestli ještě píšu a kdy zase něco vydám. Nevím. Psaní poezie je pro mě totiž zároveň záznamem určité životní etapy, soupisem zkušeností, vnímáním světa… Zatím nemám pocit, že bych tu, kterou teď žiju, potřeboval uzavřít do nějakého celku. Proto občas napíšu něco, co si uložím někam na disk, ale zatím se k tomu nevracím, ani ty básně nikde nepublikuji.

2. Moc rád bych si přečetl něco nového od Dana Jedličky a Honzy Nemčeka. Jejich poslední sbírky pro mě osobně byly literárními událostmi a vracím se k nim, když brouzdám domácí knihovnou, buď k jednotlivým básním nebo celku.

3. Asi to, co jsem zmínil v první otázce a byl by to spíš vnitřní impulz. Musel bych cítit potřebu něco uzavřít, shrnout a zhodnotit. Pamatuji si, že když jsem věděl, že Dušinec vyjde, tak to pro mě bylo jedno z nejplodnějších období, tuším, že by to takhle bylo i v tomhle případě.

Ondřej Hanus, básník, překladatel

1. Objektivně: toxicita tzv. literární scény, její žabomyší války, malost a sebezahleděnost. Subjektivně: po vydání svých tří sbírek, které lze chápat jako po sobě jdoucí záznamy jednoho vznícení, hoření a vyhoření, se u mě projevila obrovská nechuť k textu, k jeho recepci a ještě více produkci. Víra ve smysl poezie se mi postupně vrací, v transformované podobě.

2. Zřejmě po Zbyňku Hejdovi. I jeho pozdní mlčení bylo velmi silné.

3. Jen čas.

Petr A. Bílek, literární vědec a kritik

1. Co bylo úplně poslední recenzovanou sbírkou, už v paměti nemám, ale naštěstí si musíme vést soupis publikační činnosti a pokud mne mé záznamy neklamou, byl to František Dryje: Ach! v roce 2013. Ale to už byly stejně jen sporadické pokusy, se soustavnějším recenzováním poezie jsem přestal v roce 1994. Jednak jsem odjel na delší čas do Ameriky a ztratil tak možnost opatřovat si snadno ty knížky (e-mail už tehdy existoval, ale neuměl posílat žádné přílohy), jednak – i po návratu v roce 1997 – převážil ten pocit, že už to stačilo. Já vždycky trpěl přelétavostí a u ničeho jsem nevydržel dlouhá léta.

2. Když zůstanu u těch, kdo psali o poezii, tak nejspíš tito – vesměs už jde bohužel o nebožtíky i doslovně: Jiří Rulf, který uměl o poezii hezky psát popularizačně, ve stylu „pro lidi“. Ladislav „Denis“ Verecký, který uměl historky s básníky a jejich snažením náramně vyprávět a pointovat. Mirek Kovářík, který tím uměl žít. Miroslav Červenka, který uměl básničky přesně, a přitom nápaditě a zaníceně číst.

3. Asi už by mne tam nedotáhl ani pár volů. Vnímám to pole současné poezie už jen z velké dálky a nevidím tam nic, co by mne lákalo jít blíž. Zdá se mi, že je to prostor, který je zcela na okraji a nikoho kromě samotných aktérů vlastně nezajímá; ne že by kultura zajímala davy, ale něco přece jen už třeba ze současné prózy občas nějaké dílo nebo událost přeteče i do veřejného prostoru. Lidstvo za tu řádku staletí vyprodukovalo nevstřebatelná kvanta úžasných básniček, a tak myslím stačí vracet se k tomu, co už bylo napsáno dřív. Báseň je na rozdíl od prózy mnohem univerzálnější a nepotřebuje být provázána se současností. Rocková muzika tu taky byla jen nějakých pětadvacet let a dodnes nabízí tisíce alb, které jde s požitkem poslouchat. A nijak nevadí, že už řadu let žádná další nevznikají.

Olga Pek, básnířka

1. Myslím si, že v mém případě je nějaká básnická nebo publikační odmlka striktně vzato spíš optický klam. To, co se stalo doopravdy, je že jsem přestala organizovat akce, uvádět autory, objevovat se v roli divačky na čteních, vydělávat si recenzemi a překlady a podobně.

S tím člověk přirozeně vymění jednu sadu tlaků za jinou. Na jednu stranu je pravda, že mi odpadla niterná potřeba dokazovat sobě i jiným, že na výskyt v literárním provozu mám právo, a s tím související tlak na publikaci. Ten je ale myslím inherentní součást působení na jakékoliv umělecké scéně, kdy na jednu stranu jde o soutěž o velmi omezené zdroje, na druhou stranu je to věc vrozené urputnosti a nejistoty. A mimo jiné často bývá i zdrojem cenné inspirace.

Tohle nutkání bylo na druhou stranu vyvažované určitou mírou autocenzury – jednak jsem vždycky považovala svoje organizační povinnosti za důležitější než takzvanou „tvorbu“, která tím asi trpěla. (Část textů, které jsem v té době publikovala, byly mimo jiné texty, které jsem napsala ještě před svým vstupem na scénu.) Za druhé jsem se, mám-li být upřímná, cítila svázaná očekáváními okolí. Měla jsem například obavu, že pokud publikuji texty, které nebudou vyhodnoceny jako dost „experimentální“ (protože to byla škatulka, do které jsem byla vsazena/jsem se vsadila), budou moje popularizační aktivity na experimentálním poli chápany jako neautentické a v posledku tedy své práci uškodím.

Myslím, že obě tyhle tendence se víceméně vyvažovaly. Teď jsem se po počátečním dočasném útlumu dostala na sobě přirozenou úroveň – píšu několik textů ročně a na čtení nebo v publikacích se objevuju jednou až dvakrát za rok. To považuju za zcela adekvátní frekvenci. Obecně můžu říct, že se cítím mnohem svobodnější, ale také „línější“.

2. Nejsem si jistá, jestli českou literární scénu sleduji dost na to, abych něco takového mohla prohlásit. Navíc od všech autorů a autorek, kteří mě napadli, jsem v nedávné době přeci jen něco četla – ať už jde o příležitostné texty ke koroně, publikace z rukopisu, nebo třeba jenom literární pohlednice, které jsme si soukromě vyměnili. Také bych nerada někomu předepisovala, jak často má publikovat.

V zásadě jediné dvě autorky, po kterých mi zbylo nějaké ticho, jsou tedy zdaleka, z angloamerického prostředí. Vanessa Place se stáhla ze scény po kritice, kterou trochu nespravedlivě schytala v roce 2015. Je to nesmírně provokativní myslitelka a občas mě napadne, co by na různé současné události asi říkala. Druhou osobou je Alice Notley, které zrovna před měsícem nebo dvěma sice vyšla nová sbírka (publikuje pravidelně jednou za rok nebo dva), ale už nedává moc rozhovorů – protože ona se nebojí říkat naprosto bláznivé věci, které pěkně demontují jakoukoliv pózu a předstírání v jejím okolí. Obě jsem potkala naživo vlastně jen dvakrát v životě, ale zanechaly ve mně hluboký dojem jako lidské bytosti. Upřímně se mi spíš stýská po možnosti jít s nimi na kafe a mít je hodinu pro sebe. (Samozřejmě za předpokladu, že bych jim tak dlouho vůbec dokázala být důstojnou konverzačním partnerkou.)

3. Vzhledem k tomu, že v pravém slova smyslu nejde ani tak o publikování poezie jako o přítomnost v literárním provozu, odpovím vzhledem k ní – vnější zdroje by mě v literatuře určitě bývaly byly udržely déle, ale v posledku by mému odchodu asi nezabránily. (Na svém současném působišti se cítím jak užitečnější, tak naplněnější). Pokud bych se do literárního provozu měla znova částečně vrátit, asi bych potřebovala hlavě zpracovat frustrace, které jsem si z něj odnesla – a možná i frustrace, které si od té doby vůčihledně vyrábím na svém současném působišti. S tím každopádně vnější zdroje nemají co dělat.