Ztichnout lze v literatuře různě: můžete přestat psát zcela, odmlčet se na delší či kratší dobu, obrátit se k jinému žánru, nebo napsané jen nepublikovat. Dlouhodobost odmlky je rovněž relativní (pět let publikační pauzy neznamená nic, jak by řekli někteří respondenti naší ankety, je to přirozený cyklus, v němž se poezie rodí – viz odpověď Martina Reinera či Kateřiny Rudčenkové, a někdy může tento cyklus od básnické knihy k další trvat třeba i padesát let, jak tvrdí Marek Šindelka, a pořád nejde o žádné dramatické ticho). Čas jednoduše každému zraje jinak.
Zmlknutí může být velmi výmluvné, takové utichnutí může znít hlasitě (když se r, 68 básnicky odmlčel Jiří Šotola, jehož básně byly milovány, očekávány a postrádány, a přeorientoval se na prózu, způsobil tím čtenářské obci zděšení), nebo si útlumu nikdo nevšimne a mlčení zaznívá do prázdna.
Ztichnutí může vnímat pouze čtenář, zatímco autor nesdílí dojem, že by se kontinuita jeho tvorby výrazně narušila. Řekne-li se konec, může to znamenat nový začátek či pokračování jinde (Emil Hakl, Marek Šindelka, Kateřina Rudčenková, Petr Čichoň). Navíc, poezie (a její kritika) tu přece je napořád (viz anketní odpověď Ondřeje Lipára), knihy trvají – a jestli už jich náhodou není dost (Petr A. Bílek)?

Důvody k utichnutí mohou být také rozličné: nedostatek další invence, pocit absurdity a nesmyslnosti tvorby, nedostatek zpětné vazby, proměna, vyčerpanost (literárním provozem), zahlcenost texty a nedostatek času, stereotyp, vyhoření a nedoceněnost, malost literární obce, svázanost očekáváními okolí, přesvědčení, že vše podstatné bylo řečeno, napsáno a vydáno – a lépe, ale i bolestná nedostačivost jazyka, který by zamýšlené obsahy dokázal uchopit. Je také možné se za svou (ranou) básnickou tvorbu stydět a nehlásit se k ní, popírat ji nebo ignorovat (např. Milan Kundera, Pavel Kohout, ale i mnozí z jiných dob).

Je asi na místě upozornit na zdánlivě samozřejmou směrovou disproporčnost: proč se asi tak často „odchází“ od poezie k próze, a tak výjimečně se kráčí v opačném gardu, přinejmenším veřejně, za autorova života? Občas se totiž ukáže, že slavný prozaik vlastně celou dobu tak trochu psal básně do šuplíku (aktuálně, poezii, jak víme, píše třeba i Ivana Myšková nebo Bianca Bellová, zapsané u čtenářů jako prozaičky).

Podoby literárního, básnického ticha zachycuje nový Ravt, poslední v tomto roce před letními prázdninami. Najdete v něm zejména bohatou anketu, v níž jsme otázky konce položili nejen básníkům, ale také literárním kritikům, kteří se na poezii zaměřovali a dost možná i spoluurčovali její podobu a směrování – ale přestali s tím. V pojmenovávání důvodů pro svůj předčasný odchod do „kritického důchodu“, co se týče poezie, či úplné výpovědi, se často shodují, což snad ani nemůže být zarážející. Otázky jsem položila Petru A. Bílkovi, Jiřímu Trávníčkovi, Karlu Pioreckému a Janu Štolbovi (Ano, žádná žena).

O odpověď na otázku, zda a proč přestali psát poezii, jsem požádala mnohé, u nichž jsem měla (někdy mylný) dojem, že „s tím dočista sekli“: mladí básníci, kteří možná (přečtěte si, zda to tak je) prožívají pouhou „pauzičku“, často, ale nikoli výlučně, v souvislosti s čerstvým rodičovstvím: Ondřej Hanus, Olga Pek, Jan Delong, Jan Nemček (hleďme – severomoravská sekce je poměrně výrazná, přiřadíme-li nakladatele, básníka Daniela Jedličku a Petra Čichoně), dále děkuji Kateřině Rudčenkové, Ondřeji Lipárovi, Martinu Reinerovi, Ladislavu Puršlovi, Emilu Haklovi a Marku Šindelkovi. Odpověď Petra Maděry a Jáchyma Topola bohužel nemám.
Na otázku, čí literární zmlknutí sami vnímají nejbolestněji, opakovaně zazněla dvě jména: Jan Zábrana a Zbyněk Hejda.

Mnozí z respondentů byli tak laskavi, že Ravtu dovolili nahlédnout do svých rukopisných novinek – a pauzu či ztišení tak poněkud relativizovat: Ondřej Hanus, Olga Pek, Jan Nemček, Jan Delong, Ladislav Puršl, Marek Šindelka (ach, ta báseň!), Petr Čichoň, Ondřej Lipár. Přečtěte si, kam se posunuli a k čemu nově došli.

Po tichu lze v přetextované době marně toužit. Může ale také křičet nechtěně, když už psát fyzicky nemůžete. To je případ mého skvělého učitele, jedinečného básníka Ladislava Nebeského, jenž svou tvorbou, svými bílými místy prostor pro ticho, jeho řeč a jazyk, přímo vytvářel, a nyní zmlkl docela, protože ho zradila vlastní řeč – číst jeho starší básně musíte nejen mezi řádky, ale i mezi písmeny, za hranicemi stránek, v prostoru, kde není „nic“.

Za souhlas s publikováním básní z jeho knihy Za hranice stránek z r. 2008 děkuji Šárce Šavrdové a Ivě Nebeské.  Za pomoc a inspiraci při hledání ztichnuvších děkuji Petru Hruškovi.

Je to trochu smutné čtení, tato anketa, je. Jenže, jak se tam lze rovněž v několika variacích dočíst, jste-li básníkem či básnířkou, zůstáváte jím či jí už napořád.