#
Vrchovinu dlouho pokrývaly zmrazky,
chuchvalce trávy a základové desky.
Chodil jsi kolem, neptal se-ptal.
Pak náhodou zaryješ prst do hlíny a hle –
kolem tebe se rázem rozestoupí vějíř
přestupných komor; scházíš dlouhou,
tlumenou ulitou, na jejímž dně se mrská to,
co bledé a kluzké má svůj talent: vyměšovat
obrysy. Tady se mihotá každá vývojová větev
tebe samého; blány vůle ti odevzdaně
vlají v ústrety; stěny explodují
právě zrozenými problémy –
tvoříš.

#
Nad Velkým satelitním útesem
stojaté sucho. Léto našeptává
slovy zamilovaného, lehkovážně
pouští do větru vyznání
upřímné touhy:
Až bude záležet na každém stupni délky,
vydej se se mnou kamkoliv,
osedláme kola, do kapes nabereme
vyšisované šnečí domečky,
sbohem krajino, na niž se neslyšně
snášejí piliny nadcházejících map –
nas nědogoňa, to hlavní nosíme v sobě,
kočovný, proradný, dálný Střed –

z rukopisného cyklu Milíčovský háj – poslední etapa