Hanko, zajímalo by mě, jak ses s „councilem“ – poradním kruhem – setkala?

Nejprve upřesním, že „council“ je slovo převzaté z angličtiny a do češtiny se překládá různě, nicméně zaužívané spojení je „poradní kruh“, někdy se říká i „councilový kruh“. S poradním kruhem jsem se setkala asi před pěti lety a moje první zkušenost byla, že jsem se překvapivě s lidmi v tom kruhu, které jsem vůbec neznala, najednou cítila propojená a měla jsem pocit, jako bychom společně vstoupili do prostoru mimo běžnou realitu, kde se zastavil čas. To bylo v Anglii. Pak jsem se vrátila domů a na podzim roku 2015 se v Čechách konalo mezinárodní setkání evropské sítě poradního kruhu. Díky své předchozí zkušenosti jsem si řekla: „Jedu. Bude to příležitost konečně poznat kruh více.“

Dokázala bys jednoduše popsat, jak poradní kruh funguje, o co jde?

Je to způsob komunikace, při kterém lidé vzájemně sdílejí své osobní příběhy a jsou přitom schopni velmi pozorně naslouchat a zároveň sdílet nebo se vyjadřovat ze srdce. Existují takové čtyři „záměry“ (či dohody), které se v poradním kruhu doporučují: „mluvit ze srdce“, „naslouchat srdcem“, „být spontánní“ (tedy nepřipravovat se dopředu) a „mluvit k věci“. Šířeji se to dá popsat jako způsob komunikace, při kterém se už podle názvu sedí v kruhu a který je nehierarchický. Mám ráda ten obraz: každý v kruhu sedí ve stejné vzdálenosti od středu, není tam tedy nikdo, kdo by byl „výš“ nebo „níž“, dál nebo blíž. A každý hlas – každý člověk – který je přítomen, je vítán. A nejen, že je vítán, on je důležitý, aby byl celek úplný. Tím, že každý v kruhu sedí na jiném místě, tak vidí střed z jiného úhlu a souhrn těch jednotlivých úhlů pohledu je to, co nás vzájemně obohacuje. Díky tomu můžeme celek nahlížet plněji než jen ze své vlastní perspektivy.

Taky je třeba říct, že je to způsob komunikace, který není nijak nový. Jeho kořeny se dají najít pravděpodobně u všech domorodých kultur. Konkrétně tento způsob se ve své novodobé podobě zrodil zhruba před čtyřiceti lety v Kalifornii na místě, kterému se říká „Ojai Foundation“ a které na poradním kruhu stojí. Je to komunita, jejíž vizí je vzkvétající planeta s lidským společenstvím žijícím v míru. Dnes je to centrum, odkud se poradní kruh šíří téměř do celého světa.

Jak taková organizace funguje?

Členové komunity se pravidelně scházejí a probírají, co je na pořadu dne. Kromě toho svolávají kruh při výjimečných situacích. Tím, že ta „jednání“ probíhají formou kruhu, se věci dějí trochu jiným způsobem než běžně. Říkají, že kdyby podobný nástroj neměli, pravděpodobně by jako komunita nepřežili, protože každý měl jinou představu o tom, jak co dělat. Kruh jim pomohl vyslechnout všechny a vždy nalézt ten správný další krok. A oni se opravdu setkávali se vším možným, protože když na to místo před čtyřiceti lety přišli, začínali od nuly.

Členové komunity tam tedy trvale žijí?

Byla doba, kdy tam někteří z nich trvale žili. Dnes to funguje jinak. Stalo se z toho jakési vzdělávací centrum, které nese původní vizi a pořádá workshopy a semináře zaměřené hlavně na poradní kruh a krom toho také na „Vision Questy“ a další programy. Nadace má správní radu a své zaměstnance. Zároveň teď místo prochází velkou proměnou a vzniká opět jádro lidí, kteří tam budou trvale žít.

Říkalas mi, že jsi Ojai navštívila…

Ano, Ojai Foundation jsem navštívila v červenci 2017, kdy se tam konalo třítýdenní councilové setkání (takzvané „Council Immersion“, což se dá přeložit asi nějak jako „ponor/ponoření se do poradního kruhu“). Byla to úžasná příležitost poznat místo, kde to všechno kolem poradního kruhu začalo, ty, kteří stáli u jeho zrodu, lidi z celého světa, kteří se kruhu věnují, a také příležitost zažít různé způsoby, jak s ním pracovat. Navíc jsem to spojila ještě s týdenním tréninkem s Gigi Coyleovou. Dá se říct, že jsem strávila měsíc v kruhu, což mě velmi obohatilo.

Jak bys takový prožitek popsala?

Řekla bych, že jsem tam zažívala větší míru přítomnosti – to, o čem se mluví, když lidé meditují nebo když dělají nějakou duchovní praxi. Tak jak já to chápu, jde o to dostat se více do přítomného okamžiku – do tady a teď. To zažívám i při poradním kruhu. Když se sejdou lidé, kteří jsou schopní tímto způsobem spolu být, tak to, co se děje, má jinou kvalitu a probíhá jinak než při běžném setkávání nebo při běžných interakcích, hovorech, diskuzích… A to mě na kruhu oslovuje, dodává určitou kvalitu vztahům a celkově životu. V poradním kruhu máme možnost zažívat, co je to skutečné společenství, kde lidi cítí, že jsou vzájemně propojeni, a to nejen mezi sebou, ale i se vším ostatním, se Zemí – prostě s tím širším kruhem, kterého jsme neustále součástí, a možná i s celým vesmírem, podle toho, jak dalece je člověk schopen rozšířit svou pozornost. A každý hlas je tu vítán a je důležitý. Nikdo není vyloučený. Mají v něm místo všechny generace, jak nově přicházející generace dětí, tak ta, která už si prožila víc než já, jejíž životní zkušenosti jsou cenné pro nás všechny. Myslím si, že prožívání propojenosti se vším je naší přirozeností, a toto mi kruh pomáhá zažívat. Vzájemně se obohacujeme tím, že jsme každý jiný a jedinečný. Kruh vytváří prostor „za“, ve kterém se můžeme potkat a porozumět si na lidské úrovni, na úrovni srdce, bez ohledu na naše systémy přesvědčení, náboženství, víry…

Zkusme se přenést do Ojai Foundation – jak to tam vypadá?

Představ si vyprahlou krajinu se zlatou, suchou trávou a sporou vegetací. Ojai Foundation sídlí na menším hřebeni (místní mu říkají „Ocas draka“) s krásnými výhledy na okolní hory. Do tohoto místa jsou citlivě umístěny drobné jednoduché stavby jako jurty, hliněné stavby, kopulovité struktury, týpí a další. Jedinými trvalými objekty jsou hliněné budovy se zelenou střechou – recepce a v roce 2008 postavený poradní dům, který je velkorysou kruhovou stavbou stavěnou pro setkávání mnoha lidí. Je tam i krásná zahrada, jejímž srdcem je prastarý dub, kterému říkají „strom učitel“ (teaching tree).

Ojai je silně vystavená živlům – suchu, slunci, silnému větru a někdy i ohni. Poté, co se Immersion uskutečnilo, se tam na konci roku prohnal jeden z největších požárů, který kdy zažili, a celé to tam spálil, kromě recepce a poradního domu. Momentálně tak toto místo prochází velkými změnami a celkovou obnovou.

Kolik vás v „kruhu“ bylo?

Akce byla od začátku až do konce otevřená a lidé měli možnost přijíždět v různých dnech, takže se náš počet neustále, jako příliv a odliv, proměňoval. Tvořili jsme takové dočasné společenství, které se pohybovalo od nějakých padesáti po sto padesát lidí. Velká část účastníků byla přímo z Kalifornie, ale byli tam i lidé z Evropy, z Afriky, Jižní Ameriky. Po celou dobu tam byli také ti, kteří stáli u zrodu poradního kruhu a kteří ho po těch čtyřicet let praktikují a provázejí: Jack Zimmerman, Gigi Coyleová, Marlow Hotchkiss, Joe Provisor, Leon Berg a další. Možnost sedět v kruhu s těmito „stařešiny“, jak jim říkáme, je velikým darem.

Každý den byl věnovaný jinému tématu. Například datum Immersion připadl na 4. července, kdy v USA slaví Den nezávislosti – Independence Day. My jsme ten den slavili také, ale ne jako Den nezávislosti, ale jako Den vzájemnosti, tedy Interdependence Day. Jiné dny byly věnovány využití poradního kruhu například ve školách (dnes je praktikován v mnoha školách v Los Angeles a jižní Kalifornii), v partnerských vztazích, v komunitách, organizacích a ve věznicích.

Na začátku jsi zmiňovala, že poradní kruh vychází z domorodé tradice. Je to v Ojai znát?

V oblasti žije kmen Čumašů (Chumash) a lidé z Ojai Foundation s ním byli od začátku v kontaktu. Podařilo se jim navázat vzájemnou důvěru, takže lidé z kmene byli ochotni předávat své tradice a učení (například obřad potní chýše, poradní kruh atd.). Když se něco v Ojai Foundation koná, jsou zástupci kmene zváni a jsou považováni za součást širšího společenství toho místa. Dochází tak k průniku tradic a kultur a k jejich spolupráci, což je krásné. Kromě místní domorodé tradice se komunita inspiruje také buddhismem a jinými tradicemi.

V souvislosti s požárem v Ojai mě zasáhla pokora, se kterou ho přijali, vlastně jako něco, co patří ke koloběhu přírody. Souvisí nějak tento postoj s praxí poradního kruhu?

V Ojai Foundation se k požáru skutečně postavili jako k veliké lekci od přírody – oheň je jeden z nejsilnějších transformačních a čistících živlů. Díky němu bylo něco vymazáno a to vytvořilo příležitost k novému začátku a k radikálnímu přehodnocení způsobu fungování celé organizace. Vznikají věci, které by jinak asi nevznikly (například větší propojení a spolupráce s komunitou v městečku Ojai).

Jedna z kvalit poradního kruhu je právě naslouchání a pochopení, že nic se neděje jen tak pro nic za nic. A obzvlášť když je ta „zpráva“ takhle silná a nepřehlédnutelná, je třeba se ptát a naslouchat, co chce příroda lidem sdělit a co to znamená pro další směřování…

To je něco, co bych chtěla vyzdvihnout ve vztahu ke komunitě v Ojai, která vznikala od sedmdesátých let na místě, kde původně „nic“ nebylo. Jejich záměrem bylo, aby vše, co zde vytvoří, bylo v souladu s místem a co nejšetrnější k Zemi, což v praxi znamená hledání a prošlapávání nových cest. Jde vlastně o průkopnický experiment v tom, jak žít na této planetě v souladu s životem. A to vyžadovalo a vyžaduje neustálou ochotu naslouchat: Co je teď na řadě? Co je dalším krokem, a pak dalším…? A také to chce vytrvalost, přijetí, že věci se proměňují, a schopnost na to reagovat.

Tady v Evropě mám pocit, že než abychom přijímali zprávy, které nám svět dává, spíše se jim snažíme všemi možnými způsoby zamezit…

Často reagujeme tak, že v podstatě odmítáme a bojujeme se stavem věcí nebo si stěžujeme, že něco není podle našich představ: Ta příroda si zase dělá, co chce! Ale to vnímání celku a toho, že nejsme odděleni od toho, co se děje „tam venku“, ba dokonce s „tím“ můžeme komunikovat, spolutvořit či spolupracovat, to je diametrálně odlišný přístup k životu, který je podle mě nezbytný pro naše další přežití.

Ve chvíli, kdy vnímám propojenost – například že to, co si koupím v obchodě, bylo vyrobeno na druhém konci světa, za ne úplně důstojných podmínek nebo na hranici přežití a že se kvůli tomu cestou spálilo nevím kolik nafty – v tu chvíli začínám přemýšlet jinak. A k tomu poradní kruh podstatně přispívá. Ale netvrdím, že je to jediná cesta. Existuje spousta dalších a každá z nich tu má své místo.

Celou dobu ti kladu otázky já. Napadá mě, jaké otázky kladeš sama sobě?

Já mám v sobě už nějaký čas takovou jednu otázku, která je hodně široká: „Jak žít šťastný život, aby to bylo v souladu s veškerým životem?“ Dříve jsem si ji formulovala jinak: „Jak žít svůj život, aniž by to bylo na úkor života?“ Asi protože mám pocit, že to se dnes často děje. Pak jsem ale dospěla k tomu, že chci žít život nejen tak, aniž by to bylo na úkor života, ale také takovým způsobem, aby to život podporovalo, aby to bylo v souladu s životem. A soulad s životem pro mě znamená vytvořit takové společenství, které zahrnuje všechny bytosti, nejen lidské, ale všechny další živé bytosti na tomto světě, včetně planety Země. Říkám tomu ráj na Zemi. Věřím, že máme možnost vytvořit na Zemi ráj, tedy společenství všech bytostí, kde vše a každý má své místo.

To jsi asi jedna z mála!

Já doufám, že ne! Ve skutečnosti může mít ta vize různé podoby a na každém místě planety může vypadat jinak, ale zároveň má společného jmenovatele – že lidé jsou opět spojeni sami se sebou, propojeni jeden s druhým i s přírodním světem, že si dokážou naslouchat, že naslouchají Zemi… Věřím, že se pak věci poskládají úplně jiným způsobem, protože už je prostě nemůžeme dělat stejně jako doposud. Je nás víc, kdo takovou vizi sdílíme. Na jaře jsem dokončila překlad knihy, která vyšla v březnu. Jmenuje se Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Napsal ji Charles Eisenstein a to, čemu on říká krásnější svět, to je pro mě jinými slovy onen ráj na Zemi či společenství všech bytostí. Důležité je dokázat si to představit a věřit, že něco takového je možné. A pak k tomu po krůčcích v každodenním životě prostě přispívat. Jak? Tím klíčem pro nás může být právě otázka: „Přispívá to, co dělám, ke krásnějšímu světu? Přispívá to ke světu, ve kterém moje srdce touží žít?“