Olga Pek

Pádlo: Dva Fejsbuki za cenu jednoho

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 5/2017

Jedním z možných pohledů na poezii je, že jde o jakousi formu glitche. Tedy že představuje záměrně vyvolané zadrhnutí v plynulém chodu sdělovacího mechanismu, chybu v komunikačním nebo v jazykovém rozhraní, která nás upozorňuje na existenci rozhraní samého. Je tu od toho, aby demaskovala ideologii jednotkového, snadno přenositelného a vztažitelného významu, člověka-subjektu uzpůsobeného ostrovní, dokonale regulované společnosti.

Taková poezie nás podprahově ujišťuje, že je v pořádku, pokud pociťujeme osobní střet s normami a konvencemi. Na váze našich významů neubírá, zůstávají-li nevyslyšeny. Vyzdvihuje přínosy individuálního, až autistického zakutání se do estetiky jazyka samého. Je to poezie lpění na konkrétních – jazykových, mediálních – odchylkách a skulinách. Souvisí s ní agonistická vize společnosti, takové, v níž hodnoty vznikají vyjednáváním a jakákoliv shoda mezi lidmi je iluzorní a dočasná.

Stejně tak existuje druhý proud poezie: ten, který nás utvrzuje v tom, že sdílené, demokratické hodnoty jsou možné. Propojuje nás napříč třídami, dosaženým vzděláním, komunikačními platformami, generacemi. Obvykle vytěžuje naši všednodenní zkušenost: milostné konstelace, tradice sdílených kulturních a životních milníků. Její formy jsou přímou výslednicí mediálního soukolí nebo vznikají pečlivým zahlazením trhlin v něm. Její ambicí je virtuozita eskamotérství, s nímž existenci „interfacu“ zastírá, zdomácňuje ho, činí ho pro nás pohodlně obyvatelným.

~

K poetikám, které v západním, výkonově vyšroubovaném akademickém prostředí bývají zhruba od roku 2006 analyzovány jako další milník a nová vlna avantgardy, patří právě důraz na samozřejmé bytování v prostředí digitálních médií. Jejich uchopování se děje překotně, což dosvědčuje i plejáda pojmů, jež ji tápavě shrnují: alternativní literatura; metamodernismus; postinternetová poezie; digitální realismus; poetika sociálních sítí; mileniální poetika. Ruku v ruce s nimi jde opatrná taxonomizace aktualizovaných forem a žánrů pod exoticky znějícími přízvisky: twitteratura; twitfic; twiction; twitlit; mikropoezie; googlové cento; obrazová makra; netprovizace.

Tato poetika ukazuje, jak moc povaha sdělení („message“), softwaru, myšlenek a emočních obsahů vyplývá z technologií a jejich materiálních podmínek. Fragmentární, personalizovaná korporátní média, která tyjí z osobních vazeb mezi uživateli, dávají vzniknout podobně útržkovité, spontánní, vztahové poetice. Výpovědím v eklektickém vernakulárním jazyce internetu (včetně emotikonů, zkratek, gifů atd., jež suplují mluvenou řeč) je vlastní akutní vědomí sebeprezentace. Intimní sdělení protkává sebeironie a komerce.

I’m interested in marketing, but I’m mainly interested in marketing the moon. Do you love the light of the moon, sir? And if you don’t, can I convince you?

recituje Steve Roggenbuck. Navzdory rétorice osvobodivosti setrvačnost distribučních sítí vyzdvihuje do pozice průkopníků právě zasíťované bílé heterosexuální muže.

Přístupy, které zdánlivou hladkost rozhraní rozrušují, dostávají v porovnání s tím méně prostoru. Vyžadují totiž nuancovanější podání a svým střízlivým důrazem na kontinuitu boří bombast ohlašování nových ér. Jsou i vnímatelsky náročnější. Americká mediální vědkyně Lori Emerson před necelými třemi lety popsala koncepci poezie jako glitche v knize Reading Writing Interfaces – rozebírá v ní ručně šité sešity Emily Dickinson bok po boku s podvratným projektem Constanta Dullaarta, zaměřeným na opětovné finanční ovládnutí služby jejími uživateli.

~

Pro českou scénu podobná díla představují dráždivou peepshow z rozvinutého světa. Vedle nekritické fascinace, jíž se čas od času dostane spravedlivého výprasku ze strany tradicionalistů, většinou opatrně – a trochu bezradně – postává stranou. Čeští literáti užívají sociálních sítí konzervativně a v souladu s potřebami sebeprezentace. K vrcholům tvůrčího ducha patří sdílení básní na osobních profilech autorů a autorek, linkování recenzí, ve spodních patrech pak vyfouklá bublina Poetizeru financovaného korporátní nadací. Cenu za zapojení do sítě, která se nestydí naše osobní data prodávat třetím stranám a provozuje techtle-mechtle se zpravodajskými službami, platíme až nápadně poslušně.

Jsou-li mezi námi disidenti, pak snad jedině ti, kteří se sítím rozhodli vyhnout zcela. Oslovím-li spisovatele, kteří se sociálních médií, především Facebooku, straní, jsou mi odpovědí tyto důvody: záplava neužitečných dat; snaha zachovat si bezprostřední zakoušení, snaha vyhnout se rozptýlení triviálními „zprávami“.  Ti, kteří zůstávají, se až na ojedinělé případy pravidlům hry podvolují bez reptání – včetně autorky tohoto článku. Výjimky pro mě představuje legendární trollování nacistických demonstrací kolektivem Žít Brno; na Slovensku facebooková aktivita Vlada Šimeka, situačně-intervenční poetika Michala Rehúše nebo přiznaně neumělá pseudomarketingová videa Adama Majka.

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut. Facebook není zadarmo, nikdy nebyl a nikdy nebude. Čím to, že si cenu, již platíme, nežádáme zpět? Nepatří právě to k výbavě (a zábavě) literárních umělců?

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Pek

    (1987), šéfredaktorka časopisu Psí víno a bývalá ředitelka festivalu poezie Prague Microfestival. Její texty vyšly v překladu a objevily se v ročence Nejlepší české básně. Organizuje, rediguje, překládá. Literární reflexe ...
    Profil

Souvisí

  • Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 4/2017
  • Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 3/2017
  • Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

    Esejistika – Úvaha
    Z čísla 1/2017
  • Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 1/2017
  • Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 1/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.