Otázky:
1. Jak se ve vaší literární práci projevila zkušenost mateřství, případně babičkovství? Na mysli nemám pouze nové téma, ale celkové tvůrčí vnímání? Projevila se nějak konkrétně literárně změna životního rytmu, omezení času na souvislou práci nebo (třeba) nová zkušenost zmíněné rodičovské či prarodičovské role?
2. Který váš text se dotýká rodičovské zkušenosti tak, že se vám okamžitě vybaví? Můžete ho ocitovat? (Nevadí, pokud byl už publikován knižně nebo časopisecky)?

Anna Beata Háblová

1. Zkušenost mateřství do mé literární práce zasáhla razantně. A to právě ve smyslu vnímání času, který mi počínaje porodem zmizel. Do té doby nenásilně plynul a já se mu vezla na hřbetu, nechávala jsem události běžet, nechávala jsem věci „zrát“. Ztráta času pro vlastní tvorbu mě vrhla do nespokojenosti a depresí. K tomu se přidal podvědomý tlak společnosti, že má být matka šťastná kvůli dítěti, a ne kvůli svým sobeckým a ambiciózním choutkám. Začala jsem vést válku – ne s časem, ale o čas. Každou minutu jsem si musela vybojovat. Přestala jsem psaní odkládat, přestala jsem věřit na to, že něco uzraje. Musela jsem začít všechno dělat TEĎ, protože s dítětem se nedá moc plánovat, kdykoliv a cokoliv se může stát – nemoc, úraz, nebo jen růst zoubků je čára přes rozvrh. Brala jsem si knihy všude s sebou – na dětské hřiště, na procházku s kočárkem, na cestu do lesa. Připadalo mi, jako by byl mozek sval, který jsem dosud trénovala (a to hlavně v oblasti architektury a urbanismu), a jeho nepoužívání mě bolí. Když jsem měla na psaní jen hodinu denně, byla jsem během ní tak naspeedovaná, jako bych si dala bílou lajnu. Takže se dá říct, že mě mateřství paradoxně k práci ještě víc nakoplo.Díky dceři jsem začala vzpomínat a objevovat i svoje vlastní dětství. Zkoušela jsem se na svět dívat jejíma očima, tak jak jsem si pamatovala, že jsem se kdysi na život dívala já v jejích letech. Často přemýšlím nad tím, jak věci prožívá, a jestli nedělám něco, co by jí mohlo nějak neblaze ovlivnit. Možná je to právě teď – posadila jsem ji k televizi, abych mohla napsat tento text. Doléhají ke mně zvuky jakéhosi boje, neurčitě tuším, že by to mohl být animovaný Spider-Man. Takže končím a jdu jí to vypnout!

Žíla 4
Až usneš, budu ti vyprávět
kolik mraků prošlo jabloňovým sadem
do stropu se dívalo kukuřičné pole
omotané zapomenutými kotníky
okap, ke kterému se obracejí pole
je přibitý ke svému hnízdu
a to, co teď nejvíce selhává, je
dvakrát měř a jednou řež

Žíla 6
Obula jsem se do mlhy
a vyšla jsem ti vstříc
slyšela jsem, jak mě voláš
pokaždé jiným jménem
vesmír tě rozmáčel
jako když seškrábneš světlo
z dělohy měsíce
venku se rozplakala noc
a narodila jsem se místo tebe
jednou se zarazím o tvoji vůni
jako se na věci snáší jemný prach

Žíla 10
Opravdový začátek nezačne nikdy
fronta panenek, růžová čelenka, flitrové šaty
na koberci se válejí vyzáblé vlasy
konečně je na řadě labuť a králík
venku se mraky pasou na ovcích
jak zní skřípnutí matky s dcerou?
jako kuřecí plátek na špenátovém lůžku
jako tvář chvíli vážná a chvíli smířená

Žíla 11
Peřiny vyskládané do hory Říp
snídáme smích a světlo za okny
nikdy nebylo tak vidět do dálky
tvoji dlaň strčím do pusy
jako se do tenisek vejde pískoviště
jako se na nečekaných místech objeví obvyklé
až budeš mít ruku ve velikosti
rozpětí klavírní stupnice
řeknu ti, ať si vzpomeneš
na malou horu uprostřed samoty

Mila Haugová

1. Môj život sa 19. januára 1972 zmenil navždy: narodila sa dcéra Elvíra. Odvtedy som nikdy už nebola sama. Už som nemohla písať ak bola hladná alebo mala iné potreby: čas bol prispôsobený jej. Keď bola dievčatko asi 5-6 ročné, rozprávali sme jej rozprávky: otec čítal a ja som vymýšľala seriály o Hryzke a Leňoške, držala ma za ruku. V momente keď som si myslela, že už zaspala, som si pomaly vyťahovala ruku, a vtedy povedala: „Nechoď ešte!!!“ A ja som niekedy odišla. Na tvorbu zostal vyhradený len nočný čas. Cez deň som pracovala v časopise Romboid, ona v škôlke alebo v škole. Po obede spolu aj večer do rozprávky. V puberte sa to zmenilo — už nechcela, aby som s ňou bola, chcela priateľov.Dcéra je úžasná, prekladá, kreslí, vynikajúco varí a stará sa o dve dievčatká, moje vnučky Aimée a Sašenku, ktoré majú palestínskeho otca. A tu sa to zmenilo: ich neviem nechať večer samé, počkám kým úplne zaspia. Alebo je moja potreba písať už zúžená?
    
   Poznámka: Moja jediná vnútorná cenzúra funguje v básňach, kde použijem slovo dcéra. Spýtam sa jej či súhlasi. Povie: „Mne je to jedno.“ …nechcela by som jej ublížiť v básni ani jediným slovom. V živote sa to medzi dcérou a matkou stáva: zaiskrí to. Ale nie do básne. To nechcem.

 
agregatión I:
(…) fenka Diamant
túžobne stojí večer pri bráne a pozerá na Polárku
akoby sme boli jedno: ona i srna z obrazu Osmo Rauhalu
srna zo sna…ja & drobučká vnučka so sovími očami tá druhá
s dlhými nohami gazely (alebo som to ja pred…)
telesne nutkajúce zvnútornenie: spodstatnenie
 
 
(…) má ešte dom ako dotyk: aureolu ranného svetla: neskoré
šťastie & krásu (niečo viac ako skutočnosť) schody vetiev stromov
keď chce sú jej steny priezračné: prah otvorený brána
skoro polopriepustná (stojí v nej dcéra dcéry: chystá sa vyjsť)

kroky v počuteľnom tele domu

(ja) dnu
(ona) von

(úryvky z básnické sbírky Srna pozerajúca na Polárku, Ars Poetica, 2016)
 
 

Ľubica Christophory

1. Mateřství mělo a má na mou tvorbu zcela zásadní dopad. Jako básnířce a písničkářce mi téměř nezbyl čas na zpracovávání každodenních zážitků a pocitů, jejich reflexi, což je pro mě základní podmínkou pro tvorbu jakéhokoliv druhu. Často jsem ťukala básně do telefonu třeba v noci pod peřinou, abych nevzbudila kojence ležícího vedle sebe. Případně se mé „poetické chvilky“ přesunuly na dobu kojení, kdy byl čas se věnovat klidněji vlastním myšlenkám. Mým dětem je teď 2 a 5 let a moje produktivita písní či básní radikálně poklesla. Také jsem musela téměř úplně omezit jakoukoliv sebepropagaci, prezentaci na veřejnosti (čtení, koncerty), jako součást limitovaného času na sociální život. Také k tomu došlo v důsledku nezbývající energie na cokoliv jiného než na rodinu a zaměstnání (jsem OSVČ). Aktivní život s malými dětmi a tvůrčí činnost pro mě nejsou zrovna kompatibilní.
2. Napsala jsem několik básní, které se týkají pozitivních i negativních aspektů mateřství, odrážejí nové rodinné vztahy i situace. Jsou zveřejněné na mém blogu http://www.christophory.sk. Vybaví se mi ale rozhodně text písně „Dieťa“, kterou jsem napsala v pokročilém těhotenství s prvním dítětem (synem):

„Narodíš sa havraním krídlom,
prinesieš nám tmu.

Prídeš ku mne příliš rýchlo,
aj keď si už dnu.

Zima nesie ťa, tichom sa zmietam,
lebo prilieta
moje dieťa.

Kde sa naberie kúsok matere,
tvoje páperie?

Zlomy otcovstva nohy roznosia
do snehu rovno k nám:

Naše dieťa.

Zima nesie ťa, tichom sa zmietam,
lebo prilietaš.

Zima znesie ťa, lebo prilietaš,
ticho vedie nás
naše dieťa.“

Lidmila Kábrtová

1. Co se týká životního rytmu, u mě konkrétně nedošlo k žádné změně. Je to dáno za prvé tím, že píšu po nocích, když už je absolutní klid a není to kvůli dětem, ale protože tak to mám v hlavě nastavené. Píšu tak prakticky odjakživa. Za druhé, já jsem začala publikovat až v době, když už byly děti velké – dceři je 25 let a synovi bude 18 – takže jsou samostatné a k samostatnosti byly i vychovávány, nikdy jsem nebyla typ matky s dětmi věčně za sukní. Vědí, že stejně jako ony mají svůj prostor, tak ho mám i já.
    
   Ohledně tématiky – ve svých textech se věnuji hlavně limitním situacím a paradoxně je většina mých hrdinek bezdětná, buď děti nechce, nebo se k nim ještě neodhodlala. Takže rodičovskou zkušenost tam neuplatňuji. Děti mě ale přivedly do kolektivů matek – ať už ve školce nebo ve škole či v kroužcích na různých setkáních rodičů – a tahle nesourodá uskupení a velmi rozdílné přístupy k dětem mě baví pozorovat. Ale jestli to někdy nějak zpracuju, to zatím netuším.

Ivana Kašpárková

1. V prvních měsících je péče o dítě samozřejmě náročná a tahle nová role naprosto vytěsňuje jakékoli úvahy o sobě samé. Vlastně si v té době člověk ani neumí představit, že bude někdy dělat ještě něco jiného než přebalovat, kojit a houpat dítě na balóně, aby se aspoň na chvilku utišilo. Seberealizace šla tedy i v mém případě na nějakou chvíli k ledu. Naštěstí jsem se po pár měsících trochu otřepala a podařilo se mi dokončit první sbírku, jejíž rukopis ovšem z větší části vznikl ještě před narozením malého.
    
   Myslím, že tematicky se v mé literární práci mateřská zkušenost zatím nijak zásadně neprojevila. V nově vzniklé situaci jsem hledala inspiraci jen částečně; šlo většinou o dokončování a cizelování již napsaného. Později však vzniklo několik textů, které byly evidentně důsledkem potřeby nějak se psychicky vyrovnat s rolí matky, s níž jsem se sžívala jen postupně.
    
   Co se týče času na souvislou práci, měla jsem minimálně zpočátku docela štěstí. Psala jsem totiž, kdykoli dítě usnulo, což bylo celkem často. (Jednou z metod spolehlivého uspání bylo i malé domácí autorské čtení: poté, co jsem něco napsala, přečetla jsem to synovi nahlas. Spal do minuty, takže poezie k jeho koníčkům zřejmě patřit nebude.) Jakmile se ovšem postavil na vlastní nožky a začal běhat (pokud možno co nejdál), z blažených chvil, kdy jsem mohla zasednout k práci, se rázem staly chvíle maratonské a zhruba na dva roky bylo vystaráno. Ke psaní jsem si zase sedla, až když syn okusil krásy mateřské školky a mně začaly pracovní povinnosti. To jsem pak poměrně rychle – vlastně za necelé tři měsíce – napsala sbírku druhou.
2. Zmínila bych jen dva texty, které částečně reflektují výše napsané.

Otisk
V rohu stolu otisk dětské ruky.
Uvízne v něm jako v pasti na myši.
Přistižená,
i když neví při čem.
Neumět nazývat věci pravými jmény
je jako zoufalství dítěte
přisáté k prázdnému prsu.
Vstává.
S jiným úhlem pohledu otisk mizí.
Přání zažít to všechno podruhé
je pak jen přáním
zažít to líp.

Spí
Vytáhnout z myčky čisté nádobí,
uložit špinavé,
seškrabat zaschlé jídlo z podlahy,
zamést ji,
umýt,
v duchu poprosit, ať ještě aspoň hodinu,
otevřít knihu,
připomenout si intelektuální stránku,
zavadit pohledem o plný prádelní koš,
vytáhnout seznam výše uvedených věcí,
připsat pár dalších,
které musíš udělat,
a neuděláš,
když
spí.

Žaneta Lichtenbergová

1. Založením jsem introvert a tedy jsem si vždycky užívala samoty a nekonečného moře času na jakoukoli tvorbu (což jsem si před vlastním mateřstvím samozřejmě plně neuvědomovala). A najednou je nekonečné moře času na sebe pryč. Asi jsem si mateřství představovala trochu jinak, ne tak časově náročné, a abych byla upřímná, první roky po synově narození jsem ten nedostatek času na sebe těžce nesla. Kdykoli tedy byla příležitost, snažila jsem se text „vysedět“, tehdy vznikaly hodně špatné básně, které ani básněmi nebyly. Nemohly být pro svou chtěnost a křečovitost. Často v nich vystupoval Vilém a věci s ním související, všemožné mé strachy atd. Než byly synovi tři roky, nenapsala jsem skoro nic, co by za něco stálo. Nebyla jsem se schopná uvolnit a byla v neustále tenzi, že nemám klid na přemýšlení.
    
   Syn mi však ukázal jiný svět a já se ho snažím spatřit, objevovat jej znovu a vidět svět, ten náš společný, novýma, odpočatýma očima. Ve chvíli, kdy začal být syn víc samostatnou jednotkou, jakkoli stále závislou na nás, rodičích, zbavila jsem se alespoň trošku té úzkosti ze selhání jak v mateřské roli, tak právě v té tvůrčí. Navíc syn se v básních objevuje zcela sporadicky a spíš ho vnímám za hranicí textu — jako němého pozorovatele a zároveň mentora. Ačkoli pořád píšu mnohem méně, než před narozením Viléma, píšu s větší lehkostí. Možná se někdy přiblížím té dřívější lehkosti před jeho narozením, netuším, ale už mě to neděsí.
2. V souvislosti s rodičovstvím se mi vybaví asi jen tento text, kdy jsem si víc než kdy předtím uvědomila svou vlastní smrtelnost.

Pleju jahodový záhon
je teplo
na triko
jabloň vrhá odpolední stín
syn pomáhá
právě soustředěně zahrabal
čerstvě vyklíčenou pažitku
je mi to tak nějak jedno
usmívám se na něj
ukazuju vybydlenou ulitu od šneka
zvedám ji v dlani jako drahokam
syn si ji vezme a opatrně uloží do trávy

pak mě obejme
říká — Mám strach
mám strach že umřeš.

ruce od hlíny
které jsem doposud měla napřímené
jako figurína
mu přitisknu na záda

Ale jdi
říkám.

Dagmar Plamperová

1.

Rodičovství na okraji Prahy
Záda vám kryje francouzské okno. Čas žije v polích. Jednoho dne vás stébla pšenic, žit i kukuřic přerostou, průrvu nebe zacelí. Práh je nepřítel. Co venku mlčelo, uvnitř ještě nemluví. Pláč a smích, vůně krémů a použité plenky. Přetažená autíčka, přetažené kočky. Emoce v pudingových pyré, kaších, drtích, pod palbou dítě(te), které tohle nepapá. I takové je rodičovství, kdy se z vás stanou klamné představy i obludy, chiméry pro vaše slova.

2. 

Sběrači
Keř odkvétá, plní se oblohou. Sběrači už dorazili. Země pod jejich žíznivými jazyky hoří. A tak znakují a v tichých přeřecích objevují vrstvy města.
Kdysi tu žena z kočárků odháněla vosy, ve dvou prstech držíc měkké kornouty míchaných zmrzlin. Děti stoupaly k nebi po špičkách, po troškách trhaly věčnosti z větví.

—
Je velice po půlnoci. Prší. Déšť je vítaný. Jako další den, do kterého šlápnu na pískající myši našeho syna a jinak domestikovaných koček.

Adéla Polka

1. Rozhodně. Byl to vlastně poměrně bezpečný způsob, jak rozvíjet kreativitu i během mateřství. Musela jsem se více méně vzdát hraní divadla a jelikož jsem navíc francouzštinář, překládání divadelních her byl způsob, jak svým způsobem psát a udržovat si zároveň v kondici i cizí jazyk. Nicméně si vzpomínám, že mě velmi zasáhla z kraje mateřství událost v pařížském klubu Bataclan a napsala jsem povídku inspirovanou touto událostí. Vyloženě mnou vnitřně cloumalo, jak to nefér, že člověk přichází na svět dlouho a v bolestech matky a pak se objeví jeden blázen, co během vteřiny sprovodí ze světa několik životů mrknutím oka, skoro bez práce. Nicméně únava se na tvůrčím psaní podepsala spíše negativně a mívala jsem stavy, kdy jsem nedokázala napsat nic kloudného. Přišly spíše hloupé pokusy o rýmované pohádky, což je někde na dně šuplíku, s tím, že nejspíš nikdy nebudu patřit mezi spisovatele pro děti. I to je dobré vědět. Dítě mě však naučilo nakládat jinak se volným časem. Věděla jsem, že mám třeba dvě hodiny na zkoušku s kapelou a musím něco napsat, ať mám co zpívat, a ta práce pod tlakem někdy vyplodila věci, o kterých dodnes netuším, kde se vzaly. No a po pár letech vznikla deska Jiný místo (Plum Dumplings, Brno).
2. Marie a Karim

XIV.
Karim čeká, až kapela zahraje první tři skladby. Pak vytahuje z tašky jakoby nic výbušninu a hází ji do davu. Ozve se rána a všude je vidět dým a prach. Vzniká panika a lidé okolo něj šíleně křičí. Karim vytahuje kalašnikov a nekontrolovaně okolo sebe pálí jednu ránu za druhou. Cítí totální uvolnění a euforický stav. Je vševládce, je nezastavitelný! Cítí se jako…ano, jako Bůh! Všemocný Bůh! Všechno mu vyšlo. Všechno! Bum. Bum. Bum. Za minutu zabil možná stovky těch bezbožných ubožáků. Bum. Bum… Karim se otočí a ucítí ránu, která jím prostoupí tak rychle, že se nestihne vzpamatovat. Tak rychle, jako padali k zemi ti okolo něj, padá k zemi i on. Je to minuta, možná pár sekund. Karim umírá s pocitem, že splnil svůj úkol. Ví, že už nemá žádné jiné povinnosti na tomhle světě a čeká, že přejde do světa lepšího. Bolí to. Ale jen chvíli.

XV.
Porodní asistentka řekne Marii, že teď bude muset konečně tlačit. Trochu jí to vysvětluje. Ve dveřích stojí i lékař a další dvě sestry. Nedaří se to. Marie křičí bolestí. Podívá se na hodiny, má pocit, že je zde věčnost. Už pět, možná víc hodin rodí. Jak dlouho ještě? „To musí být příchod na svět tak bolestivý a dlouhý? Musí to tak bolet?“ ptá se sama sebe a hlavou jí putuje myšlenka o složitosti přírody, když prodýchává kontrakci. Zkouší tlačit, ale nejde jí to.

Je vyčerpaná a pokyny lékaře jí přijdou jako naprostý nonsens. Nechápe, co má dělat, připadá si bezmocná. Je slabá, ale ví, že porodit musí. Musí.

XVI.
V koncertní síni pokračuje chaos a panika, ale nic ze svého díla už Karim nevidí. Rychlostí blesku vzal s sebou mnoho lidí, aniž by znal jejich životy a osudy. A už vůbec nemůže tušit, jak dlouho se tihle všichni museli kdysi prodírat na svět a kolik úsilí to stálo jejich rodičky. Ani on sám už nikdy nezjistí, kolik sil musel někdo vykonat, aby zde byl. Jeho konec byl nevyváženě rychlejší, než jeho začátek. A stejně tak konec těch ostatních.

Do všeho toho hluku zvoní Karimovi telefon. Na displeji je vidět nápis „mama“. Telefon dlouho vyzvání. Po chvíli přijde textová zpráva a na displeji chytrého telefonu se zobrazí: „V Paříži se dějí hrozné věci, dej vědět, že jsi v pořádku, synu. Máma“. Telefonu si všimne mladý policista, okamžitě jej zvedá a vkládá ho do plastového sáčku. Má kořist, která může znamenat mnoho a on to ví.

XVII.
Marie se probouzí na operačním sále. Dítě muselo jít císařským řezem. Cítí bolest, je to bolest jiná než před tím, ale přesto to bolí. „Copak to nikdy neskončí?“ pomyslí si. Z rádia ze sesterny uslyší, jak někdo tlumeně mluví o teroristickém útoku v Paříži. Slyší slovo koncert. „Bože! Joseph!“ Poprosí sestru, jestli si může nějak od někoho zavolat, že zaplatí klidně cokoliv, ale musí si zavolat. Sestra odejde a vrátí se s telefonem.

Marie se snaží zprovoznit svůj vybitý telefon. Třesou se jí ruce. Nejde to. Pak si uvědomí, že má Paulovo číslo v kabelce mezi doklady. Prosí znovu sestru, zda by jí podala kabelku. Ta jakoby rozuměla její situaci, to beze slova dělá. Volá. Nikdo to nebere. Marie nad sebou začíná ztrácet kontrolu. Sestra jí doporučí, aby se uklidnila, že jí dá sedativa a vše se určitě vyřeší. Marie chce vidět dítě. K tomu ji také nechtějí pustit. Musí ležet. Marie je zoufalá. Ta bezmoc! Ptá se sestry, co se to stalo v Paříži. Sestra jí o tom nechce nic říct, bojí se, že by ji to víc rozrušilo. Marie pláče, pláče tak, jako nikdy v životě. Ona porodila dítě, trvalo jí to tolik hodin, strašně to bolelo a Joseph během toho možná přišel o život. Marie je vzteky bez sebe. Stoupá jí tlak. Sestra jí chce dát něco na uklidnění. Ptá se, jestli může zavolat někomu z jejích blízkých. Marie neví, jako by jí mozek vypověděl službu. Je rozčilená a dostává hysterický záchvat pláče.

Yveta Shanfeldová

1. Mám tři dospělé dcery. Ze začátku pro mě bylo mateřství chaotické a strašně namáhavé, téměř neslučitelné s jakýmkoliv vnímáním, natožpak tvůrčím.

Anebo ne? Asi ne. Asi to není pravda. Možná jsem tušila, že vnímám o to intenzivněji a bránila se tomu, marně. Když mě dovezli na porodní sál, stála tam prázdná tichá, plastová, průsvitná nemocniční kolíbka s oblečením pro někoho, kdo ještě nebyl na světě. Ta osudová, mlčící výmluvnost připravených „prvních věcí člověka“, často připravenějších a překvapivějších než těch „posledních“, a přece je hrubě připomínajících, vzalo mi to dech, nečekala jsem to, bylo to jako uvidět několik časů a dějů najednou, takový jako život ve zkratce. V nemocnici přece člověk zažije ledacos, život a smrt.

Mimo jiné mě rodičovství naučilo vážit si času. Nejprve jsem si ho schraňovala pro sebe. Dnes si víc vážím času stráveného s dcerami. Asi to mám trochu naruby. Když byly malé, nešlo nic udělat, pořád něco potřebovaly. Pak povyrostly, chtěla jsem pro ně aspoň některé knížky, které jsem měla ráda. Nebyl ještě internet, tak jsem doslova chodila a hledala. Třeba Děti z Bullerbynu jsou v Americe skoro neznámé, a já je přece jen někde vyhrabala, i Kästnera. Jirka postrach rodiny je americkým dětem neznámý, o Cromptonové tu snad neslyšeli. Už ani nevím, jak jsem to dcerám horko těžko sehnala v originále. Snad jsem napsala do nějakého britského knihkupectví. Jenže když kniha dorazila a my se na ni s nadšením vrhly, ukázalo se, že to je větší legrace v češtině, že je překlad svižnější, modernější, originálnější než originál, který mě zklamal. Jedna z mnoha věcí, na které jsem přišla díky dětem.

Mateřství se v mých básních objevuje spíš nenápadně, nepřímo, ale vlastně pořád.

2.

Když nejsi večer doma, spím s otevřenými dveřmi

To proto, že mě máš tak ráda, dcera říká

být básníkem proto, že se nedostává slov
tich

ještě zůstaň (odlesk do okamžiku)
plň tůně
a chápej
nad tuší krajiny

máma v kalíšku
vrací vejcím
ptačí práci

šedý úhel příčných

každý fotograf je tichý
každá fotografie je tichá
obzvlášť ta černobílá

nadílka, ne nadělení
podzim
japonská třešeň
se z listí češe

těch řek a chvil
strom je kalendář
nenávratných obloh
dešťů, té nemocné hudební vůně

(Z rukopisu připravované sbírky Skromná místa nespaní, která vyjde na podzim 2020 v nakladatelství dybbuk)

Olga Stehlíková

1. Projevila, ve všech zmíněných parametrech, ale především v pohledu na život, jeho smysl a smysluplnou náplň. A ten do určité míry ovlivňuje i “tvůrčí vnímání”, jak píšeš, potažmo ony “obsahy”. Nikoli ale bezvýhradně. Jsou kouty mysli a duše, kam děti ani žádné jiné lidi nepouštím. A z těch čerpám při psaní nejvíce. Praktikálie, totiž změna životního rytmu a časové omezení (pro mě je to ale spíš zúžení mentální kapacity dedikované pro psaní) účinkují pochopitelně taktéž, a to i s odstupem od nyní už dávných miminích let mých dcer. Vzniklý paradox (ovlivňuje, ale neovlivňuje) vytváří pozoruhodné napětí, z něhož by byla škoda nečerpat.
    
   Kromě toho jsou mé děti pro mne ti prvními čtenářkami a recenzentkami, co se týče knih pro děti, jimž se teď věnuju nejvíce.
2. Je to celý oddíl básní Pátek v mém debutu Týdny, ten je bezprostředně o dětech. Báseň Andílek (pro mě dost překvapivě nyní součást antologie Milá Mácho) je o nevyspání s kojencem, o tom, co to s matkou dělá. Báseň Slabiny je celá psaná z pohledu dítěte na svět, stromy, ulice, zvířata, na dospělé lidi. Báseň Vyrostou je o křiku, báseň Život byl prázdný je o čekání na dítě, báseň Jednotná intenzita péče o tom, když je dítě vážně nemocné…Takových je tam ještě několik — nenapsala bych je bývala, kdybych děti neměla. A pak samozřejmě všechny moje “dětské” knihy a rukopisy. Pokud citát, pak asi tento:
    
   spíš
   už spíš v tratolišti peří
   lampový rytíř rozsviť bojuje pro tebe s tmou
   tvoje teplé ruce s oblaky plastelíny za okny nehtů
   otisk drahé tváře ve sněhu postele
   té, která zrcadlí daleké, neoblíbené i mrtvé
   už příbuzenstvo
   věčné rysy tváře
   vydechující vteřiny do bezčasí dětství
   sen splývající s ránem

   někdy ti dělají starosti
   dvě mrkací miminka, co šatíš
   důrazně jim domlouváš mým hlasem, mými slovy
   ve vanovém moři držíš jejich hlavy nad vodou

   úpatí pat pod oblouky zadečku
   mnohohlasá samomluva hry
   jsi šafrán
   jak napsat o téhle lásce něžnou báseň:
   o kostech, které se prodlužují
   o pohybech, jež se zdokonalují
   o děsech v rozích
   o nás – o tobě a o mně, o našich šerech ve starém dětském pokoji

Jana Šrámková

1. Příliš mě nenapadá oblast života, na které by se moje mateřství neprojevilo. A psaní, které je činností výsostně intimní, ovlivnilo samozřejmě zásadně. Některé aspekty nelze tak docela komentovat, protože se týkají obecného vnímání a prožívání, chápání, lpění, pouštění, zostření smyslů, odcizení, nové citlivosti, nové otupělosti, zkrátka celé mě. Jiné věci lze zato komentovat dost lapidárně, například jsem od doby, kdy se mi před dvanácti lety narodilo první dítě, nenapsala jediný rozměrnější souvislý text. Bez možnosti volby jsem se oddala fragmentární próze a drobným formám. Další změnou této doby — aniž bych mohla průkazně doložit její souvislost s mateřstvím — že jsem narozdíl od předchozích sólových projektů (tedy psaní čisté prózy) našla zalíbení v úzké tvůrčí spolupráci. Už nehledám „spolupracovníky“, kteří by vhodně došperkovali můj autonomní výkon, ale takové, kteří jsou od počátku plnohodnotnou součástí tvůrčího procesu. Tím se pochopitelně dost proměnilo, co píšu. Místo hodin osamělé soustředěné práce se spíš nárazově raduju, inspiruju, perlím, vztekám a jihnu s výtvarníky, kreslíři, režiséry, animátory, dramaturgy, skladateli a brzo snad tanečníky. Poslední nezpochybnitelnou stopu vlastního mateřství vidím v proměně přístupu k dětské literatuře. Ne, pořád mě nikdo nepřesvědčil, že se má psát čtenářům na míru. Vlastním psaním svým dětem rozhodně nepodkuřuju — ostatně každé má jiný čtenářský vkus a žádné přesně jako já. Přesto se ale tak dlouhodobý intenzivní a intimní kontakt s něčí čtenářskou zkušeností do člověka silně propíše.
2. Okamžitě se mi vybaví Při Martě, soubor jednotlivých vět, které jsem si psala v prvních měsících po porodu třetího dítěte. Rezignace na souvislý text došla tak daleko, že jsem celý den krom dítěte v rukách nosila jen v hlavě pár slov a stavěla z nich větu, souvětí, někdy mikro báseň, kterou jsem si večer, občas, zvládla zapsat a měla z ní radost. Výběr zápisků otiskly pod tímhle názvem Souvislosti. Za všechny vybírám třeba tyhle denní záznamy:
    
   – Naše barvy jsou med a kost.
   – Každodenní povznášející činnost: ostření pastelek.
   – Sálá z tebe tlumená zlatorůžová zář jednoho oltářního obrazu kdysi v chicagském Art Institutu. Na něm pravděpodobně jehně. S dívkou, nebo bez. Meekness.
   – Stačila by jedna věta, a vidět, žes ji slyšel.
   – Dýchám tě bezvládnou na rameni, za oknem něžná Pankrác ve smogovém oparu, oblohou vlákna červánků v stopách letadel.
   – Nejde internet. Nervní den. Je jespák pták?
   – Není špatné zas zatoužit vyjít do večera, jít rychlou chůzí s prázdnýma rukama, pozorovat světla, není špatné zas po dlouhé době ucítit svoje tělo, když zavane do okna kvetení akátů. Není špatné, Marto, není špatné to pro tebe oslyšet.
   – Pochopila, co je noc.