Zpracovávat tzv. přirozeně lidské téma znamená ve skutečnosti hňahňat se ve vrstevnatosti, nejednoznačnosti a složitosti, neboť právě takový je správný život lidský. A proto o něm můžeme po staletí psát a nikdy téma nevyčerpáme. A tak přicházíme k tomu, že i otcové píšou. Nemohou tomu celkem uniknout, psaní a děti se nám v životě přihazují, řekla bych, podobně neodkladně. Cože, zdá se vám to jako nášlapné téma, které by mohlo snadno vybuchnout i při plíživém průchodu kolem? Zkusme tedy některé doutnáky raději hned v úvodu uhasit.

Cílem tohoto čísla Ravtu není dospět k diagnóze, položit otcovství na váhy a shledat…nějakým. Cílem je podívat se zvědavě na to, jak se ve spisujících mužích zrcadlí jedna z nejpodstatnějších zkušeností, které se člověku v životě nabízejí. Někomu malí lidé v bezprostřední blízkosti téměř dokonale přemažou autorský obzor a za nejlepší nadále považuje být s nimi, být lidsky účasten — a tak se mu stane, že skoro ani nepíše. Někdo v sobě najde nový autorský hlas, který se narodil spolu s dítětem. A někdo autorsky pokračuje, jak jen to jde, a bere přítomnost dítěte v životě jako předtím bral třeba zjevení lásky nebo ještě předtím zkušenost dospívání. Stane se něco zajímavého = píše se něco zajímavého. Zkušenost rodičovství se tedy neunifikuje do kostky jako maggi; každý si ji vyvaří ze svého života po svém.

V tomto Ravtu za součinnosti řady otců (a dědů) provádíme vysoce kvalitativní výzkum. Jak bylo naznačeno, samotná vědecká činnost nás zcela vyčerpala; závěry si račte učinit sami, pokud nějaké potřebujete. A jestli do toho chcete vrazit rovnýma nohama, rozhodně začněte Pádlem Lukáše Novosada. Smrt, dědičnost i moravské koláče jisté. Poté už zvládnete všechno, třeba i anketu, která je ale vlastně nakonec převážně velmi něžná. Jak také jinak, když mi na otázky odpověděli Tomáš Čada, Ivo Harák, Milan Hrabal, Dan Jedlička, Radek Malý, Ivan Pasadena, Ladislav Puršl, Martin Skýpala, Jan Spěváček, Peter Šulej a Martin Švanda. V rozhovoru s Vojtěchem Kučerou je tak tvořivě milo, že by se do něho dalo jezdit na retreaty. A protože se o svou inspiraci dělí i jako autor jedné z básnických příloh čísla, máte možnost se z psaní pro malou Rozárku radovat i vy. Ostatně, Kučerova Říkání a povídánky jste mohli číst už v Ravtu 19/2019. Tak si prosím vás opatřete nebo vypůjčte nějaké děti a přečtěte jim to. Mám velkou radost, že můžete v Ravtu číst básně výsostného sochaře veršů, Víta Slívy. Nadto půjde o verše věnované dětem v situacích zásadních. Třetím básnickým příspěvkem je v tomto čísle výběr z „rodičovských básní“ za období více než deseti let od libereckého autora a mého dávného kolegy z redakce Almanachu Wagon, Jakuba Nykose Ouhrabky. Každý ze jmenovaných vyslovuje svou zkušenost jinak znějícím básnickým hlasem, a mimoděk tak všichni podávají důkaz o tom, že nic všedního na otcovské roli není.

Vida, vyloupl se nám ten výzkum docela dobře, díky, otcovství! Mimochodem: chybí-li vám v čísle některý věhlasný otec-literát, vězte, že zřejmě právě dlel na dětském hřišti, vezl ženu k porodu nebo se snažil nějak ty děti uživit. Jak se živí takové děti, když je jeden spisovatel, to bude zase v některém příštím Ravtu. To se nasmějeme!

Ptáte se, jak k tomu přijdou matky a babičky? Žádné obavy, ty budou mít slovo hned po prázdninách. Už se na ně těším — stejně jako na vaše ohlasy, které si jako vždy rádi přečteme na adrese ravt (zavináč) itvar.cz. Dobré čtení vám všem, milí rodiče i děti! A ještě drobná připomínka — Den otců oslavíme již v neděli 21. června. Třeba by váš táta ocenil kapesní notýsek nebo sadu dopisních papírů. Neboť, a to jsme zjistili: otcové píšou!